20. Loutka, Hanacho-chan

Kouzelník. Loutka. Smích. Hudba. Karty. Srdcové eso za kloboukem. Tma.
Něžné pohlazení. Další probuzení. Jiné město. Jiní lidé. Stejný smích a stejná hudba. Stejné srdcové eso. Stejný kouzelník a stejná loutka. Loutka?

     Chlapec se slonovinovou pletí, očima jako nebe těsně před bouří a platinovými kadeřemi splývajícími na ramena. Kouzelníkovi, který se zdál jeho pravým opakem sahal sotva k ramenům.
Ten den bylo představení úspěšné. Přišlo více lidí, než obvykle. Kouzelník přesto nebyl spokojený.
Už tolik dní, tolik měsíců měl tuto hračku. Tuhle loutku, kterou díky černé magii oživil. Stále se mu ale nedostalo toho, po čem skrytě toužil. Miyaku, jak chlapce pojmenoval, nedokázal cítit žádné emoce. V očích měl stále stejný odevzdaný výraz, jako když je otevřel poprvé.
     Kanzaki z něj šílel. Tolik toužil alespoň po náznaku nějakého citu, který by mu Miyaku projevil. Nedávno se nedokázal ovládnout a pro „kouzelné probuzení loutky“ začal používat pohlazení po chlapcově tváři. Když mu tuto změnu oznámil, ten jen přikývl. Výraz v očích se nezměnil.
Možná ho neměl dělat tak krásného. Tak dokonalého. Tak andělského.
Možná ho neměl oživit.
Možná se do něj nikdy neměl zamilovat.
     Cítil, že to dál nedokáže snášet. Miyaku ještě balil rekvizity, když k němu kouzelník promluvil:
,,Až dokončíš, co máš, přijď dnes ke mně do pokoje.“
,,Hai Kanzaki – san.“ Mimika na Miyakově tváři se nezměnila. Věnoval Kanzakimu jen krátký pohled a přikývnutí. Pak opět začal do kufru, který je téměř větší než on, skládat vše co ke svému představení potřebují. Stále přitom na sobě měl kostým, ve kterém vystupoval.

Řasená bílá košile, kalhoty z černé kůže kousek pod kolena, bílé punčochy a černé střevíce s výraznou sponou. V okamžiku, kdy do kufru dával kouzelníkův klobouk, se mu z plavých vlasů svezla sametová mašle a jemné kudrnky mu spadly do očí.
     Kanzaki nevěřícně zamrkal. Zdálo se mu to, nebo Miyaku právě vypadal překvapeně? Nechtěl nad tím dál přemýšlet. Odhodlání z něj pomalu vyprchávalo a byl si jist, že pokud by zde zůstal ještě chvíli, své pozvání by zrušil. Stejně jako tolikrát....
     ,,Nezapomeň!“ S tím vyjde ze dveří šatny. On se převlékl hned po představení. I přesto, že dlouhé černé vlasy svázal do culíku, sametové sako a košili s krajkami vyměnil za tričko a bundu a vyšívané kalhoty za ošoupané džínsy, si zachovával jakousi tajemnou auru, která ho neustále obklopovala. Miyaku jakoby snad ani odchod svého mistra nezaznamenal. Mechanicky pokračoval v práci, dokud neměl hotovo. Pak se i on převlékl do „normálního“ oblečení. Vlasy schoval pod čepici, nesměl riskovat že by někdo odhalil tajemství loutkového představení a vrátnému v divadle při odchodu předal vzkaz, kam má poslat kufr. 
     Venku už dávno svítily pouliční lampy, když Miaku zaklepal a trochu váhavě vešel do hotelového pokoje.
,,Jsem tady, Kanzaki-san. Jak jste si přál.“ Téměř neslyšně promluví, s rozčilující odevzdaností. Růžové rty se téměř nepohybují. Je tak blízko a přece nedosažitelný. Kanzaki je jeho vzhledem zasažen víc, než kdy dříve. Chce ho. Teď hned. Ale čeká.
     Místo toho navrhuje společnou koupel. Chlapec jde, bez odporu, bez souhlasu. Bez emocí. Bez emocí? Loutky necítí...
     Kanzaki hltá pohledem jeho křehké, téměř dívčí tělo. Již se nedokáže ovládat, již ne... Miyaku je tvrdě přitisknut na kachličky sprchového koutu. Tiše vydechne. Pořád se zdá, jakoby se ho to ani netýkalo. Kanzaki svými dlaněmi, tak velikými oproti chlapcovým, polyká každý kousíček jeho těla. Nedokáže se nabažit té alabastrové pokožky. Jeho vzrušení je patrné v celé své míře a... Miyaku hledí kamsi za něj.
     Kanzakiho to rozčílí. Jen zběžně chlapce připraví pomocí tekutého mýdla než do něj vstoupí. Miyakiho první výkřik patří bolesti. Rukama se opírá o stěnu sprchového koutu a kapky vody účinně maskují hořké slzy. Slzy? Loutky nepláčí...
     V ložnici se odehrává, vlastně pokračuje to samé. Miyaku leží na zádech, z úst mu tu a tam unikne tichý sten. Bledé tváře zbarvuje jemná růž. Ani jednou však ke Kanzakimu nezvedne oči.
Ani po několika orgasmech, kdy si Miyakiho odevzdanosti užívá plnými doušky, není spokojený.
Nejdříve netuší, co mu vadí. Po tomhle přece toužil. Chtěl mít sex s krásným chlapcem. Ne neživou loutkou. Neživou? Loutky nejsou živé...

     Když je Miyaku na zádech, leží jako hadrová panenka bez života. Když „na koníčka“, jeho pohled se upírá kamsi do dáli, daleko za Kanzakiho, hotelový pokoj, snad i město... Při orálním sexu se pohybuje jako automat. Tohle Kanzaki nechtěl. A čím je nespokojenější, tím surověji se chová.
     Poprvé chlapce uhodí do tváře. Ne moc, kvůli představení nesmí mít modřiny. Přesto to stačí k tomu, aby v Miyakiho očích uviděl první záblesk čehosi. Snad strachu? Strachu? Loutky se nebojí...
     Jak je ten vyděšený anděl nádherný! Udeří ho znovu. Jen proto, aby viděl v nekonečně modrých očích záblesk života.
Pevně Miyakiho sváže. Z kalhot vyndává pásek a ostrá spona nechává v rudých pruzích, po úderu řemene šarlatové škrábance. Ke strachu se přidává bolest. Kanzaki se zvráceným nadšením pozoruje každý záblesk v Miyakiho očích, každý hlasitější výdech jako nebeskou hudbu.

     Chce víc.Vybírá si místa, kam nasměruje další úder a s přesnou krutostí se napřahuje k dalším a dalším ranám. S lesklým pohledem sleduje Miyakiho oči plnící se slzami, s nepochopitelným nadšením poslouchá, jak z jeho něžných rtů unikají vzlyky. Vzlyky? Loutky nevzlykají...
     Pozoruje jeho slonovinovou kůži pokrytou nafialovělými šrámy. Upustí pásek na zem a s neskonalou něžností začne olizovat ty zarudlé stezičky. Na několika místech se mu podařilo chlapcovu jemnou kůži protrhnout a tak mu teď na jazyku ulpívají nasládlé kapičky krve. Krve? Loutky nekrvácí...

     Miyaku se snaží udusit vzlyky. Ne! Kanzaki ho chce slyšet naříkat, chce ho vidět plakat! Nestojí už o neživou loutku bez emocí.
     Znovu ho bije, ale Miyakiho oči sledují vlastní svět, kam nikomu jinému není dovoleno vstoupit. Chvílemi ztrácí vědomí, ale když ho Kanzaki probere, nenajde v jeho pohledu nic, než odevzdanost. Tak jako poprvé.
     Nepomáhají už ani silnější rány. Kanzaki zuří.Miyaku jakoby nebyl přítomen. Jakoby necítil bolest, neměl strach. Mlčí.
Kanzakiho silné paže tisknou útlou chlapeckou šíji.
,,Chceš mlčet?! Tak budeš mlčet napořád!“ Modré oči pokrývá závoj nicoty. Štíhlé tělo se několikrát vzepne v marném boji o vzduch. Srdce vzdává marnou snahu a přestává bít. Srdce? Loutky srdce nemají...
     Zbývá jen neživá slonovinová loutka s tváří zlomeného anděla. Zdá se, jakoby spal. Zlatavé kadeře mu spadají do obličeje. Celkový dojem narušují fialové otisky na alabastrové pokožce krku. Rudé šrámy na zádech a bocích a stále ještě vyděšený pohled nezavřených očí.
Mohou loutky vypadat vyděšeně? A co když Miyaku loutka nebyl...
Kanzaki si zahrál na Boha. Život daroval. Život vzal.
Proč? Protože miloval...
Za to teď ale bude nenávidět.
Sám sebe.

Udělené body : Eclipse (6/10), L.S.D. (5,5/10)

Komentář : Ježiši, zase jedno a to samé. Když to řeknu hanlivě, tak japonští buzeranti. Bylo to tu tolikrát, ach jo. Proč nemůžete zaměnit postavy? A především se vyvarovat tolikrát oprýskaných japonských jmen, japonského prostředí… Žijeme snad v Japonsku?!