23. Poté, Lea94

Jednou si dole a jednou nahoře. Zněl mi v uších ještě doznělek písničky z obchoďáku. Cestou kdy jsem běžela do krytu, sem si jí pobrukovala. Dneska to byl zase takovej normální den. Jen ta zrůda by mi nemusela kroužit nad hlavou a pokoušet se mě sežrat. Ale co, každej den nemůže bejt posvícení.

Vše začalo nějak takhle. Když jsem se narodila, bylo nějakých 100 let po výbuchu atomové bomby. Země se ještě moc nevzpamatovala. Žily zde jen jakési zmutované příšery, které lovily lidi. Nebo alespoň ty zbývající. Lidský druh byl na vyhubení. Co vím, tak přežil jen náš kmen. I když kdo ví, co je za mořem. Moře je všude. Ale do něho nemůžeme, tam žijí ještě horší příšery nežli zde, a to je co říct.

Postupně se z malého mimina stala žena, já jsem rostla a postupně rozvíjela své bojové schopnosti. Ne, že bych byla nejlepší. Takový sladký průměr. Jen nevybočovat, tímhle heslem jsem se řídila už od malička. A zatím vždy se mi to vyplatilo. Nyní mi bylo 17let. Bydlela jsem sama v jednom opuštěném krytu. Už nebylo dobré žít v tlupách. Obludy se zdokonalily v lovu, a jakmile zahlédly mnoho lidí pohromadě, zaútočily. To jsme zjistili brzy, a proto se každý kdo mohl, vydal vlastní cestou. Ostatní kmeny na to nejspíše nepřišly, anebo prostě jen už neměly dostatek sil. Kdo ví. No zeptat se jich na to nemůžeme, poněvadž jsou mrtví. Tedy alespoň doufám. Zombie bych tu mít nechtěla. Už takhle nestíhám.

Jako každý den jsem si šla zase shánět něco k snědku. Opatrně jsem vylezla z krytu ověnčená nesčetnou municí, pokud se to ovšem dá tak nazývat, ale někde jsem to četla… Ano umím i číst a počítat tedy… alespoň základ…

Došla jsem na okraj města. Všude se valily chuchvalce písku. Narazit na kousek zeleně bylo skoro nemožné. I vody bylo poskrovnu, ale co, moči je vždycky dost. Šla jsem tedy dál do města. Napínala uši, avšak slyšela jsem jen ticho a skřípění pouličních billboardů, které slibovali například účinnou pastu proti paradontóze, no jak milé. Šla jsem ještě asi hodinu. Tohle bylo sakra velké město. Ale jídlo už skoro nikde nebylo. Rozhlížela jsem se tak kolem sebe a docela se těšila na to, až zas potkám nějakou potvoru. No co… nebylo co jíst a obludy mají docela chutné maso. Horší je bylo nějak dopravit do krytu, aniž by si toho všiml někdo jiný. Vytáhla jsem mačetu z pouzdra a začala vyřvávat jak na lesy. Nic. Dneska asi vážně nebudu mít štěstí.

Zašla jsem do jakési postranní ulice. Hm asi zde býval bordel. No jo to mám z těch knížek. Aspoň něco zbylo po minulé civilizaci. A ještě ty podivná města. Hm museli to být zvláštní lidi. Zapředla jsem se do úvah a nevšimla si jedné zvláště odporné obludy, která se mi nehlučně vznášela nad hlavou.

Přirazila mé k zemi, jen to prasklo. Au můj nos. Tak za tohle zaplatíš, okamžitě jsem vstala, v ruce třímaje mačetu a koukla na vetřelce, jenž mi zrovna zlomil nos. Na tváři se mi objevil úsměv a začala jsem se prohýbat smíchy, skončilo to až bolestí bránicí. Vždyť to je teprve mládě. Krásné mládě. Není ani tak znetvořené jako ostatní. Kdoví co bylo zač dřív, než vybuchla atomovka. No nic hlad je hlad. Tak ať ho to aspoň nebolí. Vzala jsem luk, nabyla šípem… Avšak v tu chvíli se odkudsi ozvalo táhlé:

„NE!“

Nervózně jsem se ohlédla po zvuku. Příšerka také.

Za mnou stál jakýsi chlapec. Mohlo být mu, tak 12let. I když zdání většinou klame. Nechápavě jsem se na něho podívala.:

„ Co je?“ řekla jsem.

„Nezabíjej ji!“

„Ji ?“ podivila jsem se. To je holka?

„Jistě že ji!“ řekl dotčeně a hvízdl.

Ta malá potvůrka k němu přilétla. Což mě docela udivilo… Ona ho poslouchá? Příšery poslouchají?! Co to?

Pořád jsem se na něho dost nechápavě dívala a těkala z obludky na něj.

„Jak to že tě poslouchá…? Vždyť na mě zaútočila a… a vůbec vždyť to je zvíře…“

„Ona nám jen sháněla potravu… a ty si myslíš, že zvíře nemůže poslouchat? Proč by nemohlo? Už ji mám přes rok a jsme nejlepší přátelé!“

Tak on se snad ještě urazil… Pomyslela jsem si.

„Dobře ale to přece nejde. No vždyť. Vlastně já nevím, když teď o tom tak přemýšlím. Já jsem to nikdy nezkoušela…“ řekla jsem zahloubaně.

On jen pokrčil rameny, otočil se a i s tou malou zvláštní potvůrkou odešel.

Celý den jsem na něj myslela. Jídlo už jsem nesehnala. Byla jsem hlady, jako obvykle.

Další den jsem znovu vyrazila do města, avšak na opačnou stranu. Snad se mi dnes poštěstí. Už mám opravdu strašlivý hlad. Zhruba v půli své plánované cesty jsem uviděla hnízdo jedněch oblud. Zrovna čekali mladé. Hm výborné pomyslela jsem si. V hnízdě je jen otec… Když ho zabiju tak za chvíli přiletí matka, protože vycítí nebezpečí svých potomků, budu mít tak na týden o potravu vystaráno, možná i na déle, když jejich maso dobře uskladním a pak ty chutná vejce…

Už jsem o tom zbytečně nepřemýšlela a raději se do toho dala. Nabyla jsem tětivu. Čistý průstřel lebky. Výborně. Teď jen neztrácet trpělivost. Zalehla jsem za dříve snad popelnici. A čekala.

Už mě to vážně nebavilo. Ale představa, že si hezky donesu maso s vejci do krytu a pak tam vtrhne jejich matka a všechno mi zas odnese, nebyla příliš lákavá. Takže raději ještě počkám. Alespoň do setmění. Pokud ovšem už není mrtvá a já tu nečekám úplně zbytečně…

Konečně nějaká příšera letí. Kruci to je ale samec… Snad jsem nezabyla samici… Ne to byl určitě samec… to snad ještě poznám. No, si myslím mi chce ukrást jídlo! Napjala jsem tětivu a další mrtvola se skácela k zemi. Hh To bude přímo posvícení. No zkusím rozbít jedno vejce, snad alespoň to, samici přiláká. Pokud ovšem už není opravdu mrtvá.

Rozbila jsem vejce. Už jen tak 3-4dny a vylíhly by se… No výborně o jedny potvory míň. I když pokud by vyhynuly tak by šli lidi s nimi. Oni jsou vlastně naše skoro jediná potrava.

Uvelebila jsem se zase na zemi a vyčkávala.

Nic.

Kašlu na to. Čekám tady celou noc, už se rozednívá. Holt mám smůlu no. Už bude asi mrtvá a ležím tu s kručícím žaludkem úplně zbytečně.

Postupně jsem dotáhla obě zdechliny do mého úkrytu. Poté jsme šla pro vejce.

Dneska jsem se najedla dobře. Ale ten kluk s tou příšerkou mi pořád vrtal hlavou. Co to taky zkusit? Taková pomocná síla by se hodila…

Nepřemýšlela jsem dál a jedno vejce dala stranou. No co, buďto se něco vylíhne, anebo ho sním. Dávám mu tak 4dny.

Na lov teď nejméně týden chodit nemusím, a taky že ne. Zabezpečila jsem kryt a pokoušela se o jeho lepší ukrytí.

Další dny se toho moc zajímavého nedělo. Takové obvyklé činnosti a stavy… Přehnala se písková bouře. Zaútočila na mě tlupa příšerek. – Ještěže to byly jen mláďata, a když poznali, že na mě asi nemají, odtáhli. V případě starších a tudíž i větších oblud bych to nemusela přežít.

No už tu byl pomalu čtvrtý den od toho, co jsem ukořistila vejce. Nachytala jsem se při tom, že na něj dychtivě koukám při jeho sebemenším záchvěvu. Nesnášela jsem se za to. Co z něho může být? Nic, stejně se mi jí nepodaří vychovat.

Pátý den když jsem se chystala vejce sníst, uchopila jsem ho do dlaní a ucítila malý záchvěv. Trošku mě to zarazilo. Já jsem vlastně ještě nikdy neviděla klubání oblud, došlo mi a o to víc jsem byla napjatá. Došlo k dalšímu cuku vajíčka. Opatrně jsem ho položila na zem. Jakmile jsem to udělala a poodstoupila, vejce se prudce protrhlo a vyvalila se z něj fialová tekutina. Uprostřed ní byl jakýsi maličkatý zárodek. Příšerka.

Přišla jsem k ní blíž… Oh. Byla jsem smutná. Je mrtví, ani se nepohnul. Zárodek se prostě dostatečně nevyvinul. Asi je třeba vzít ho od matky už vyklubané. No co. Pomyslela jsem si. Zkusím to znovu. Ale jindy. Teď půjdu na lov. Už mi pomalu dochází jídlo.

Když jsem už skoro odsunovala nesčetné závory, které zabraňovaly, aby se ke mne dostal písek či příšery. Cosi za mnou vydalo podivný zvuk. Prudce jsem se otočila a viděla příšerku, jak na mě kouká svými kukadly a máchá křidly. Ona chtěla za mnou!

Jak byla rozkošná. Tak jak se mi zdály ostatní obludy nechutné a hnusné. Prostě jen nutné zlo na potravu. Tak takhle se mi zdála roztomilá a krásná. Vztáhla jsem k ní ruce a přitiskla ji na hruď. Ihned jsem si ji zamilovala.

Po celý týden jsem ji nechala zavřenou v mém krytu a vycházela jsem jen na nutné výpravy pro potravu pro nás obě. Jinak jsem se plně věnovala jí a její výchově.

Za několik dnů, když už se mi zdála dostatečně silná a poslušná jsem ji vzala s sebou na mou výpravu za potravou. Šla jsem a ona poslušně letěla vedle mne. Dorazily jsme až do jakéhosi obchoďáku… Hm tady jsem snad ještě nebyla! Pomyslela jsem si. No co. Možné to je. Poohlédla jsem se, jestli zde nenajdu nějaké jídlo. Nenašla. No co zkusit se má vše. Když jsem vycházela z jedné místnosti celého areálu obchodu, uslyšela jsem hrozný řev obludy. Moje maličká potvůrka- ještě jsem jí ani nedala jméno. Ale jakoby se rázem celá proměnila… Neměla jsem však čas nějak se touto věcí zabývat, jelikož do areálu vtrhla obluda. Samice. A v tu chvíli mi vše došlo. Tohle je její matka, kterou se mi nepodařilo zabýt. Nebojovala jsem. Ne s rozzuřenou samicí si to rozhodně nechci rozházet i tak to budu mít v životě ještě těžší a jak se říká jednou si dole jednou nahoře. A jako by mi přizvukovalo tranzistorové rádio, které se najednou při tom, když jsem do něj nechtěně uhodila, protože jsem pádila co nejdál odtud, hrálo písničku se stejnými slovy.

Jednou si dole a jednou nahoře. Zněl mi v uších ještě doznělek písničky z obchoďáku. Cestou kdy jsem běžela do krytu, sem si jí pobrukovala. Dneska to byl zase takovej normální den. Jen ta zrůda by mi nemusela kroužit nad hlavou a pokoušet se mě sežrat. Ale co, každej den nemůže bejt posvícení…

Udělené body : Eclipse (3,5/10), L.S.D. (6,5/10)

Komentář : No, nijak a ničím mne to bohužel nezaujalo. Také, pravopisné chyby. Máš jich tam spousty.