17. Lidská bezbrannost, Lester

„Pomoc, pomoc, prosím! Má žena, je tam v autě, rychle, Petře kde jsi?!....“

Byl to divný čas. Jeden den máte vše. Druhý nic. Existuje Bůh? Co jsem udělal? Co…? Znelíbil jsem se těm „nahoře“? To mi nepoví nic. A nikdo.

Topím se v černých myšlenkách, nevnímám cákance bláta, prudký déšť, ani tu dálku…

Průvod právě prochází kolem dvou okřídlených dravců, kteří jakoby tvořili vstupní bránu na toto děsivé místo, hřbitov.

Jsou jako supi. Supi číhající na svou oběť, další z řady nekonečných úmrtí. Kapky deště dopadají na jejich kamenná těla, ale oni tam stojí majestátně a ze své výše zhlíží na vše pohrdavým pohledem.

„Je mi to líto, nedalo se nic dělat. Vnitřní krvácení.“

Protokol: Automobilová nehoda s následkem smrti.

Ta prázdnota mě pohlcuje. Co budu jen dělat? Pro koho žít? Už nikdy si nezahraji se synem fotbal, nikdy mu neřeknu Ahoj při odchodu do školy, nikdy mu neřeknu… nic… už nikdy. Ach Irena, jak se tam asi má? A já ji ani nestihl říci, jak strašně ji miluji.

Když průvod prošel širokou branou po stranách lemovanou keři a dusot kopyt zastavil nad vykopaným hrobem…

… Tlukot srdce jsem slyšel až v krku. Půjdu za nimi, nechci tu zůstat sám.

„…24.března roku 2008 nás opustila milovaná matka a žena Irena spolu se synem Petrem, a my doufáme, že…“

Déšť toho dne už neustal. Nevěděl jsem, co dál. Stále vidím v mysli jejich radostné obličeje, které ihned nahradily děsivé výjevy z onoho dne. Dlouho do noci jsem seděl u okna a díval se do tmy. Jako by si osud řekl: „Koukněte na něj, ten má už dost štěstí, musíme mu to zatrhnout!“ Je strašné, jak je člověk bezbranný.

Následující dny a týdny plynuly pomalu. Doma jsem seděl a přemýšlel, v práci jsem byl jako tělo bez duše. Postupem času jsem se s tím vyrovnával, nedalo se jinak. Ale po měsíci jsem dostal výpověď a začal utápět svůj žal v alkoholu. Člověk si pak neuvědomuje okolnosti a není zatrpklý. Když tento stav trval několik měsíců, začaly docházet peníze. Neměl jsem práci, rodinu, peníze. Ve schránce se hromadily různé obálky, ale ty byly úspěšně ignorovány.

Je to tu… Z čistého zoufalství jsem vběhl do Petrova pokoje v naději, že se mi podaří najít něco cenného. Porušil jsem pavučinu přes dveře a uviděl ustlanou postel, uklizené a srovnané věci na stole, a taky fotku na stěně. Připadal jsem si trapně, jsem zoufalý alkoholik, jsem tak trapný! Syn by se za mě styděl. A DOST!

„Jste v pořádku?“ začala sousedka a podezřívavě si mne prohlížela. Neodpovídal jsem, a pokračoval v likvidaci zbylého alkoholu. Vše co teče, do kanálu, sklo na hromadu. Při vylévání poslední lahve jsem zaváhal a láhev narovnal… Jsem slabý, nezvládnu to, alespoň si loknu, ochutnám… Ne, už kvůli památce mé rodiny to nesmím udělat. Jeden rázný pohyb, a láhev byla prázdná, jako všechny ostatní.

„Ano, jsem v pořádku!“ zakřičel jsem radostí a triumfálně vhodil poslední láhev do kontejneru.

Odteď to začalo být dočista jiné. Konečně, po těch dlouhých týdnech závislosti. Byla to vůbec závislost? Nebo jen strach z toho, že jsem ztratil rodinu?

Ještě ten den jsem požádal zpět o své místo v práci. Nepodařilo se, ale já se už nevzdám. Už nikdy a ničeho.

A dny zase plynuly, a já se stával znovu tím, čím jsem byl. Život je pěkná svině a člověk musí být buď blázen anebo neskutečný optimista, aby jím prošel bez úhony.

A vše změnila jediná chvilka v obchoďáku. Polohlasně si předčítám seznam nákupu „Takže, co dnes? Paštiky mám, rohlíky mám, rajčata a“, když mi do košíku vrazil trochu divočeji běžící klučina. „V pořádku?“, ptám se a zvedám ho na nohy, zatímco přiběhla nějaká slečna. Nemohlo ji být více než pětadvacet. Možná méně? „Pardon, omlouvám se za něj, pořád mi utíká.“ „Ani se mu nedivím, tu čočku bych k obědu také nechtěl“, odpovídám s úsměvem a slečna nejprve nechápavě, posléze účelně odstrčila krabici - dle výrobce – prvotřídní čočky za pytlík s paprikami. „To nebude mít k obědu, nebojte“ pokračuje slečna, „a navíc, není můj, jen ho hlídám kamarádce. A… nechtěl byste třeba… neměl byste chuť na kafe?“ „Ne víte, já nemůžu, já už něco… A vlastně, proč by ne, rád.“

Při kávě jsme rozebírali spoustu věcí. Mezitím jsem si odběhl a bundu od kávy nechal v autě, „šikovný“ klouček. Po krásně strávené chvíli jsem ji pozval na zítřejší oběd a s nákupem spěchal domů. Leností jsem padl na postel a přemýšlel… Jmenuje se Linda, je jí… tak to už jsem zapomněl, no nevadí, ale je krásná. Má tmavě červené, jemně vlnité vlasy, upřímné hnědé oči, krásný nos a ústa, a výraz naprosto vyrovnaného člověka. Nemohu se dočkat zítřka.

Ráno jsem vstal velmi brzy, ještě ani budík nezvonil. Okna byla celá bílá, mráz na nich sehrál všelijaké krásné obrazce. Otevřel jsem okno a okamžitě ucítil ten vlezlý štiplavý chlad. Ale ten pohled stál za to, stromy byly od shora dolů pokryté několika centimetrovou vrstvou sněhu, zahrada, silnice, pole… Vše krásně nevinně bílé a mrazivé…

Je to tu, pár minut po poledni končí poslední přípravy. Mám to nejdůležitější? Jistě, kytice a láhev červeného už leží na zadní sedačce auta. Kolik může stát takový oběd v nějaké restauraci? Ale zase nechci jít do žádného zakouřeného pajzlu. Bože…

Skočil jsem do auta a vyrazil. Silnice řádně klouzala, ale to mě neodradilo. Přijíždím na náměstí, na domluvené místo. Čas? 12:15 , akorát. Čekal jsem minutu, dvě, pět… Nepřijde, měl jsem smůlu, mám smůlu, a stále smůlu mít budu. Ale ano, přijde… Nebo ne? Už mnou cloumaly (další) pochybnosti. Ostřížím zrakem sleduji vše, kam dohlédnu, u Vánočního stromku není, u kostela také ne, u hromady zpívajících Tří králů, kterých bylo rozhodně více než jen tři, také není. Á, srdce zaplesalo, už přichází. Něco má v ruce. Pohotově vyskakuji z auta, kytku beru sebou a jdu pomalu k ní. Následuje chvilka ticha, a poté „Ahoj, tady jsem si dovolil něco přinést“. Připadám si jak trubka. Podává mi krabičku se zlatou mašlí a se slovy „Veselé Vánoce“ mě chytla za ruku. Dovolím si hodně? Snad ne. I přes plné ruce darů jsem ji objal a řekl ji to samé, veselé Vánoce.

A tím v podstatě započal nový začátek.

            Člověk asi musí nejprve přetrpět něco strašného, než dostane to, po čem touží. Nevím proč, nevím jak, ale jedno vím jistě: Před pár měsíci jsem si sáhl až na samé dno, abych se od něco odrazil a vyplaval zpět na hladinu. A budu se snažit udržet na hladině co možná nejdéle, neboť jen tam můžu volně dýchat.

S Lindou jsem zase šťastný. Po dvou měsících jsme se vzali. Teď mám dvě krásné děti, úžasnou manželku a nepředstavitelnou rodinu. 

Udělené body : Eclipse (7/10), L.S.D. (6/10)

Komentář : Námět průměrný, protože takovýchto příběhů je tu opravdu hodně, ale zpracování na výbornou.