Neomezená literární soutěž

13. Černá lilie, Opaline

06.07.2008 02:10

 

Smutek většinou nepřichází sám.

Je to obloha zatažená šedými mraky, hustou, nepropustnou vrstvou, přes niž slunce nemá šanci proniknout. Je to lezavý, vlhký chlad pozdních listopadových dní, který se vtírá i přes vrstvy důkladného oblečení. Jsou to černá lakovaná pohřební auta před zrezivělou branou hřbitova, rozpraskané náhrobky, na nichž už nejde nic přečíst, mlčenlivé sochy andělů, donekonečna vzhlížející vzhůru, kteří touží po návratu domů. Jsou to chmurné Bachovy melodie – basy, tklivé housle a varhany, truchlící v černých kostýmcích, oblecích a rukavičkách, plačící ženy, které svůj rozmazaný make-up schovávají pod široké krempy kloboučků, monotónní přednes faráře, otevřená rakev a vadnoucí květiny, jež mají brzy spočinout na dně nové jámy.

Já jsem neplakala. Uvažovala jsem, jestli ta karmínová rtěnka, kterou jsem si vzala, není příliš odvážná, ale k oblíbenému přiléhavému černému kostýmku, který zdůrazňoval mou siluetu, se hodila. Po pohřbu jsem se zařadila do fronty, abych nejbližším zesnulého popřála upřímnou soustrast. Byl mým vzdáleným příbuzným, téměř cizí člověk, kterého jsem viděla dnes poprvé. A zároveň naposledy, pomyslela jsem si ironicky.

Objetí a pár vhodných slov, lilie, hozená na pokrývku květin, kupících se v jámě na rakvi. Pak bylo po všem. Pozorovala jsem ty tváře, stažené žalem a napuchlé z pláče, naříkavé hlasy a trhavé pohyby. Tohle je čirý smutek? Žal pozůstalých, krvácející díra v srdci po milovaném? Cítila jsem se trochu provinile za to, že tady přemítám nad rtěnkou, zatímco jiní jsou bez sebe ze ztráty někoho důležitého. Snažila jsem se představit si tuhle situaci například v Číně, kde se lidé strojili do bílého a pohřeb pro ně znamenal hostinu, tance, zábavu a barevné ohňostroje, protože se na něj dívali jako na další etapu života, dveře do toho posmrtného, ne konec, nýbrž další začátek – je to oslava uplynulého života, narození i smrti. Nemohla jsem.

K pozůstalým přistoupila štíhlá mladá žena s mahagonovými vlasy v hladkém drdolu a kloboučkem se síťkou. Zraky všech se na ni upřely. Dlouze k sobě truchlící tiskla, líbala je na tváře, špitala slova útěchy.

„Vím, jak se cítíte, před pěti lety jsem si prožila to samé... vždyť nás opustila maminka,“ utěšovala křehkou stařenku. Poslední větu vyslovila s obtížemi.

Od slz měla rozpitou řasenku, to ji však nezajímalo. „Věřte mi, pokud budete něco potřebovat, třeba jen objetí, útěchu, obraťte se na nás, jsme přece vaše rodina!“

„Ach, děkujeme, děkujeme, Caro,“ vzlykala vdova dojetím.

Zhnuseně jsem se odvrátila. Štětka jedna vtíravá! Dobře ví, že se na ni všichni dívají a vytahuje tady maminčinu smrt, aby ukázala, že trpí jako oni. Ať si do té své špinavé huby maminku nebere! To je jí podobné, potřeba být středem pozornosti i na pohřbu. Proč musí být někdo takový má sestra?

Ze sester Noirových byla známější Caroline. Bavila se s každým, měla nepřeberný počet známých a nevydržela sedět v klidu na jednom místě. „Nuda je to, čeho se bojím nejvíc,“ prohlašovala. Kupodivu se neobklopovala svými přáteli, spíše chodila sama. Nesnášela jsem ji. Už odmala jsem všude poslouchala Cara tohle, Cara tamto... Říkali jí Cara, Drahá. Já jsem pak byla „ta Cařina sestra.“ Jako by nikoho nezajímalo, jaká jsem, nýbrž jestli jsem její příbuzná. Jako bych nebyla osobnost, ale Cařina nezajímavá část, pahýl.

Co jsem měla dělat, abych vystoupila z jejího stínu? Tolikrát jsem se pokoušela být jiná, tolikrát jsem se pokoušela také zaujmout, strhnout na sebe pohledy ostatních. A víte co? Marně. To ona měla vždycky hezčí hračky, šaty, leckdy i lepší známky, přátele a když jsme dospěly, tak lepší zaměstnání, plat, muže. Já o tom jen snila. Ošklivé káčátko se nestalo krásnou labutí. Nic se nezměnilo.

Nejhorší na tom však bylo, že Cara svým chováním nic nepředstírala, na to byla příliš hloupá. Skutečně cítila radost z úspěchu ostatních nebo smutek jako nyní, měla přirozené kouzlo osobnosti. Proto ji nešlo obvinit z faleše.

Počkám na ni venku, rozhodla jsem se. Těchto představení jsem zažila dost, nepotřebuji další.

Vím, jak se cítíte, před pěti lety jsem si prožila to samé...vždyť nás opustila maminka...

Prudce jsem vrazila do nějakého vysokého muže, který se začal ihned omlouvat. „Nemáte za co, to já se nedívám na cestu a takhle to dopadá,“ pokusila jsem se usmát a zvedla jsem oči. Stačila jsem však říct jen „Nemáte za co,“ protože v tu ránu mi vypověděl hlas.

Bylo to, jako by do mě uhodil blesk, přitavil mě k zemi, ochromil až po konečky prstů tak, že jsem se nemohla pohnout – nevěděla jsem, jak – smazal všechny myšlenky a vzpomínky, které se v mé mysli nacházely, vědomí, kdo jsem; netušila jsem, kdo jsem a co tu dělám. Uměla jsem jen bez dechu zírat do jeho tváře.

Připomínal mi sochu, vytesanou ze vzácného mramoru. Jeho tvář byla synonymem pro čistotu. Neprosto souměrné ušlechtilé rysy; jemné, propracované, hladké, takové, jaké je možno vytvářet jen s láskou. Bezchybná smetanová pleť, carrarský mramor; něžná ústa, vykroužená do oválu, karneol; oči, dva třpytivé kameny z průzračné mořské zeleně, avanturín. Apollón, živé úchvatné sochařské dílo nebo bůh? Jeho hlas nebo hra na klavír? Zvedla se ve mně horká vlna citu, zalila mne jako horká lázeň.

„Ty jsi sestra Cary?“

Chlad. Drtivý, krutý, ten, který bez milosti kosí, co mu stojí v cestě. Srazil se s tím pocitem. Bum! Bouřka, hřmění. Stále jsem nemohla říct ani hlásku. Omámeně jsem se za ním dívala a bodlo mě, když jsem uviděla, jak ho Cara rozzářeně zdraví, nemělo to však takový účinek jako obvykle. Bolest přijde v plné síle, až bude dýka vytažena ze srdce.

Cara na hřbitově zůstala ještě hodnou chvíli. Já jsem však oči měla jen pro onoho neznámého. Vpíjela jsem se zrakem do té překrásné tváře, ukládala si do paměti jeho hlas, gesta a mimiku, že svou lehkostí pohybů připomínal jelena, prchavou vůni jeho kolínské. Nedokázala jsem od něj odpoutat pohled. Sledovala jsem, jak se drží u Cary, jak se ona na něj usmívá a mluví s ním a v nitru mi začala růst černá zášť, která se zvětšovala s každou vteřinou, kterou byli spolu. Kdyby to však byl Cařin přítel, chovali by se k sobě vřeleji. Oddělil se totiž zanedlouho od jejího hloučku a připojil se jinam. Mám šanci, mihlo se mi hlavou. Konečně to můžu být já, kdo se na něj bude usmívat, mluvit s ním, svádět ho...

Ano. Přijdu a nenuceně s ním zapředu rozhovor třeba přes... Michela, ten tam je. A až budu odcházet, jeho číslo budu mít triumfálně uložené v mobilu.

Udělala jsem krok a vtom se zarazila. Na čele mi vyrazily krůpěje potu, přerývaně jsem oddechovala. Nemohla jsem jít dál. Končetiny mi ztěžkly, nohy jako by vrostly do země. Myslí mi vířily děsivé obrazy. Co když přijdu v nevhod? Co když se se mnou nebude chtít bavit? Co když ze sebe udělám šaška? Co když ho odradím, co když ho nezaujmu, co když-

„No tedy, sestřičko,“ přiběhla Cara bez dechu. „Celou dobu tě hledám a ty se schováváš tady! Rychle, ať nepřijdeme pozdě na ten sraz. Můžu řídit?“

Sraz, sraz...Už vím. Středoškolský sraz po sedmi letech. Ale-

„Žádná ale. Nechci, abychom vypadaly, že jsme tam nechtěly jet. Nastup si, šup, ať už tam jsme...“

Nejdřív mě od toho muže oddělily přibouchnuté dveře auta, pak stěna hřbitova, za níž zmizel a pak větší a větší dálka, jak se naše auto vzdalovalo. Už dobrých pár kilometrů jsme byly pryč, když jsem se otočila zpátky. Myslela jsem na jediné.

Už ho nikdy neuvidím.

***

Dny plynuly v mučivém tempu. Vstát, snídaně, práce, domů, spánek. Stereotyp, který jsem bezmyšlenkovitě dodržovala a myslí jsem přitom byla někde úplně jinde.

Překvapovalo mě, s jakou intenzitou jsem toužila po tom neznámém. Stravovalo mě to zevnitř jako kyselina, výčitky, že jsem nenašla odvahu s ním navázat kontakt. Ach Bože, proč jsem to neudělala?! Některé dny byly výčitkami sama sobě, křičela jsem, když nikdo nebyl doma, jaká jsem kráva, hroutila se v slzách na zem. Nekontrolovala jsem se. Ze sebetrýznění jsem přecházela ke snění o tom, jaké by to mohlo být, kdybych tehdy udělala první krok. Představovala jsem si večeři při svíčkách, procházky parkem, tenisové zápasy, chození do baru na skleničku s přáteli...

Ale vždyť za to nemůžu, napadlo mě jednou, schoulená v té spoušti, kterou jsem nepříčetná napáchala. Kdyby mě Cara neodvlekla na ten sraz, určitě bych se odhodlala k němu přijít.

Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že to vážně není má chyba. Kdyby na mě totiž Cara tak nenaléhala, mohlo to být dnes jinak. Ano! Zlostí jsem zabušila do země. Zatracená Cara! Nestačí, že už odmala dostávala jen ona to nejlepší. Musí zničit všechny příležitosti, malé i velké, abych nemohla být také šťastná. Nenáviděla jsem ji. Nenáviděla jsem ji.

Možná to nedělá vědomě a neví, co se se mnou děje, ale to mi bylo jedno. Byla jsem příliš frustrovaná, vyčerpaná, zoufalá. Mám také právo na radost a Cara mi to upírá. Chci své právo zpátky a nezajímá mě, jak. Ustupovala jsem jí příliš dlouho.

Vzpomněla jsem si na cestu ze srazu. „Kdo byl ten hezký chlapík na pohřbu, který přišel tak pozdě?“ ptala jsem se jí tehdy jen tak mimochodem.

„Aha, myslíš Juliena? Je to nějaký známý naší rodiny, ani ho nemám v mobilu, moc se s ním nebavím,“ nakrčila svůj nosík. Měla jsem v tu chvíli chuť jí vyřvat do obličeje: To, že se s ním nebavíš ještě neznamená, že budeš krčit nos, krávo jedna namyšlená!

Zbít ji, zkopat do krve, až by žadonila o smilování, až by ji nikdo nepoznal, jak by byla zohavená. Ale slitování by se ode mne nedočkala. Pojila mě k ní jen zuřivá nenávist, tichá a chladná jako vybroušená ocel.

Místo toho jsem si raději vybavila tvář onoho muže, jehož obraz jsem si tak hýčkala. Zavyla jsem bolestí. Bože, já to nevydržím. Musím ho vidět. Musím ho vidět...

Mé úvahy najednou proťal nápad, nečekaný jako blesk z čistého nebe. Zalapala jsem po dechu. Tak jednoduché. Tak geniální. Dvě mouchy jednou ranou. Proč mě to nenapadlo dřív? Ušetřila bych se těch chvil mučení. Horečně jsem přemýšlela, oči mi zářily. Nová nápad se v mé srdci usadil a hřál mě jako malá, přesto výkonná kamínka, zahnal všechen strach a chmury pryč. Vstala jsem.

Teď už jsem věděla, co udělám.

***

Neslyšně jsem otevřela dveře Cařina pokoje a vplížila se dovnitř. Spala, víčka zavřená, hruď se jí zdvihala a zase klesala. Pohled na ni mě jen utvrdil v mém úmyslu.

„Sbohem,“ zašeptala jsem a rozmáchla se. V tu chvíli otevřela oči a strnula, mou ruku tím už ale nezastavila.

Poslední, co Cara viděla, byla její sestra, bodající bez přestání kuchyňským nožem a krev, spousta krve, stříkající na všechny strany. Její krve.

***

Po dlouhé době jsem se ocitla ve stejných kulisách. Zatažená obloha, Bachovy skladby, vzlykající pozůstalí, starý hřbitov, květiny na rakvi, ovšem s pár rozdíly.

Já byla ta, k níž se lítost všech upírala nejvíc.

Předstírat žal, když člověk cítí něco jiného, je těžké, avšak ne nemožné. Připravila jsem se na to a na objetí, soucitné řečičky a poplácávání ostatních. Ale na jedno jsem se nepřipravila.

Vytušila jsem jeho přítomnost dřív, než na hřbitov vůbec vešel. Zastínil všechno ostatní, jeho nadpozemsky krásná tvář byla jedinou, kterou jsem viděla. Nedýchala jsem. Dusila jsem se štěstím.

Byl tady. Byl tady.

„Upřímnou soustrast,“ popřál mi soucitně a vzal mě do náruče. Zůstala jsem v ní déle než u všech ostatních a ani jsem moc nehrála, když se mi podlomila kolena. Stihl mě včas zachytit. Samotné vědomí, že mě objímá, mi v tu chvíli stačilo. Nejspíš byl překvapený, ale začal mě pohotově utěšovat. Mé nitro chtělo samou radostí vybuchnout. Takhle tedy chutná sláva, takhle hřejí paprsky štěstí na výsluní osudu?

Po zbytek dne jsem se už od něj nevzdálila ani na krok. Nevadilo mu to. Vychutnávala jsem si příležitosti, kdy jsem ho směla oslovit jménem, chutnala jsem to jméno v ústech jako vybranou pralinku – Julien, Julien, Julien... Po jeho boku jsem do jámy s rakví vhodila černou lilii a skrývala uspokojení, když jsem zahlédla nápis na připraveném náhrobním kameni. Caroline Noirová. Vím, že dříve či později ti čmuchalové policajti odhalí, kdo ve skutečnosti nese za ten čin vinu a jsem schopná tomu čelit s chladnou hlavou, do té doby si ale můžu konečně užívat svého života – a Juliena. Nic jiného mě nezajímalo.

Nelituji toho, co jsem udělala. Přitiskla jsem se k němu a s potěšením nasála jeho kořeněnou vůni, zvedla zrak a dívala se do těch jasných avanturínových očí. Dosáhla jsem svého – byl tady. A já s ním.

Sestry Noirovy neexistují. Jsem jen já, Lilienne Noirová.

A tak je to správně.

 

 

Udělené body : Eclipse (7/10), L.S.D. (7/10)

Komentář : Ano, ano, tohle se mi líbí! Zpracování výtečné, zažil jsem se do děje až… až na ten děj! Dyť tohle znám! Proč ses nechala „inspirovat“ nějakým blbým psychotestem? Který samozřejmě nedává smysl? Proč jsi se alespoň nesnažila mít nějaký svůj nápad? Podle mě je to škoda. Nicméně je to stále jedno z nejlepších, co jsem tu četl.

Diskusní téma: 13. Černá lilie, Opaline

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Vyhledávání

Kontakt

Zde nám zasílejte své dotazy, v případě účasti v soutěži svá díla.