12. Oslavy konce, Tenši

   Stejně, jako je při tvorbě uměleckých děl důležitou ingrediencí múza, v příběhu, který nám bude vyprávěn, byla nejdůležitější surovinou víra. Vřelá a upřímná víra věřících, která dokázala vdechnout život nemožnému. Víra tak čistě průzračná, jako potůčky v nedotčeně panenské přírodě, že se její obsah stal skutečností.
  Slůvko věřím a čistá víra. Touhy v lepší svět a únik od reality. Příběhy přenášené z generace na generaci a podávané generacím novým, jako čistočistá pravda. To všechno dalo základ nové existenci stvořené jen díky lidstvu. Lidstvu a jeho silné víře. Víře nejen dětské a přirozeně naivní, ale i víře dospělých, kteří vytvořili představu světa plného zázraků a kouzelných bytostí a jejich víra mu vdechla život…
  Cink… Ze země začal vyrůstat malý klíček. Nenasytně svým budoucím stonečkem provrtával vlhkou hlínu po nočním dešti a začal se natahovat k včasnému rannímu slunku. Během okamžiku už nabíral na velikosti obyčejné trávy. K té mělo ale tohle stébélko hodně daleko. V okamžiku mělo nožičky i ručičky a místo plevelu spatřil tento svět bytost přírody, stejně jako ona poprvé spatřila tento svět. Okolí začalo klíčit… spousta malých skřítků probouzejících se k životu, oprašujících si svá tělíčka malýma ručičkama, zaraženě postávajících a nadšeně pozorujících ten zářivý kočár přijíždějící na své čestné místo na obloze, se nechávali laskat hřejivými a láskyplnými paprsky slunce.
  Cink… Louky nerozkvetlých kopretin pohupujících se v rytmu větrných melodií poznaly svou chvíli. Pomalinku lísteček po lístečku začaly odkrývat své ukryté poklady. Poklady skrývající se v jejich srdcích na stlaných, zlatavých polštářcích. Krajinou se povznesl zvonivý zvuk něčeho…něčeho kouzelného, čemu byl právě vdechnut život. Malé nymfičky si nejdříve musely zakrýt oči před intenzivními barvami tohoto nového světa. Když si však jejich oči navykly, roztáhly se do velikostí drahokamů zdobících jejich bělavé kůže i pro hedvábí záviděníhodné jemnosti. Jedna po druhé se začaly narovnávat a za zvonivého zvuku třepetání křídel opouštět svá rodiště. Hejna barev se vznesla nad loukou kopretin, které se s hřejivou pýchou loučily se svými svěřenkyněmi.
  Cink...Pomalu se vytrácející ranní mlha se začala shlukovat do obláčků a snesla se na koberce lučního kvítí a trávy. V téměř průhledně šedých mráčcích začaly vířit odlesky. Průhledná točící se tělíčka se začala zbarvovat, až nabyly krásně sytých odstínů. Po mlze ani stopy jen kroužky víl točících se v tancích jara a pozpěvující si melodii jiného světa. Jemnou a křehkou, roznášenou na křídlech větrných poslů přírodou…

  Bylo to velmi velmi dávno, co lidské báchorky dostaly hmotnou podobu a najednou se lži zaslepující malé děti staly skutečností. V ne zrovna bezchybném světě lidí, procitly v život čisté bytosti radující se ze života a pečující o svůj vlastní svět, dřímající v tom lidském. Každá další vymyšlená pohádka či příběh maminky, láskyplně vyprávěn před spaním svým dětem, vdechnul život novým stvořením a přibarvil jejich svět jako v omalovánce v zářivé odstíny. Každý další věřící človíček a jeho víra, jemně hladila krajinu bytostí a odhrnovala závoj skrývající tento zázrak. Ne jednou se tyhle dva světy prolnuly a bytosti pohlédly člověku, jako svému stvořiteli, do očí, čímž utvrdily ještě více jejich víru. Tehdy si všechny bytosti živené lidskou vírou žily ve svém pohádkovém světě v rovnováze a vše vzkvétalo. Bohužel ale nic není věčné…a krása obzvlášť ne.
  ,,Frů!‘‘ zprudka máchnu křídly a jako právě vystřelená kulka v letu, zachytím malé zelené tělíčko. ,,Dávej bacha nešiko.‘‘ významně mrknu na mého kamaráda skřítka a oba pohlédneme vedle nás, na krásně vyřezávanou šišku, která právě dopadla. ,,Mohla ti z té tvojí šišaté kebulky vyklepat i to malinko, co ti tam příroda nadělila.‘‘ snažím se trošku moralizovat, ale je to stejně k ničemu, jak sama stejně vím. ,,Deloa mě určitě chtěla jen poškádlit. Celý den sedět ve stromě není o nic zábavnější než sbírat rosu, ale i přes to si tu škodolibost mohla odpustit.‘‘ zamumlá Frů na účet dryády onoho stromu. ,,Za záchranu života mi můžeš poděkovat jindy. Teď se drž. Pokračujemé!‘‘ chytnu ho kolem pasu a tím i umlčím jeho rozmrzelou řeč. Vzlétáme jako jindy - on mým tělem a já jeho křídly. Máme ještě spoustu práce stejně jako ostatní. I jemný vánek opírající se mi do bleděmodrých křídel se žlutými a tmavě modrými kroužky je cítit všudypřítomnou atmosférou. Atmosférou příprav na svátky jarních tanců, které se odehrávají koncem každého jara. Je to jeden z nejkrásnějších dní v roce a tradice již od počátků naší existence, která čítá už nějaké to tisíciletí. Je to svátek všech druhů bytostí, které se scházejí na určených místech. Místo našich jarních tanců je louka u studánky, kde probíhají vílí lety a nymfí tance. Je to něco jako poděkování přírodě za lásku, s kterou nás opečovává a taky výročí našeho zrození.
  ,,Freyo, slyšel jsem o tvé hlavní roli v letošním vystoupení. Všichni ti moc gratulujeme!‘‘ křičí na mě strýček zaměstnán přípravou stolů a míst na sezení k zítřejší slavnosti. ,,Určitě to zvládneš Freyo. Máš talent po své mamince.‘‘ přidá se tetička a po chvilce nepozornosti se opět stará o svou přidělenou skupinku neposedných nymfiček, točících se kolem dokola, které se z nenadání rozprchly do křovin.
  Maminka…Ta byla úžasnou tanečnicí. Byla... A já jsem sama na sebe pyšná, že mi bylo dovoleno tančit, i když je všechno poslední dobou jiné, než bývalo. Jako krásný obraz, který postupně ztrácí na sytosti barev a časem se rozpadne i jeho křehké plátno to bylo s naším světem. Já nebyla jediná, kdo tohle cítil. Jedině slepí nevěděli, že náš svět šedne spolu s vyvíjející se dobou civilizace a lidstva. Že dostává rány. Všichni se snažili žít dál, ale hluboko uvnitř jsme se obávali té poslední rány. Uvnitř každý nosil strach. Strach z konce. Strach ze zániku naší říše.

  Voda šplouchá…plyne. Plyne stejně jako naše osudy. Den se dnem se střídá. Sněženky vystřídají pampelišky a pampelišky kopretiny. Uplyne rok. Životy klíčí a po době růstu se s láskou mění v nový klíček, či jinou přírodninu kolem nás, která prostřednictvím víry dává život… ,,Věděl jsem že tě tady najdu…‘‘uslyším nesoucí se hlásek spolu se zpěvem ranních ptáčků od břehu. ,,Chceš za mnou Frů?‘‘ mrknu na spoustu dalších leknínu jemně se pohupujících po průzračné studánce patřící k srdci území našeho obydlí. ,,Ani ne..‘‘začne si pohrávat s prstíky..Trouba. Že se bojí vody je o něm známo, ale to mi stejně nezabránilo v tom abych ho na mé oblíbené místo donesla i proti jeho vůli. ,,Pusť mě slyšíš?..Ne vlastně ne! Chci zpátky.‘‘ škube sebou a tak před přistáním na podušce leknínu udělám ještě pár zatáček a zavrávorání. ,,Kdo proboha vymyslel, že jsou víly hodné? Milé? To s tebou nemá nic společného...jsi bezcitná víš?...‘‘ bručí sám pro sebe nebo vlastně spíše pro mě a dává si ruce v bok s významným a ublíženým pohledem. ,,Mám pro tebe něco, co máš hodně rád, ale jestli budeš pokračovat jsem si jistá, že to dám jinému skřítkovi, který je na mě hodnější!‘‘ okamžitě upoutám jeho pozornost. ,,Ty víš Freyinko, že jsem to nemyslel vážně. Copak to bude? Prosím. Už budu hodný.‘‘ nachytal se na můj lep, jak jsem samozřejmě předpokládala. Nebyl nikdo, s kým bych si rozuměla tolik, jako s Frůem. Malý potrhlý skřítek, tak odlišný od ostatních, které jsem znala. Už od malička jsme spolu chodili na nektar a hrát si se světluškami na honěnou. Byli jsme jako bratr a sestra. Nerozlučná dvojka. ,,Na.‘‘ usměji se na něj a podám mu vázičku nektaru z jetele, který jsem pro něj brzy ráno vyškemrala cestou na toto místo od paní Čmelákové. Děkuji ani nic podobné už nečekám. Jenom hlasité zakvílení na důkaz radosti a štěstí. Dnes je ten den. …A tráva je zase o něco sušší a nebe šedší…
  ,,Jdeš v pravou chvíli Freyo. Na chvíli jsem měla starost, kde se touláš… máme ještě mnoho věcí na práci.‘‘uvítá mě slečna Calwen a zbytek víl chystajících se k vystoupení mi lehce mávne. ,,Víte, že bych nepřišla pozdě.‘‘ pohlédnu do země. ,,Nemusíš být nervózní. Umíme to perfektně a ty obzvlášť. Stačí, abys předvedla to co na zkouškách a všichni zůstanou koukat s pusou dokořán.‘‘ snaží se mě naše učitelka tance povzbudit a celkem se jí to podaří. Zatnu zuby a ruce v pěst a odhodlaně přikývnu hlavou. ,,Dám ze sebe všechno. Slibuji.‘‘ pronesu zcela vážně, ale i přes to se dá slečna Calwen do smíchu a já se přidám. Veškerá nervozita je pryč. ,,Tak kdy začínáme?‘‘
  Krajinou se nesla vůně připravovaných nektarových nápojů a jídel. Účastníků přibývalo a všichni si pomalu hledali a obsazovali místa, co možná nejblíže velkému kamenu, sloužícímu jako pódium těsně vedle studánky. Ozývaly se nadšené výkřiky mladých a řeči starých shledávajících se po dlouhé době se svými známými. V povzdálí hrála hudba zvonkoher a trianglů, ke které se přidávali ptáci se svými nádhernými hlasy a sbory malých skřítků, nymf i víl. Všichni do jednoho se těšili a každý s každým sdílel radost z toho to dne a vůbec z celé své existence. Panoval zde klid, mír a láska. Jen nebe mělo ustaraný výraz a mraky téměř neopouštěli svá místa, jakoby se bály, že o něco přijdou.
  ,,Freyooo!‘‘ uslyším, jen co vyjdeme na pódium. Hned v druhé řadě vidím zběsile mávat ručičky Frůa. ,,To je ale ňouma‘‘ušklíbnu se nad jeho hlučným povzbuzováním. Nymfy dotančily a naše představení mohlo začít. Jásot, výskání a povyk prolínaný s prvními tóny naší hudby. Všechno dokonale sladěno a nacvičeno. Vílí ladnost pohybu a všeho ostatního. Nemohla jsem uvěřit tomu, že dnes jsem součástí tohohle dech beroucího vystoupení, kde jsem dokonce hlavní tanečnicí. O to víc jsem se začala snažit. Do každého kroku, poskoku či vzletu jsme dala celé své srdce a ponořila se do tance, jak to nejvíce šlo..Rána! Okamžitě jsem se probrala ze svého tance plného emocí i prožitku. ,,Zakopla.‘‘ pomyslela jsem si při pohledu na o něco starší z víl, která právě upadla. V dáli se ozval děsivý zvuk praskajícího dřeva. ,,Utíkejté!‘‘ ticho vystřídala strašlivá panika, když se všichni snažili co nejrychleji utéci před stromem, padajícím rovnou doprostřed publika. Pištění. Volání o pomoc. Jekot. Několik omdlévajících. Náš tanec nepřestával, nesměl. Ještě nikdy se nestalo, že by byl přerušen a nikdo z nás na pódiu nevěděl jak jinak se zachovat. ,,Frů!‘‘hrklo ve mně. Teď už mi bylo jedno, že opouštím ostatní a vyřítila jsem se k mému ležícímu kamarádovi. ,,Frů! Co blázníš?..Co je s tebou. Frů…‘‘ zalomcuji s ním a odměnou mi je jenom skleněný pohled. Prázdný pohled plný bolesti a strachu. Až teď mi došlo, co se děje. Pohlédnu na pomalu ztrácející se dryádu, naposledy se loučící se svým umírajícím stromem. Do očí se mi nahrne spousta slz. ,,Neměl jsem jíst tolik toho žužu.‘‘ pokusí se o úsměv a tím mě naprosto rozpláče. Ani ve chvíli svého odchodu nepřestane být tím úžasným ňoumou, kterého znám. Jeho srdce těžklo a dech zpomaloval. Místo skřítka se mi z rukou vypařoval opar zelené barvy. Má tvář se zkroutila bezmocí a pláčem. Poslední pohlazení po jeho kebulce. Vlhká hlína nesoucí hořkost né jen mou. Mračna se na důkaz smutku a soucitu s právě se odehrávající katastrofou dala do pláče. Hudba posmutněla. Náš tanec však stále nekončil. Kolem mě naprosté vzduchoprázdno nanejvýš potřísněné žalem.
  Každý další výkřik byla kopí, která se mi zabodávalo do končetin a činila mi bolest při pohybu. Každý další mizející obláček byl bodák trhající mi vnitřnosti. Vrátila jsem se k ostatním. Nezbylo nám nic než tančit. Jeden do druhého bezmocní.
  Člověk daroval a člověk také vzal. Nám zbyla bezmoc. Víra, pomocí které nás vytvořili, kterou nám vdechli životy i osobnosti nás pomalu zabíjela. Zabíjelo nás zapomnění. Ateismus zrcadlící se v očích našich stvořitelů, kteří nás nyní uváděli do nicoty, tím že pochybovali o naší existenci. Nebylo nám dovoleno zemřít. Jeden po druhém, nahrazování playstationy a gameboyi jsme odcházeli v největších možných mukách v zapomnění nicotné prázdnoty. Srdce bijící v našich hrudích se měnilo v betonové a ocelové šutry tvořící nynější svět. Nač byly stromy a jejich dryády, když si je mohli uplácat z oceli? Nač byl zpěv ptáků, když si je můžou pustit ze záznamů? Nač jsou rostliny, když se z nich nedají vytěžit velké peníze, stejně jako z továren a hypermarketů? Všichni věděli, jak špatně na tom náš svět je. Jak upadá a šedne. Jak se plátno tohoto obrazu rozpadá, ale báli jsme se toho si to připustit. Teď se brána otevřela dokořán a pravda se přiřítila se svými vojsky a nechala za sebou oběti. Oháněla se svými zbraněmi zprudka dookola, aby nám ukázala lásku se kterou na nás lidé myslí. Čekání. Nemůžeme nic dělat. Nemáme právo chtít něco víc. Nemůžeme se bránit. Člověk oživil a člověk zabíjí…mě zůstává jen čekání. Čekání, až mi krutost našeho osudu vezme otce, známé, přátele, stejně jako mi vzal maminku a nejlepšího kamaráda. Já byla mrtvá už v nynějších okamžicích. Mé srdce se měnilo v kov.
   Náš tanec oslavy radosti se změnil v tanec ztráty a posledního sbohem. Tanec za hudby řinčení zbraní. Zbraní, odpočítávající naše poslední sekundy života, výstřelů a výkřiků do prázdna…tik..tik…

Udělené body : Eclipse (6/10), L.S.D. (5/10)

Komentář Eclipse: Omlouvám se, ale vůbec mne to nezaujalo. Opravdu ne. Možná to bylo tím že jsi to psala narychlo a neměla dostatek inspirace, ale já v tom příběhu prostě nevidím děj.

Komentář L.S.D.: Občas s k tomu není co napsat. Asi nedostatečná inspirace z příběhu či co.