16. Láska a nenávist, Severusiss

Bylo krásné slunečné odpoledne, když Stella stála u kuchyňského pultu, připravujíc večeři pro své ratolesti a manžela, který se co nevidět vrátí z práce. Právě krájela cibuli, když se její dvojčata vracela ze školy domů. Nemusela je ani vyhlížet z okna. Jejich hašteření bylo slyšet už z dálky. Nebylo to však ta pře, kterou znala při jejich návratu ze školy. Nýbrž skutečná hádka plná zloby.

To že se skutečně hádali značilo otevření vchodových dveří, které se rozlítly až narazily do zdi, kopnutí bot do rohu a za doprovodu nadávek zmizeli ve svém společném pokoji. Stella pokračovala v činnosti a poslouchala rozepři sourozenců. Zprvu měla nutkání jít za nimi a zjistit co se stalo. Ale rozhodla se, že je chvilku nechá, aby si vše vyříkali a kdyby nejhůř zakročí. Proto nadále pokračovala ve svém kuchařském umění. Ovšem až do té doby, co se z pokoje ozvaly dunivé rány. To jí přinutilo zbystřit a pro jistotu odstavit hrnec a vypnout hořák. Nevěděla jestli má, nebo nemá tam jít. Následující moment rozhodl za ní. Slyšela vystrašený křik svého syna: „Né, Beth. Prosím. Nech toho! Au! Au! Pomoc! Prosím. Au!“

Neváhala ani vteřinu a vtrhla do dětského pokoje, kde na zemi ležel její syn Christopher a na něm seděla dcera Beth, fackujíc ho přes jeho rukama chráněný obličej. Urychleně odtrhla dceru od bezmocného syna. Dívka se sice vzpouzela, ale nebylo jí to nic platné, maminka byla silnější.

„Pusť mě! Pusť mě na něj!“ křičela holčina, snažíc se matčiným sevření vytrhnout. Leč marně.

„Řekl jsem ti, že mne to mrzí!“ hlesl Christopher

„Kvůli tobě se mi smáli! Navíc to je mé nejoblíbenější tričko! Nenávidím tě!“ zasupěla se zlostí v hlase.

„Chtěl jsem s tebou jen mluvit, proč jsi uhodila Rosemary.“ Obhajoval se Chris

„Zasloužila si to, víš?“ prskla na něj odůvodnění

„Co je s tvým tričkem?“ zeptala se dcery matka.

„On mi ho roztrhl!“ pohodila k bratrovi hlavou a počastovala jej pohledem plným zloby.

„Byla to nehoda, Bethy.“ Kál se hoch

„Kde ho máš, Beth?“ položila jí matka otázku

„V batohu.“ Odvětila nechápavě dívka

„Tak ho vyndej a ukaž mi to, prosím.“ Požádala jí

„Když chceš.“ Hlesla pochmurným tónem, zalovila v batohu a vyndala z něj bleděmodré vyšívané tričko, které mamince následně podala.

Ta jej rozprostřela a beze slova prohlížela. Oba sourozenci byli od sebe v dostatečné vzdálenosti, aby nedošlo k nežádoucímu kontaktu. Po chvíli dceři položila otázku: „Mohu si ho půjčit?“

Ta jí jen stroze se sklopenýma očima k podlaze řekla: „Je to hadr, klidně si ho nech.“

„Dobrá, převlečte se a přijďte za mnou do kuchyně.“ Přikývla s úsměvem Stella a odešla s tričkem z pokoje.

Hoch na sebe nenechal dlouho čekat. Ne snad proto, že by se mu chtělo být první v kuchyni, ale věděl, že čím dřív bude převlečený a odejde z pokoje, který má s nasupenou sestrou společný, tím pro něj lépe.

Zato dívka se rozhodla dát svou uraženost dostatečně najevo a s oblékáním domácího oděvu si dávala načas.

Když už byla oblečená, podívala se na sebe do zrcadla a zavrtěla zasmušile hlavou. Otočila se a plouživým krokem došla do kuchyně. Uviděla tam u stolu, na jehož rohu bylo úhledně složené své oblíbené tričko, i bratra pijícího pomerančovou šťávu brčkem, na kterého upřela jedovatý pohled. Ten jak ho spatřil, usrkl leknutím víc než chtěl až se rozkašlal.

            Stella k němu přiskočila chtíc synovi pár ranami do zad od zaskočení pomoci, ale ten jemným gestem ruky v dobrém míněnou pomoc matky odmítl.

„Posaď se, Beth! “ vyzvala jí matka podávajíc jí skleničku se šťávou.

„Nebude večeře?“ zeptala se překvapeně dívka.

„Počkáme na tatínka, chtěla jsem si s Vámi promluvit než přijde.“

„O čem chceš mluvit?! Chris mi zničil tričko a ztrapnil mě. A za to ho nenávidím.“ přerušila matku, která se nadechovala k další části proslovu.

„Ale…“ pípl Christopher, rvouc se s nutkáním pokračovat, ale odhodlání jej však, ve chvíli dalšího sestřinýho zamračeného pohledu, který nevěstil nic dobrého, opustilo.

„Jaký ALE! Jaký ALE!! “ rozkřičela se na něj a popadla složené tričko na rohu stolu a spěšně jej rozprostřela, aby bratrovi znovu ukázala jakou škodu způsobil. Oba však udiveně zírali na tričko nejevící žádné známky poškození. Němé, šokem vyvolané, mlčení , prolomila až Stella, když se své dcery a vážným výrazem zeptala: „Co říkáš Beth, Bude mi to tričko slušet? “

„Tobě?“ hlesla se zelenavým odstínem pleti.

„Řekla jsi, že ten hadr nosit nebudeš.“ Zachovávajíc si tvářnost, aby dceru dostatečně vycukala.

„Hadr? Já…Jasně.“ kuňkla sotva slyšitelně, derouc se jí slzy do očí.

„Víš co? Nech si ho,“ řekla s úsměvem. „ale pamatuj si, že vždy existuje nějaká možnost. Viděla jsem, že to tričko mělo jen povolený šev, takže to byla hračka. I tak bych to zvládla. Ale i kdyby to bylo vážnější, nikdy to není důležitější, než dobrý vztah rodiny.Hm? Přemýšlejte.“

„Jasně… děkuju.“ Přitiskla předmět k hrudi a lítostivě nad svým jednáním sklopila hlavu..

„Když už jsme u toho přemýšlení, zajímalo by mne, jak je možné, že se s Beth v jednu chvíli nesnášíme a za chvíli zase… ehm, držíme při sobě. “ vyřkl hoch svou myšlenku nahlas, srkajíc brčkem pití.

„To je fakt…a neříkej nám, že je to pubertou. Tím už nás krmí babička s dědečkem.“ Dodala se stejným údivem Beth.

„Dobrá. Jak vidím, tak by u Vás tato jednoduchá odpověď nijak neobstála, i když uznávám, že to může mít určitý vliv na vaše chování. A mohu Vás ujistit že nad touto otázkou se zamýšlí každý. Definice by byly zbytečné a zabraly by mnoho času, který by se dal využít lépe. Třeba na úkoly, že? Raději zvolím formu příběhu.“

„A pomůže to?“ zeptala se Beth

„Uvidíme. … Žila, byla jedna malá rodina. Maminka s tatínkem, kteří měli dceru. Celé dětství byla jejich zlatíčko k zulíbání. Byla to chytrá a bystrá dívenka. Dokázala se pro leccos nadchnout. Leccos dokázat, i když se to někdy zdálo nemožné, ale ona to skrze svou tvrdohlavost zvládla. Ráda pomáhala při jakékoliv příležitosti svým rodičům. Rodiče jí splnili, vše co jí na očích viděli. 

            Ve škole byla spíše mezi spolužáky neoblíbená a u většiny učitelů též. Ale našli se i tací, kteří viděli kromě jejích znalostí i její nitro. Tací lidé jí vždy dodávali sílu a odvahu přetrpět strastiplné chvíle ve škole. Díky nim a hlavně rodičům, vše co bylo třeba vydržela. Ovšem období, kdy děvčátko bylo sladké k zulíbání, bylo pomalu ale jistě pryč a přišla doba během které získávalo hořkokyselou příchuť. Jednodušeji řečeno, puberta se ozvala. Rodiče si mysleli, že jejich holčička nebude zasažena pubertou jako ostatní její vrstevníci , protože jí dobře vychovali. Ale ouha. Zjistili, že puberta zaútočila naplno. Přesto se rodiče nevzdávali optimismu. Říkali si „Brzy přišla, brzy odejde.“ Realita jim, časem, uštědřila další ránu. Dívka - skoro žena - začala být a byla čím dál tím víc hádavější a agresivnější. Netušili, zda je to jenom touhou po soukromí, či to má jinou příčinu.

            Tak či onak rozhodli se to řešit. Proto s dceřiným souhlasem, jí zařídili bydlení, kde si mohla žít a hospodařit. To přivítala s otevřenou náručí. Už delší dobu byla výdělečně činná. Proto se začalo na pokoji pracovat, aby mohla „konečně“ bydlet se všemi starostmi s tím spojené. Dcera byla srozuměná s výší nájmu a ostatních poplatků. Rodiče se těšili, na změnu, která jim navrátí jejich poupátko. Bohužel pro ně přišel další šok. Žádná změna se nekonala, spíše by se dalo říct, že byla horší.

            Otec se trápil tím, že jeho dva objekty štěstí, které miluje nadevše, se spolu nesnesou. Místo toho, aby si o všem rozumě popovídali, se mezi nimi strhla bouřlivá hádka. Vůbec to nechápal. O to víc, když věděl, že dcera s ním mluví o všem a s matkou je to problém s velkým „P“. Proto jej rmoutilo, když znal výsledek domluvy dceři. Ta se cítila ukřivděná matkou a nehodlala ustoupit. Samozřejmě si byla vědoma toho, že dělá většinu chyb vyvolávající hádky plné bolesti a nenávisti, ale její paličatost jí nedovolila to nahlas přiznat. Vše vzalo prudký obrat, když jednoho dne, při tradiční rozepři to maminka, neustála a zakřičela na ní: „Proč mě tak nenávidíš?!“ a s pláčem urychleně opustila dceřino obydlí.

            V tu chvíli se stalo něco, co děvče samo nečekalo. Neznámo proč, rozhlédla se kolem   sebe. Konečně viděla to, co měla vidět už dávno. Před očima jí proběhl celý život. Uvědomila si, co vše pro ní rodiče udělali. Veškeré jejich oběti, aby měla vše co si kdy přála. A nakonec i to nespravedlivé a drzé chování vůči nim. Pochopila, že bylo k ničemu to věčné zastávání se maminky, bránění jí a hezká slova o ní na veřejnosti, k ničemu. Pakliže se k ní nakonec chovala jako k nepříteli.Vždyť jí má moc ráda. Je s otcem její všechno.

            Zavalila jí vlna lítosti nad jejím chováním vůči těm, kteří jí dali vše co si mohla přát. Proč si toho nedokázala vážit dřív? Co to s ní je? Nechápala to. Miluje je? Nenávidí? Byla zmatená. Láska nebo nenávist? Má to snad nějakou spojitost? Ale jakou? Tyto otázky se jí honily hlavou. Nejvíce ta zda láska a nenávist mají nějakou spojitost. Proto se ponořila do bádání se po odpovědí. Usedla tedy k počítači a zadala do vyhledávače pojem „LÁSKA“ S překvapením zjistila jak moc je to rozsáhlé pojetí. Zdlouhavé pojednání o tom, že láska je všude rychle přejela očima. Ale jedno však si z toho zapamatovala. A to, že láska a nenávist spolu úzce souvisí. Tyto dva pojmy jsou tak úzce spjaté, že nemohou bez sebe existovat. Což jí vyrazilo dech. Jak je to vůbec možné? Vždyť jsou to protiklady. V tu jí svitlo. Klad a zápor. Jedná se o jejich rozpor.

            Pochopila to. Jejich existence závisí na jejich protikladu. Jako světlo a tma, dobro a zlo, odvaha a strach Vždyť je to jasné. Samotný prvek by bez podpory druhého způsobil zmatek, ne-li katastrofu, ale spolu vytvářejí soulad. Tajil se jí dech. Svým chováním zapříčinila zkrat. Jenom se hádala a lásku projevovala jen zřídka. Bylo jí, ze samotné, na nic.

Rozhodla se vše napravit. Věděla , že to nebude jednoduché. Udělá vše proto, aby uspěla. Od té doby se k rodičům chovala jako dcera, která si váží rodičů, snažíc se jim dát najevo jak si váží toho čeho se jí jejich prostřednictvím dostalo.

            Sice se, po jejím procitnutí, občas trošku s matkou pohádala, ale v mezích normy. Hlavní pro ní bylo nic nepokazit. Pokaždé, jak jen to bylo možné, dávala najevo jak jí to mrzí. Rodiče jí na oplátku zase dávaly najevo, jak jsou z jejího počínání šťastní. A od té doby se, jak jen to bylo možné, zbytečně spolu nepohádaly. Konec. “ dořekla a podívala se na své posluchače, z jejichž výrazu nebylo možno nic vyčíst. Nevěděla co si myslet. Vzali si z toho něco? Nenudilo je to? Nebo ještě jsou uprostřed děje a potřebují čas pro zpracování příběhu?

            Všechny možnosti by byly možné. Jelikož nevěděla která, vyčkala dokud jedna z ratolestí promluví. Čekání nebylo dlouhé. Jako první promluvila Beth.

„Takže jestli tomu dobře rozumím, tak my dva se nesnášíme, protože se máme rádi?“

„Ano, tak se to dá také říct.“ Odpověděla se svým záludným úsměvem.

„A když se spolu, čas od času porafáme, nebude to tak zlé, dáme-li tomu druhému najevo jak nám na něm záleží? “ zeptal se Chris

„To je těžká otázka. Na to se odpovídá těžko. Ale řeknu ti to takhle. Jednou rodina vždycky rodina. Ať se děje cokoliv.   “

„Pochopila jsem to tedy správně?“ zeptala se zmateně Beth

„Zlatíčko,“ usmála se Stella nad otázkou „účelem příběhu nebylo vám vštěpit pocity , myšlení a chápání samotné postavy, ale abyste si v něm našli odpověď na nezodpovězené otázky , ohledně záhady LÁSKA vs NENÁVIST.“

„Aha.“ Vyhrkla společně dvojčata.

„Ale teď se zeptám já. Nebyla ta vaše rozepře zbytečná? Beth? Chrisi?“ 

„Ano, byla. Jenže předtím to vypadalo jako nutnost.“ Bránili sourozenci jejich předchozí jednání.

„Ach, takových nutností ještě bude. Důležité je, že se máte rádi. A víte to.“ Pohladila je po tváři.

„Na tom něco je.“ Usmála se dvojčata.

„Zlato, jsem doma.“ Zazněl mužský hlas od vchodových dveří, který nepatřil nikomu jinému než Stellinýmu manželovi a otci dětí

„Táta, je doma!!!“ zaradovaly se děti.

„Ahoj miláčku!“ zavolala odpověď na manžela odpověď

Poté co se děti přivítaly s otcem, umyly si ruce a šly pomoci matce rozprostřít stůl.

Po večeři se dvojčata společně vydala do pokoje, napsat si domácí úkoly , nechávajíc maminku na pospas nádobí.

Ta v kuchyni ale nezůstal sama. Zůstal tam s ní její manžel, který se s ní podělil o veškeré zážitky z dnešního dne.

Jakmile se jí vypovídal a už nevěděl co by ještě řekl, zeptal se s kajícným tónem, uvědomujíc si, že mluvil poslední hodinu jen on:

„Jaký byl tvůj den, lásko?“

„Bez vás tří smutný.“odpověděla s milým úsměvem.

Nato jí manžel políbil na tvář

„Mám jen takový pocit, nebo jsou ti naši čerti klidnější?“ zeptal se s pokývnutím hlavy k dětskému pokoji.

„Moudřejší, řekla bych.“ Odpověděla se spojeným úsměvem.

„Zase jsi vyprávěla příběh?“

„Hm, znáš mě.“

„A myslíš si, že pomohl?“

„Každopádně, mají nad čím přemýšlet.“

„A téma?“

„Láska a nenávist.“

„Ten tvůj?“

„Přesně ten.“

„Kdyby tak věděli, že jsi jim vyprávěla o sobě a jejich babičce. A nejsou na to moc malí?“

„Prali se.“

„Pravej čas.“

„Byla to pro ně zkušenost, ze které si něco vzali a je teď pouze na nich, jak s ní naloží.“

Udělené body : Eclipse (6,5/10), L.S.D. (6,5/10)

Komentář : No jo, ke konci mne to docela zaujalo. Ale zdálo se mi, že pojetí toho příběhu bylo… tak nějak bez šťávy, dá-li se to tak říct. Špatné to však taky nebylo.