11. Podzimní vítr, Nikolíííta

Podzimní vítr se proháněl všemi ulicemi a bičoval chodce do obličeje. Nedokázal mu nikdo uniknout.

Jemně, aby se neřeklo, si přitáhl límec od kabátu k obličeji a se zvláštním pohledem se rozhléhl okolo sebe. Stál na místě, kde ještě nedávno postával s ní.

Rozhlédne se okolo sebe a bezvýznamně se usměje, jak to dělává už dlouho. Jen tak. V klidu a bez nálady.

Ještě před rokem tady stával s ní. Objímal jí okolo pasu a do ouška jí šeptal slůvka typu: Miluji tě, zůstaň se mnou...

Její smích vítr roznášel okolo něj a jeho srdce hřálo. Hřálo láskou tak moc, že by jí mohl rozdávat na potkání. Její vlasy...ohnivě rudé vlasy s příchodem podzimu byli snad ještě červenější než kdy předtím. Stočené do jemných pramínků a vlnící se po jejích štíhlých zádech byly nepřehlédnutelné. Tak jako ona. Její oči byly tajemné, ale přesto v nich vždycky každý vyčetl jak se cítí a co právě potřebuje. Někdy v nich viděl radost, někdy smutek. Byly jako otevřená kniha, do které mohl nahlédnout každý. Její chůze byla nádherná. Jiným slovem se popsat nedala.

Ona byla nejlepší...žádná jiná nemůže nikdy nahradit její místo. Žádná jiná se nikdy neusměje tak jako ona, žádná se nikdy nebude dívat tím zvláštním pohledem do jeho očí a žádná jiná nikdy nebude mít tu kouzelnou vrásku na čele při naštvanosti. To dokázala jenom ona...

Jak jenom mohl? Ptal se sám sebe a zadíval se do nebe, jakoby čekal na odpověď. Ptal se na tuto otázku sám sebe už tak dlouho, a přesto stále čekal na to, že mu dá někdo odpověď...

„Počkej...Simono! Stůj!!“ křičel za ní a čekal, že se zastaví... marně. V tmavé noci v tanci deště utíkala dál... Utíkal za ní. Nemohl ji nechat odejít... Déšť ho šlehal při běhu do obličeje, ale konečně ji dohonil. Uchopil ji jemně za ruku a přitáhl ji k sobě.

Líčení na očích měla díky dešti, ale i slzám rozmočené, ale i tak byla neuvěřitelně krásná. Z očí jí šlehaly blesky a zraňovaly ho u srdce.

„Simonko. Odpusť mi, prosím tě...“

„Martine! Jak ti mám odpustit, že jsi se vyspal s mojí nejlepší kamarádkou? Proč jsi, k sakru, tady se mnou? Běž za ní a mě nech na pokoji!“

Všechna její slova se mi zařezávala hluboko do srdce. Tak strašně rád bych jí to vysvětlil, ale...

„Vysvětlím ti to... jenom mě neopouštěj... já tě miluju.“ zašeptal jsem, ale ona jenom zakroutila hlavou, zadívala se mi do očí a já jsem poznal, že jsem jí ztratil. Ztratil jsem ty nádherné, upřímné oči... ztratil jsem její vášnivé rty toužící po polibku. Její hebké tělo... ztratil jsem jí celou...

Než jsem stačil cokoliv říct, byla pryč. Rozeběhla se do chladné noci a nechala mě stát uprostřed ulic samotného. Nikdy jsem se necítil tak moc sám, jako právě teď. Připadám si, jako bych svoje srdce položil do dlaně a čekal, že ho přijme, ale ona jej odhodila...odhodila jej s nenávistí.

S myšlenkami jsem s sebou házel v posteli a pokoušel se usnout. Marně.

Pořád jsem měl před sebou tu scénu ze včerejší noci... já, ona a déšť...

„Simono!“ křiknu a bouchnu naštvaně pěstí do polštáře. Jak jí mám vysvětlit, že ta její tzv. Nejlepší kamarádka mě svedla? Že jsem se jí snažil přemluvit, že miluju Simonu, ale... do pití mi dala nějaké prášky a když jsem se vzbudil, ležel jsem nahý na posteli, vedle mě ona a ve dveřích má láska, Simona.

„Musím jí to vysvětlit...prostě musím.“ zašeptám a začnu se oblékat do chladné noci. Hodím na sebe v rychlosti polobotky, džíny, svetr a sako a už pádím do temného večera k Simoně domů.

Asi po hodinové cestě ale zjišťuji, že Simona doma není... Kde může být? Nestalo se jí nic? Uvažuj!!! Napomínám se v duchu a v tom mi svitne... je na naší skále!

Jednou o prázdninách jsme spolu na jedné z našich procházek našli nádherné místo. Skála trčící skoro až k oblakům s krásným výhledem na moře... Tam jsme si slíbili nekončící lásku.

„Simono!“ křiknu, když na úpatí skály uvidím matnou postavu. Je to ona... vím to. Srdce to ví.

„Martine?“ slyším tiché zašeptání a rozběhnu se nahoru k ní...

„Jsi v pořádku?“ zeptám se jí, když konečně vylezu za ní.

„Martine...“ zašeptá opět moje jméno a než se stačím vzpamatovat, spadne na zem.

„Simonko! Co ti je?“ vykřiknu a přikleknu si k ní... ze zápěstí jí vytéká krev.

Ona si chtěla vzít život. Proč proboha?

„Počkej...dojdu pro pomoc...“ zašeptám a líbnu jí do vlasů, ale...

„Ne... neodcházej. Je příliš pozdě, ale... já jsem věděla, že příjdeš, Martine...“

Posadím se na zem a položím si její bezbranné tělo do své náruče a snažím se jí zahřívat. Dát jí alespoň teplo, protože cítím, že z ní vyprchá.... vyprchává z ní život a já s tím nemůžu nic dělat.

„Proč jsi to udělala? Proč?“ křičím na ní a mé slzy jí dopadají do dlaní, které jsou spletené s mými...

„Ztratila jsem tě. Vzala mi tě jiná a já... nedokázala bych bez tebe žít Martine. Jsi moje všechno... jsi moje teplo, moje naděje... jsi moje láska, můj svět...můj život.“

„Miláčku... mě to strašně moc mrzí... nikdy si to neodpustím...NIKDY!“

„Já tě miluju a sebe nenávidím...zklamala jsem...“ zašeptá a její oči se zavřou...

„Ne... neodcházej!! Simonko... prosím tě, vrať se mi...“

Podzimní vítr se proháněl všemi ulicemi a bičoval chodce do obličeje. Nedokázal mu nikdo uniknout.

Jemně, aby se neřeklo, jsem si přitáhl límec od kabátu k obličeji a se zvláštním pohledem jsem se rozhléhl okolo sebe. Stojím na místě, kde jsem ještě nedávno postával s ní.

Rozhlédnu se okolo sebe a bezvýznamně se usměju, jak to dělávám už dlouho. Jen tak. V klidu a bez nálady.

Ještě před rokem jsem tady stával s ní. Objímal jsem jí okolo pasu a do ouška jsem jí šeptal slůvka typu: Miluji tě, zůstaň se mnou...

Její smích vítr roznášel okolo mě a moje srdce hřálo. Hřálo láskou tak moc, že bych jí mohl rozdávat na potkání.

Její vlasy...ohnivě rudé vlasy s příchodem podzimu byli snad ještě červenější než kdy předtím. Stočené do jemných pramínků a vlnící se po jejích štíhlých zádech byly nepřehlédnutelné.

Tak jako ona.

Její oči byly tajemné, ale přesto v nich vždycky každý vyčetl jak se cítí a co právě potřebuje. Někdy jsem v nich viděl radost, někdy smutek. Byly jako otevřená kniha, do které mohl nahlédnout každý. Její chůze byla nádherná. Jiným slovem se popsat nedala.

Ona byla nejlepší...žádná jiná nemůže nikdy nahradit její místo. Žádná jiná se nikdy neusměje tak jako ona, žádná se nikdy nebude dívat tím zvláštním pohledem do mých očí a žádná jiná nikdy nebude mít tu kouzelnou vrásku na čele při naštvanosti. To dokázala jenom ona...

Jak jsem jenom mohl? Ptám se sám sebe a zadívám se do nebe, jako kdybych čekal na odpověď. Ptám se na tuto otázku sám sebe už tak dlouho, a přesto stále čekám na to, že mi dá někdo odpověď...

Odpověď příjde dnes. Cítím to... Dnes je to přesně rok, od té osudné noci... od toho temného večera, kdy jsem jí ztratil. Dnes...

Myslel jsem si snad, že čas zahojí všechny rány?

Jenom se tiše zasměju. Kdo si tohle myslí, tak je hlupák. Chtěl jsem žít dál... zapomenout na ní, ale... ona byla světlo v mém temném životě a já nechci žít ve tmě...

Opatrně vylezu na „naší skálu“ a zadívám se do nebe...

Čekáš?

Doufáš?

„NENÁVIDÍM!!! NENÁVIDÍM!!!“ křičím z plných plic a po tvářích mi stékají slzy...

„...sebe!“ dodám tichým hlasem a zhluboka se nadechnu.

„Už nedokážu dál žít ve tmě...“ zašeptám a skočím. Prostě jenom skočím...

Podzimní vítr si pohrává s mými vlasy a já padám... padám do hlubin, ze kterých se ještě nikdy nikdo nevrátil, ale na tváři mám úsměv...ona doufá...ona čeká...

by Nicolíííta:

„Láska a nenávist jsou dvě slabosti...

jedna se podobá peklu, druhá neřesti...“

Udělené body : Eclipse (7/10), L.S.D. (7,5/10) 

Komentář : Velmi pěkné zpracování, ale opět musím upozornit na to, že hlavní hrdinové se nutně nemusí vždycky zabít.