Neomezená literární soutěž

10. Pod hvězdným nebem, Oroniel

06.07.2008 02:05

 

„Vítězství a prohra jsou vratké stavy. Mír a válka se střídají po celou existenci života. Můžeš milovat i nenávidět. Smrtelník by nikdy neřekl, že se žebrák může stát bohem. Podívej se na nebe. Temné je. Blikají na něm tisíce očí. Říká se, že každá hvězda je lidská duše, která dosáhla něčeho, čeho jiní ne. Svého velikého cíle. Jedna z těch hvězd, ta nejzářivější, patří naší Aritě. Poslouchejte, elfské děti noci, budu vám vyprávět příběh, který není vymyšlený, který není napsán člověkem ani elfem. Je napsán životem. Uvidíte, jak si život, osud a božské hrátky dovedou zahrávat se životem naší Arity.“

 

1

   Svítalo. Další den v životě země, další den v životě království, další den v životě všech a všeho. I žebračky Arity, černovlasé a špinavé člověčí dvacetileté ženy. Otevřela smaragdové oči a pohlédla na vysoké hradby města. Tak majestátní a nebezpečné. Zakručelo jí v břiše.

   Žebrala v tomto velikém Městě přes půl roku. Usídlila se tady hned po tom, co ji v jejím rodném městečku, kde byla dcerou starosty, prohlásili za zrádkyni. A přitom nic zlého neudělala! No dobrá, nebylo to hned po vykázání. Nejdříve se živila jako dobrodruh. A až po roce, když jí někdo ukradl meč, zbroj, prostě všechno, skončila jako žebrák.

  Posadila se na zmuchlané přikrývce a přemýšlela, co dneska podnikne. Vstala a šourala se k informační tabuli uprostřed města. Jsou tam vyvěšena důležitá rozhodnutí, nové vyhlášky, ale i nabídky na práci. Prošla polovinou města, které se pomalu probouzelo, a stanula před z prken sbitou tabulí se stříškou. Úsměv jí ozářil tvář.

   „Hledáme zájemce pro Spolek bojovníků,“ četla. Jako jedna z mnoha žebráků to uměla. Tahle práce mohla být skvělá příležitost!

   Sebrala se a vyběhla z města. Kousek od jeho hradeb byl les a v něm potůček. Nic neobvyklého. Ale pro Aritu to byl přímo ráj. Shodila ze sebe žebrácké oblečení, umyla se v ledové vodě a převlékla se do tlumeně modrých šatů se zlatým lemováním. Pak vklouzla do stejnobarevných střevíců. To bylo jediné z majetku, který se jí dochoval z rodné vesnice. Rozčesala si dlouhé vlasy, sepnula je do culíku a všechno ostatní opět skryla. Ty krásné šaty si schovávala pro zvláštní příležitosti a usoudila, že tahle je jednou z nich.

   Do města se vrátila jako dáma. A stejně tak vstoupila do sídla Spolku bojovníků. Veliké přízemí bylo vybavené jako zbrojnice. Kromě velikého stolu se židlemi tu byly stojany na zbraně, stolky se zbraněmi a panáci na zbroje.

   „Dobrý den,“ usmál se na ni muž v těžké zbroji. Nepochybně člověk.

   „Dobrý,“ oplatila úsměv. „Četla jsem, že hledáte nováčky.“

   „Vy vypadáte spíš jako šlechtična než bojovník,“ namítl muž.

   „V minulosti jsem byla dobrodruhem,“ řekla. „Zkušenosti v boji mám.“

   „No dobrá. Jdi nahoru za Velmistryní,“ ukázal palcem na schodiště za svými zády. Arita vystoupala do druhého patra sídla, kde za stolem seděla už postarší žena ve zbroji.

   „Á, další nováček?“ zeptala se pevným hlasem. Arita přikývla a přistoupila ke stolu. „Tak se jmenuješ?“

   „Arita Miltreth,“ odpověděla.

   „Dobře. Odteď jsi členem Spolku bojovníků. Zrovna se všichni chystají na velikou akci, dostali jsme za úkol vyčistit zlatý důl od trolů a podzemních obrů. Jdi dolů do sklepení, tam ti dají zbroj.“ Arita protočila oči (jakmile se otočila k Velmistryni zády) a sestoupila ne do přízemí, ale rovnou do sklepení. Kdo by řekl, že tam vedou tak dlouhé schody!

   „Tak pojď sem,“ vzala ji za paži malá elfka v zástěře kováře. „Na jakou zbroj si zvyklá?“

   „Na lehkou zbroj partyzánů.“ Kovářka se na ni divně podívala. „Nepatřila jsem k nim!“

   „Je tu pouze lehká zbroj od lidí nebo od elfů.“

   „Pak tu elfskou,“ vybrala si Arita s těžkým srdcem. Partyzánské zbroje byly vždy úžasné! Krásné, dobře seděly, byly lehké. Kovářka jí pomohla do zbroje. Arita se pokusila pohnout. Skvěle poskládané části jí dovolovaly udělat téměř jakýkoli pohyb!

   „Zbraň. Jakou chceš zbraň? A štít? Vyber si,“ ukázala elfka na stojan s meči a luky. Štíty byly pověšené na stěně z neopracovaných kamenů.

   Arita vybírala pečlivě. Každý meč vyzkoušela všemi způsoby, co znala. Od vyváženosti po manipulaci s ním. Vybrala si dlouhou, elegantně zahnutou šavli vyrobenou mistry kováři z hor. S lukem neuměla zacházet moc dobře, tak kolem nich jenom prosvištěla. Štít si nevybírala dlouho, ani nebylo z čeho vybírat. Buď obyčejný kůží potažený štít, železem pobitý štít či dokonale hladký štít elfů. Zvolila elfský a vyzbrojena vyběhla do přízemí sídla, kde se všichni hotovili k odchodu. I Velmistryně.

 

 

2

   Pochod trval dva dny. Ono dostat dvacetičlennou skupinu na druhý konec severní části země není nic lehkého.

   „To je ono,“ ukázala Velmistryně na hory před nimi. „Za hodinu tam budeme.“ Za hodinu ostrého pochodu do kopce tam skutečně dorazili. Arita se snažila nefunět. S uspokojením zjistila, že není jediná, komu výstup působil potíže s dechem. Vchod do dolu byl otevřený. „Jdeme. Trolové jsou zákeřní a rychlí. Neuvěřitelně rychlí. Obři jsou samozřejmě vyšší než my a silnější, tak si dávejte pozor!“

   Skupina tasila a velice tiše vstoupila s Velmistryní v čele do dolu. O světlo se staraly modře zářící kameny. V tomto dole musel někdo dříve být! Kameny sem přinesli lidé, samy se tu vyskytovat nemohly. Kromě toho tu bylo náčiní pro práci v dole. A mrtvoly ve stádiu rozkladu.

   „Rozdělíme se,“ špitla Velmistryně. „Čtyři skupiny po pěti! Provést!“ Arita nevěděla, kam se zařadit, nenadálý pohyb všech ji znemožňoval mít jakýkoli přehled. Nakonec zjistila, že půjde s Velmistryní. „Pokud narazíte na přesilu, ustupte. Sejdeme se tady. Pochod!“

   Arita vyfasovala místo hned za Velmistryní, další tři bojovníci šli za ní. Po chvilce plížení se ozvaly zvuky boje. Třeskot mečů a řvaní trolů. Neroztřásla se. Před nimi se otevřel nízký a veliký prostor, kde pochodovali tři trolové. Byli shrbení, stáli na všech čtyřech končetinách, měli zelenou kůži a dlouhé žluté drápy.

   Všichni kromě Arity sáhli po luku, napnuli ho, založili šíp, natáhli tětivu a vystřelili. Zasáhli všichni, ale jeden ze střelců vypálil tak šikovně, že se strefil trolovi do prostředního oka (trolové mají tři oči). Zasažený padl k zemi mrtvý.

   Střelci stačili vystřelit ještě jednou. Zbylí dva trolové však padli až s meči v tělech. 

  

   „Arita a její společníci strávili ve zlatém dole mnoho hodin. Nejeden padl, nejeden byl zraněný. Ta část dolu, která patřila trolům, byla vyčištěna. Čtyři skupiny se setkaly až v té části, kde žili podzemní obři. To bylo to nejhorší, co mohlo bojovníky potkat. Bojovníků ze Spolku zbylo patnáct, z toho někteří byli zraněni. Obři byli čtyři. Byla to dlouhá bitva. Než je obři zpozorovali, stříleli z luků. Jednoho obra se jim podařilo zabít. Štěstí. Po dlouhých hodinách boje zvítězili bojovníci. Zbylo jich pouze šest. Ovšem zbýval poslední obr. Mnozí pochybovali, že dokáží zvítězit. Ale šli do toho boje, který měl bolestivý konec.“

 

   Arita ukořistila luk a dva šípy. I když měla mizernou mušku, doufala, že bude ku pomoci v boji proti poslednímu obrovi. Poslední obr, veliká hora tuku pod tlustou šedou kůží, s kulatou hlavu na krku, který ani nebyl vidět. Tlamu měl doslova od ucha k uchu, dlaně veliké a plné síly, chodidla široká.

   Šestice vystřelila. Zasáhli všichni. Dokonce i Arita, jenže do paže, ale to se taky počítá. Neměla z toho radost, nebyl na to čas, obr se na ně hnal jak veliká voda.

   „Až řeknu teď, uskočíte do strany,“ řekla Velmistryně. Obr byl od nich dva kroky, když Velmistryně zakřičela. Skupinka uhnula obrovi z cesty. Stvoření kolem nich proletělo a cestou získalo pár zranění. Obr se naštval a zamířil si to přímo na trojici, v níž byla Arita. Divoce házel rukama a řval. Arita uznala, že nemá smyl útočit nebo se bránit a couvala. Bohužel docouvala do rohu, kde panoval stín. Skrčila se. Zbroj splynula se stínem. Obr ji neviděl, a tak se otočil a řítil se na ostatní.

   Arita vstala a vyskočila na přírodní výběžek, který protínal místnost. Obr se s ničím nepáral. Velmistryně byla zatlačena do rohu. Obr se napřáhl a zaútočil. Arita mu v ten samý moment skočila na záda a zabodla mu meč do sotva znatelného krku. Obr škytl, podíval se, jak mu čepel ční z těla, nevěřícně chytil do dlaně několik kapek černé krve a zřítil se na zem. Arita z něj seskočila než dopadl, aby nepřišla o nohy, a klekla k Velmistryni.

   „Velmistryně!“ zatřásla s ní. Žena otevřela unavené oči. Vypadala staře. Měla roztrženou zbroj i hruď. Nemohla to přežít.

   „Á, nováček,“ usmála se. „Nováček a zabil obra. Neuvěřitelné. Ne, mlč. Nedávej mi naději. Poslouchej mě.“ Přeživší tři bojovníci padli na kolena k Velmistryni, aby slyšeli její poslední slova. „Zaujmeš mé místo ve Spolku. Veď ho dobře.“

 

3

   „Arita vedla Spolek bojovníků více než dobře. Pět let svého života mu věnovala. Kdyby měla možnost, věnovala by mu celý život. Ano, přišla o post Velmistryně. Celý Spolek skončil v moři vzpomínek. Intriky dvora si ho vybraly za oběť. Nabýval totiž na obrovské moci a to se mnohým nelíbilo, tak se ho zbavili.

   Velmistryně ukryla své peníze, zbroj i zbraň a šaty z rodného městečka  zpátky do lesa a vrátila se k žebráctví. Neměla jinou možnost, zdálo se jí, že celý svět je proti Spolku a proti těm, kteří k němu patřili. Mezi žebráky nebyla dlouho. Do Města totiž přijel z války nejstarší princ. Arita zrovna procházela městem v těch krásných modrých šatech. Náhoda? Možná ano. Arita byla pozvána na hrad a i když byl celý dvůr proti, stala se princovou manželkou a odejela s ním na královské sídlo.

   Ovšem nebezpečí se strany šlechty, která si brousila zuby na trůn pro své dcery, bylo veliké. Po pouhém roce se život Arity opět obrátil.“

 

   „Princ onemocněl, paní,“ hlásil sluha. Arita vzhlédla od vyšívání.

   „Cože? Ještě včera mu bylo dobře!“

   „Možná mu nesedlo jídlo nebo pití ze včerejší hostiny. Je nemocen.“ Aritě bylo jasné, že tohle nemůže být jen tak. Vzala sukně do rukou a pospíchala hradem za svým manželem.

   „Arito,“ řekl princ tiše. „Nějaká nemoc mě zasáhla.“

   „Jistě se brzy uzdravíš, manželi,“ řekla Arita soucitně. Seděla na kraji jeho postele, dokud neusnul. Seděla u něj celé dny, noci trávila v jeho pokoji. Dlouhý týden se princi pořád jen přitěžovalo. Arita sháněla nové a nové doktory, ale žádný jí nedokázal říct, co princi je. Až jeden z daleké cizí země.

   „Milostivá, je příliš pozdě. Jed, který má princ v sobě, se už nedá nijak dostat ven,“ prohlásil stařík.

   „Cože?“ vyhrkla královna. „Někdo ho otrávil?“

   „Už je to tak, Výsosti,“ přikývl lékař. „Ten jed pochází ze zámoří, tady se nevyskytuje. Někdo si ho musel nechat dovést.“

   „Ale kdo by ho chtěl zabít?“ položil zásadní otázku princův bratr.

   „To ona!“ ukázal nějaký šlechtic na Aritu.

   „Proč bych to dělala?“ zhrozila se Arita.

   „Ona to být nemohla,“ zastal se jí král, již smířený s volbou svého umírajícího syna.

   Když princ zemřel, všechno se spiklo. Král, který Aritu bránil, zemřel také, a ačkoli to bylo nesmyslné, vinu dostala Arita. Byla potrestána mírně (za což se přimluvili soudci), byl jí odebrán majetek a byla vyhnána ze sídla. Vrátila se do Města mezi žebráky.

 

   „Jistě se, děti, ptáte, proč opět mezi žebráky. Neměla na výběr. Všechna postavení, která získala, jí byla opět sebrána. Arita to ale nevzdávala. Mezi žebráky byla pár dní, když si uvědomila, že má už dost peněz na to, aby si koupila domek na kraji města. Domek to byl malý, ale krásný. Arita v něm žila spokojeně, našla si manžela, měla děti. Jenže plány osudu byly jiné. Osudu? Bohů? Nebo náhody?“

 

   „Mami, my doprovodíme tatínka k farmě a vrátíme se, ano?“ Arita pohladila svého syna po vlasech.

   „Jen běžte. Ale pouze k farmě, jasné? Hned se vraťte, už se stmívá,“

   „Dám na ně pozor,“ usmála se nejstarší dcera, zodpovědná devítiletá holčina.

   Arita žila spokojeně. Měla rodinu, manžela, domov. Nikdy ovšem nezapomněla na strasti života, které měla za sebou. Vyprávěla o nich svým dětem před spaním, když byly malé. Ovšem spokojený život skončil ten den. Večeře byla hotová, její tři děti se měly dávno vrátit. Začala se bát. Sebrala zbraň a opustila Město. Mířila po cestě k opuštěné farmě. To, co viděla, jí vyrazilo dech. Její manžel tam se svým vozem plným zboží, dvěma koňmi a třemi dětmi čelil třem banditům.

   Rozběhla se jim na pomoc, ale přiběhla pozdě. Bandity sice zbavila života, ale manžela a dvě děti zachránit nedokázala.

   „Tinie?!“ volala zoufale svoji nejmladší dceru, teprve pětiletou holčičku. „Tinie!“

   „Mami?“ Plachta na voze se zvedla a zpod ní vykoukla kučeravá hlavička. Arita vzala dítě o náruče a zakryla mu oči.

 

4

   „Aritě nyní bylo jasné, že její život řídí nějaká vyšší moc. Nelíbilo se jí, že je jednou dole a jednou nahoře. Ať už ve společnosti či v rodinném životě. Už se nevdala a dcerku hlídala jako oko v hlavě. Začala chodit do kostela a ptát se bohů, proč s jejím životem tak špatně zacházejí. Nejednou se vypravila do nebezpečné divočiny ke svatyním bohů se stejnými otázkami. Odpověď však dostala až o tři roky později. Dcerku vypravila do školy a šla do práce. Když se vrátila, v domě nalezla hosta.“

 

   „Kdo jste?“ zeptala se rázně Arita osoby, která se vloupala do jejího domu a nyní seděla za stolem.

   „Jsem posel bohů,“ odpověděla postava. Těžko říct, jestli to byl člověk nebo elf, muž či žena, dítě či stařec. „Každý den je žádáš o odpověď, proč tvůj život kolísá jako hladina řeky. Mám pro tebe tu odpověď.“

   „Nuže?“

   „Za svůj život si vystřídala různá povolání i tituly. Bohové se nudí a hrají si s tvým životem. Ovšem ne bez účelu. Najdi to, co hledají všichni, přines to bohům a získáš klidný život. Do té doby budeš jednou nahoře, jednou dole. Ne, ty jsi jednou nahoře, jednou dole.“

   „A co mám najít a přinést?“

   „To, co chce každý, ale ne každý to dokáže získat. Nikdo to nemůže vlastnit, pouze mít. Má různé druhy, existuje celé věky a nikdy existovat nepřestane.“ Posel bohů zmizel. Arita se zoufale posadila za stůl.

 

   „Arita následujících deset let žila mezi žebráky i mezi šlechtou. Posel měl pravdu. Její postavení ve společnosti bylo nestálé, velice nestálé. Její dcera Tinie zemřela pár měsíců po odchodu posla. Nikdy se nezjistilo, proč zemřela, na co zemřela... Arita celých deset let hledala to, co jí popsal posel. Prodala svůj dům, vzala ji zbroj a zbraň a toulala se po království. Zoufale hledala někoho, kdo by jí pomohl. Navštívila všechna města i vesnice, oslovila tisíce lidí, pokládala stále stejnou hádanku. Hledala jako žebrák, hledala jako učenec, záleží, jakou práci zrovna získala. Její život byl skutečně těžký. Úpěnlivě prosila bohy o pomoc. Pevně věřila, že najde, co hledá. Její kolísavý život se blížil ke konci, když, jako už mnohokrát, klečela u oltáře nejmocnějšího z bohů a žádala ho o pomoc. Ta pomoc přišla, ale pro smrtelníky za velikou cenu.“

 

   „Nejvyšší z bohů, nejmocnější, nejsilnější, nejmoudřejší, prosím, pomoz mi najít to, co jsi mi zadal, abych našla. Deset let tu věc hledám, nenašla jsem ji.“ Pohlédla na sochu boha. Pod hvězdným nebem vypadala tajemně. Sama v jeho svatyni uprostřed divočiny žádala za novu o pomoc. „Věřím, že ji najdu, ale pomoz, mi.“

   „Tu věc jsi dávno nalezla,“ ozval se hluboký hlas. Arita se rozhlédla. Nikde nikdo. „To mluvím já, nejvyšší bůh, prostřednictvím své sochy.“ Arita upřela zrak na sochu. „To, co hledáš, tě provází celých deset let. Kolísá jako tvůj život a postavení, ale přesto ji máš. Vzpomeň si, co byla tvá poslední věta.“

   „Věřím, že…“

   „Ano,“ skočila jí socha do řeči. „Už to víš?“

   „Víra? Je to víra?“

   „Ano,“ přitakal bůh. „To, co chce každý, ale ne každý to dokáže získat. Nikdo to nemůže vlastnit, pouze mít. Má různé druhy, existuje celé věky a nikdy existovat nepřestane. Našla jsi odpověď na hádanku, nyní tvůj život přestane být hračkou v rukách bohů.“

   Arita zavřela oči a padla na zem.

 

   „Tak to bylo. Za svůj život byla všechno od žebráka po manželku prince. Ztratila všechno, co ztratit mohla. I svůj život. Podle těch, kteří nevědí, jak to skutečně bylo, to byla vysoká cena za odpověď na hádanku. Posel bohů i bůh řekli, že si s jejím životem už božstvo nebude hrát. To znamenalo jediné: že zemře. Arita byla stokrát na dně a stokrát v oblacích. Za svůj život mnohokrát vystřídala vítězství a prohru, mír a válku, lásku i nenávist. Sebevědomě kráčela životem, který z nudy řídili bohové. Říká se, elfské děti noci, že hvězdy jsou lidské duše, které dosáhly něčeho, čeho jiní ne. Arita získala pevné místo na hvězdné obloze, stala se symbolem vytrvalosti a víry. Má dokonce svou svatyni. Mnozí říkají, že nikdo neměl takovou chuť žít. Proč? Její život kolísal jako hladina řeky. Ne každý by to dokázal unést. Dobře si pamatujte, že slova bohů a jejich poslů můžou mít více významů. Arita dosáhla svého cíle, zjistila odpověď na hádanku, i když s malou radou bohů. Právem na nás hledí z noční oblohy.“         

 

 

 

Udělené body : Eclipse (7/10), L.S.D. (7,5/10)

Komentář : Nakonec to vůbec nebylo špatné, vtáhlo mne to do děje, začetl jsem se.

Diskusní téma: 10. Pod hvězdným nebem, Oroniel

Datum: 16.07.2008

Vložil: Lkor

Titulek: :-)

Můj černý kůň soutěže...tahle povídka mě moc zaujala...

Vyhledávání

Kontakt

Zde nám zasílejte své dotazy, v případě účasti v soutěži svá díla.