22. Světlana a Leo, Sir Storm

„Mami?“ – zavolala holčička do tmy. Otevřela dveře dokořán. „Maminko?“ řekla šeptem. Stříbrný měsíc svítil na podlahu. Malá stolní lampa, položená na stole nebyla zapálená. Proč? Proč zrovna tady a teď! Holčička se třásla strachy. Svírala pár suchých klacků, pro které ji její maminka poslala, aby mohla aspoň trochu zatopit v kamnech. Začala popotahovat. „K-k-kde jsi?“ Náhle ji něco sevřelo a rychle strhlo na stranu. Pocítila teplo. Ano… Maminčino teplo. Je v bezpečí. Nebo není? Maličká něco chtěla říct, ale žena ji dala prst na pusu. „Teď ne, holčičko“ Kolem okna se mihl stín. Matce začalo silně bít srdce. Stály tam spolu asi deset minut. Během toho se těch stínů u okna vystřídalo hodně. Každý jen prošel, a zase zmizel. Jakoby chtěl jen postrašit dvě ženy uvnitř. Poté dusání bot a tichý šepot, vydávaný tím něčím ustál. Žena si sedla na dřevěnou židli a začala plakat. Slzy ji stékaly po tváři.Celá se třásla. Posadila si svou dceru na kolena aby se aspoň trochu uklidnila. V tom si vzpomněla na svého muže. Ten šel s dcerkou do lesa na dříví. Ale s ní se nevrátil. „Kde je táta?“ Zeptala se úzkostlivě. „Kde? Kde je?“ – „Já nevím. Zůstal v lese. Když jsem uslyšela to bouchání tak mi tatínek řekl ať běžím domů.“ Mladé ženě zbělela tvář. Myslela na to nejhorší. Pomalu zapálila lampu. Byla opravdu krásná. Ale slzy ji neslušely. Měla oči podlité krví. „Co ti páni chtěli?“ – „To nevím, moje holčičko“ Hladila ji po hlavě „To nevím.“ – „A co to bouchání?“ – „Bouchali do našeho domu.“ Maličká se to snažila pochopit. Žena ji stále hladila po hlavě. Chtěla nemyslet na to, co se stalo doopravdy. Těm stínům, se říkalo „Stínovrazi“. Obávaná skupina. Neví se, jestli to jsou lidé, nebo něco ohavného. Ale každopádně, kdo jich potkal, zemřel. Avšak nikdy nevešli do cizího domu. Jakoby je zastavovalo nějaké kouzlo. Holčička měla štěstí. Veliké štěstí. A nebo to nebylo štěstí?

Ranní slunce obě ženy probudilo velice brzy. Obě šly do lesa na dříví, aby mohly něco uvařit. Maličká matku vedla tam, kde naposled viděla svého otce. Ale nikde nic nenašly. Tak sbíraly dříví…Když šli zpátky, uviděli na dveřích domu strašnou věc která jim zježila kůži… Bylo tam napsáno krví :TVŮJ MUŽ JE JIŽ MEZI SVATÝMI!! Žena se lehce sesunula na zem. Plakala. A plakala. Dlouho a dlouho. Chyběla ji útěcha, kterou vždy měla ve svém muži.

Jak léta šly, z malé holčičky Světlany, vyrostla půvabná a inteligentní žena. Bohužel její matka zemřela smutkem a steskem po svém muži když Světlaně bylo 19. No, co by sama dělala v chatce na které zrovna dobré vzpomínky z dětství nemá. Vydala se do města. Bylo asi 2 míle odsud. Otec tam často jezdil, když potřeboval něco koupit. Ale on sama tam byla poprvé… Když šla vedle bohatých a hrdých lidí, cítila se jako služka mezi pány. Měla bílou halenku, tmavě modrou sukni po mamince, a černý šátek. Nosila ho jako svetřík. V rukách nesla akorát něco k jídlu a pár zlatých mincí. Sama nevěděla jakou doopravdy mají cenu. Dala jí je její maminka do kolébky. Měly jí přinést štěstí… Šla, a šla. Dívala se všude kolem. Bylo pro ni udivující že se tolik lidí vleze do malého městečka. Když šla kolem stánku s hezkými, hliněnými, malovanými ptáčky, nevydržela a chtěla si koupit jednoho. S nadšením si již v hlavě připravovala dialog s prodavačkou divoce gestikulující nad kvalitou svých výrobků. Ale když již byla skoro u stánku vrazil do ní mládenec s velikým modrým kloboukem. „Pardon! Promiňte! Nestalo se vám nic?“ omlouval se. Světlana byla ještě trochu otřesena, a sbírala zatím spadané mince. „N-nic se nestalo“ pousmála se. Mládenec jí pomáhal mince sebrat. Celkem zíral, kde asi tak mohla taková „služka“ přijít k zlaťákům. Poté vstali. Usmáli se na sebe. „Já-já jsem Leonard. Zkráceně Leo.“ s úsměvem jí podal ruku. „Světlana“ byla celkem v rozpacích. Odjakživa bydlela v odlehlé chatce, a nikdy neviděla mládence. K tomu tak hezkého, a zbrklého. Pokusila se o úsměv… „Tedy Světlano, co kdybych ti koupil tam toho milého ptáčka?“ viděl totiž jak pokukuje po stánku. „Ne… Ne! Opravdu! Díky.“ – „Hm. Co kdybychom tedy zašli někam se ohřát. Je celkem zima.“ To se ji už lépe poslouchalo. Byla jí totiž zima. „Já, já… To přece nemůžu!“ začala se naoko vykrucovat. „Jestli můžete, to rozhoduji já! Jen pojďte!“ smál se. Světlana se usmála a následovala Lea.

Vešli do velikého domu zadním vchodem. Jedny dveře nalevo, a již byli v kuchyni. Tam všechno bublalo a klapalo. „Dobrý den vespolek!“ přivítal se. „Dobrý den Leonarde“ odpověděli slušně všichni kuchaři, služky a pomocníci. Světlana jen mlčky přihlížela Leo obskakuje tam jednoho tu druhého kuchaře. Nakonec skončil u jedné služky, které poručil udělat čaj. „Pojďme“ kývnul na Světlanu. Ona jej znovu následovala. Vešli do veliké síně, plné ozdob a květin. Na zdech visely veliké štíty, a zkřížené meče. Uprostřed stál dlouhý dubový stůl, na kterém byly svícny s dlouhými svícemi. „Posaď se.“ Chvilku spolu hovořili, o tom, odkud Světlana je, a tak dále… Najednou po masivních mramorových schodech přišel starší pán. Měl dlouhý sametový hábit, a pantofle. Když je uviděl, zarazil se. Podíval se přes brýle na Světlanu. „Dobrý den.“ Řekl trpce. „D-dobrý den.“ Vykoktala. Poté se podíval na Lea. „Synu?“ Neodpověděl, ale hned se hnal k schodům. „Papá! Chci ti někoho představit.“ Jeho tvář zářila úsměvem. Otec se zatvářil poněkud povýšeně. „Papá, to je Světlana. Je mým hostem.“ Starší pán se přísně podíval na Lea. „Neboj, jen jsme se přišli ohřát… Za chvíli půjdeme…“ Panovačně se podíval na Světlanu a odešel. Leo se vrátil ke stolu. „Otec… Co se týče jeho chování, je až příliš hrdý na svůj šlechtický původ…“ udělal škleb, kterému Světlana moc nerozuměla. „Pocházíme z rodu Malum-ferrů“ – „Moje rodina nemá šlechtický původ…“ zasmutnila Světlana. „To nevadí… Kdyby to, jestli ho budeme mít záleželo na mě, už bychom ho neměli…“ zasmál se „nemám moc dobrou pověst, a to otce mrzí, protože se mě snažil vychovávat na vznešeného, a urozeného šlechtice, hrdého na svůj původ. Tak totiž otce vychovával můj dědeček. Ale u mě se to nepovedlo. A on si to papá teď vyčítá… No… Ale tvých rodičích moc nevím. Pověz mi o nich.“ Světlana se už cítila trochu lépe, ale tato otázka ji celkem zarazila. - Co mu povím? - Napadlo ji hned. No, můj otec je dřevorubec, a moje matka je… Ehm…“ začervenala se „Má babička matku svěřila do kláštera. Je to …“ náhle se vchodové dveře rozletěly, a vstoupil mladík. „Ach ne… Bratr.“ – „Cože? Ty máš bratra? To jsi mi neřekl.“ – „Jé! Ahoj Leo!“ mladík spěchal ke stolu. Pohlédl na Světlanu. „Od kdy má služebnictvo přístup ke stolu bez toho, aniž by neslo něco k snědku?“ Světlana chtěla něco říct, ale Leo jí přerušil. „Padej! To není žádná služka!“ Mladík se ve spěchu zamyslel… Byl mladší než Leo, a ani ne tak hezký. „Před tím byly aspoň lépe oblečené.“ Toho měl Leo dost. Dal otrapovi pohlavek a “lehkým“ pohybem ruky ho poslal ho ke schodům. Ten se otočil zpět na Lea. „Tatí! Brácha mě bije!“ zakřičel. Z vrchního patra se ozval hlas. „Eriku! Nech svého bratra na pokoji!“ – „Tatí? To Leo bije mně a ne já jeho!“ – „Promiň Eriku. Leo? Nech svého bratra na pokoji!“ Mladík se na Lea usmál a zmizel na hoře. Leo udělal vskutku veliký oblouk očima a zpět se vrátil k Světlaně. „Mladší brat. To nejhorší co mě v životě potkalo.“ Světlana se smála. Ne moc nahlas. Leo se smál také. Ale poté se zadívali jeden na druhého. Usmál se, poté vzal Světlanu za ruku, a společně vyběhli z domu do zalitého sluncem města. Měli se rádi.

Společně oběhali snad všechny stánky v celém městě. A skončili na malé mýtině za městem. Světlana spokojeně ležela Leovi v klíně a ten ji hladil po vlasech. Povídali si o všem možném. „A Leo?“ – „Ano lásko?“ – „Opravdu ti nevadí že nejsem ze šlechtického rodu?“ – „Ale… Opravdu ne. Láska nezná meze přeci.“ Usmál se na Světlanu. Ona mu úsměv oplatila. Poté ho vzala za krk a políbila ho. Leo byl v tu ránu omráčený. Takový polibek ještě nezažil a to měl hodně „slečen“. „No lásko. Budu muset jít.“ Podíval se na ní smutnýma očima. „Jakto?“ – „To víš…“ poškrábal po hlavě. „Em… Šlechtické záležitosti.“ – „Aha.“ Světlana se zamračila. „No, a kde já budu spát? Nevíš o nějakém levném hotýlku?“ – „No… Jeden by tady byl, ale ten nemá moc dobrou pověst. Já mám nápad! Co kdybys přespala u nás?“ – „Ne! To není dobrý nápad. Co kdyby mně tvůj otec viděl? To by mě vyhnal z domu. A tebe nejspíš taky.“ – „Hm. To máš asi pravdu… Už to mám! Přespíš u nás jako služka. Teda jestli se tak ponížíš?“ Světlana ráda. „A nenajde mně tvůj otec?“ – „Určitě ne. Do kuchyně snad nevešel nikdy.“ Leo se zasmál. „Vždy si nechává nosit jídlo do své knihovny. Je to zapálený čtenář, ale také šermíř!“ Světlana se zasmála. „Šermíř?“ – „Ano, šermíř. A já se taky učím boje s šavlí.“ Světlana vykulila oči. „Ty? Dyť na to nemáš figuru!“ – „No dovol?“ Leo se naoko urazil. „Tedy nechceš nocleh u nás co?“ – „Ale ano! Chci“ Světlana se smála. „Tak pojď.“ Světlana se zavěsila na Lea a společně vyrazili směrem k spícímu městu.

Ťuk ťuk. Rozespalá služebná otevřela dveře. „Jé? Pane Leonarde? Co si přejete?“ – „Vezmeš tady slečnu do služby. A chovej se k ní slušně.“ Po těchto slovech Leo zmizel mezi domy. Udivená služka pohlédla na Světlanu. „Tedy pojď.“ Usmála se „Nebudeme tady stát a mrznout.“ Nato Světlanu rukou objala kolem ramen a odvedla dovnitř domu. Když byli v prostorné kuchyni, služebná zapálila svíci a postavila ji na stůl. Obě se posadily na židle. Žena podala Světlaně ruku. „Maria. Jmenuji se Maria.“ – „Já, já jsem Světlana“ Maria vytřeštila oči. – To musí být náhoda… – Obě se na sebe pousmály. „Tedy pověz mi něco o sobě.“ – „No, pocházím z ne moc bohaté rodiny: Bydleli jsme v malém domečku v Shemmanském lese. Ale pak přišli nějací Stínovrazi…“ – „Cože?“ přerušila ji Maria. „Stínovrazi řádí tady po městě asi každý měsíc… Co, možná že i týden. Ale nejhorší je, že nikdo je neviděl. Teda pokud jich je více. Třeba to může být jen jeden. Nebo to jedno.“ Obě ženy se podívaly ustrašeně kolem sebe. Posmutněly. „A co se tedy stalo s těmi Stínovrahy?“ Světlana sklopila hlavu. „Zabili mi otce.“ Maria bolestně oddechla. „To, to je mi líto.“ Světlana kývla hlavou. „No, a co můj pán?“ – „Myslíte Lea? Ano… No. Ale zůstane to pouze mezi námi dvěma.“ – „Určitě! Neboj se. Jen mluv.“ Světlana se usmála. „No, máme se s Leem rádi.“ Maria se pousmála, ale hned zase posmutněla. „To mi bylo jasné už od začátku.“ Povzdechla „Víte, on Leonard není zase tak svatej jak se zdá…“ – „Co tím myslíte?“ Moc Marii do mluvení nebylo, ale musela to tomu ubohému děvčeti říct. „Leo už vystřídal několik žen. S každou byl tak… Asi měsíc, možná míň… Můžete tomu věřit, anebo ne, ale to co vám říkám je pravda!“ Světlana byla otřesena. „Já myslím, že mně má rád.“ – „Ano. Žádné jiné takovou pozornost nevěnoval. Opravdu.“ Světlana se pokusila se o úsměv. Opravdu to je pravda? „No, uvidíme.“ – „Ano uvidíme“ odvětila Maria. „Ale teď již pojďme spát. Připravím ti lůžko, a ty se jdi zatím umýt.“ – „Děkuji vám.“ – „Ne. Můžeš poděkovat Marii, ale ne vám“ usmála se „Ano. Díky Mario.“ Oplatila úsměv. Na to Maria zhasla svíčku.

Byla noc. Světlanu probudil nějaký šramot. „Pojď rychle!“ uslyšela šepot „Ta poběhlice tady není!“ „Co to má být“ myslela si. Tiše otočila hlavu ke dveřím. U nich stála nějaká osoba. Nejspíš žena. Najednou ze dveří po špičkách vyšla i druhá osoba. Zavřely za sebou dveře. „Co? Co-co se to děje?“ řekla mírným hlasem Světlana. Obě postavy se lekly. „Co? Co to má být?“ jedna z nich se pomaloučku vplížila k posteli a položila ruku na deku, kterou byla přikrytá Světlana. „C-cítím teplo!“ – „UTÍKEJ!“ obě postavy se s velikou rychlostí dostaly z pokoje. Při tom Světlana už byla na nohách a pustila se za nimi. Ale rozhodla se, že tady v tom neznámém a prostorném domě by se nejspíše ztratila. Kdo to jen mohl být?- říkala si - Musím jít vzbudit Mariu. Třeba je taky v ohrožení! Vyběhla rychle z pokoje. Hned byla u Mariina pokoje. Opatrně otevřela dveře. „Halo? Mario?“ – „Světlano? Co se děje?“ – „Díky Bohu žiješ!“ Maria vyskočila z lůžka. Světlana přispěchala za ní. „Co se děje Světlano?“ – „Někdo za mnou v noci přišel! Nevím co chtěli, ale vplížili se mi do pokoje. Teda spíše vplížily. Soudím že to byly ženy.“ – „Myslíš že to byla jedna z mých děvčat?“ – „ No nevím… Ale je to možné.“ – „To mohu jen potvrdit. Některé se občas velice podivně chovají.“ – „Ale co je nejpodivnější, když první z nich vešla, tak mně neviděla! Chápeš? Vůbec mně ani jedna z nich neviděla!“ – „S-Světlano?“ – „Ano?“ odpověděla vystrašeně. Maria ji chytila za ramena. „Jmenuje se tvoje matka Auria?“ – „Ano! Jak to víte?“ Světlana byla nadmíru vyděšená. „Světlano! Jsem tvoje teta! A vím proč tě neviděli!“ Světlanin strach se proměnil v úžas. „Teta? Odkud? Jak? Kdy?“ třeštila oči. „Počkej, všechno ti povím. Teď se uklidni.“ Světlana těžce vydechla. „Narodila ses tady ve městě. Bydleli jste s mou sestrou a švagrem – tedy tvým otcem – tady ve městě v malém domečku. Tvá matka, jak určitě víš, byla Služebnicí boha Eose. No a když ses narodila, posvětila tě tvoje matka v Eově jménu. Stala ses neviditelnou pro zlo, a nenávist.“ Světlaně se najednou připomněla scéna, jakoby ze zlého snu. Byla ještě malá holčička, avšak tohle zapomenout nedokázala. Šla k domu, zahaleném podivnou tmou. Kolem něj volně běhali jakési stíny. Ona přes ně prošla a vešla do domu… „Ne! To je opravdu pravda!“ Vydechla s bolestí. „Ano, je to pravda.“ Maria zahalila Světlanu teplým obětím. Teď již měla Světlana aspoň nějakou naději.             

Ráno ji probudil sladký polibek. Pomalu pootevřela oči. „Jé? Ahoj Leo.“ pousmála se. Na to, co se o něm dozvěděla, se teď snažila nemyslet. Měla ho opravdu ráda. Lehl si vedle ní… „Ještě není tak brzo, lásko“ Oba se pousmáli. Objal ji a začal pomalu líbat. Jak to šlo dál, to vám říkat nemusím.… Celý následný den si prostě užili. Buď chodili po stáncích a obdivovali mistry kováře a jiné, anebo tam zase něco jiného. V takovém městě je vždy co dělat. Ale to pravé překvapení teprve mělo přijít. Večer šli zase na jejich mýtinu za městem. „Víš kde jsem včera v noci byl, zlato?“ – „To nevím.“ – „Tak jo. Prozradím ti jedno tajemství.“ oči mu zářily podivným nadšením. Světlaně se ten pohled nelíbil. „Poslouchám.“ Řekla trpce. „Patřím do takového spolku… Jo ale nesmíš to nikomu říct! Je to jasné?“ – „Ale jasně že jo. Do jakého?“ byla zvědavá. „Tam se tak trochu bavíme, občas něco dobrého zakousneme a tak dále. Je to spolek bohatých občanů města. Ale pozor! Teď to hlavní na konec.“ Světlana byla netrpělivá. „Tohle, co jsem ti řekl, ví všichni. Ale to co ti teď řeknu, ví jen ten, kdo do našeho spolku patří. Naše jméno, které všichni znají je Spolek Bohatých a Urozených. Ale doopravdy se jmenujeme… Opravdu to nikomu neřekneš?“ – „Ne! Opravdu ne! Hořím nedočkavostí. „No, prvně ti řeknu co děláme kromě toho… Dalo by se říct že se bavíme na úkor druhých. Není to úžasné?“ Světlana byla v tu ránu zklamaná. „No a?“ vydechla „Ne! Počkej! To není všechno! Ještě jsem ti neřekl jak se bavíme na úkor druhých.“ Světlana se hned cítila lépe. „Bavíme se tak, že občas…“ Leo při tom dělal rukama různá gesta, aby dodal trochu tomu všemu určitou atmosféru. „… zabijeme nějakého chudáka z města... Občas zajdeme i dál…“ dořekl s klidem „Ano nevíš jaká to je legrace! A jaký to pak dává nádech celému městu! Největší legrace je pozorovat, jak městská stráž se to snaží vyšetřit! A při tom jejich velitel je členem našeho spolku! Ale máme takové legrační pravidlo. Nemůžeme vstoupit do cizího domu.“ Leo se začal nahlas chechtat. Zato Světlana byla jako opařená. Tak oni se baví zabíjením? No… Bude se snažit se s tím nějak vyrovnat. Každopádně já s nimi nejsem. A to s tím domem mi něco připomíná… Kdybych tak věděla co! Připomnělo se ji maminčino požehnání. „A jak že se tedy jmenujete?“ – „Na to už není čas. Pojď rychle! Už začíná naše setkání.“ – „A musím jít z tebou?“ Leo se na ni prosebně podíval. „Pojď, aspoň jednou! Uvidíš že se ti tam bude líbit.“ – „No dobrá…“ řekla nakonec Světlana. Leo ji chytl za ruku a společně vyběhli z mýtiny do lesa.

Před nimi se rozprostřela úzká klikatá cestička. Snadno jí proběhli, a před nimi se objevil malý, avšak dostatečně veliký pro setkání spolku, palouček. Uprostřed stály dva veliké stoly. Plné jídla a pití. Na místě byli již mnoho lidí. Světlana uviděla dokonce Leova otce. Ten když je uviděl, usmál se na ně. Společně k němu došli. „Leonarde, synu, vidím že jsi drahou Světlanu přivedl.“ – Najednou drahou? – „Ano papá.“ – „A vysvětlil jsi jí všechno?“ – „Ano papá.“ – „Tedy dobrá. Vítej u nás Světlano.“ Řekl velice nahlas, aby to všichni shromážděni slyšeli. Ti se ihned na Světlanu otočili a začali tleskat. Usmívali se. „Vítej v spolku Stínovrahů!“ řekl slavnostně otec. Tohle bylo pro Světlanu jako blesk z čistého nebe. - Cože? Stínovrazi? Vždyť to oni mi zabili otce! K nim patří Leo? Můj milovaný Leo? – „Stnovrazi?“ – „Ano holčičko… Něco se ti nezdá?“ zamračil se otec. Skoro se rozplakala. Vždyť sama vkročila do jámy lvové! A ještě s chutí! „Stínovrazi mi zabili otce! A já je za to nenávidím!“ Vykřikla nahlas! Všichni v tu ránu byli jako omráčení. „Vaše oběť byla kdysi dávno můj otec!“ Začala pomalu dělat kroky do zadu. Připravovala se na to nejhorší. Na útěk. Podívala se úzkostlivě na Lea. Ten byl stejně vystrašený jako všichni kolem. Nejdříve se vzpamatoval otec Lea. „Toho bylo dost holčičko!“ – „Nenávidím vás! Já vás nenávidím!“ křičela přes slzy. „Tak a dost!“ otec tasil šavli. Břinkot zbraně probudil i ostatní. Udělali totéž. Otec se vyřítil ve směru Světlany. Leo tasil také. Podíval se na Světlanu. Ona na něj. V jeho očích znova uviděla tu jiskru. Jiskru zla a nenávisti. Pokývala hlavou, a zmizela. Otec vytřeštil oči na místo, kde před chvílí stála Světlana. Ta doopravdy běžela lesem čím jak nejdál od nich. Za sebou uslyšela jen výkřiky. „Kde je!?“ – „Najděte ji!“ – „Nesmí nám upláchnout!“ Slzy se jí řinuly z očí. Běžela k domu Malum-ferrů. – Maria – Napadlo ji hned. – Teta Maria – Když už byla v zadu domu kde se nacházely dveře k kuchyni, uviděla Mariu jak stojí na zápraží. „Mario! Mario!“ – „Světlano! Musím ti něco říct!“ – „Já tobě taky!“ Navzájem si vlétly do náruče. „ Tak jsem se zeptala mých děvčat jestli o tom vloupání nic neví. Prvně říkaly že ne, ale pak, když jsem jim tak trochu „povyhrožovala“, začaly mluvit.“ Maria se hluboce nadechla. „Říkaly, že jednu z nich poslal pán Vincent (Leonardův otec) aby našla tvoje zlaťáky.“ – „Proč je chtějí?“ – „Ty asi nevíš jakou moc má tady zlato.“ Konstatovala Maria. „No. Další věc, že on Leonard o tom věděl. Celé to bylo naplánované Světlano!“ – „Cože? Leo? Hm. Po tomhle večeru se už ničemu nedivím.“ – „Jakto? Povídej!“ – „Víš, že mého otce zabili Stínovrazi.“ Maria kývla hlavou. „No, už vím kdo to je.“ Marii to začalo docházet. Všechny ty zbraně po domě, a jiné tajnosti. „Cože? Malum-ferrovi patří ke Stínovrahům?“ – „Ano je to tak. Leo mě pozval na jejich setkání. On to totiž nevěděl!“ – „Já myslela že jsou to nějaké obludná stvoření!“ V tu chvíli se ale na roh domu přiřítil Leo se svým otcem. „Támhle je Maria! … A s někým mluví! To je určitě Světlana! … Cítím to!“ Vincentovy oči planuly ohněm nenávisti. A to myslím docela doopravdy. Zlo vyplňovalo každý kousíček jeho těla. Kdyby totiž Světlana přežila, mohla by všechno říct Císařské Legii… (To byla tehdejší taková státní policie) A to by znamenalo konec pro Stínovrahy, a tím myslím definitivní konec. Šli by jistě na popravu. Za takový počet vražd, kterých se dopustili již předkové Lea i jiní, by jich trest smrti neminul. Tohle Vincent nemohl dopustit. Rozběhl se v jejich směru s šavlí v ruce. Naštěstí si je Maria i Světlana všimly. Hned začaly běžet v opačném směru. Leo následoval otce…Za chvilku začalo Marii píchat v břiše. V jiné situaci by jen řekla že je to pěkná otrava, ale teď začala být doopravdy neslušná. Byl by to zajisté pro obě ženy konec, kdyby ulice nekončila. Zabočily vlevo, do malé nepříliš prostorné uličky. Ženy byly z dvou stran sevřeny domy. Mezitím začalo svítat. To bylo pro ně dobré i špatné. Dobré proto, že se mohly lépe orientovat v terénu. Avšak tím pádem zlé, protože pronásledovatelé také… Už opravdu nemohly. Zabočily do boční uličky, sedly si na zem, a začaly plakat. Za chvíli je pronásledovatelé najdou, a nelítostně zabijí. V tom Světlana dostala nápad. Kousek dál ležela starý dřevěný sud. „Mario! Musíš se schovat do toho sudu. Mně nevidí, takže uteču snadněji. Ty tady zatím počkáš, a jak budou daleko, taky utečeš!“ Maria neměla čas protestovat, protože ji Světlana hned hnala k sudu. Jen co si tam Maria vlezla, se objevili pronásledovatelé. Podívali se do obou stran. Světlana šla směrem k nim. Snad si ji nevšimnou. Vincent pomalu šel ve směru Marii. Světlana zatím tiše prosvištěla kolem něj. Leonard zatím hlídal vzadu. Jeho otec, se nebezpečně blížil k sudu. Světlana to vše viděla. Co teď budu dělat? Nevěděla si rady. Dostala další velice dobrý nápad! Velice tiše zvedla ze země kámen, a vší silou ho hodila ve směru, kterým chtěla běžet. Leo se dal do běhu v směru, kde kámen zarachotil. Vincent chvíli odolával, ale nakonec se dal do běhu také… Nenašli je. Světlana došla k sudu, zatím už byla Maria venku. Beze slova se objaly, a začaly plakat. „Utekly jsme! Utekly!“ Radovaly se jedna přes druhou….

Dvě ženy šly beze slova po ulici. Chtěly začít znova. Chtěly svět bez Malum-ferrů. Za Světlaniny zlaťáky si chtěly koupit v hlavním městě pěkný domeček. Ale prvně chtěly vše říct Císařské Legii. Svět bude lepší. Bez Stínovrahů. A žeby? … Světlana byla těhotná…

Udělené body : Eclipse (5/10), L.S.D. (6/10)

Komentář : Mno, námět velmi dobrý, zajímavý. Nicméně se mi nelíbilo „ležérní“ odbytí, spousty nejasností a i na fantasy velké množství nereálných věcí (tím myslím dva lidi co se do sebe zamilujou během jedné noci). Na jednu stranu z toho mám příjemný pocit, na druhou stranu naopak.