15. Můj amoureux, Akni

   No jo, zase do školy. To bude paráda. Zítra máme určitě nějaké suplování, ale nechápu proč? Vždyť za necelý měsíc maturujeme. Pořád ty učitelé někam jezdí a podnikají výlety. To je šílené, fakt! A Jirka se také neozval celý týden. Nevím co se to s ním poslední dobou děje. Je jiný než dřív. Už se tolik nesměje, nebaví se se mnou a já nevím proč. Nechce mi nic říct a to jsem jeho holka. Skoro si tak už ani nepřipadám. Jsme spolu přes tři roky, ale takhle se ještě nikdy nechoval. Zkusím se ho zeptat ještě jednou, ale to se mnou bude muset už mluvit.

   Zkusím ho nakopnout smskou, kterou mu vzápětí napíši: AHOJKY ZLATO, MUSÍM S TEBOU MLUVIT. SEJDEME SE? Jen nedoufám, že mi odepíše. Po minulém pátku co jsme se pohádali tak, že se radši sebral a odešelmi píše jedinou smsku za den. On totiž šel ven s kamarádem Lukášem, kterého opravdu nemusím a ani on mě, naše nesympatie jsou tedy vzájemné, říkal někam do baru si sednout a pokecat si. Jenže když jsem mu řekla ať se pro mě pak ještě staví a že podnikneme něco my dva, protože je pátek, tak se naštval a řekl mi, že nebude skákat tak, jak já pískám. Přitom jsem s ním pouze chtěla být aspoň na chvilinku, když jsme se přes týden viděli sotva dvakrát.

   Asi jsem se spletla. Zpětná smska od něj mi přiletí během pár minut. PROMIN, DNESKA NEMÁM ČAS. Hm, tak to bylo opravdu stručné. Co třeba nějaké lásko nezlob se, dneska už něco mám, ale to ne. On musí napsat tak ošklivou smsku. Radši už mu nebudu odepisovat nebo ho rozčílím ještě víc. Nechám mobilování a jdu se radši naložit do teplé vany. Je toho moc. Napustím si plnou vanu teplé vody a ponořím se do ní, až mi čouhá pouze nos. To je úleva. Přemýšlím o tom, co se s ním děje, ale na nic zatím nepřicházím. A nejspíš ani nepřijdu. V tom na dveře začne bouchat moje drahá sestřička.

„ Vypadni! Nejsi tady sama ségra. Taky potřebuju do koupelny. Už vystřel!“ nasupená je docela nebezpečná, ale i přesto jsem ochotna to obětovat a ležet si ve vaně dalších dvacet minut. Mezitím za mnou sestra přijde ještě dvakrát. Odbydu ji pouhým no jo furt a pomalu lezu z vany. Když opatrně otevřu dveře koupelny, tak, podle očekávání, vystřelí Petra hned do dveří a ani nezabučí. To je strašné střevo. Skouknu ji zaujatým pohledem a nedokážu si nerýpnout.

„ Kam vyrážíš??“

„ Co je ti ksakru do toho!!“ odpoví mi má milá sestřička. Čekala jsem vstřícnější odpověď.

„ No promiň no, já se pouze zeptala. Vypadáš totiž jako když jdeš na maškarní.“ odpovím a koutky úst mi cukají.

„ Fakt? To je v háji. Já to nestihnu!“ šíleným úprkem se rozeběhne do svého pokoje, tedy i mého, protože ho sdílím s ní a mám z toho opravdu obrovskou radost, a hrabe nějaké normální oblečení. Jenže v jejím šatníku není normální oblečení. Takže si nechá na sobě to, co má a jde se nalíčit. Nechám ji být a jdu si lehnout do postele. Vezmu si k sobě svého Matýska a zabořím do něj obličej. Kruci, kruci, kruci! Proč je svět tak krutý? Štěstí, že jsem nenalíčená, protože by byl Matýsek nejen mokrý, ale i začerněný od mascary. Nesmím na něj myslet. Jdu něco podniknout. Vezmu si telefon a zavolám Janě. Po třetím zvonění mi to zvedne a ohlásí se svým děsivým jménem.

„ Jana Děsivá, prosím?“

„ Ty nemáš moje číslo v mobilu nebo co?“ optám se přihlouple, protože si myslím, že se moje jméno musí objevit na jejím displeji.

„ Ahoj, no to jako mám, ale teď na něj opravdu nevidím a než bych luštila kdo mi volá, tak je jednodušší se představit ne? Potřebuješ něco?“ vysvětlí mi kamarádka hádanku.

„ Jenom se zeptat co děláš? Jestli nechceš něco podniknout. Děsně se doma nudím a musím pořád myslet na Jirku.“

„ No to asi nepůjde. Mám návštěvu a nevím kdy odejde…nech mě! Vydrž chvilku, hahaha…eee, promiň to nepatřilo tobě Marťo“ řekne mi Jana a mě teprve po chvíli dojde o jakou návštěvu se jedná.

„ Víš co? Já nebudu rušit. Tak si to užijte, zítra ve škole. Ahoj!“ a položím to dřív než mi stačí něco odpovědět.

„ Martino??“ No sláva. Mamka je doma a už mě shání.

„ Ano mami? Ahoj, už si se vrátila? Konečně!“ vychrlím na ní a ona nestačí koukat, že ji vítám hned v chodbě a dokonce ji obejmu a lípnu pusu na tvář.

„ Je ti dobře? Nemáš horečku? Kdy jsi mi naposledy dala pusu?“

„ No je mi smutno, tak jsem ráda, že už jsi doma.“ Odpovím.

„ Aha. No ráda bych pak s tebou mluvila.“ Odpoví pro změnu mamka mě a já nevím co jí odpovědět, protože nemám páru o tom co mi může chtít.

„ Jo, tak já mám čas klidně hned.“

„ Dobře, ale nech mě na pár minut vydechnout. Přijď za chvíli do kuchyně, jdu dělat večeři.“

Otočím se a už si to mašíruju do pokoje odkud mě vyžene sestra. Stojím chvíli za dveřmi a po pár vteřinách se rozrazí dveře a v nich sestra jako strašidlo. Začnu se řehtat na celé kolo a ona má chuť mě zabít. Ne, opravdu. Její blond vlasy dlouhé do pasu s černými melírky spuštěné volně by nebyli nic k smíchu, ale to oblečení ano. Černé, síťované silonové punčochy přes které přehodila džínovou sukni těsně pod zadek a k ní křiklavě oranžové triko s rolákem a se zeleným nápisem Punk girl vypadá opravdu příšerně. Ještě když si své pralinkové oči zmaluje černými stíny a linkami tlustými jak kolejnice, je to k nevydržení a nejde se přestat smát. Můj smích přivolá i mamku, která z kuchyně vykoukne a div se o ní nepokusí infarkt.

„ Co to máš na sobě? A kam vůbec jdeš?“

„ Oblečení a jdu s holkama do Díry.“ Odpoví s klidem Petra a já mám další nával smíchu.

„ Cože? To teda ne. Do žádné Díry nejdeš a už vůbec ne v tomhle. Koukej se svléknout a učit se. Nehodlám pak na tebe poslouchat, že nic neumíš a nemáš snahu se učit.“ řekne mamka a sestra už natahuje svůj zobák, aby mamce něco ostrého odpověděla, ale já jí přeskočím.

„ Mami, pochop jí. Tohle dítě chce být už veliké a tak se snaží tím oblečením a maškarním nalíčením zkusmo přiblížit mého věku.“ dodám s úsměvem a už se snažím uhýbat před pěstmi mé dvanáctileté sestry.

„ Žádné takové. Koukej to všechno smýt a sundat. Za chvíli přijde táta a bude večeře. Padej.“

„ Ale…“ zmůže se Petra, ale mamka ji nenechá dokončit větu.

„ Padej jsem řekla. Zajeď do pokoje a nechtěj, abych to řekla tátovi.“

Ségra zajede do koupelny a já jdu s mamkou do kuchyně.

„ Tak co jsi mi chtěla mami?“ zeptám se plná očekávání.

„ Martino za měsíc maturuješ a já jsem dostala takovou skvělou nabídku, tak se s ní chci podělit!“ řekne s klidným, ale bezvýznamný úsměvem a já vůbec nevím o čem to mluví a o jakou nabídku se jedná. A proč do toho tahá mojí maturitu?

„ No, a proč-„

„ No prostě ti chci říct, že jsem v práci dostala nabídku, že by jsi mohla jet do Francie na pár měsíců dělat au-pair a zároveň studovat. Pokud by si chtěla, dalo by se to zařídit. Maturitu uděláš o pár dní dřív a pak by jsi mohla odjet. Nechci tě do ničeho nutit, ale je to skvělá příležitost. Takovou hned tak nikde nedostaneš. Zkus o tom uvažovat ano?“ spustí na mě mamka a já skoro nedýchám.

„ Do Francie?“

„ Jo do Francie. Nevím jestli se ti tam chce, ale-„ Tentokrát ji nenechám domluvit já.

„ Do Francie? Okamžitě to beru. Bez váhání. To je můj sen. Mami děkuju, že jsi mi to řekla.“

Celá šťastná se vracím do pokoje, sednu si na postel a okamžitě volám Jirkovi. Tohle mu musím říct hned. Mám takovou radost.

Tút-tút-tút-tút….jednou to zazvoní a poté to típne. Nechápu co to s ním je, ale teď si náladu rozhodně nenechám zkazit. Do příchodu taťky si sednu k počítači. Už jsem tam dlouho nebyla. A ještě se podívám na mail. Po zadání nicku a hesla jsem vpuštěna do své schránky, kde na mě nečeká žádný mail. Hm, to nevadí. Jakmile zapnu kecálka, jak nazývám ICQ, píší mi hned tři lidi. No vida. Taky si na mě někdo vzpomněl. Ta první zpráva, kterou otevřu je od Svooa: Ahojky hvězdičko, tak jakpak se máme? Dlouho si tu nebyla. Další je od W!cka: Ahojky!!! A ta poslední od Kitty: Čau krásko, tak jak žiješ:-D. Všem jim odepíši stručně, že se mám skvěle a že jsem tu jen na pár minut juknout co je new. Trochu se rozepíši, že si ani nevšimnu, že přišel táta domů, rozloučím se se všemi a pádím si to do kuchyně na večeři.

   Dneska je nějaká slavnostní. Ale já vím proč! Nikdo o tom nemluví, protože ségra o ničem neví a taťka je trochu mimo z práce.

„ Jak bylo v práci tati?“ zeptám se, protože mě děsně zajímají jeho nové příhody a nepříhody z nemocnice. Táta je primář oddělení Jednotky intenzivní péče a odjakživa mě zajímala doktořina i přesto, že jsem si v deváté třídě do přihlášky napsala Grafickou školu. Malovala jsem už jako mimino a to mi zůstalo. Talentovou zkoušku jsem udělala mezi prvními nejlepšími a jsem dobrá i teď.

„ Nic moc. Samé zranění. A všechno přibližně v tvém věku Marti. Nechápu proč si mladí lidi tak ubližují svým adrenalinem. Někdy to přehání.“ Odpoví mi pořád sklesle, ale když Petra opustí kuchyň, jelikož dojí svou porci jako první, mamka spustí o mé Francii a táta se rozzáří a říká, jak je rád, že se mi konečně splní sen. Pak přijde na řadu trochu drsnější téma. Jirka.

„ A co Jirka? Už to ví? A jak to vlastně uděláš?“ zeptá se mě mamka a mrkne na taťku, protože mi chtěl položit tu samou otázku. Uhnu mamčinýmu pohledu a sklesle odpovím:

„ Ne Jirka to neví a nevím kdy mu to budu moct říct.“

„ Co se stalo? Rozešli jste se? Nebo vám to neklape? Drahoušku všechny vztahy někdy zaskřípou, ale pak se to spraví. Uvidíš.“ Vyřkne mamka a já se zmohu na pouhé přikývnutí.

„ Víš mami, já tam chci jet. A pojedu tam i kdybychom se měli rozejít.“ Spustím s knedlíkem v krku, ale víc nedokážu vydat z pusy a tak se radši uklidím do svého pokoje.

   „ Co je?“ zeptá se mě ségra, protože nechápe proč během pár minut změním náladu na pěkně mizernou.

„ Nic.“ Padnu na postel a přemýšlím.

   Ráno vstanu celá rozlámaná a zničená jak kdybych uběhla nejmíň maratón. Stylem robot se umyji, obléknu si první oblečení, které mi padne do ruky a pomalu vyrážím do školy. Dneska bude vážně zajímavý den.

   Po cestě přemýšlím jak to udělám s Jirkou. Musím mu to říct co nejdřív. Jenže to by si na mě musel udělat chvilku času. Hm, a to chci vidět kdy, protože v týdnu to moc dobře nejde. Dojíždí na svou školu s Justýnkou, kterou opravdu nesnáším. Justýna je jeho kamarádka, která s ním chodí do školy. Naštěstí ne i do třídy. To bych to mohla úplně zabalit. Ale já první se mu vnucovat nebudu, takže je na něm kdy se ozve a jestli se vůbec ozve. Jen pevně doufám, že ano.

   Ve škole se to nakonec dá vydržet. Poslední hodinu máme grafiku, takže na to se těším. Děláme na počítači úpravy svých výkresů, které skenujeme do příslušných složek a pak je posíláme učitelovi, aby je ohodnotil. Do čtvrt na pět být ve škole je opravdu hřích, ale co nadělám. Je to těžké no. Ale důležité je, že mě to baví.

   Po škole se mnou chce pohovořit třídní, ale nevím o čem. Krátká je dobrá, ale je docela i ostrá. Každý z ní má dokonce hrůzu.

„ Martino, chtěla jsem s vámi projednat Francii. Volala k nám vaše maminka, že byste si přála kvůli studii ve Francii o pár dní dřív přesunout maturitu, že?“

„ Ach ano, ráda bych kdyby to šlo a kdyby ne, tak bych se přizpůsobila. Rozhodně chci maturitu udělat teď a ne až na podzim a také stejně nevím kdy přesně se vrátím.“

„ Jistě. Věřím vám, že ji uděláte teď a na podzim, jestli přijedete, se potkáme a normálně popovídáme o životě jak to jde. Přála bych vám, aby se vám to vyplnilo.“

Hm, nechápu proč z ní všichni mají hrůzu. Mě odjakživa přišla taková normální, ale muselo se na ní taky normálně jít.

„ Děkuji, taky si to přeji. Opravdu moc. Francie je můj celoživotní sen. Odjakživa mě francouzština bavila. Umím jí už skvěle. Mám z ní každý rok jedničku.“

„ Ano, vím. Zajisté se s tím dá něco dělat. Zavolám ještě dnes komisi a paní předsedkyni, že se mění pořadí maturujících a zítra vám přijdu oznámit jak to vše dopadlo ano?“

„ Děkuji. Budu ráda.“ Odpovím a vydám se domů. Anebo ne. Ještě se stavím v Rozárce. Už jsem tam dlouho nebyla.

   Jakmile vejdu dovnitř spustí se na mě vlna vět a hlavně výčitek, proč jsem tam tak dlouho nebyla a že je dobře, že se přijdu ukázat.

„ No ahoj, konečně se zastavíš. Tak co to bude?“ zeptá se mě Martin. Číšník a zároveň můj skvělý kamarád.

„ Nic, jdu jenom na skok. Jdu ze školy a tak jsem se stavila. Jak se tu máte?“

„ No vidíš, pořád stejně. Ale přišla si v dobrou dobu. Teď tady skoro nikoho nemám. Co Jirka? Taky tu už dlouho nebyl.“

„ Hm a asi moc dlouho ještě nepřijde. To je jedno. Já už budu muset jít. Tak se tu mějte hezky a ahoj.“ Řeknu a vyjdu ze skleněných dveří, které rozdělují svět smogu a svět květin s příjemnou vůní čerstvě pečených buchtiček a koláčků s kávou a čokoládou.

   A je to tady! Maturitu mi přesunuli skoro o týden a jsem za to ráda. Aspoň budu moct odjet co nejdřív. Jirka se mi ozval jenom jednou a to smskou kdy se mě zeptal jestli žiju, nic víc. Ani jsem mu nestihla říct, že jedu pryč. A to dokonce už zítra večer.

   Stojím za dveřmi 4.A s nápisem Maturitní zkoušky a pod tím Nerušit!, do které patřím i já, a čekám až zavolají mé jméno. Mezitím si ještě opakuji mé maturitní předměty.

Dveře se otevřou a v nich třídní.

„ Martina Novotná“ řekne, podívá se na mě a čeká až vejdu dovnitř.

Český jazyk umím dobře, takže když si vytáhnu Gotické období jsem tomu jedině ráda. Sednu si do lavice a stručně v heslech si napíši poznámky. Po chvilce jsem pozvána na židli před komisi.

„ Tak spusťte.“ Řekne předsedkyně komise a já se nadechnu a už vyprávím jako o život. Skoro to vypadá, že mi těch patnáct minut nebude stačit. Vyjdu ze dveří, sednu si na lavičku pod oknem a čekám na další předměty.

   Angličtina mi jde o trochu hůř, ale nemám z ní tak hrozný pocit. Francouzštinu zvládnu dokonale a Figurální kreslení už je pak brnkačka.

   Pak se seřadíme a učitelé nám oznamují jak jsme dopadli.

„ Martina Novotná. Český jazyk výborný, Angličtina chvalitebný, Francouzština výborný a Figurální kreslení výborný. Blahopřeji všem, kteří v této zkoušce dospělosti uspěli.“

   Jakmile vyjdu ze dveří okamžitě vytáhnu mobil a už volám mamce, tátovi, Janě a napíšu i stručnou smsku ségře a neodpustím si informovat i Jirku.

„ Tak co?“

„ Mami, mám to. Za pět.“ Jsem strašně ráda, že jsem to udělala a už cupitám pomalu domů, kde si jdu dobalit pár věcí. Zítra odpoledne mám sraz s Janou, abych se s ní rozloučila a popřála jí hodně štěstí k maturitě, kterou ona bude dělat příští týden.

POTŘEBUJI S TEBOU OKAMŽITĚ MLUVIT! Nadatluji smsku po příchodu domů a odešlu ji na číslo, které znám už nazpaměť. Během pár vteřin mi přijde obratem odpověď.

DOBŘE, DNESKA V PĚT NA OBVYKLÉM MÍSTĚ. Odepíšu, že OK a už si pomalu chystám co mu řeknu.

   „ Ahoj“ řeknu hned jakmile ho spatřím.

„ Ahoj“ odpoví mi, skloní se nade mnou, aby mi dal pusu, ale k mému údivu pouze na tvář.

„ Taky s tebou potřebuju mluvit.“

„ Dobře, tak si jdeme někam sednout.“

„ Jo tak jo.“

Celou cestu do Rozárky mluvíme pouze o mé maturitě a na moje veledůležité téma se dostane, jakmile se před nás položí horká bílá čokoláda a šátečky s meruňkovo-pudinkovou náplní.

„ Jirko, co se to děje? Proč si se mi několik dní neozval? Neměla jsem ani šanci ti říct něco moc důležitého.“ Spustím a očekávám výmluvy, ale Jirka se nevykrucuje a mluví přímo.

„ Jo já vím. Martino, omlouvám se, ale já jsem se nemohl ozvat. Byl jsem pryč.“

„ Aha a to si mi to nemohl napsat, že ne? To je tak těžký mi napsat pouze jednu smsku kde by stálo promiň nemůžeme se teď vidět, nejsem v Brně a až přijedu ozvu se?“ spustím na něj ještě s relativním klidem.

„ Já vím, ale vážně to nešlo, měl jsem mobil v háji. Spadl mi do záchodu a jiný nemám.“

„ Hele, mě je to jedno. Já jsem ti pouze chtěla oznámit, že zítra odjíždím do Francie a nevím kdy se vrátím. Tak jsem se chtěla rozloučit. Jenže jsem ti to nemohla říct dřív jelikož si měl údajně mobil v háji.“ Už zvyšuji hlas. Nedá se to vydržet. Mám na něj vztek.

„ Aha, no to je zajímavý. Nevím, co říct.“

„ Neříkej nic. Já ti to oznamuju. Pojedu tam i kdybychom se měli rozejít. Je to můj životní sen, a je to velká nabídka a šance na proslavení mé práce a snahy.“

„ Jo? Aha, no tak se klidně rozejdeme jestli ti nejsem vhod.“

„ Fajn, jak myslíš. Jdi si za Justýnou. Ta ti určitě rozevře náruč.“ Vykřiknu na něj, zvednu se a chci odejít, ale on mě nenechá. Chytne mě za ruku a stáhne k sobě, aby mi do očí řekl pravdu.

„ Chceš to? Tak dobře. Řeknu ti pravdu. Mobil jsem sice v háji měl, ale ozvat jsem se nechtěl, protože jsem nevěděl jak ti mám dát najevo, že už s tebou nechci být. Nedokážu nikoho milovat, nemám city pro vztah. Dělej si co chceš. Jen ať ti to ve Francii vyjde a blahopřeji k maturitě. Věděl jsem, že to zvládneš. Ahoj“ řekne, hodí na stůl pár drobných čímž zaplatí svou, ale i moji spotřebu a odejde sám. Sednu si na židli a civím na jeho záda, která mizí v tom světě plném smogu.

„ Co se stalo?“ zeptá se mě Martin a já nemám slov. Po tvářích se mi objeví slzy. Brečím a brečím. Co taky jiného. Přesně jsem věděla, že to takhle dopadne. Ještě, že jedu do té Francie.

Udělené body : Eclipse (4/10), L.S.D. (4/10)

Komentář Eclipse : Ach. Myslel jsem, že po udělení „eRka“ se dočkám skvělého, zajímavého, nápaditého díla. A místo toho tu předemnou leží něco, co bohužel nesplňuje mé očekávání. Povídka se mi nelíbila, krom toho nezapadá ani pod jedno téma. Velmi nezajímavý příběh, vytržený jakoby z „kontextu“. Je mi líto.

Komentář L.S.D.: CO tam bylo k tématu? Mám pocit, že asi nic.