14. Vězenkyně, Anachis

Pohled, který byl poskytnut ženě po delší době, nebyl zrovna takový jaký si dlouhé roky představovala. Místo žhnoucího slunce, poletujících motýlů a ptáků na modravém nebi, spatřila průtrž těch nejčernějších mraků a opuštěné rozbořené domy, kdysi krásného města. Nad tím vším se zmohla jen na vykulený pohled a lehký povzdech. Do zad ji někdo surově strčil.

„ Tak vypadni jsi volná.“ Ozval se za ní hlas strážného. Neotočila se a nevrazila mu jak měla v plánu, ale raději se pomalu vydala od věznice pryč, přece jen právě vylezla z té kopky kde tři roky žila a nerada by se tam vrátila. Měla tam trávit ještě dva roky ,ale překvapivě ji pustili dřív. Myslela si že za slušné chování, ale když spatřila tu bídu kolem, bylo ji to jasné. Neměli na to, aby živili tolik vězňů. Mohli je nechat pochcípat, ale zřejmě se jim nechtělo uklízet tolik mrtvol. Šla po cestě, snažila se vyhýbat kalužím a jiným podivně vyhlížejícím hromadám válejících se na zemi. Měla jasný cíl. V první řadě musí dojít k tomu hostinci, kde ji před třemi roky chytli. Možná tam bude mít ještě nějaký schovaný věci. Našla ho, nevypadal sice tak jako tehdy, ale cedule nade dveřmi s nápisem „ Na Pavučině“ ji ujistila že je na správném místě. Vešla dovnitř.

„ Wou.“ Neodpustila si vyjeknutí nad zpustošeným lokálem.  Odkopla židli z cesty a vyšla si to rovnou ke schodům.

„ Máte snad zájem se ubytovat?“ Ozval se starý roztřepený hlas. Otočila se za ním a s ironickým úsměvem dopověděla starému muži, sedícímu u jednoho ohořelého stolu.

„Myslím že ne. Jen si vezmu svý věci a vypadnu.“ S tím se otočila s úmyslem pokračovat nahoru do patra. Ozval se však pobavený smích.

„ Děláte si ze mne blázna? Všechno shořelo nebo bylo vyrabováno, vážně si myslíte že tu vaše věci budou,“ muž si promnul vous a ženu si prohlédl kritickým pohledem. Moc mu neseděla. Měla zvláštní vznešený výraz, ale roztrhaný oděv a rozcuchané vlasy a všechny ty jizvy, které šly přes roztrženou košili vidět se mu moc nezamlouvaly. Žena se na něj otočila a prohlédla si ho svým pronikavým zeleným pohledem.

„ No jestli ne, tak budete mít velký problém.“ Odpověděla a už nečekala co na to stařec odpoví a vyšla nahoru. Podlaha po každém jejím kroku zavrzala a ona měla pocit že se musí každou chvíli propadnout. Stěny byly ohořelé a dveře od pokojů byly jen málo kdy na svých místech. Pokoj kde před třemi roky bydlela dveře neměl. Když vešla všimla si jen ležící pokroucené kliky. Z postele, kde spávala zbyly jen nohy a místo kde dříve stávala skříň šlo rozpoznat jen díky stříbrným knoflíkům, které neshořely. Prolétla pokoj rychlým pohledem ještě než do něj vešla, pak s jistotou zamířila k místu pod oknem a nohou očistila jedno místo na zemi od popele. Podlaha na tom místě byla jen zčernalá. Snažila se oddělat jedno prkno, ale nešlo ji to. Zaklela si v duchu a dupla na trám. Rozhlédla se kolem. Nic se nedalo použít jako páka. Seběhla proto schody dolů do přízemí, kde stále seděl onen stařec, aniž by cokoli řekl zarazila ho.

„ Mlčte. Máte tu nějaké příbory?“ Muž stiskl pevně své rty a pohlédl na ni lhostejným pohledem.

„ Hele dědo, máš nebo ne?“ Zeptala se ho, ale když jen pozvedl ramena, rozhodla se si je najít sama. Chvíli to trvalo, ale nakonec přece jen našla něco co se dalo použít. Byly to vidlice na napichování masa, při pečení. Vyběhla zpátky nahoru do pokoje, kde se jí podařilo díky vidlici vypáčit prkno z podlahy. Sáhla do díry a pousmála se. Vypáčila ještě pár prken kolem, aby se mohla dostat do podlahy celou rukou. Když se jí to podařilo strčila ruku do díry a vytáhla meč a nějaký měšec.

„ Fajn, tak tohle bychom měli.“ Řekla si s úsměvem pro sebe a pohladila ostří meče. Seběhla schody dolů a u dveří z hostince se zastavila a otočila se na sedícího starce. Zvědavě si jí prohlížel, zřejmě mu došlo, že meč co drží v ruce před tím neměla a možná teď lituje toho že neprohledal pokoje, možná by si mohl aspoň trochu peněžitě přilepšit, kdyby měl co prodat. Ale myslel si že všechno shořelo. Žena ho přejala pohledem.

„ Dá se tu ještě někde koupit nějaký hadry?“

Stařec pokrčí rameny. Žena jen protočí panenky a vytáhne měšec. V ten okamžik jako by se muži zalesklo v pravém oku.

„ Hele dědo, když mi pomůžeš odměna tě nemine.“ Pohodí si s měšcem, který zacinká zlaťáky.

„ Zajdi ke starému hodinářství, je tam žena hodináře, ta by ti mohla dát pár šatů po svých dcerách.“ Poradí ji nakonec muž s upřeným pohledem na měšec.

„ Fajn díky.“ Otočí se k odchodu a stařec pootevře ústa k nějakému protestu, ale to už se žena otočí zpátky k němu a vytáhne z měšce zlaťák, který mu hodí do klína.

„ Lidi jsou pořád stejní, pro peníze by udělali cokoliv.“ Zamumlá si pro sebe a vyjde ven. Když se rozhlédne po té spoušti, uvědomí si že netuší kde hodinářství vlastně je, ale nemíní se vracet za starcem, protože ten by ji tak oškubal, že by jí pak to hodinářství bylo na nic. Zavřela oči a zavzpomínala jak to tady vypadalo před třemi roky. Před očima se ji vybarvily domy, ulice a dokonce i lidé. Chvíli bloudila ulicemi dokud nenašla co potřebovala. Otevřela oči a jistým krokem vyrazila do jedné z ulic.

Za celou tu dobu co se proplétala ulicemi nepotkala jediného živáčka, jako by se všichni vypařili. Jen párkrát zahlédla jak se v oknem pohnula záclonka. Všichni byli zalezlí v polorozpadlých barácích a doufali snad že někdo přijde a opraví jim domy nebo snad rovnou celé město? Odfrkla si nad nimi. Pro ni to byli jen obyčejní hloupí lidé. Ona byla jiná, možná že oni byli citliví a ke všem milí a možná i milovali, ale přesto byli hloupí. Ona tyhle zbytečnosti vyměnila za něco mnohem důležitějšího a to rozum a schopnost ubránit se. Kdyby nemusela, tak se lidem prostě vyhýbá, ale zrovna teď je potřebovala, aspoň do doby než si ujasní pár věcí.

Před sebou měla zčernalý domek s visícím dřevěným nápisem „Hodinářství“. Zhluboka se nadechla a snažila se na tváři vykouzlit něco jako milý úsměv. Zaklepala na dveře, nikde nikdo. Chvíli čekala a pak zaklepala ještě jednou a razantněji. Opět nic. Protočila panenkami a přešla k oknu. Záclonka se pohnula. Naklonila se a zaclonila si oči, aby viděla dovnitř. Viděla krčící se dvě děti pod stolem. Pokusila se o milý úsměv a naznačila jim mávání rukou, aby ji šli otevřít. Oni však těkali pohledem k oknu a pod okno. Když to trvalo už nějakou dobu žena se rozzuřila. Přejela jazykem po horním patře zubů a naposledy naznačila, aby otevřeli dveře. Děti jen zakroutili rameny. Přikývla a otočila se k odchodu. Prásk. Ozvalo se sypání střepů na zem.

„ Zdravím.“ V rozbitém okně se objevila usměvavá tvář divně oblečené ženy s ušmudlaným obličejem.

„ Nechci rušit, jen bych chtěla o něco poprosit.“ Promluvila ona tvář na vyděšené děti, které se k sobě tiskli. Malé holčičce po tváři začaly stékat slzy.

„ Hele neboj se mrně, nechci vám ublížit, máte doma mámu? Posílá mě ten, hostinský nebo kdo že to je.“ Snaží se je přesvědčit žena.

„ Jděte pryč.“ Ozve se rozrušený hlas zprava, stojí tam pravděpodobně paní hodinářova.

„ Prosím vás, odložte tu pánvičku, já vám opravdu nechci ublížit, chtěla bych jen od vás malou pomoc.“ Snaží se žena o milý hlas s úsměvem. „ Chci jen poprosit o nějaké šaty a taky bych se chtěla zeptat co se to tady stalo. Nic víc a nic míň.“

Paní domu na ni vykulí oči a vzápětí odloží pánvičku: „Tak dobrá, jděte ke dveřím já vám otevřu a za to okno budu chtít náhradu.“ Ujistí neznámou návštěvnici.

„ Jistě.“ Přikývne žena a v duchu si jen pro sebe pomyslí. * Dělá jako by to okno snad spasilo celý dům, stejně vypadá na rozpadnutí.* Ale přesto všechno prostě jen odkývne a přejde ke dveřím, ve kterých stojí pani máma v sukni a zástěře. Nejistě se rozhlíží po prázdné ulici a popohání ženu dovnitř. Když vstanou v kuchyni, dívka i chlapec se stále schovávají pod stolem.

„ No tak vylezte už přece, a hybaj do práce.“ Vyžene je jejich matka a pokyne rukou k ženě, aby se posadila.

„ Omlouvám se vám slečno, ale je špatná doba a každý se bojí pozvat si do domu někoho cizího, ale jestli vás sem poslal hostinský Pírko, tak vám ráda pomohu. On má totiž na lidi čuch víte.“ Žena jen kývne a rozhlédne se po kuchyni. Není zrovna moc dobře zařízená, ale na uvaření něčeho k jídlu stačí. To že má hostinský na lidi čuch ji moc nepřišlo, ale přesto nechává paní mámu se vypovídat. Zdá se že už dlouho neviděla nikoho jiného jen své děti a ty čtyři stěny kde bydlí. Ke všemu jen přikyvuje a snaží se o nějaký ten milý úsměv. Když žena konečně domluví rozhodne se konečně si vzít to pro co si vlastně přišla.

„ No víte, paní Kukačková, jsem moc ráda že jste mě přijala do vašeho domu i v tak špatný čas, ale ráda bych vás poprosila o nějaké šaty, jak víte v tomhle nemůžu chodit po světě.“ Ukázala na své roztrhané oblečení. „ A také bych se vás chtěla zeptat co se tady stalo za poslední tři roky?“ bylo jí jasné že tahle ukecaná ženská ji toho poví rozhodně víc než by chtěla. Jak to zatím tak vypadá, tak to je místní drbna.

„ Vy to nevíte?“ To byla první reakce, kterou tak trochu čekala.

„ Ano, byla jsem tak trochu mimo…“pousměje se nejistě.

„ Aha, mimo.A jak se vlastně jmenujete slečno?“Žena si ji přeměřila pochybovačným pohledem od shora dolů.

„ Jsem Katarin,“ odpoví neochotně a opět popožene ženu, aby se věnovala tomu co potřebuje „A teď mi prosím povězte co se tady vlastně děje.“

Žena vyprávěla dlouho, občas přidala i naprosto zbytečnou informaci jako kdo, kde a s kým, ale Katarin poslouchala jen to důležité. Zajímal ji především ten příchod netvorů ze severu. Podle popisu poznala že to byli severští skřeti, ale co chtěli tady? Tak daleko od svého domova? Když paní máma domluvila už se stmívalo a tak nabídla Katarin nocleh. Ta neodmítla, protože si v hlavě musela urovnat všechny informace, které ji domácí pověděla.

Ráno probudil Katarin dotěrný paprsek ranního slunce, které ji šimralo na tváři. Stihla jen zaklít a když otevřela oči všimla si malé holčičky, jak stojí vedle její postele a drží meč. Zaražená Katarin si ji jen nevěřícně prohlíží, chvíli si myslela že to je dcera paní Kukačkové, ale tahle má tmavé vlasy a tmavé oči stejně jako ona.

„ Kdo jsi? A co tady chceš?“

„ Já jsem ty a chci tady to co tady chceš ty.“ Odpověděla malá holčička a Katarin v ní poznala sebe jako osmiletou obyčejnou holku z vesnice. „Musíš vstát a jít, čeká tě poslední souboj Katarin.“

„Co je to za hloupost, jakej boj?“ Katarin se zdá být zmatená, když pohledne na postel leží tam její oblečení, které měla ještě než ji zatkli. Pohlédla na samu sebe před léty a pak opět na postel. Dívka mlčela a pozorovala ji, ale přesto neodešla, prostě nezmizela. Katarin k ní napřáhla svou dlaň a jedním švihnutím dívkou projela skrz na skrz. Prvně se udivila, ale poté se pousmála. „Myslíš si že uvěřím noční vidině? Vždyť ty tu vůbec nejsi a já pořád spím.“ S těmi slovy si opět lehne a zavře oči. Když je po chvilce otevře, dívenka tam stále stojí.

„ No dobrá.“ Vstane z postele obleče se a podívá se na sebe. „ Tak a co teď?“ zeptá se jí a dívenka už jen ukáže směrem ven a prostě zmizí.

„ Fajn , díky za radu.“ Zamrmlá Katarin a sejde dolů do kuchyně , kde však nikdo není. Zdá se ji to divné, ale nemá v plánu nikoho budit a proto prostě vyklouzne ven před dům a rozhlédne se, nikde nikdo. Otočí se opět ke dveřím,aby se mohla vrátit a počkat až se domácí vzbudí, ale zaslechne mužský hlas.

„ Aha, tady jsi Katarin, má drahá vražedkyně.“ Zpoza rohu vedlejšího domu vyjde muž v celém černém s bílým páskem přes kalhoty a šavlí u pasu. „ Jsem rád že jsem tě našel, teď tě můžu konečně zabít.“

Katarin se nemusela ani otáčet,aby poznala hlas svého vlastního otce. To on z ní udělal vraha a později to byl taky on kdo ji vyhnal z cechu a tím dopustil že ji zatkli a ona musela 3 roky smrdět v té cele. Celé tělo měla jako v ohni, nesnášela svého vlastního otce a on nesnášel ji. Nikdy ji nemiloval jako dceru, vždy si přál syna, ale ona se snažila mu zalíbit a kvůli tomu také dopadla jak dopadla. Nikoho nemiluje a všechny k smrti nenávidí. K tomu dospěl svou výchovou. Když byla zavřená, jediná věc, kterou si přála bylo najít ho a zabít ho. A on? Přišel za ní, jak praktické. Teď stačilo jediné. Nečekala na nic. Prudce se otočila a vrhla k němu svoji hvězdici. Letěla přesně, ale její otec byl rychlejší, jediným máchnutí šavlí ji odrazil a ona dopadla kousek vedle něj.

„ Tohle jsem tě učil já dceruško, nemyslíš si že by si měla přijít s něčím novým?“ Jeho slova ji pálila na jazyku, jako kdyby je vyřknula sama. Nenáviděla ho. Vytáhla svůj meč a rozběhla se přímo k němu. Ostří o sebe zavadila a ozval se skřípající sten šavle. Katarin se teď na otce dívala, tak zblízka že slyšela tlukot jeho srdce.

„ Dneska tě zabiju otče a slibuji ti že na tvém pohřbu budou všichni tví nepřátelé a poplivou ti hrob.“ Muž se jen rozesmál a silou ji odrazil od sebe.

„ Tak v tom případě, na tvém pohřbu budou všichni kdo tě milovali a já je hodím za tebou má dceruško, budou s tebou odpočívat v jednom hrobě.“ Kysele se rozesmál, ale přesto ji stále sledoval. Viděl jak je naštvaná, poznal to na ní.

„ Na tvém plánu je jen jedna chybička, dnes zemřeš ty.“ Vrhla se opět k němu a ostří meče zazvonilo o sebe. Sekla jednou dvakrát, ale on dokázal vždy uhnout. Byl stále stejně rychlý jako před lety. Při boji s ní se jen usmíval, vypadalo to že se snad baví, jako by se ani nesnažil bojovat. Neútočil, jen se bránil, chtěl aby se unavila a on ji pak mohl jednodušeji zabít. Zvolnila. S připraveným mečem k obraně i útoku začala kroužit kolem něj, když však spatřila periferním viděním tu malou holku co ji probudila. Natočila hlavu a sledovala co dělá. Usmívala se na ní a mávala jí. Měla na sobě dívčí šatečky, které ona sama nikdy nenosila. Nikdy nebyla malou holčičkou, tak proč je v této vizi s kytičkou ve vlasech a šatičkami. Sledovala usmívající se dívenku, kterou měla být ona před mnoha lety, ale ona taková nebyla. Nikdy. Neměla matku, aby mohla nosit šaty a hrát si. Měla tyranského otce, který ji nutil do chlapeckých oblečení a bojů. Kolem hlavy ji zasvištěla čepel šavle. To ji probudilo, opět se otočila na svého otce a hluboce mu pohlédla do jeho tmavých očí. Chtělo se jí brečet, chtěla mu snad prvně vynadat jak moc ji ublížil a jak moc by si přála být normální holčička, ale to nemohla. Nemohla se před ním prostě rozbrečet, na něj nic takového nezabírá. Možná by ani nestihla dopovědět co chtěla a on by ji chladnokrevně zabil. Zadržela proto slzy a na krátkou chvíli ještě pohlédla na sebe jak si voní ke kytce, kterou měla ve vlasech.

Pak se ozval zuřivý řev. Její otec už nevydržel déle čekat, chtěl ji vidět mrtvou a to teď. Máchl svou šavlí a sekl katarin do boku. Ta se překvapeně otočila na útočníka a pozvedla meč, aby se mohla bránit, ale to už ji čepel projela břichem. Z úst ji vzešel poslední sten. Nohy se ji propadly a ona nyní klečela před svým otcem s pramínkem krve u úst, hleděl ji přímo do tváře s blaženým úsměvem.

„ Doufám , že jsi nezapomněla. Všichni v jednom hrobě.“ To bylo to poslední co uslyšela. Před očima se ji zatmělo, slyšela slabý tlukot svého srdce a pak jen náraz hlavy o zem. Její otec v ní před léty zabil tu malou milou holčičku a dnes ráno zabil i tu skořápku, ve které celou tu dobu ta holčička žila. Její otec nemohl mít srdce, a kdyby ho měl tak snad jen z kamene či oceli.

Udělené body : Eclipse (4/10), L.S.D. (6/10)

Komentář Eclipse: První půlka dobrá, druhá půlka špatná. Nic víc Ti k tomu napsat neumím.

Komentář L.S.D.: Vězení a pak měšce a meče. Ztrácela jsem se.