14. Jednou jsi dole, jednou nahoře, Cab

Povědomá věta, slýchávaná a vyřčená nespočetněkrát za život. Když pánové Werich s Voskovcem zpívávali tuhle písničku, určitě jim bylo jasné, jakou sílu ta slova mají. A že již po několik let toto nepsané životní pravidlo platí a platit stále bude, ať děláme, co děláme…

Mít fígl na prohry a prožít si celej život jenom s úsměvem na tváři a slunkem nad hlavou je sice hezká představa a upřímně klobouk dolů před tím, kdo to umí… Bohužel, v reálném životě to takhle zrovna moc nefunguje.

Omlouvám se všem svým věčně optimistickým kolegům, kamarádům, rodičům a všem těm, které někdy podezírám, že něco berou, protože být pořád happy dle mě není možné. A tak prosím - ruku na srdce - občas jsou situace, kdy máte chuť rozdupat celé své okolí na miniaturní částečky, zalézt někam do ústranní, zahrabat se pod zem a jenom tak pro sebe si v tom černém a tmavém tichu dosyta vychutnat svůj splín. Můžete si křičet do celého světa, jak VÁS nemůže absolutně nic potopit, rozčílit, naštvat, zničit, dostat down… A můžete se sebevíc bít v prsa, jak se s osudem hravě perete. Ale pak najednou stačí malé zafoukání větru, mráček na obzoru, nečekaný klacek na cestě životem nebo pomíjivé a nepojmenovatelné cosi, které zasáhne jednou střelou přesně tam, kde to bolí. Co následuje, je všem víc než jasné: pád. Možná pár modřin, ranek a šrámů na duši, nic, co by se časem nezahojilo. Ale vy jste teď kdesi hodně dole, na srdci těžko a bolavo a to poslední, co vás zajímá, jsou rady okolí: „Nebój, to bude v pohodě, to se spraví..“. Marná snaha kamarádů, přestože vy víte, že mají pravdu. Ono se to vážně časem spraví, nějak a někdy. Jenže nad vámi se právě v tuhle chvíli zrcadlí dlouhé a nekonečné tmavé nic, modré nebe v nedohlednu. Jste zavřeni a ztraceni uvnitř ničeho, odkud vede cesta zase jenom do nikam. Kolem vás vše najednou plyne úplně jinak, přesto stejně. Neslyšíte, nevidíte, nevnímáte. Něco se stalo. Nevíte co, jen si přejete, aby slzy pod víčky zemřely a už nekapaly. Blankyt v očích se proměnil ve slaná jezírka. Bolí to kdesi uvnitř. Kam se hrabou všechny migrény a škrábance, popáleniny a odřeniny, tahle bolest je hluboká a okolím nepochopitelná, žere vás zevnitř a pase se na vaší lítosti a beznaději. Stav, ze kterého nejspíš není cesty ven. Opravdu není?

            Vše, co se v životě odehrává, není jedna rovná přímka, ale několik běžících sinusoid. Všelijak se kroutí a míjí, prolínají. Mění své tvary ze dne na den. Je to v podstatě taková horská dráha, plná adrenalinu a překvapení. Čím víc toho v životě prožíváte, tím větší křivka je. Tím větší je rozdíl mezi dole a nahoře. A čím vyšší je vrchol, tím bolestivější je pád dolů. Ano, můžete si dřepnout doma do koutka, a sedět ve své jamce svých předlouchých 70 let, jenže i tam si vás „to“ stejně najde („to“ je velice individuální záležitost, vím, že každý z vás si pod tím představí to své: deprese, ztráta blízkého člověka, zklamání v lásce, v práci, prudící kdosi nebo jenom momentální chandra ležící na duši celou svou vahou a tížící jak balvan..).

Nepropadejme panice, na všechny tyhle „dolní a horní“ záležitosti je nejlepším lékařem čas. Pan Čas, nebo MUDr. Čas, jak chcete. Hojí, narovnává, fouká bolístka a dává po chvíli zapomenout, že někdy nějaké dole bylo. Zapomenout nebo nechat plynout je nejlepším receptem, jaký vám může předepsat.

Ono se lehce řekne „netrápit se“, ale realita je o dost těžší. Avšak jednou se probudíme, sluníčko za oknem, úsměv na tváři, nemá cenu přemýšlet, kde se tam tak najednou vzal. Je tam a je nám vcelku jedno, kdo nám ho vykouzlil. Nemusíme si šňupnout, abychom měli pocit, že snad brzo uletíme. Srdíčko skáče a možná i vyskočí někam ven, chce se nám zpívat a tak zpíváme, přestože známky z hudební výchovy vykazují dostatečnou, nikoliv dobrou, chvalitebnou a už vůbec ne výborou. A není to RedBull, co nám dává křídla, jsme to my sami a tak trochu i dobrá nálada, co najednou dělá svět mnohem lepším. Úsměv je pro někoho tak strašně záhadná věc, mnozí z nás se jen mračí a smát se leckdy i bojí. Nebo nevědí, jak na to? Přitom to je jen m. risorius (sval, který „táhne okraj ústa laterárně“ a způsobuje úsměv – pozn. autor ) a pár přidružených obličejových mimických svalů, které se do celé hry zapojí. Pak náš věčně zaměstnaný Mistr Mozek dostane impuls – „pozor, něco se děje, smějeme se, tak asi něco vtipnýho“ a začne nám do těla vysílat mraky hormonů dobré nálady. Je nám fajn, jsme „nahoře“ a máme pocit, že nás jen tak něco nesestřelí dolů… Proto radím: – zkuste se usmát, jen tak, teď a klidně bez důvodu. Vím, je to někdy těžké, i já mám občas problém přelstít svůj línej mozek a musím se hodně snažit, aby mi pár endorfinů uvolnil. Ale jde to a funguje to dokonce i ve chvílích, kdy mi do smíchu zrovna dvakrát není.

Dalším adeptem na léčení duševních šrámů je kromě času a smíchu ještě jedna věc: dobrý pocit z dobrého skutku. Udělat kdesi cosi a pomoct tím někomu jinému. Drobnosti, které dělají svět lepším. Možná si ani kolikrát neuvědomujeme, že stačí opravdu strašně málo a rozjasníme den někomu, kdo se zrovna hrabe ze svého bolestivého dna. A nejen jemu. I nám samotným je potom tak nějak fajn na duši a příjemně to hřeje u srdíčka. Znáte tenhle pocit? Musím se ptát - proč nadávat na celý svět a na lidi, proč svoje dny krátit tím, že si neustále stěžujeme, jak je všechno nespravedlivý/drahý/trapný a já nevím co všechno? Proč se neustále litovat, že jsme oškliví/hloupí/tlustí/tencí/chudí (Mimochodem, chudoba je stav mysli. Můžete být na mizině, ale nikdy ne chudí…). Takových lidí je mi líto. Neustále fňukají. Ale proč s tím tedy něco nezačnou dělat? Stěžovat si může každý a na cokoliv. Ale sebrat se a něco udělat pro to, aby to všechno bylo jinak, to už nedokážou. Jsou permanentě dole a za to viní všechny okolo, jenom ne sebe samotné. Tady je veškerá snaha o pomoc marná. Takové nátury by měly nejprve začít měnit sami sebe, teprve pak svět.

Tyhle výkyvy, mnohdy připomínající aprílové počasí, k životu patří. Bohužel nebo bohudík? Odpověď nechám na každém z vás, sám za sebe říkám, že je mnohem lepší prožít život jako jednu velkou pestrobarevnou paletu, ze které jde malovat a tvořit stále něco nového… I za cenu toho, že se občas mezi barvy přimíchá i černá, šedá nebo nějaká jiná. Taková, která vám zrovna není moc po chuti. Ale jsou to taky barvy. Tak co. Nejhorší je nechat své plátno čisté a nepopsané. Bez zážitků. Pozor! Zážitkem nemyslím nutně jít a skočit si padákem, druhý den sjet divokou řeku plnou peřejí a piraňů, obletět svět a v následujícím týdnu se vydat na Aljašku hledat ropu či dobývat severní pól. (I když jak praví jedna reklama na nejmenovanou vodu: když vstaneme od televizních obrazovek, možné je všechno).

Všude kolem nás je něco nebo někdo, pro co či koho stojí za to existovat. Něco, díky čemu ráno vstáváme z postele a stále dokola přežíváme naše pády a vzestupy. Hledejte to, dívejte se na svět otevřenýma očima. Smějte se dnes a denně a nedejte osudu možnost vás zranit. Ano, přijde chvíle, kdy se koutky úst svěsí dolů, studánky zaplaví slzami a vy budete mít pocit, že už nejspíš nikdy nebude lépe. Život se opravdu s nikým nepárá. Ale nezoufejte, po každém, byť sebedelším a sebebolestivějším DOWN, přijde to vítězné UP. Proto žijte každý den tak, abyste si večer mohli říct: „Jo, stálo to za to.“ Jenom tak se z toho pomyslného dna můžeme opět zvednout, oprášit saka a pokusit se vyšplhat zase o něco výš. Jenom tak se ty šrámy hojí o něco lépe a jenom tak ty jizvy budou zapomenuty v nejhlubších nitrech našeho já…

Udělené body : Eclipse (8/10), L.S.D. (6/10)

Komentář : Možná se mi to líbilo, možná se mi to líbilo víc, než je zdrávo, možná máš pravdu, možná Tě pošlem do dalšího kola… :-) Možná si pak dáme ve Vesmíru trochu „endorfinů“…