2. Souboj, Sanny B. White

Byl konec léta. Vlastně léto už tou dobou bylo jen zažloutlou vzpomínkou, o slovo se s nebývalou silou hlásil podzim a namáčel listy stromů do kbelíků s barvami. Zem chladla, ptáci přestávali vyřvávat každé ráno do světa své melodie a příroda se potichu začínala pobrukovat ukolébavku, jak se připravovala na dlouhý a tvrdý zimní spánek. Často pršelo. Cesty byly blátivé a člověk nemohl dojít ani pro rohlíky, aniž by mu nenavlhly boty. V obchodech rapidně klesaly ceny plavek. Děti si nadepisovaly sešity na nový školní rok a večer co večer se znovu upínaly na prázdninové vzpomínky. Přicházel podzim a lidé se hromadně propadali do podzimních depresí.

Cestu k nemocnici uprostřed města lemovaly vzrostlé kaštany. Louže byly zaházené spadaným listím a často se stávalo, že po něm někdo uklouzl. Veverky, které tu v létě tak ochotně bavily pacienty a jejich příbuzné, sbíraly zásoby na zimu a praly se o každý kaštánek. A pacienti přestali vycházet ven.

Nemocnice byla nevlídná, rádoby veselou béžovou barvou přetřená budova o třech patrech a maličkém parčíku. Byla už stará a nutně potřebovala peníze na rekonstrukci. Střechou na mnoha místech teklo, ze zdí se odlupovaly metry omítky, okna měla ztrouchnivělé rámy a za chladných večerů jimi profukoval ledový vítr, aby se s hvízdáním mohl prohánět po ponurých chodbách.

Pan Cafourek znal nemocnici jako své boty. Vlastně mnohem lépe, protože na boty si přes kulaté břicho ani nedohlédl. Zato nemocnici si mohl prohlížet každý den z okna svého panelákového bytu, protože bydlel přes ulici. Do nemocničního parku si občas zašel posedět i když byl zdravý a až na pár maličkostí mu nic nechybělo. Nemocniční veverky pojmenoval a každé pondělí pro ně kupoval pytlík oříšků. Vlastně měl nemocnici rád.

„A dědo? Bolí tě, když ti zmáčknu ruku?“

Pan Cafourek sebou trhl. Naproti němu, na tvrdé nemocniční posteli sedělo malé copaté děvčátko. Jasně modré oči, příliš velké v poměru s drobným obličejem, na něho upřeně hleděly a hubená ruka s vystouplými klouby ho opatrně držela za předloktí.

Zamyslel se. Kdo to je?

„Dědo? Slyšíš mě? Dědo!“

„Nekřič Klárko. Dědeček je asi unavený, neruš ho.“ Vysoká žena se stejně modrýma očima a s tmavě červenými vlasy staženými do přísného drdolu se naklonila nad postel a uhladila panu Cafourkovi deku.

Děvčátko se zamračilo a na čele se mu utvořila překvapivě hluboká vráska. „Dědo, řekni, že nejsi unavený!“

„Nejsem unavený,“ zamumlal pan Cafourek. Polkl a trochu hlasitěji opakoval: „Nejsem unavený.“

„Vidíš?“ otočilo se děvčátko nadšeně k ženě, která mezitím přešla k oknu a sledovala něco v parku. „Není unavený!“

„Tak není unavený. Zato mě bolí hlava, takže stejně nekřič,“ povzdechla si žena a zastrčila si uvolněný pramínek vlasů za ucho.

Pan Cafourek se na ni upřeně zadíval. Určitě ji znal. Ano, ten způsob, jakým nervózně kmitala očima po místnosti, nebo jak žmoulala kus sáčka, mu byl podivně povědomý. Vzdal snahu vybavit si její jméno, nebo alespoň nějakou maličkost, která by mu pověděla, odkud ji zná, a vyčerpaně zavřel oči. Byl to vyčerpávající den, samé vyšetření, jejichž smysl mu nikdo nechtěl prozradit, pořád do něj cpali nějaké pilulky, někdo na něj křičel a - vzpomínky se rozpíjely do barevných šmouh. Pan Cafourek by nejraději spal. Zaspat tenhle zmatek, tohle nepříjemné nevědění. Nemohl si vzpomenout, proč vlastně leží na téhle tvrdé posteli.

„Dědo! Ty spíš?“ Děvčátko mu naléhavě stisklo ruku. „Nespi dědo, já ti přinesla obrázek, který jsme ti nakreslila. Ve škole, víš? Ale Adam mi ho trochu polil. Tady, vidíš? Dědo? Dědo! Nespi!“

Pan Cafourek otevřel jedno oko. Viděl záplavu žluté barvy a překvapeně otevřel i druhé. Děvčátko se nad ním sklánělo a vlasy, které se uvolnily z copů, mu tvořily kolem hlavy svatozář.

„Já nespím,“ ohradil se pan Cafourek chraplavě. „Ale chtěl bych.“

„Vidíš?“ chytila se hned žena a přispěchala k posteli. „Klárko, dědeček chce spát. Tak ho necháme. Zítra si s tebou bude určitě rád povídat. Navíc ty ještě nemáš napsaný úkol z prvouky.“

„Hmm.“ Děvčátko smutně protáhlo koutky, ale poslušně seskočilo z postele. „Tak ahoj, dědo.“

Pan Cafourek se pousmál. Nevěděl proč, prostě se – jen tak pousmál.

„Ahoj tati,“ zašeptala žena a naklonila se nad panem Cafourkem. Chtěla ho políbit na čelo, ale na poslední chvíli se rozmyslela, zase se narovnala, smutně se usmála na půl úst a v očích se jí mihl stín. Pan Cafourek se zamračil.

Dveře bouchly. Pokoj ztichl a jakoby ztemněl. Pan Cafourek zavřel oči. Zatracený mozek, tohle nevědění je strašné.

Usnul.

„Haló?“

Prázdnotou se nesl silný hlas s bodrým podtónem.

„Haló!“

Ticho.

„Dobrý večer Zdeňku.“

„Majko?“

Z prázdnoty se vynořila žena. Spíš dívka, tvář měla bez jediné vrásky, dlouhé vlasy jí splývaly až k pasu a ruce měla překvapivě drobné. Vřele a nesměle, jakoby nevěděla, jestli se to hodí, se usmívala a stydlivě klopila oči s hustými řasami.

„Vypadáš úchvatně,“ vydechl mužský hlas. Hezkou tvář polil růžový ruměnec.

„Děkuji,“ špitla dívka.

„Kde jsi byla celou dobu? Hledal jsem tě!“

„Víš,“ provinile skousla ret, „zemřela jsem.“

„Zemřela? Proč?“

„Proč?“ Dívka se zasmála. Její hlas zněl jako zvonkohra rozfoukaná jarním vánkem. „Tak to přece na světě chodí, lidé se rodí a taky... umírají.“

„Tys umřela…“

„Ano, steskem víš? Přišla jsem o děťátko, ale… nemluvme o tom. Jak se máš, Zdeňku?“

„Krásně, jsem zase… jsem zase s tebou.“ Dívka se usmála a poprvé za celou dobu zvedla pohled. Oči měla čokoládově hnědé, plné tančících jiskřiček.

„Budou tě operovat.“

„Ano.“ Co víc říct? „Srdce.“

„Kdy?“

„Pozítří.“

„Bojíš se?“

„Ano.“

„Neboj. Umírání není těžké…“

„Když já… já nechci umřít.“

Vševědoucí úsměv.

„Majko? Majko!“ Hlas zněl zděšeně. „Majko!“

Kam jsi mi už zase zmizela?

„Pane Cafourku? Pane Cafourku! Dobré ráno.“ Tlustá, narůžovělá tvář orámovaná vysušenými šedivě tmavými vlasy se široce usmívala. Pan Cafourek zamrkal. „Už jsme vzhůru, pane Cafourku?“

„Ano, už jsem vzhůru. Co byste taky čekala ženská, když tu hulákáte jak na lesy?“ Pan Cafourek si poposedl a zamračeně potřásl hlavou. „Zase ráno…“

„Co jste říkal?“ ohlédla se zdravotní sestřička kyprých tvarů a prudce otevřela okno.

„Zbláznila jste se?“ láteřil pan Cafourek. „Chcete abych vám tu zhebl na zimu?“

„Dneska máme dobrou náladu, že?“ zasmála se sestřička hrdelním hlasem. „Všechno slouží tak jak má, to je dobře, to je dobře. Dneska vás čeká těžký den, tak se pořádně obrňte. A zítra konečně dostanete nové srdíčko. Srdce z oceli, tak se říká tady u nás.“ Přátelsky na něho mrkla. „Včera jste nebyl ve své kůži, že? Byla tu vaše dcera s malou, víte o tom vůbec?“ Sestřička mlela a mlela, mezitím před pana Cafourka postavila stolek se snídaní, nacpala do něj dvě hrsti prášků, převlékla peřinu (což se samozřejmě neobešlo bez nerudných řečí) a pořádně pokoj vyvětrala.

„Tak hybaj, vstáváme z postele, šup šup, doktor nebude čekat dlouho. Nebo taky vůbec.“ Pan Cafourek do sebe stěží stihl obrátit skleničku vlažného čaje, když už mu sestřička přistavovala vozík a nedbaje jeho protestů ho na něj posadila.

„Na Bělehrad!“ vykřikl pan Cafourek nadšeně, když se mu nálada zlepšila stejně náhle, jako když obrátíte list papíru a ještě sestřičce pohrozil. „Ne že mě vyklopíte!“

 „Haló?“

Prázdnotou se nesl silný hlas s bodrým podtónem.

„Haló!“

Ticho.

„Ahoj brachu.“

„Karle?“

„To koukáš, co?“ Malý, kulatý mužíček s pečlivě zastřiženým knírkem a malýma, pichlavýma očkama roztáhl tenké rty do úsměvu a odhalil tak řadu lesklých a zdravých zubů.

„To koukám, koukám… Kde se tu bereš? Včera… potkal jsem tu Majku…“

„Majku?“

„Jo, mojí Majku.“

„No jo, tak zase nejsem první. Ale tušil jsem to. I když… zrovna Majka?“

„No jo, Majka. Věřil bys, že je pořád stejně hezká?“

„A já snad nejsem fešák?“

Hlas se rozesmál. „Jako vždycky Karle. A co že tu jsi?“

„Nevím. To víš, hlavu mám děravou,“ s pokřiveným úsměvem poklepal na čelo. Uprostřed se mu černala díra, velká sotva jako pětikoruna.

„Karle? Co se… co se stalo?!“

„To víš, život se mi smál do očí, tak jsem se já zase smál do očí zubaté...“

„Panebože Karle…“

„Ale víš co je na tom všem nejsrandovnější? Prej tunel! Prej světlo! Pchá! Jen tma. Tma a tma. Všude. Dost děsivá…“

„Karle, já nevím…nevím-“

„Nevíš co říct, co? No, to živý většinou nevěděj. Ale z toho si nedělej hlavu, zejtra už vědět budeš.“

„Co tím myslíš? Karle! Karle!“

I ty?

„Píp.“

„Píp.“

„Píp.“

Jediný zvuk v bíle vykachlíčkované místnosti. Píp, píp, píp. Přístroje všude kolem. Uprostřed stůl. A tělo. Staré, zvrásněné milióny záhybů a vrásek, se stařeckými skvrnami. Tělo pana Cafourka.

„Píp.“

„Píp.“

Zvuk ohlašující život. Když nebude pípání, nebude život. Legrační ne?

Plachta, kterou je pan Cafourek zakrytý, se pravidelně zvedá. Dýchá. Dobrá zpráva. Víčka se mu čas od času samovolně zachvějí, stejně jako světlé, zvrásněné rty.

Spí.

„Kde to proboha jsem?“

„Je to důležitá otázka?“

„Karle?“

Mužíček mrkl. „Tak se zase shledáváme. To seš rád, viď brachu? Nejdřív celý roky, vlastně co roky – desetiletí nic! A teď? Během dvou dnů hnedle dvakrát… už mi začínáš lézt krkem, ty starý vlku.“

„Nech ho na chvilku,“ ozval se lehoučký, sametový hlas. Dívčí hlas.

„Majko?“

„Ráda tě znovu vidím, Zdeňku.“

„Já tebe taky, ale proč…?“

„Podívej,“ usmála se Majka a ukázala pod sebe. Pod nimi byla místnost. Vypadalo to, jako kdyby stály na proskleném stropě. A pod nimi…

„Neboj se.“ Droboučká, dětsky jemná ručka zachytila tu obrovskou, vrásčitou… tu starou.

„To jsem… to jsem já?“

„Ano.“

„Karle?“

„No jo, no jo, je to težký. Doufej, že to vzdáš rychle. Tady je to pěkně děsivý, to ti povím.“

„Vzdám?“

„No jasně, zatím žiješ.“

„Ale…“

„Neboj se Zdeňku.“ Majka se povzbudivě usmála. „Máš nás. A my už tě nikdy neopustíme.“

„Ale to nevíš,“ uchechtl se Karel. „Doufám, že si za toho tvého prašivého života nepřistoupil na nějakou tu podivnou víru, víš co, takový ty žvásty o převtělování a nirváně a tak. Víš co, aby ses taky náhodou neprobudil jako housenka.“

„Housenka?“

„On plácá, Zdeňku. Smrt je… příjemná. Potkáš spoustu lidí, které jsi už dlouho neviděl.“

„A neboj, tenhle hluk tu není furt. To je jenom boj, víš co, smrt versus život. Ale pěkně to dere ušiska, co?“ Karel se podrbal kolem rány na čele.

Prostor kolem najednou zaplnil ostrý, nepříjemně hlasitý zvuk. Něco jako… řinčení mečů. Opakované nárazy kovu na kov. A jako špatný diapozitiv se kolem nich začaly postupně objevovat dvě zahalené postavy. Majka se usmála. Jedna postava kolem sebe šířila světlé, druhá tmavé světlo. Světlo a tma. Život a… smrt.

„Bože, brachu. Nedramatizuj to. Začíná mě pekelně třeštit hlava z těhletěc… z těhletěc dvou.“

„Ale co…“

„Zdeňku, pojď. Nemusíš se bát. Opravdu.“

„Klárka a Anička… Ano, co Anička? Moje dcera…“

„Jo, to je trochu potíž, chápeš? Prostě, nemůžeš být zároveň tady i tam. Chlap holt musí něco obětovat.“

„Ale co když-“

„Zdeňku? Podívej se na mě. Miluješ mě?“

„Já.. já… nejsem si jistý, jestli chci. Měl jsem dostat jen… doktoři říkali, že je to běžná operace. Pravděpodobnost, že… že se něco pokazí, je velmi malá! Neřekl jsem ani sbohem!“

„Zdeňku!“

„Nechci! Chápete? Já nechci umřít!“

„No tak, kamaráde…“

Hluk nabíral na intenzitě, údery byly stále silnější až…

„Promiňte. Promiňte oba dva, ale Klárka mi nakreslila obrázek a já ho ještě neviděl. Snad někdy příště.“

Krátké objetí, poslední polibek a – „Sbohem. Říkám to vám, protože… vždyť já jsem ještě příliš mladý na smrt. Není mi ani sedmdesát. A teď, když budu mít zase srdce v pořádku… srdce z oceli…“

Ostrý nádech. Zamžikání víček. Život.

„Dědo?“

Udělené body : Eclipse (8/10), L.S.D. (8/10)

Komentář Eclipse: Hmm, zase mě to zaujalo. Čekal jsem že chudák stará umře – a ono ne. Zase jedno z nejlepších dílek v tomto kole.

Komentář L.S.D.: Máš úžasné popisy. Jen emoce pokulhávají. Čekala jsem kulervoucí tlaky na psychiku, už když jsem si přečetla název. A zatím vlažnota. Příště prosím malinko víc koření.