2. Dnes v noci, Belinda Zito

„Natašo!“ zvolal znenadání, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Zprudka, rázně a vášnivě, tak, že si nepřipouštěl pražádných protestů – i když snad oprávněných – z její strany. Vysmekla se mu z náručí a rychle od něj odstoupila, v obličeji celá rudá. Karmínová rtěnka se jí lehce rozmazala u pravého koutku úst a vytvořila dojem krvavé ranky, která jen dodala bojácný výraz jejímu rozechvělému obličeji.

„Proč jste to udělal?“ zeptala se a hlas jí přeskakoval. Nespouštěla z něj oči a vyděšeně si tiskla ruku ke rtům, jako by snad chtěla zakrýt ten hříšný skutek.

„Vždyť sama víte. Nemá cenu to předstírat! Natalie Dmitrijevno, přestaňte už s tím, proboha. Miluji vás a vy to víte, tak proč se máme oba dva trápit? Proč prostě nemůžeme -“

„Už dost! Zmlkněte, nechci, nechci vás slyšet!“ přimkla si drobné ruce na uši a odvrátila se od něj. „Jestli si mne vážíte, jestli mne máte alespoň trochu v úctě, tak prosím opusťte tento dům. Nemohu... nemohu už déle snášet vaši přítomnost,“ pronesla pevným hlasem a otočila se směrem ke dveřím.

Zastavil ji v posledním okamžiku. Uchopil ji za paži a obrátil k sobě.
„Co ještě chcete?“ najednou byla chladná a odměřená.
„Na tváři máte... skvrnku,“ zašeptal a z kapsy vytáhl bílý, pečlivě složený kapesníček z jemného hedvábí. „Když dovolíte,“ natáhl ruku, aby jí otřel tvář, ale ona hbitě ucukla a vysmekla se mu.

„Jak myslíte,“ řekl smutně a položil kapesníček na toaletku. Ještě se nadechl a otevřel ústa, jakoby chtěl něco říct, ale včas se zarazil a definitivně opustil pokoj.

Natalie ještě chvíli nehybně stála a pak se náhle sesula na koberec, ramena se jí otřásala v nepravidelných přívalech pláče. Nehty si zatínala do tváře, snažila se uklidnit, avšak veškerá snaha byla marná. Nakonec ji vzchopila pouze myšlenka na ten kousek hebké látky, který tu po něm zbyl jako jakýsi důkaz toho, že není jen její iluzí, ale skutečným mužem z masa a kostí. Sama nevěděla, jestli je to dobře nebo ne, ale právě ono vědomí jeho bytí v ní probudilo sílu zvednout se a usednout na taburetku, stojící před toaletním stolkem.

Pohlédla do zrcadla a zhrozila se samy sebe. Jestě nikdy si nepřišla tak ošklivá, jako teď. Vlasy už dávno nedržely původní tvar, oči otekly a nos zarudl, všechno bylo takové větší, tak nepřirozeně nafouklé, až se musela odvrátit. Sevřela kapesníček v dlani a opatrně začala otírat červeň rozetřenou kolem rtů a na pravé líci. Vnímala jeho hebkost, líbala ho a smáčela slzami, které se jí opět vyrojily v očích.

Pohlédla na hodiny. Pořád ještě byl čas. Čas všechno napravit. Alespoň na pár okamžiků, ale přece. Věděla, že to nemá budoucnost, přesto však... Už byla skoro rozhodnuta vydat náležité pokyny, ale potom její prsty nahmataly monogram vyšitý zlatou nití. Stála tam ta tři písmena : A.N.R.

Jak jen je nenáviděla. Ta tři písmena, kvůli kterým bylo tolik věcí nemožných.

Rozhodla se.

Vzala ze stolku zvoneček a rozvážně na něj zazvonila s jakousi nehmatatelnou grácií. Služka přiběhla okamžitě. Již nějakou dobu – od jeho odchodu - čekala za dveřmi, celá nervózní. Nebyla si jista, zda-li bude schopna vyplnit panino následující přání, protože stejně jako byla Natalie Dmitrijevna její paní, tak Kiril Alexejevič byl i ve své nepřítomnosti její pán. Toto byla otázka loajality a ona se nemohla rozhodnout, ke komu ji zachová.

„Varjo, buď tak hodná a dej připravit koupel,“ prohlásila Natalie vyrovnaně. „Dnes si půjdu lehnout brzy.“

Děvče s úlevou pokývalo hlavou. „Jak si přejete, kněžno. Budete chtít levanduli nebo heřmánek?“

„Cože? Ach, ano, levanduli,“ pohodila roztržitě hlavou. „Levanduli, samozřejmě. Levandule bude nejlepší...“ Odmlčela se. „A běž už, jsem unavená.“

Varja se spěšně uklonila a vyběhla z pokoje. Když zavřela těžké, bukové dveře, ještě několik vteřin zůstala stát zády opřená o stěnu a zhluboka dýchaje a děkovala Bohu, že ji zachránil před nevyhnutelnou volbou. Pak se jakoby otřepala a mrštně seběhla po schodech dolů.

O hodinu a půl později seděla Natalie na posteli a česala si své dlouhé, tmavohnědé vlasy. Zamyšleně hleděla do prázdna a přehrávala si jejich rozhovor, který dnes nabyl nových rozměrů. Znovu ji políbil. Doopravdu ji políbil. Jak to mohla dopustit? Vždyť je vdaná, ona je vdaná a on neměl právo něco takového udělat. A ještě ke všemu v této situaci, den předtím, než... než... ne, nechtěla na to myslet. Nechtěla myslet na zítřek. A aby toho nebylo málo, zítra poránu přijede její manžel. Chtěl by stihnout tu význačnou událost. Aby ne, celý Petrohrad se tím zabývá. A kdyby jen Petrohrad! Celé Rusko je toho plné, Moskva, Jekatěrinburk, Perm, Samara, Čeljabinsk. Od Pskova na východ se nemluví o ničem jiném. Bože, nedopusť, aby nastal zítřek, chtělo se jí volat. Zastav čas, zastav ho! Kdo ho proboha potřebuje! K čemu je nám zítřek?

S bolestí si uvědomila, že už má zase slzy v očích. Otřela je do rukávu saténové noční košile a dívala se, jak na látce zanechávají vlhké flíčky. Ten tenký hlásek vzadu v hlavě jí našeptával, že dnes, dnes je poslední možnost, poslední... už to nikdy nebude jako dřív. Už nikdy, nikdy, ne po zítřku!

Seděla strnule, kartáč držela pevně v pravé ruce, zatímco levou si tiskla k hrudi svůj malý, zlatý křížek, který jí visel okolo krku na tenkém řetízku. Byl od něj. Daroval jí ho, když ještě mezi nimi nepanovalo nic víc, než upřímné, bezelstné přátelství. Tenkrát, kdy na nic nebylo pozdě... Byli si tak neuvěřitelně blízcí, zato teď... Už se v něm vůbec nevyzná. Dřív mu poznala na očích, co si myslí. Každé jeho přání vytušila jako první. Všechno o něm věděla. Všechno... Ale čím si byli bližší, tím méně ho chápala. Možná za to mohl ten mučivý pocit v břiše, když ho viděla, nebo snad onen zrychlený tlukot srdce, ale... už mu nedokázala porozumět. Jak to bylo zvláštní! Celý její svět se smrskl na něj a zároveň jakoby ho odstrčil kamsi do pozadí. Zamrkala. To všechno jsou jen prázdné úvahy. Ale, třeba ještě není tak pozdě... Ještě máme čas...

Už ležela v posteli a četla si, když na dveře kdosi zaklepal. Mírně zakabonila tvář, protože hlavní hrdina onoho francouzského románu se právě dostal do napínavé situace, poté ale knihu zaklapla a vyzvala klepajícího ke vstupu.

Nijak ji nepřekvapilo, že za dveřmi stála Varja. Dívka byla v noční košili, přes kterou si očividně ve spěchu přehodila tlustý, vlněný pléd. Nesměle přešlapovala, a mnula si ruce, svádějíc krutý, vnitřní boj.

„Co se děje?“ ptala se kněžna a nedávala na sobě znát napětí.

„Máte návštěvu, madame.“

„V tuhle noční dobu? Vždyť je půl dvanácté... Kdo je to?“

Varja se snažila udržet si klidnou tvář.

„Následník, madame.“

Natalie se vztyčila na posteli. „Co ode mne chce?“

„Prý si zde něco zapomněl, ale nic přesnějšího neřekl.“

Natalie se znovu podívala na hodiny. „Řekni mu, že ho přijmu za půl hodiny. Ať ho zatím Vasilij odvede do salonku a dá mu něco k pití.“

„Jak si přejete, madame,“ řekla a otočila se ke dveřím, ale v poslední chvíli se zarazila. „Budete chtít pomoci s... oblékáním?“

„S oblékáním? Ne, nemusíš se starat,“ pousmála se Natalie. „A, Varjo?“

„Ano, madame?“

„Kiril Alexejevič se o následníkově návštěvě... nemusí vůbec dozvědět. Byla bych ráda, kdyby to zůstalo pouze mezi mnou a služebnictvem,“ řekla a vtiskla jí do dlaně pětirublovku.

Varja chtěla něco namítnout, ale poté jen sevřela bankovku mezi prsty. „Jak si přejete, madame.“

„V pořádku. Můžeš jít.“

Ve chvíli, kdy dveře hlasitě dolehly do veřejí, Natalie hbitě vyskočila z postele. Takže přijel. On opravdu přijel...

Alexander Nikolajevič Romanov, následník ruského trůnu, šel mlčky za starým sluhou Vasilijem. Bylo mu naprosto jasné, že ho tu nevidí příliš rádi, protože kníže Kiril Alexejevič Svižanskij se těšil všeobecné popularitě a stejně tak jeho manželka Natalie. Jeho Natalie. Nataška, Natašenka, jeho přítelkyně a společnice. Dívka, po které jediné toužil celým svým srdcem, kterou miloval a kterou si toužil vzít za ženu. Věděl, že ho miluje. Bylo mu to jasné od chvíle, kdy se spolu před půl rokem ocitli sami v jednom z pokojů kateřinského paláce, oba dva rozdychtěni pocitem naprosté sounáležitosti. Přesto ji za celou dobu políbil jen dvakrát. Poprvé před měsícem, podruhé dnes večer. Nic víc mezi nimi nebylo. Jen pocit nenaplnitelné touhy po společném štěstí...

Seděl v salónku na zeleném sametovém křesle, celý napjatý a neschopný se uklidnit. Proč ho proboha nechává čekat takovou dobu?

Vasilij ho uvedl se zasmušilým výrazem. Zamumlal jméno „Anton Platockij“ - což samozřejmě byla inkognito verze jména Alexandrova – a bylo na něm vidět, jak moc se mu celá ta přetvářka příčí. Všichni do jednoho věděli, o koho se jedná. Všichni věděli, že proti sobě stojí následník a povdaná žena, matka čtyřletého syna. Přesto se celý uvítací rituál odbyl v té nejformálnější možné atmosféře, jakoby bylo okolo páté odpolední hodiny a jakýsi nevýznamný pan Platockij si přišel nenuceně popovídat nad šálkem kávy.

Když je Vasilij zanechal o samotě, Natalie se k němu otočila zády.

„Co si přejete?“

„Přijel jsem vás... navštívit,“ zamumlal s pohledem upřeným na její šíji. Vlasy si totiž sepnula do vysokého pletence a její šaty odhalovaly štíhlá, jasně bílá ramena. Nevěděl, jestli to byl účel, ale hluboce to ocenil.

„Nemyslíte, že je na návštěvy trochu pozdě?“ zeptala se sarkasticky.

„Možná,“ pokrčil rameny. „Natašo, prosím vás, podívejte se na mě.“

Otočila se. Tmavá rtěnka pečlivě vykreslila linii jejích rtů a dvě lokýnky lemovaly oválný obličej.

„Co si přejete?“ zeptala se znova.

„Copak to opravdu není možné? Je opravdu tak pozdě?“ podíval se na ni zoufale. „Což se nedá nic napravit?“ zašeptal a stanul jen několik centimetrů od ní.

Zdvihla k němu oči plné skrytých významů. „Nevím.“

Chtěl ji k sobě přivinout, ale nedala se. „Není to správné. Nemůžeme, to prostě...“ Polib mě, žádala ho v duchu, prostě mne polib. „Nemůžeme to udělat.“ Podívala se na něj s nadějí.

On se otočil zády a začal přecházet po místnosti. „Není to snad možné? Zajistím vám rozvod i pobyt u dvora a niž by vaše reputace jakkoliv utrpěla. Zařídím cokoliv, cokoliv, Natalie. Cokoliv si budete přát.“

Polib mě!

„Obávám se, že to nemá cenu, Vaše Výsosti,“ zdůraznila poslední dvě slova. „Riskujeme toho příliš mnoho.“

Náhle se zastavil a znovu k ní přišel a chytil ji za ramena. „Natašo, já vás miluji. Jsem ochoten riskovat cokoliv na světě.“

„I panovnický titul,“ otázala se posměšně.

„Titul...? Všechno...“ pomalu ji k sobě přitiskl a ona se nebránila, ani když se jeho rty přiblížily k jejím. Ucukla až v poslední vteřině, s pohledem upřeným kamsi za Alexanderovo levé rameno.

Ohlédl se. Na poličce stály dva zdařilé portréty. Jeden zobrazoval malého chlapce, druhý širokou tvář statného muže aristokratického zevňejšku.

„Milujete ho?“

Neodpověděla, zato obličej se jí stáhl do zlomysného úsměvu. „A milujete vy ji?“

Dívala se na něj, obličej plný zloby. „Měl byste odejít.“

„Máme ještě zbytek dnešní noci,“ zašeptal.

„Hodlám ji strávit s monsieurem Le Blancem,“ pohodila hlavou směrem k francouzské knize.

„V takovém případě vás nebudu rušit.“

„Za to jsem vám vděčná,“ povytáhla obočí.

Otevřel dveře a vyšel z nich do předpokoje. Poté se k ní obrátil a uchopil její ruku do své.

„Je to tedy vaše konečné rozhodnutí, kněžno?“

„Jsem si naprosto jista,“ řekla, ale hlas se jí třásl.

„Pak tedy, nashledanou,“ rozloučil se a zlehla její ruku políbil, možná příliš dlouho.

„Bylo mi ctí, Vaše Výsosti.“

Oba dva se uklonili a s bolestným pohledem upřeným do jeho očí Natalie pomalu, velmi, velmi pomalu zavřela dveře, jakoby čekala, že ji zastaví.

Nezastavil.

Místo toho se ráznými kroky vydal k hlavnímu schodišti. Slz v jeho očích si nikdo nevšiml...

***

Jako první vystoupil z kočáru kníže Kiril Alexejevič. Protáhl si nohy a se zájmem se podíval okolo sebe – a že to byla podívaná. Zdálo se, že se před katedrálou shromáždilo celé Rusko. Lidé stáli v nekonečných zástupech a lemovali rudý koberec vedoucí až k tepané bráně božího stánku a ve vzduchu bylo cítit nebetyčné vzrušení. Dnešek byl výjimečným dnem. Kiril se musel usmát, když viděl ta těla namačkaná na sebe. Svižanští měli privilegovaná místa přímo v katedrále ve třetí řadě. Není nad to mít kontakty u dvora.

Když se dostatečně vynadíval a dospěl k závěru, že právě on je tím nejdůležitějším mužem světa, pomohl své ženě opustit kočár a nabídl jí rámě. Natalie je s díky přijala, neboť ještě nikdy jí nebylo slaběji než dnes. Měla nepříjemný pocit, že omdlí, ale odmítala si ho připustit. Ne dnes. Ne před Kirilem. A už vůbec ne před ním.

Následovala svého muže a nevnímala svět okolo sebe. Naštěstí si ráno moudře vzala klobouček s téměř neprůhledným závojíčkem, takže nikdo nemusel spatřit ten beznadějný smutek, který křivil její rysy. Šla poslušně za Kirilem, nechala je usadit na místo po jeho pravici a upřeně zkoumala své fialové rukavičky.

Carské kočáry přijely ani ne za čtvrt hodinku. Z prvního vystoupil mladý Alexander Nikolajevič, uvítán ohromným potleskem z řad davů a za ním jeho matka, carevna Karolina Pruská. Jak dobře vypadal statný ženich, jak krásná byla carevna! Lid je zdravil ale oni se mu brzy zratili za zdmi katedrály, neboť ani jeden z nich o potlesk nestál.

Jinak na tom byla nevěsta. Princezna Marie Hessensko-Darmstadtská, ne příliš půvabná, zato však milá a chytrá žena se nesla po koberci, ve tvářích ruměnec štěstí a okolo sebe spořádané hejno drůžiček držících její vyšívanou vlečku.

Jeho příchod vzala na vědomí ještě předtím, než ho v přítmí katedrály spatřila. Šel se svou matkou s hlavou vztyčenou, pevným krokem, za který ho tolik obdivovala. Vyhledávala jeho pohled, ale zdálo se jí, že si jí nevšiml. Ač si to nepřipouštěla, zraňovalo ji to...

Ve skutečnosti přesně věděl, kde Natalie sedí. Nemohl se na ni podívat. Nemohl způsobit další bolest, protože té už bylo víc než dost. Tak to bude lepší, Nataško... Vyhnul se jejím očím. Ve fialové jí to slušelo, byla krásnější, než si ji pamatoval – a to se viděli sotva před pár hodinami. Ne. Nesměl se na ni podívat...

Jeho nevěstě to také slušelo. Viděl jí na očích, že ho bezmezně miluje, že je mu naprosto oddnána. Budiž tedy. Nalijme si čistého vína, Marie. Nikdy tě nebudu milovat...

Dosud doufala, že je to celé jenom nepodařený sen. Ve chvíli, kdy oba řekli jasné a zvučné „Ano“ se musela pevněji chytit manžela. Hlavou jí vířila jediná myšlenka, proplouvala jejím podvědomím a rýsovala si cestu skrz nejutajenější schránky rozumu.

Polib mě!

Polib mě a zemři!

***

Téhož dne odpoledne mohlo pár chodců spatřit osamocenou ženskou postavu ve fialové róbě, jak stojí na břehu řeky a tiše se dívá do jejích vod. V ruce držela hedvábný kapesníček, který najednou prudce odhodila daleko od sebe a on se jako chmýří z pampelišky zlehka snášel k hladině, po které ještě několik okamžiků plul, než ho proud strhl a navěky potopil...

Pozn. autora: Děj se odehrává za vlády ruského cara Mikuláše I. na začátku 19. stol. Rodina Svižanských je smyšlena, ostatní postavy jsou (resp. byly) reálné. Alexander II. si skutečně vzal za manželku princeznu Marii Hessensko-Darmstadtskou, se kterou měl později mnoho dětí. Celý život jí však byl nevěrný a těsně po Mariině smrti uzavřel morganický svazek s Jekatěrinou Dolgorukou. Zemřel roku 1881 na následky atentátu.

Udělené body : Eclipse (8/10), L.S.D. (8,5/10)

Komentář : Velice dobrá povídka. Jedinou mou výtkou budou ruská jména (moc se to plete), ale to bude spíše tím, že rusko jako samotný celek nemám rád. Jinak, ještě jednou – velmi dobré.