10. Purpura - fialová, Opaline

Začalo to nevinně.

Každý rok před masopustem naše město prochází stejnou a přece pokaždé jinou změnou. Uklízí se, organizuje, nakupuje a hlavně zdobí – girlandy, stuhy a transparenty rozzáří celé město, které rázem ožije v jiné době. Měli jsme tu Orient Express, Sókratovo Řecko, Paříž osmdesátých let i čtyři roční období pohromadě. Hotely se naplňují turisty, obchodníci si mnou ruce nad vidinou velkého zisku a stánky s maskami vyrůstají jako houby po dešti. Ale nejhezčí je ta atmosféra, chvějící se opojnými vůněmi slavnostních jídel a vzrušením z očekávání; a když první noc karnevalu radost lidí, obyvatel i návštěvníků vybuchuje jako duhové ohňostroje na nebi, my všichni zapomeneme na obvyklé konvence a město jakoby od okolního světa oddělí mlžný závoj – je to čas radovánek, rozkošnického užívání si a neomezené zábavy.

Nějakou dobu, snad šest týdnů před začátkem oslav jsem zahlédla mladíka, ohlížejícího výlohu Standa s purpurovou maskou se stříbrným zdobením. Bettina mě zatahala za sukni. „Mami, nemá ten pán masku moc brzy?“

Zvedla jsem ji do náruče a mlaskla jí pusu na její hebkou děstkou tvář. „No ano, ale když se mu to líbí, může ji nosit, víš?“

Neznámý jako by nás slyšel, narovnal se a usmál se na nás. Oplatila jsem mu úsměv, zatímco Bettina mu zamávala, žužlajíce druhou ručku.

To bylo poprvé.

Ten mladík jako by rozhodil semínka na všechny strany. Nejdřív byl jeden, pak dva, pak pět, deset; začali se objevovat jako hlavičky pampelišek v trávě, záhadní, štíhlí lidé v tmavém a s fialovými maskami. Ne, že by to bylo něco neobvyklého. Každý rok se našlo pár nadšenců, poblázněných do našeho města a karnevalu; v kostýmech pobíhali uličkami a náměstími a my Laguňané na ně pohlíželi se shovívavostí, protože jsme pro ně měli pochopení. Ale nyní jako by ve městě klíčil nový směr, myšlení, ne styl, avšak způsob života; mezi davem fotících turistů a spěchajících místních člověk mohl člověk zahlédnout individua se stejnými maskami oné barvy na tváři. Bavili se se všemi, zpívali a vtipkovali, zdáli se vždy dobře naladění – možná jeden takový žil i v domě vedle nás. Hlásali prý staronovou myšlenku – užívat si bez ohledu na pravidla, svazující jako korzet, radovat se ze všeho, co nám život dá. A lidem se to líbilo, víte. Nejspíš za to mohla i ta nabitá atmosféra před karnevalem; lidé propadli novému nadšení.

Pili jsme, tančili, smáli se zplna hrdla a oslavovali. Karnevalový průvod plál purpurem, každý měl na sobě masku, schovávající většinu obličeje. Večírky a schůzky tvořily nedílnou součást našich dnů. Práci, problémy, starosti nás nezajímaly. Byli jsme šťastní.

Ale pak karneval skončil. Některé to neustálé oslavování unavilo – unavilo či omrzelo. Cítili jsme se spokojení, protože odhodit na čas hranice a odreagovat se je tak osvěžující, nicméně, chtěli jsme se vrátit zpátky do poklidných zajetých kolejí, jistoty obyčejného života. Purpuroví se ovšem zachovali úplně jinak, než jsme čekali. Hlas jednoho z nich duněl celým Náměstím z vyvýšeného pódia.

„Jaký obyčejný život? Tohle je váš život, to je to, co jste si přece přáli! A teď všechno chcete zahodit? To se mýlíte. Purpura je život, váš život. A život se jen tak nevyhazuje.“

Domnívali jsme se, že po karnevalu to nachové šílenství skončí, že se fialové tváře vytratí stejně nenápadně, jako přišly. Ale mýlili jsme se. Za tu dobu už se stihly rozlézt všude. V obchodech, na náměstích, v lodích, ve školách i na radnici – sledovaly nás, hlídaly nás, jestli neděláme něco „protizákonného“ – na veřejných prostranstvích vyvěsily plakáty se zákazem všech spolků, hudby, tisku a kultury kromě té, jakou schválily, museli jsme nosit purpurovou a chodit na pořádané oslavy, všechna pracoviště a odborné školy byly pod přísným dohledem; odebrali nám zbraně a nutili nás každý týden odvádět poplatky na „činnost města“. Ulice se střežily. Bylo příliš pozdě, když jsem si uvědomila, k čemu došlo.

Jednoho dne připluly veliké sytě nachové lodě – obsadily přístavy a vyhrnuly se z nich stovky masek se zbraněmi v rukou. Museli jsme stát na Náměstí a přivítat je. Bettině se to nelíbilo. Křečovitě mi mačkala ruku a nevzdálila se ode mě ani na krok. Ze samého falešného usmívání se mě bolely obličejové svaly; pokoušela jsem se tvářit co nejpřirozeněji, ale nejspíš i já jsem měla v očích tu samou hrůzu, jakou jsem spatřila u ostatních vítajících.

Samozřejmě, že jsme si to nechtěli nechat líbit. Založili jsme odboj, tajně hledali východisko z této tmy, i když pohltila celý svět, jenž jsme znali. Snažili jsme se spojit s jinými skupinami. Ale oni nám to překazili. Jakmile se dozvěděli, že někdo patří k nám, bez váhání se ho zbavili. Všechny snahy o námitky zadupali do země, rebelie potlačovali krutěji, než bylo nutné, v ulicích hlídkovali maskovaní vojáci. Stačilo málo a zastřelili by tě i kvůli tomu, že ses sousedovi svěřil, jak je nenávidíš.

Město zahltila purpura. Už nebylo naše.

Kdo to udělal? Visela ta otázka ve vzduchu. Kdo za tuhle zkázu může?

Koho bychom mohli obvinit?

Nikdo nevěděl, co se děje s těmi, které usvědčili z napomáhání odboji, podílu na vlastizradě. Na rozdíl od jeho členů je nepopravovali veřejně na Náměstí, ale přišlo si pro ně několik ozbrojených vojáků a odvedli je neznámo kam. Kolovaly zvěsti, že je na nějakém ostrově zakopou zaživa do země, opékají je na rožních nebo zazdívají do mostů. Ale i když se zdálo, že purpuroví vyčenichají cokoliv, vždy se pár jedinců, kteří je obcházeli, našlo, přestože riskovali, že se nechají nachytat na úskoky, jež purpuroví používali, aby odhalili odbojáře.

Mnozí ztratili své přátele, nepřátele, ženy, muže, děti, neteře, otce a matky v purpuře, Dívali jsme se na mlčenlivé postavy v temných oděvech, jakoby nadřazené všem lidským emocem, problémům a vztahům, oživlé sochy se srdci z kamene, jež na sobě nikdy nic nedaly znát, a říkali si: Co když je některý z nich můj syn? Co když je to někdo blízký, někdo, jehož krev mi koluje v žilách, kdo se nyní schovává za tou maskou?

Kdo za tuhle zkázu může?

Jejich maska je jejich síla.

Co když jim stačí tu masku sundat?

Byly dvě minuty po desáté večer. Bettina už spala, její hrníček vypitého kakaa stál ještě na stole. Seděla jsem nad tím svým, už vychladlým a hleděla nepřítomně před sebe. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky, nahodile, bez smyslu a řádu. Dělala jsem si starosti o chod domácnosti, živil nás jen obchůdek s metrovými látkami, jehož chod mi navíc omezili... včera u nás byla skupinka mužů z rodiny od souseda naproti pro nějaké jídlo a oblečení, tak snad je nechytili... brzy musím splatit nájem a část peněz mi chybí... kéž bych měla někoho, o koho bych se opřela... kdy už tohle peklo skončí? Dožiju se toho?...

Buch buch!

Nadskočila jsem na židli. Kdo co potřebuje tak pozdě? Blesklo mi hlavou, než se dveře rozlétly a dovnitř vtrhly stínové postavy s maskami té strašlivé barvy. Ztuhla jsem.

Odhalili mě.

„Jste obviněna z napomáhání odboji, nezákonného spolku a tudíž z vlastizrady. Prohledejte to tu!“

Ta slova, opakovaná v mých nočních můrách, z nichž jsem se s hrůzu probouzela zpocená a objímala Bettinu vedle sebe, abych se uklidnila., mi nyní zvonila v uších, jejich agresivní ostré tóny řezaly jako ocel. „Ne!“ vyjekla jsem a zastoupila jim cestu, ale hrubě mě odstrčili a vnikli do domu, rozlezli se tam jako švábi, hrabali se mi ve věcech a vítězoslavně přinášeli důkazy – jídlo, šaty a nakonec důkladně ukryté zbraně, víc, než bylo typické pro tak malou domácnost. Zbraně mne i Bettinu definitvně odsoudily ke zkáze. V mysli se mi usadila vidina trestů pro spoluúčastníky odporu, které kvůli mně postihnou i Bettinu, jež nic netuší a zachvátila mne děsivá vlna strachu prostupující každou částečku mého těla. Mé dítě vyběhlo z pokoje a schovalo se u mne. Tiskla jsem ji k sobě křečovitě, kryla ji vlastním tělem, aby mě od ní neoddělili. Sápaly se po ní ruce, škubaly mi ji z náruče, ale nedala jsem jim ji; Bettina brečela a já nejspíš taky. Tu mě popadly něčí paže a surově mě od ní odtrhly, Bettina upadla, zakryly mi ji purpurové tváře a já sebou házela a uhýbala jim, křičela jsem a chtěla jsem zpátky ke své dceři. Co když už ji nikdy neuvidím, co když jí něco udělají? Někdo mě však vzadu strhl zpátky a já si málem vykloubila rameno. Ohnala jsem se po něm, ale zasáhli mě pažbou pušky do hlavy. Zavrávorala jsem, stihla jsem ovšem hmátnout ve vzduchu a jakmile jsem něco ucítila, trhla jsem a spadla na zem. Ten někdo zaječel. Držela jsem v ruce purpurovou masku.

Svět jako by se zastavil – nikdo nedutal, oči všech se upíraly na nás.

Vzhlédla jsem vzhůru. Do oné nyní rozlícené, zkřivené tváře s rudohnědými rozevlátými vlasy, která mi byla tak důvěrně známá.

Do své tváře.

O purpuře

Jedna z nejkratších povídek, které jsem napsala. Metafora našeho světa – světových válek i hrozby té ekologické – do jednoho města – ano, mých milovaných Benátek.

Ještě k názvu. S tím českým vánočním potpourri to nemá nic společného. Purpura je i forma nejčastější dětské vaskulitidy. A purpura pro Benátčany v téhle povídce znamená také nemoc, jež ovládla jejich město.

Udělené body : Eclipse (6/10), L.S.D. (7,5/10)

Komentář Eclipse: Zajímavé podání. Nicméně nevím co s tím srdcem z oceli má společného.

Komentář L.S.D.: Hezké. A že ti občas něco ujede? Dá se to tolerovat. Jindy bych vyskakovala metr vysoko, ale zaujala jsi mě. Konečně někdo, komu konec graduje. Tleskám. I když to téma… Nevím, nevím.