11. Srdce z oceli, Michal Poch

     Jednoho dne se ve městě, jehož jméno pro nás není podstatné, narodilo dítě. To bylo zdravé, dobře rostlé a mělo dobrou váhu, ale přeci jenom na něm bylo něco jiného. Rozdíl oproti ostatním spočíval v jeho krvi, kde měl rozpuštěno několika násobně větší množství železa než ostatní děti.

     Tento fakt se na rozumu, pohybech nebo chování dítěte nijak neprojevil, ale s postupem času se železo pomalu začalo uchytávat na stěnách žil, tepen a srdce, kde utvořilo tenkou, ohebnou, ale pevnou vrstvu. O její existenci se malý chlapec, již pokřtěný na Artura, dozvěděl zcela náhodou, a to když byl s kamarády na kole.

     Chlapci projížděli jednoho parného dne kolem rybníka, kde se koupala děvčata, a Artur, jako správný kluk, se začal předvádět. Prvně na sebe strhnul pozornost pokřikem a hláškami typu: ,,Takový skok jste ještě neviděli!“ . Když se na něj kamarádi podívali co to do něj vjelo a děvčata zvědavostí zvedla oči od vody, malý chlapec se vší rychlostí rozjel proti drobnému pahorku a skočil. Pod napětím zpocenými dlaněmi mu však podjela řídítka a Artur pokračoval v letu nezávisle na kole. Překvapený chlapec bolestivě dopadl na břicho a nohy si odřel o kamínky. Kolo dopadlo pár metrů od něj. Chvilku mu hučelo v uších, pak se pomalu posadil a v dálce uviděl chlapce,jak pohazují kola na zem a děvčata vylézající z vody, a jak všichni spěchají k němu. Ostrá bolest ho donutila pohlédnout na nohu. Avšak jeho vidina perfektně rozedřené končetiny, celé od krve se rozplynula. Na noze byla sedřená kůže, ale ani kapka krve. Chlapec vyvalil oči a začal si nohu prohlížet z různých úhlu, avšak nikde ani známka po krvi.

     Po této zkušenosti následovaly další a další úrazy a pády, ale nikdy mu ze zranění netekla krev, z toho chlapec odvodil, že má mimořádné schopnosti.

     Pár dní po jeho patnáctých narozeninách se ve městě odehrála loupež při níž se strhla přestřelka, která měla za následek, několik mrtvých a někteří z nich zemřeli na vykrvácení. V tom Arturův mozek popadla geniální šílenost a zároveň geniální věc, kterou, aspoň podle Artura, stálo za to zkusit. Artur, super hrdinou. Zcela posedlý touto myšlenkou se vrhl na přípravy. Jak se dozvědět o krádežích nebo vraždách, jak se obléct aby ho rodiče nepoznali?

     Vždy po škole hned běžel do svého pokoje a u okna dumal nad tím, jak zařídit všechny tyto věci. Nad převlečením nepřemýšlel dlouho. Za vhodné zvolil tenisky, džíny a černé tričko, přes obličej by si potom natáhl šátek jako westernový bandita, a aby ho náhodou rodiče nepoznali díky kštici černých vlasů, rozhodl se nosit čepici. Zjištění toho, kde se právě něco odehrává však i nadále zůstalo problémem, proto se Artur rozhodl nosit převlek stále sebou.

     Mnoho dní chodil s převlekem u sebe po městě a nahlížel do každé uličky. Nikdy však nezastihl nikoho v nesnázích, nikdy se mu nepodařilo najít někoho, komu by mohl pomoci. Avšak poslední dny před tím, než své odhodlání pomáhat ztratil vypukl požár pár bloků od jeho domu. Hořet začalo v jednom z přízemních bytů. Kouř a plameny se rychle šířily, a tak se po chvíli obyvatelům horních pater odřízla jejich úniková cesta. Artur se k místu požáru ihned vydal, až příliš vzrušený na to, aby dokázal přemýšlet o tom, co tam bude dělat, a jak bude pomáhat. Když doběhl na místo, přízemí bylo zcela v plamenech a hasiči zatím nikde. Před vchodem se hromadili lidé a pokřikovali jeden přes druhého.    

     Artura ovládl adrenalin, stupnice jeho vzrušení se vyšplhala vysoko nad snesitelný bod. Jeho velká chvíle nastala. Ve stínu stromu se nepozorovaně převlékl a s nadšením a čelistí cvakající nedočkavostí se vrhl do davu. Jako kulka jím prolétl a dlouhými skoky se dostal až ke vchodu. Za sebou slyšel někoho křiknout ať se vrátí, ale to už pěstí rozrazil skleněné, vstupní dveře. Ze vzniklé díry vyšlehl ohnivý jazyk. Když se plamen opět stáhnul prostrčil dírou ruku a otevřel. V mžiku se všem ztratil za ohnivou clonou.

     Uvnitř bylo hrozné horko. Minul chodbu s výtahy a zamířil ke dveřím vedoucím na schodiště. Plastová klika se ale roztavila a dveře začínaly hořet. Zamyšleně se u nich zastavil a rozvažoval svůj další postup. Blížící se plameny ho však donutily jednat. Jako super hrdina zvolil cestu vpřed. Odhodlaně kopnul do dveří a ty se k jeho velkému překvapení otevřely. Vběhl na schodiště, kde teprve řádilo pořádné ohnivé peklo. Stěny byly v plamenech, linoleum na schodech se změnilo v roztavenou břečku lepící se na podrážky bot. Smrtelný, černý dým se valil přes cestu vedoucí dál.

     Artur se hluboce nadechl, přitlačil si šátek k obličeji a s přivřenýma očima se rozeběhl vzhůru po schodišti. Cítil jak mu ruce olizují plameny, břečka přilepená na podrážkách se tahala jako žvýkačka a zpomalovala ho.

     Do prvního patra zbývalo pár schodů, když se mu bota přilepila k linoleu a on spadnul na schody. Bolestivě zařval. Rychle se postavil, roztavená břečka se tahala a spojovala jeho tělo s podlahou dlouhými žhavými provazci linolea. Rychle si začal z prstů seškrabávat žhavé linoleum když mu náhle proklouzl přes šátek černý kouř. Dávivě se rozkašlal, dým ho pálil v nose.              

     Mezi vzdálenými sirénami hasičských vozů uslyšel dusící se Artur i jiný zvuk.

     ,,Pomoc! Pomozte mi!“ Chlapec zvedl hlavu ke schodišti vedoucímu do vyšších pater.                                                                                

     Volající musí být blízko, tak dvě tři patra nade mnou, uvažoval Artur a s přimhouřenýma očima hleděl ke schodišti, které se co chvíli ztrácelo za závojem černého dýmu. Vydal se s rukou před sebou nataženou opět nahoru. Umělohmotná madla byla roztavená, tudíž se neměl Artur ani čeho přidržovat.

     Když konečně vystoupal nekonečná dvě patra, naskytl se mu pohled na dojemnou situaci. Malá holčička, asi sedmiletá, stála u otevřeného okna se svým králíkem a volala na lidi dole aby ho chytali, aby se zachránil aspoň on. Vyděšené zvíře se kroutilo v dívčiných dlaních a škrábalo jí ruce. Holčičce kanuly po tvářích slzičky.

     Artur k ní popošel, natáhl k ní ruku a řekl.

     ,,Podej mi ruku.“ Holčička sebou vylekaně škubla a podívala se na něho. Lekla se jeho vzezření: boty olepené od rozteklého linolea, ohořelé kalhoty a tričko, očouzené ruce, a přes obličej černý šátek. Vyděšeně začala odstupovat dokud nevrazila do zdi.

     ,,Neboj se.“ Povzbudil ji Artur, kterému se už začaly z kouře dělat mžitky před očima. ,,Podej mi ruku.“ Po těchto slovech zavládlo dlouhé ticho, nakonec holčička udělala pár váhavých kroků vpřed a pomalu začala natahovat ruku.

     Jejich prsty se téměř dotkly když se náhle ozvaly z přízemí dva výbuchy.

     ,,Rychle!“ houkl Artur vyděšeně, popadl děvče za ruku a rozeběhl se s ní schodištěm k dolů. Čím víc se blížil k přízemí tím bylo všude víc kouře a všude bylo mnohem větší horko. Na schodech již nebylo téměř žádné linoleum. V prvním patře se ale stala věc, se kterou Artur nepočítal. Sbíhali zrovna pár posledních schodů k odpočívadlu, když se mu něco těžkého opřelo o záda a strhlo ho to ze schodů. Spadl na horkou podlahu a bolestivě zavyl, když se otočil, uviděl holčičku, která se nadýchala až moc kouře a omdlela. Poklepal ji po tvářích a když se nehýbala musel se pokusit vzít jí do náruče. Přišla mu hrozně těžká a s každým krokem v něm víc a víc začal narůstat pocit toho, že je nedokáže zachránit. Když konečně uviděl otevřené dveře, které sám otevíral, a které byly velice blízko cíle jeho cesty za zdálo se mu, že holčička nečekaně ztěžkla. Síly ho opouštěly a v hlavě mu z dýmu třeštělo.

     Když celý vyčerpaný míjel vchodové dveře slíbil si, že začne posilovat, aby neměl příště takové problémy s nošením lidí.

     Venku zatím dav zvědavců narostl, hasičská auta už přijížděla do ulice. Když se objevil ve dveřích dav zmlkl a sledoval ho. Chlapec unaveně sešel ze schodů. Položil děvče na trávu. Těžce dýchal a čekal. Nic. Žádný jásot, žádné fanfáry ani plácání po zádech, jen nepříjemné, napjaté ticho. Unaveně se po všech rozhlédl, několik osob doběhlo k holčičce, které se pod tričkem vlnil vyděšený králík. Postavil se tedy, ale ani teď nikdo nepropukl v oslavování. Z davu vystoupil muž a začal mu vyčítat jeho neuvážené jednání, hasiči přijeli včas a děvče by zachránili, takhle ho zbytečně ohrozil. Připadal trapně. V duchu si říkal jestli vlastně udělal dobře. S roztržitými slzami na krajíčku se otočil a začal utíkat domů. Za sebou slyšel jak na něj někdo houkl.

     Následovalo několik dalších podobných záchran a výpomocí v nebezpečí, ale nikdy se nedostavila ona žádaná euforie z jeho pomoci, nikdy ho nikdo nepoplácal nebo nezatleskal. Probděl spousty nocí, během kterých přemýšlel o svých chybách, o tom proč jeho činy lidé nepochválí. Měl sto chutí se někomu svěřit, ale když téma záhadné postavy načal, odradil ho zaujatý, někdy až odsuzující přístup. Někteří ho brali jako osobu, která je ve správný čas na správném místě, ale většina ho považovala za ubožáka co se chce zviditelnit a jiní si dokonce dovolovali tvrdit, že požáry nebo bouračky zaviňuje schválně kvůli slávě. Ať tak, či onak, málokdo ho považoval za hrdinu a bohužel tak i Artur zemřel.           

     V devatenácti letech se Arturovi podařilo zabránit vykradení výzkumného střediska. Byla parná, letní neděle. Nikdo z pracovníku tedy nebyl uvnitř. Když se chlapec dostal do budovy jeden ze dvou mužů na něj vytáhl zbraň. Artur dostal na úkor zneškodnění nepřítele dva zásahy do nohy, druhého z mužů, který se po tomto fiasku komplice pokusil o útěk, omráčil pěstí.

     Zpocený a unavený chlapec sjel po stěně a čekal na přivolanou policii. Bylo mu příšerné vedro, proto se rozhlížel kolem, až nakonec uviděl čouhat hrdlo lahve s vodou z brašny lupičů. Přitáhl si ji k sobě a rozepnul kapsu. Byla plná flašek s kalnou vodou, byl ale příliš žíznivý na to, aby o tom přemýšlel a jeho čin podporovala i palčivá bolest v poraněné noze.

     S každým dalším douškem se však zabíjel. Smrtelné bakterie způsobující choleru se mu dostaly do žaludku, v průběhu několika hodin do tenkého střeva.

     Další den zápasil s těžkými křečemi v břiše, měl průjem a zvracel. Ztrácel spoustu vody. Přivolaný lékař ani následný převoz do nemocnice mu nepomohly. Jeho dar se mu stal osudným, injekce které by ho zachránily nepronikly vrstvou železa.

     Statečný chlapec, o kterém nikdo nemluvil jako o hrdinovi, zemřel druhý den večer…      

Udělené body : Eclipse (6,5/10), L.S.D. (5,5/10)

Komentář Eclipse: Zajímavý námět, ale nijak mne to nevtáhlo do děje.

Komentář L.S.D.: Železo. Studené, těžko se rozehřívá. Takové je i tvé dílo. V minulém díle bylo emocí moc, tady naopak málo. Oceňuji originalitu psaní odstavců ;-).