1. Dryády, Sanny B. White

Dryády, říká se, jsou duší stromů. Dryády jsou stromy. Pouto mezi dryádou a jejím stromem je jedno z nejpevnějších v celém vesmíru. A přesto jej přetrhne něco tak malicherného, tak lidského, jako je zvuk pil, seker a výkřiky stromů kolem.

Abies se o takových zvucích zdálo každou noc. Každou noc se ve spánku zmítala strachem a panikou, každé ráno se budila vyděšená k smrti. Každou noc byla pronásledována svou vlastní vzpomínkou. Abies byla stromovou dryádou. Svůj strom milovala a pečovala o něj s takovou něhou, jaké byly schopny jen málokteré dryády. Byl pro ni vším. Ráno se budila za šepotu jehličí, za tlukotu jeho dřevěného srdce. Celý den, od východu do západu zářivého slunka, se o něj starala, jak nejlépe mohla.

Stalo se to v období sněhu. To období Abies ani její jedle neměly příliš v lásce. V to období les, ve kterém žily, ztrácel až příliš mnoho dobrých stromů. Příliš mnoho dobrých dryád. Ten den byl krásný. Vzduch mrazivě jiskřil a čerstvý sníh se třpytil v záři slunečních paprsků. Lesem voněl mráz a sladký spánek zvířat. Ve sněhu se černaly stopy těch, co na podzim neulehli ke snění. Větve stromů poklidně oddychovaly zatěžkány chladnou peřinou.

Abies dnes měla v plánu pořádně vysmýčit svůj stromový byteček v kmeni stromu. Do práce se pustila brzy a potichu, tak, aby strom nevzbudila, si prozpěvovala píseň o lesu v létě. Byla to píseň beze slov, takovou, jakou umí pouze dryády. Takovou, jakou můžete zaslechnout, když budete v lese tiše, s otevřeným srdcem a zavřenýma očima.

Zrovna leštila dřevo nad svojí postýlkou z jehličí, když to uslyšela. Hrubý a ječivý zvuk motorové pily zakousávající se do dřeva.Abies už tento zvuk slyšela mnohokrát, ale ještě nikdy tak blízko. Tak nebezpečně blízko.

„Ššš,“ pokusila se uklidnit strom, který se právě probudil a vyděšeně ševelil jehličím. Plná starostí vylétla ven a usadila se na jedné z nižších větví. Přitom láskyplně pohladila strom po hladké kůře.

Nedaleko nich postával hlouček chlápků, hromotluků, a zkušeným pohledem obhlíželi stromy kolem. Pár z nich už se pustilo do práce a zuby jejich pil už se nořily do protestujícího dřeva.

Stromy plakaly a prosily, stejně jako jejich dryády. Abies si musela zacpat uši. Proč jen to dělají? Proč je tolik mučí, proč je nutí umírat?

„To bude dobré, věř mi,“ zašeptala svému stromu a polkla slzy, které už se draly ven. Zkusmo se usmála, ale jakoby jí svaly v tváři odmítaly poslouchat. Kolem ní prolétly dvě k smrti vyděšené dryády. Ruce a nohy měly v křeči skroucené do nepřirozených úhlů, jak se snažily přetrhnout pouto se svým stromem. Oči vytřeštěné, tváře bílé, jak kdyby se z nich vytratila veškerá krev.

Pro Abies to byl strašný pohled. Litovala je, litovala jejich stromy. V tom však zpozorovala, jak se jeden z těch můžu blíží k jejímu stromu. Žaludek se jí stáhl strachy. To ne! Její strom, její milovanou jedli jí přece nemůžou vzít!

„Hele, tenhle vypadá dobře,“ prohodil ten muž k ostatním a poplácal mladou jedli po kmeni. Abies zkřivila tvář znechucením a štítivě se otřásla.

„Ukaž?“ odhodil jeho kolega cigaretu, kterou si před chvilkou zapálil, aby se zahřál, s krátkým zasyčením do sněhu a popošel blíž. „Jo, tenhle by šel. Tak ho vem.“

První muž přikývl a zamnul si ruce. Možná zimou, možná potěšením, kdo ví? Natáhl se pro svou pilu a trhavým pohybem ji nastartoval. Vzduch prořízlo silné zavytí. Muž si odplivl a namířil rotující ostří k hladkému kmeni Abiesiny jedle.

Abies ztuhla. Pro ni v tu chvíli vše utichlo, vnímala jen rytmus dřevěného srdce jejího stromu. Příliš rychlý rytmus. Buch, buch, buch, buch… a pak se pila zařízla.

Jejím tělem projela křeč jak ostří nože. Uši ji rval nářek jejího stromu. Už nedbala na to, že se jí z očí valí proudy slz bolesti, strachu. Zvrátila hlavu, jak se snažila vzdorovat pravěkému pudu. Pudu, který jí kázal opustit svůj strom.

Jedle se zmítala pod ostrými zuby, které postupovaly čím dál tím hloub do jejího těla. Z jejích větví se postupně vytrácel život. Prosila, naříkala, ale nebyl to nic platné. Umírala.

Abies proti své vůli zamávala křidélky. Musí pryč nebo zemře! Jejím tělem projela další vlna bolesti. Plakala. Pomalu už nevnímala nic jiného než bolest, která jí zatemňovala mysl. Přes záplavu slz vůbec nic neviděla, do uší se jí dral jen nářek jejího stromu. Její strom! Nemůže ho přece opustit! To nejde, takhle to nejde!

Aniž by věděla, co dělá, vzlétla Abies z větve a prchala pryč. Něco jí však neustále stahovalo zpět. Její pouto se stromem. Abies se zmítala v křečích, prolétla křovím a potrhala si křídla. Několikrát spadla do sněhu, přesto se však znovu vznesla, polomrtvá strachem, zimou a bolestí. Rty jí zmodraly, tváře svou barvou připomínaly sníh pod ní a končetiny jí bezvládně visely podél těla, dokud je nezkroutila další bolestivá křeč.

Po desítkách vysilujících minut jí však vědomí opustilo a její tělo spadlo do závěje. Křidélka se naposledy zatřepotala. Abies už necítila poslední výkřik jejího stromu. Necítila poslední záchvěv bolesti, když jedle spadla bez života do sněhu. Necítila klení těch mužů, když strom nesli na korbu nákladního vozu a bořili se po kolena do závějí. Necítila nářek dalších stromů, které přišly na řadu po její jedli. Necítila nic. Necítila ani vlastní život.

Sníh kolem se dál bezhlesně třpytil pod jemnými paprsky slunce, které jej hladilo stejně jako ona kdysi hladila svůj strom. Její sestry pro ni zaplakaly a zazpívaly, ale potom se dál věnovaly svým stromům. Stromům, kterým bylo dovoleno přežít. Stíny se prodlužovaly, až zmizely docela. Nastala chladná noc, vše utichlo a uložilo se ke spánku. Ráno, když slunce znovu ozářilo zasněžený les, už zbyla po včerejšku jen vybledlá vzpomínka, pár stop po nákladním autu, které nezakryl nově napadlý sníh, nedopalky cigaret a uřezané kmeny stromů.

A takhle to šlo den po dni. Ráno, večer, ráno, večer. Dryády dál pečovaly o své stromy, které se pomalu, tak jak je pro stromy přirozené, šplhaly k nebesům. Až jednou…

Zachvění řas. Slabé kýchnutí. Abies otevřela oči. Posadila se a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Zamávala potrhanými křídly. Nechápavě si prohlížela své útlé ruce samý šrám. Necítila však bolest. Necítila ani chlad sněhu, ve kterém seděla. Necítila ani tlukot srdce.

Vzlétla, i když jí to stálo hodně sil, protože jak je známo, na roztrhaných křídlech se létat nedá. Ale Abies nepotřebovala letět daleko, jen se chtěla schovat do nedaleké spáry ve skále, kde by si spravila křídla a utekla před zimou, kterou necítila. Nepřemýšlela nad tím co dělá, prostě to udělala.

Od smrti jejího stromu už uplynulo půl roku. Abies pronásledovaly vzpomínky ve snech, budila se vyděšená, usínala otupělá. Necítila bolest, necítila lásku, necítila nenávist. Necítila nic, jen tupý rytmus svého vlastního, dřevěného srdce. Rytmus, který byl sotva cítit. Rytmus, který občas vynechal.

Žila poklidně, puklinu si zařídila jako malý byteček, občas si nasbírala dvě tři borůvky, někdy malinu, aby načerpala alespoň částečnou energii. Dalo by se říct, že si na dryádu beze stromu si žila víc než dobře. Ale poslední dobou už jí ubývalo sil. Často usínala uprostřed dne, nemohla létat, ačkoliv měla křídla už dávno spravená. Dlouhé, světlé vlasy jí začínaly vypadávat a často jí bývala zima i uprostřed horkého letního dne. Špičaté uši, nohy i ruce měla věčně ledové a stříbrná textura její kůže začínala velmi rychle blednout. Uvědomovala si to. Uvědomovala si, že umírá.

Dryády jsou součástí stromů. A když strom zemře, musí zemřít i dryáda. Je to jak když vezmete člověka a přetrhnete ho napůl. Taky zemře. Jen s tím rozdílem, že dryáda umírá postupně. Pomalu a zdlouhavě.

Abies přežila až do podzimu. Když listí nabíralo ty nejintenzivnější barvy a rozzářilo celý svět, nevycházela už vůbec ven. Jen přežívala a vzpomínala. Vzpomínala na svůj strom. Na jeho hladkou kůru. Na jeho lásku. Na to, jak mohla o letních večerech naslouchat šumění jeho jehličí, usazená vysoko ve větvích. Vzpomínala na písně, které mu zpívala.

Podzim už pomalu předával vládu chladné zimě a ze stromů se snášely poslední lístky – už vybledlé a suché. Rána bývala chladná a zem neustále navlhlá. Ten den byl zamračený, sychravý a studený. Slunce se schovávalo za mraky, jak kdyby se bálo toho, co muselo přijít.

Abies to ucítila hned, jak se probudila. Dryády ucítí, kdy musí zemřít.

Mlčky se rozloučila s místem, které jí na nějaký čas posloužilo jako domov a pomalu, krok sun krok, se odplahočila k místu, kde kdysi stával její strom. Její milovaný strom… Po tváři jí stekla první slza. A za ní druhá, třetí. Ani se nesnažila je zastavit.

Zdrceně klekla k pařezu obrostlému mechem a kapradím. K mrtvé připomínce života. Jejího života. Teď už vzlykly zcela ovládaly její tělo. Třásla se jak v zimnici a tvář měla zkřivenou v bolestnou grimasu. Vzpomínky jí zavalily jak lavina.

Její strom! Z její milované jedle zbyl jen tenhle pahýl bez života!

S posledním slunečním paprskem odešel z lesa i poslední záchvěv jejího života. Ležela tam, na vlhkém pařezu, jak pohozená panenka, s kterou už si nikdo nechce hrát. Ruce bezvládně složené pod hlavou, dlouhé řasy vrhaly na bledou tvář stíny a rty se jí samovolně zvlnily v úsměvu. Všechny dryády se, když zemřou, usmívají.

Všechny dryády nakonec zabije jejich láska ke svému stromu. A nenávidí je snad v posledních vteřinách svého života? Ne. Ale taky je nemilují. Protože opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost.

Abies se naposledy usmála, tak poklidně, jak kdyby jen spala. V tu chvíli začalo na opačné straně zeměkoule klíčit maličké semínko.

Udělené body : Eclipse (9/10), L.S.D. (9/10)

Komentář : Porota se vzácně shodla, že tato povídka je zcela nejlepší ze všech, které zde byly k nahlédnutí. Blahopřejeme. :-)