12. Tok myšlenek, Alfred

Je sobota ráno. Nastoupil jsem do autobusu. Zraky všech cestujících se náhle zaměří na mě. Jako vždycky, když jedu na soft. Trochu si upravím šátek ve vlasech.

...Pokaždé je to stejné. Stačí když si na sebe vezmete kompletní lehkou vojenskou výstroj, zbraň si zabalíte do palestiny, aby vám byla vidět nanejvýše pažba, a nakonec vstoupíte do libovolného dopravního prostředku městské hromadné dopravy. Každý náhle přemýšlí co jste zač, proč to všechno na sobě máte a co blbnete...

Když autobus zastaví a pak odjede, podívám se směrem ke komplexu nedostavěných budov kam mířím. Je ráno a tak vidím jen siluetu všech baráků v oranžové záři slunce.

...Jó, je to nádherný pohled. Skoro jako předešlou sobotu. Když jsem byl s ní. Poprvé v životě jsem si připadal opravdu šťastný. Víc ,než když jsem udělal maturitu, víc než když jsem hrál airsoft a přesto...

"zdarec veliteli" ozvalo se mi za zády a vyrušilo mé myšlenky.

"nazdar Adame" odpověděl jsem. Chlapec v dlouhém maskovaném kabátu až na zem a pirátským šátkem na hlavě stál opřen o budku autobusové zastávky.

"deme ?" zeptal se. "hmn" potvrdil jsem. Sešel jsem po schodech. Došel mě a šel vedle mě.

...sakra. Vždyť to byl tak nádherný den, ale proč o něm pořád musím přemýšlet ? Když jsem vystoupil z vlaku a uviděl jí, nevěděl jsem hned co dělat. Byla tak nádherná...

"děje se něco veliteli ?" zeptal se Adam.

"ne" aniž bych zpomalil či změnil výraz ve tváři.

"ok šéfe, já jen že se mi zdáš trochu mimo"

"zdání klame. Dnes bude skvělej den" Zalhal jsem.

...že by to na mě bylo až tak vidět ?...

Skočili jsme z chodníku do jámy vyzděné betonovými panely do výše asi jeden a půl metru.

"kolik nás má dneska přijet ?" zeptal jsem se.

"nóó" zamyslel se Adam a přeskočil hromadu hlíny která se provalila skrz jeden panel

"Windows, Carda, Ondra, Icehot, Já, ty...takže šest"

Procházím hromadou bahna a snažím se zbytečně neušpinit "Paráda" zhodnotil jsem.

Došli jsme až na konec. Adam se vyškrábal z výkopu, pak mi podal ruku a já učinil totéž.

Slunce už bylo trochu výše, takže bylo už normální denní světlo, a trochu nás oslňovalo.

...no jo. Slušelo jí to. A to jsem se bál, aby neutekla hned jak mě uvidí. Bylo to příjemné jen se tak s ní procházet, pozorovat tu pouť a užívat si dne. Měla skvělý nápad, abych za ní přijel. Mohli jsme spolu trávit celý den, jen mi dva...

Vešli jsme do nejbližšího baráku, mezi sofťáky známí jako "Áčkový barák". Vyšly jsme schodiště do prvního patra, kde bylo mrtvoliště. Nikdo tam nebyl. V horním patře byl slyšet hluk. Adam se posadil do prázdného okna, já se opřel o sloup a pozoroval halu pod sebou. Museli jsme počkat až skončí hra a všichni se vrátí na mrtvoliště.

...byl jsem s ní celý den. Takhle dlouho s jedním člověkem nepřetržitě jsem ještě nebyl. Bylo to skvělé, chodit s ní celý den za ruku, povídat si o všem možném, o hloupostech i věcech co nás trápily nebo nám dělali radost...

"Zdááár lidi !" Zavolal Adam, když se z jednoho schodiště vyvalil zbytek naší party.

"Zdarec Adame, jak to de ?" Windowsek se s Adamem pozdravil airsoftovým pozdravem.

"Co vy chlapi" zeptal jsem se a vyndal si zásobník ze zbraně abych si ho nabil.

"ale jo, pohoda" Odpověděl mi Ondra a nabídnul mi ruku. Pozdravil jsem se s ním.

"Sme teď dali druhou hru, ale nic moc" Řekl trochu zklamaně Carda, stojící vedle něj..

Podíval jsem se na něj a taky se pozdravil. Postavil jsem se na nohy a nasypal kuličky do zásobníku. Vrátil jsem pytlík do sumky, nabil zásobník a zkušebně vystřelil z okna.

"zvedni hopec" Řekl mi Icehot a Adam přisvědčil "Ale né moc, aby ti to nezvedalo"

Udělal jsem co řekli a po dvou výstřelech zbraň střílela tak jak jsem potřeboval.

"Tak có lidi ?" Zařval nějaký kluk a americké uniformě. Zbytek lidí se mezitím vrátil ze hry.

"Všichni redy ? Další hra bude jednoduchá" Všichni se otočili a koukali na něj.

"němci, amíci a ostatní budou bránit záchodky…a čechů je víc, tak je budou dobejvat"

Zvedám ruku "Kde všude se může ?"

"Všechny patra, střechy, vochozy, nesmí se mimo barák…" A dodá "… a vítězí ten kdo poslední přežije, hrajeme na 30 minut, potom vítězí ten kdo má víc lidí"

Obránci dobíjejí munici a pomalu odcházejí na druhou stranu komplexu. My jakožto útočníci se připravíme u schodiště a pozorujeme jak odcházejí. Dám si zbraň na rameno.

...ksakru. Nemůžu jí dostat z hlavy. Vždyť ten den se podle mě povedl. Teda skoro. Tak proč se cítím tak divně. Dopoledne bylo příjemný. Prošli jsme se po náměstí, prohlídly stánky, pouť, dokonce i to divadlo co tam bylo. Pak jsme si dali oběd. Povídalo se s ní skvěle. První holka, která dokázala prosadit svůj dialog nad mým. Byla stejně upovídaná jako já. Dokonce měla i stejně pronikavý hlas. Mám takový pocit že v té restauraci z nás museli být okolní stoly vedle. Bylo to prostě skvělý, pozorovat jak ujídá ten salát. Když si to tak vezmu, tak jsem ani vlastně neměl nějak extra chuť na jídlo, když jsem s ní byl, ale měl jsem hlad musel jsem něco sníst, abych se cítil v pohodě. Teda já se cítil v pohodě, byl jsem z ní jen…

"héj veliteli !" Štouchne do mě Adam

"co je ?" vyruší mě z toku myšlenek.

"Ptám se ! Máš nějakej plán ? Seš dneska fakt trochu mimo" Trochu nechápavě se dívá.

Podívám se do chodby. Všichni obránci už jsou fuč a patrně na svých pozicích a někteří útočníci už vyběhli schodiště a začínají útočit.

Zamrkám. Můj pohled se mění, začínám se soustředit, dostávám se do svého živlu.

"Takže ! Adam, Windowsek, Icehot, máte krátký zbraně, půjdete vnitřkem, ke dveřím u schodiště a zaútočíte přímo na záchodky hlavní chodbou"

"jasně!" řekne Adam a chce odejít, ale zastavím ho.

"počkej, neskončil jsem...Já, Ondra a Carda půjdeme po ochozu venku"

"Jasně!" Znovu se pokouší o odchod a já ho opět chytám za rameno a zastavuji.

"Sakra kam spěcháš ? Možná sem trochu mimo, ale pořád ješte vim co máme dělat." Nadechnu se "Ty s klukama budete držet chodbu a pokusíte se neumřít a já se zbytkem zatím přes vochoz vyčistím zadní část záchodků a pak tam vtrhnete. přídem nanejvejš vo dva lidi"

Adam spokojeně přikývne "takhle se mi líbíš veliteli !" Ukáže na mě prstem a odchází s kluky chodbou. Jeho plášť za ním vlaje dost zlověstně. Vypadá jak z nějakého sci-fi.

"jdeme !" Houknu na kluky, vyskakujeme z okna na ochoz z venku. Carda letmo prohlídne okna nad námi, Ondra se pro jistotu podívá dolu přes ochoz. Nikde nikdo, takže můžeme jít podél chodby společně s Adamem. Mám zalícenou zbraň a pozoruji chodbu, ve které jde Adam, skrz nedodělaná okna. Mířím směrem ke konci ochozu a dávám pozor na nepřítele.

...Tohle nechápu. Proč to s ní není tak snadné jako tady na softu ? Tady vím co mám dělat, jakých chyb se mám vyvarovat a poznám kdy jsem udělal špatný tah, který povede k prohře. Dokážu se rozhodnout. Jenže když jsem vedle ní...já....nedokážu se rozhodnout, nebo spíš si nikdy svým rozhodnutím nejsem jistý. Mám pocit že, ve vztazích nejsou ani vítězové ani poražení. Nemůžu si prostě říct udělám to tak a tak, tak je to správné, tady pozor tohle by mohla být chyba, a budeme se milovat do konce života. Sakra. Když jsem s ní od toho oběda odešel a šel s ní na tu louku, byli jsme tam náhle sami a ona...

"Bacha" Jsem Cardou sražen k zemi.

"V pohodě ?" Zařve Ondra a opětuje palbu na druhou stranu ochozu

"Dík !" řeknu Cardovi a on mi pomůže se zvednout.

...sakra soustřeď se, o těhlech věcech můžeš přemýšlet jindy. Jste na rovný střeše, nemůžete se krýt, musíte se pohnout, jinak tu umřete...

"Ondro ! já vás pokreju a vy běžte na konec k rohu schodiště"

Zamířím a pouštím dlouhou automatickou dávku na druhou stranu ochozu. Ondra s Cardou se rozbíhají. Za rohem vykoukne něčí helma a okamžitě je zasažena mojí dávkou.

"Mám jednoho !" Vybíhám a mířím před sebe, kdyby náhodou se ještě někdo objevil. Ale nikdo se neobjeví. Vím to, znám Štěrboholy dobře, každé místo, díru, střeleckou pozici.

...kdybys na tom byl stejně i s ní...DOST !...teď hraješ !...

Dobíháme ke stěně. Adam v chodbě se taky dostal pod palbu a zůstal u dveří.

Volám do vysílačky: "Adame jak ste na tom ?"

"...*střelba*...Šéfe je to v prdeli. Nějakej kretén se zakempil naproti chodbě a má snad stopadesátku, teda aspoň podle těch krvavejch šrámů co měli ty kluci před náma"

…To není dobré, zásahy od takhle silné zbraně hodně bolí a co teprve do obličeje…

"jak dlouho to vydržíte ?"

"...*střelba, křik*...Ty vole nevim, ale asi to zvládnem, nevypadaj...bacha Icei !...*zvuk střelby*...mám ho !...nevypadaj že se budou chtít hejbat. Musíš ho dostat z boku z vochozu!“

"Čekej na signál pak střílejte do chodby ať ho zaměstnáte...du na to" končím vysílání.

"Ondro dem !" Ondra vybíhá, za ním Já, pak Carda. Obejdeme schodiště a hned za rohem zastřelíme jednoho nepřítele, který by málem postřílel Adama s klukama. Kouknu na Adama. Zdá se že to má pod kontrolou. Ondra se si kleká na zem a po čtyřech se plíží pod oknem. Musí se dostat na druhou stranu řady oken abychom pak mohli oba pokrýt celý vnitřek. Ale musí rychle...a potichu. Carda mi hlídá záda a já jsem na své straně oken a čekám.

...když ho tak pozoruji, plíží se stejně jako já na té louce k ní. Po čtyřech s nevinným výrazem…...jsem si prorážel cestu tou vysokou trávou. A pak jsem jí objal. Začal jsem se s ní líbat. Snažil jsem se prozkoumat každý centimetr jejího těla. Nedokázal jsem se ovládnout. Sakra. Vždyť to byla naše první schůzka. Já se na ní doslova vrhnul. Choval jsem se tak, jako bych se za ty poslední tři roky vůbec nezměnil. Sice se netvářila, že by jí to vadilo a mě v tu chvíli určitě ne, ale v hlavě mi pořád šrotovalo, že bych neměl a ona potichu říkala nahlas „že bysme neměli“. Vždyť já...ty vole...vždyť si jí skoro nevnímal. Teda spíš naopak, vnímal si jí až moc. Byl jsi z ní mimo jako před třemi lety. Nedokázal jsi se zastavit. Nic se nezměnilo...

Kdosi do mě zase strčil. Carda mě probral a ukázal na Ondru, že je připravený. Přikývnul sem mu a oba dva jsme se vylouply zpoza oken. Hezky pomalu jsme se přesouvali krok za krokem a dávali pozor, abychom nešlapaly na hromady střepů pod okny.

"Mám ho !" Ondra pálí dvě rány a následně je zasypán nepřátelskou palbou z vnitřku budovy.

Carda náhle běží, obíhá mě a jde rychle po ochozu a pálí do oken. "běž vole !" řve na mě.

Jednou rukou se chytám za prázdný rám okna, nohou se zapřu a skáču do místnosti. Jsem hlučný a uvědomuji si to. Rychle přebíhám k dveřím ve stěně. Carda kryje druhé dveře do místnosti.

...Co teď ? S kalachem se v těhlech místnůstkách nevytočím, na to je to moc dlouhá zbraň. Musim si vzít revolver. Adam to ještě musí vydržet, zdá se že jich tu je víc než nás. Mám jen 24 ran a nevím kolik plynu v něm. Je to dobrý už se soustředíš na hru, né na ní...sakra...nemysli na ní pořád...

Symbolicky se praštím pažbičkou revolveru do hlavy, jako by mi to mělo pomoct. Položím kalacha na zem. Pomalu se plížím ke dveřím. Rychle nakouknu. Chodba je zdánlivě prázdná až na...kurva !

"Bacha !" Volá na mě Carda a z ochozu střílí do druhých dveří v místnosti.

Sakra. Ze dveří kdosi vystrčil zbraň a naslepo střílí do místnosti. V té střelbě rychle přebíhám k těm dveřím. Jakmile ho Carda donutí palbou schovat zbraň, strčím já svůj revolver do dveří a rychle vypálím naslepo několik ran za roh.

"Kurva...mám,mám...doprdele!"

Přestávám střílet a zpoza rohu vyleze ten němec co jsem ho viděl prve na mrtvolišti.

Není ze mě nijak nadšený. "Ty vole, kdybych neměl tu střepinovku, tak bys mě nasral...sem dostal tak dvě do držky, zbytek šel do vesty"

"sory, ale jinak to nešlo" Omluvil jsem se

"Jó v poho, s tim se musí počítat" natáhnul jsem kohoutek a sledoval jak odchází na mrtvoliště. potřeboval jsem pět vteřin se vzpamatovat, než půjdu do další místnosti.

...tvářil se trochu jako já tehdy když jsem se s ní loučil. Teď jsem ho zastřelil, měl by být naštvaný že prohrál, ale je spokojený, že si užil hru. Já jsem tušil že něco bylo špatně, ale vůbec mi to nevadilo. Sakra. Co si asi myslela ona když odcházela. Vlastně jsme si spolu povídali, bylo nám dobře, pak bylo to pole. I když se vlastně nic strašného nestalo a k ničemu zásadnímu nedošlo, přesto se nemělo stát ani to. Jak to že jsem se vůbec nezměnil, když v mém životě změnilo hodně. Ne, to nemůže být pravda. Tentokrát něco bylo jinak...

Do reality mě zase vrací pohled k oknu. Ondra je vyřazen ze hry a odchází na mrtvoliště. Pohledem se ho ptám kde, i když bych neměl. Naznačí že někde v chodbě za místností vedle.

"Kurva šéfe kde se flákáš ?" volá Adam do vysílačky.

"jedna minuta" Odpovím nevzrušeně

"oukej" ukončí Adam vysílání.

Opatrně nakouknu do místnosti, kde byl ten němec. Je prázdná. Potichu se přikradu ke dveřím do chodby. Carda mě jistí z ochozu, ještě pořád mě může krýt.

"pozor! Mám ho !" Ozve se jediný Cardův výstřel a pak divný rachot z jeho zbraně.

"Doprdele!" Vykřikne a z chodby po něm kdosi spustí palbu. Carda padá na zem a mizí mi za okrajem okna.

"v pohodě?"

Zvenku se ozve "spíčenej kvér...sem v pohodě...ale mám v prdeli baterku" Zdá se že si jí zase zapomněl nabít a rezervní si ještě nepořídil.

"vem si můj gun, leží vedle v místnosti"

"díky, snad ti ho neposeru" a já slyším jak se plíží pod oknem a škrábe se vedle do místnosti.

...né ! Všechno nebylo stejné. Tohle bylo přeci jen v něčem jiném. Něco se změnilo. Před třemi lety jsem chtěl jen objímat dívčí tělo, i když jsem si myslel že to je známka zamilovanosti. Ted jsem ale chtěl objímat bytost sobě blízkou. Né nějaký bezduchý objekt, který mě přitahoval. Tentokrát jsem cítil něco úplně jiného. To něco mi náhle podlomilo kolena, to něco mi náhle bránilo myslet. Já jsem jí nechtěl jen objímat. Prostě jsem jí chtěl být blíž. Co nejblíže. A možná že to byla ta chyba...

"Víš kde je ?" Ptá se Carda a já se probírám. Připlíží se ke mě a potichu si klekne.

"Nevím, ale tipuju že v těch druhejch dveřích"

"Takže ?" Vrhne na mě tázavý pohled.

Ztiším hlas, nepřítel by nás mohl slyšet "úplně jednoduše. Prostě ty vyprovokuješ střelbu a budeš ho zaměstnávat a já se podél stěny připlížím a budu doufat, že nikde už neni další enemy a pak ho zastřelím"

Přikývne a spustí palbu. Trefil jsem se. Bude to nějaký kropič, protože se nechal vyprovokovat hned první dávkou. Skočil jsem do chodby a s nataženou rukou postupoval podél stěny. Musel jsem si hlídat ostatní dveře, protože teď jsem byl moc snadný cíl. Kuličky mě míjeli jen o kousek, jak se Carda přestřeloval s tím druhým ve dveřích. Už jsem skoro u dveří. Náhle zaregistruji pohyb na konci chodby.

"sakra !" Zařvu. Spustí se na mě palba z konce chodby a já skáču do nejbližších dveří v chodbě. "Adame teď ! Dej mi minutu času a mám ho !" volám do vysílačky.

Ozve se mohutná palba a já skáču z místnosti do místnosti a vyhýbám se nepřítelově palbě. Náhle kdosi hodí do chodby dýmovnici a kouř se začne šířit chodbou. Musím toho využít. Vběhnu do chodby a držím se při zemi. Adam ho drží tak jak slíbil, i když přes ten kouř asi neví kam vlastně pálí. Musím hlavně potichu a dřív než se kouř rozptýlí.

...hmn. Neměl jsem se hned napoprvé dostat takhle blízko. Všechno přece chce čas. A já se pravděpodobně pokusil ten čas obelhat a přeskočit. Možná jsem si měl dát větší pozor. Raději se jí ani nedotýkat. Ne to jistě ne. Ale jak mám rozpoznat tu hranici co smím a co ne, když mě nikdo nezastaví. Když se nedokážu ovládat, co mám dělat. Když se nebudu moc kontrolovat, tak se neuvolním a bude to na mě znát. A já se chci cítit uvolněný, bez starostí, chci být normálně zamilovaný...sakra...nějak nemůžu dejchat...potřebuju si odkašlat...ne to ne...sakra...

Odkašlal jsem si a to byla chyba. Snažil jsem se potichu jak jen to šlo, ale nepřítel mě slyšel i přes tu palbu. Uslyšel jsem ten hvizd kuličky, kterak protíná vzduch a uviděl malý vír, který způsobila v kouři. Kleknu si ke stěně, zavřu oči a salva svištících kulí mě jen tak tak mine.

...to je úsťovka, bude bolet...jak to, že se teď nebojím ? Jak to, že to teď se mnou nic nedělá ? Je to hra, ale bolestivá a občas nebezpečná. Proč když jsem s ní, nemám jistotu v sebe samotného a moje rozvaha i klid mizí ??...sakra potřebuju si zase...

Začnu kašlat, teď už naplno. Kouř je ještě příliš koncentrovaný. Náhle uslyším zvuk střelby z mé strany chodby. Carda opětuje palbu a střílí přeze mě naslepo ! Palba z druhé strany ustala. Otevírám oči. Bohudík. Dostal ho. "Šéfe bacha !!!" Řve někdo do vysílačky.

Odlepím se od stěny, ale nepostavím se a klečím. Náhle slyším šumění...to snad nemůže být...chci se zvednout. Vidím jak šedou mlhou letí bílý válec, s hořícím koncem. "kurva !" Zařvu a padám na záda na zem. Sádrový granát ještě nedopadnul na zem a ihned hlasitě exploduje. Je to ohlušující rána. Zavírám oči a jeden úlomek sádry mě trefí do brýlí. Vyhrknou mi slzy, jak jsem rychle sevřel víčka. Slyším vzdálený hvizd kuliček, kterak protínají vzduch nademnou a také tlumený křik a dusot množství nohou. Oči mám stále zavřené, nechci riskovat zdraví. Mám pocit že jsem ohluchnul.

...ne takhle se nemůžu vzdát. Každý jednou udělá chybu. Já jí udělal hned napoprvé. I když mi to v tu chvíli nedošlo. Stalo se, stalo. Nic s tím nenadělám a moje sebetrýznění mi rozhodně nepomůže. Musí udělat to co vždycky. Když se mi něco nelíbí, tak to holt musím změnit a zapojit vůli. Když to nedokážu, tak mi na ní asi moc nezáleží a jenom si něco namlouvám. Ne není to stejné, tentokrát je to jiné. Má skoro všechno co jsem hledal. Ne. Nevzdám to s ní, hlavně to nevzdám se sebou ! Protože když vzdám tenhle boj, tak potom už prohraji v každém dalším. A já se nikdy nevzdávám a hlavně nerad prohrávám!...

Je ticho. Slyším jak se ke mě přibližují kroky a pak se zastavují.

"seš v pohodě ?" Adam, Windowsek a Carda stojí nademnou a koukají jak se tam válím na zemi s revolverem v ruce a celý od sádry. Otevírám oči.

"myslím že jsem to dostal" Zhodnotil jsem, když jsem zbystřil na čmouhu od sádry na brýlích.

"Jo...si mrtvej" Suše konstatuje Adam. Rozsvítí se mi oči. Natáhnu ruku. Podívám se na něj.

"Ne" Usměji se na něj a on se nechápavě podívá.

"Teprve teď jsem se probudil" Na to mě chytne za ruku, zabere a já se postavím na nohy.

Vezmu si zbraň od Cardy a jdu k mrtvolišti. Kluci stojí a koukají.

"Hele ani jsi se nezeptal jestli jsme vyhráli" Ptá se zmatený Adam a já se zastavím.

Obrátím se a usměji se na něj "My nikdy neprohráváme"

Usmějí se taky a Adam řekne Ty nikdy neprohráváš, kdežto my už jsme se s prohrou smířili"

Otočím se k nim zády a jdu pomalu na mrtvoliště."A proto já velím vám a né vy mě" Zasměji se a pokynu rukou ať jdou za mnou."tak dem chlapi, dnes bude nádhernej den !"

poznámka autora: Všechny bojové situace, zde popsané, jsou pospojovány ze zážitků z airsoftu. Postavy členů týmu jsou skutečné. Místo kde boj probíhal v současnosti neexistuje a je v demolici. Myšlenkové pochody hlavního aktéra měli jen ukázat o čem všem může člověk přemýšlet a co všechno si v hlavě sám rozebírá, i když to často nesouvisí s činností kterou právě provádí. A přesto že se ráno můžete cítit špatně, tak večer zjistíte že všechno není tak zlé jak vypadá, jen se nevzdat ! 

Původní povídka měla 8 stran. Zredukovat ji méně už nešlo. V případě zájmu mám i její plnou verzi.

Udělené body : Eclipse (7/10), L.S.D. (7,5/10)

Komentář : No, to jo. Airsoftku mám doma taky. J Otázkou je, jestli těch pět táců za to, že mi sotva střelí, za to stálo.