25. Na druhé straně, Brunette...

„Ondro je konec…mezi námi je konec,“ díval se mi tvrdě do očí až mě to šokovalo. Ale víc mě vyvedlo z míry, když mi došlo co vlastně řekla.

„Co? Cože? To myslíš jako vážně?“ hleděl jsem na ni. Jindy bych se zasmál, ale ten její pohled mi to nedovoloval.

„Ne, myslím to smrtelně vážně,“ ani jeden sval v jejím obličeji nenaznačoval smích.

„Proč? Co se stalo? Udělal jsem snad něco?“ nechápal jsem.

„Protože toužím po něčem jiném než co mám s tebou. Už mě to přestalo bavit,“ říkala to jakoby to byla ta nejjasnější věc na světě, ale pro mě to byl však naprostý opak.

„Jen tak? Najednou jsem ti začal vadit?“

„To nebylo najednou,“ sklopila oči, dneska první známka lidské lítosti. Pak jakoby si to uvědomila a vstala z gauče, na kterém jsme seděli.

„Mohl bys odejít prosím? Věci ti zabalím a hodím zítra.“

„Ale Kristy,“ přišel jsem k ní a pohladil ji po rameni, „to mi přece nemůžeš jen tak zničehonic udělat. Proč to děláš?“ odstrčila mě a otočila se.

„Prostě je konec. Víc ti neřeknu. Teď jdi,“ když se teď otočila zpátky měla na sobě zase ten svůj tvrdý pohled. Zvedla ruku a ukázala na dveře. Podíval jsem se na ni s poslední nadějí, že je to jen špatný vtip nebo aspoň sen. Ale nebyl. Otočil jsem se a odešel. Bez rozloučení…

Vyšel jsem z jejího bytu se zlomeným srdcem a rozhodnutý, že už ji nechci vidět. Došel jsem nevěřícně k autu, otevřel a nastartoval ho. Tupě jsme hleděl před sebe a v hlavě se mi opakovala její slova: Konec… Je konec…

„Ne,“ bouchnul jsem vztekle a bezmocně do volantu. Ne, zatřásl jsem hlavou. Chtěl jsem ji dostat z hlavy. Zařadil jsem jedničku a jel. Ale copak to šlo na ni nemyslet? Ne nešlo!…Už mě to s tebou nebaví… Toužím po něčem jiném… Procházky v parku, noci strávené spolu… To všechno se mi honilo v hlavě.

…její rty, úsměv, modré oči… To všechno jsem viděl před očima. Opět jsem zatřásl hlavou a uviděl jsem kočku, jak mi přebíhá před koly. Rychle jsem trhl volantem a sjel ze silnice. Světla mi ukázala strom přímo přede mnou…

Ležel jsem na břehu nějaké řeky. Hlava mě třeštila jako bych celou noc flámoval. Pomalu jsme si sedl. V první chvíli jsem si na nic nemohl vzpomenout, ale posléze se mi začaly zjevovat útržky vzpomínek- strom…kočka… Kristýna.

„Aaa,“ přidušeně jsem vykřikl bolestí, jak mě zabolela hlava. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Kde mám auto? Vždyť by tu někde mělo být, ale nikde jsem ho neviděl. Napadlo mě: Že by mě náraz odhodil daleko od auta? Ale to mi přišlo velmi nepravděpodobné, ale pro jistotu se tu porozhlídnul, protože jsem nevěděl, kde to jsem. Vůbec se mi toto místo nevybavovalo. Nebe bylo zamračené jako před bouřkou. Všechno kolem bylo šedé až tmavé. Nad řekou se převalovala mlha. Byla velmi hustá, protože jsem nedohlédnul na druhý břeh. Voda v řece měla šedohnědou barvu a nevypadala moc zdravě. Naproti řece byl tmavý a hustý les. Vypadal trochu nebezpečně. Najednou jsem uslyšel hlasy.

„Rózy no tak otevři,“ rychle jsem se otočil tím směrem, ale nikoho jsem neviděl.

„Přijďte až budete mít peníze,“ práskly dveře. Domyslel jsem si, že Róza zavřela někomu dveře přímo před nosem. Jestli tu jsou lidi mohli by mi pomoct. Vydal jsem se teda do toho lesa. Prodíral jsem se větvemi stromů a keřů. Asi po 200 metrech se před mnou objevilo dřevěné stavení, z kterého vycházela nějaká hudba a smích lidí. Odhodlaně jsem vyšel schody a vešel dovnitř. Ihned mě ovanul hospodský zápach smíchaný s něčím nechutným, co jsem nedovedl rozpoznat. Myslel jsem, že se pozvracím na místě, ale přemohl jsem se a šel dál k baru, za kterým stála číšnice. Ta se na mě mile usmála a zeptala se: „ Co si přeješ mladíku?“ Byl to stejný hlas, který jsem před chvíli slyšel.

„Prosím vás jak se to tu jmenuje?“ Servírka se na mě udiveně podívala: „No přece hospoda U Smrdutého tchoře,“ řekla nechápavě.

„A ty jsi odkud?“ zeptal se mě chlap, který seděl kousek ode mě.

„Z Troucnova.“ Jeho nechápavý pohled mi napověděl, že neví kde to je. Chtěl jsem mu to přiblížit, protože jsem přece neodjel daleko, ale Róza mi skočila do řeči: „Pojď za mnou.“ Odhodila utěrku a vyšla z hospody. Chvíli jsem jen hleděl, co se to děje? Ale potom jsem už spěchal za ní. Objevili se přede mnou další dřevěnice jako byl Tchoř. Na ulicích to docela páchlo. Připomínalo mi to trochu středověk…Najednou mi to docvaklo.

„Tady nejsou žádné paneláky? Kde jsou auta?“ zeptal jsem se Rózy, když jsem ji konečně dohonil.

„Cože? Aha. Jo no nejsou,“ pokrčila rameny a přidala do kroku. Já si ale nemohl vzpomenout, že by u Troucnova byl nějaký skanzen nebo něco podobného.

„Kde jsou?“ zeptal jsem se zděšeně, protože mi toto místo nahánělo brouka do hlavy.

„Všechno se dozvíš. Nestarej se,“ odpověděla jednoduše. Prošli jsme vesnicí a vyšlapali kopec, na kterém se tyčil malý kamenný dům, před kterým byla vysoká, železná brána. Róza zatřásla řetězy, kterými byla brána přivázána. Ty se svezly na zem a brána se otevřela. Dům na mě působil zastrašujícím dojmem. Zblízka byl velký a vypadal chladně. Róza 3x zabušila do dřevěných dveří, ty se samy otevřely. Že by byly elektrické? Pomyslel jsem si. Jak jsem očekával bylo i zde chladno a vlhko. Ve vzduchu se mísila zatuchlina a plíseň. V hale byly schody do 1. patra a na obou bocích byly 2 chodby.Róza zmizela v pravé chodbě. Šel jsem tedy za ní. Na konci chodby velké dveře.

„Počkej tam na mě,“ přikázala mi. Vstoupil jsem do nejudržovanější místnosti v celém domě. Byl tu praskající krb, před ním pohovka se stolkem. Na druhé straně byl pracovní stůl, za kterým byla velká červená židle. Byla tu i malá knihovnička a na stropě byl lustr se svíčkami. Na zemi byl zase krásný červeným koberec.

Najednou se otevřely dveře a vjel dovnitř nějaký velmi starý pán na dřevěném vozíku, který tlačila Róza. Jen co vešli požádal ten pán Rózu, aby nám udělala čaj. Róza se na mě povzbudivě usmála a odešla.

„Tak … Ty se jmenuješ Ondřej Žárský, je to tak?“

„A-ano,“ nechápavě jsem se na něho díval Jak to může vědět?

„Já se jmenuji Ralf. Jsem tu již dlouho a taky dlouho budu, jelikož jsem učitel,“ proč mi to povídá, nechápal jsem už vůbec nic, „vidím na tobě, že máš v hlavě plno otázek, ale ty si necháme na jindy, až na to budeš připraven. Víš toto není svět jaký jsi znal. Teďka jsi úplně někde jinde,“ odkašlal si, „jsi na onom světě. Jsi mrtvý Ondro.“ Vyvalil jsem na něho oči a v duchu si říkal co plácá. Asi to pochopil, protože pokračoval: „Narazil jsi přece do stromu, když jsi chtěl zachránit kočka, která ti skočila pod kola. Pamatuješ si to?“ Ano to jsem si pamatoval, ale… pomalu se mi to v hlavě spojovalo dohromady.

„Takže když jsem se vzbudil na tom břehu…“ nedokončil jsem myšlenku.

„Ano byl jsi na tvz. Druhém břehu. Ta mlha nad řekou je záclona mezi živými a mrtvými,“ mluvil klidně a vyrovnaně. Za to já jsem se sesunul na pohovku a nepřítomně hleděl do země. V hlavě se mi honily myšlenky: Já jsem se zabil. Kvůli Kristýně… Už ji nikdy neuvidím. Už nikdy nebudu…Podvědomě jsem se dotkl na prsou, jestli ucítím tlukot srdce, ale nebilo. Proč? Proč zrovna já? A proč zrovna teďka? Takhle jsem tam seděl dlouho dokud mě Ralf nevytrhl z myšlenek: „Ondřeji,“ zavolal na mě. Seděl zase přede mnou,ale už měl na sobě jinou deku, musel jsem tam být dlouho, „měl bych ti něco o tomto světě povědět. Většina lidí tu moc dlouho nevydrží. Jelikož mají před sebou ještě cestu. Tady je jen přechodné místo než si zvykneš na posmrtný život. Potom půjdeš na Poslední soud, kde se rozhodne, co budeš dělat dál. Všechno ti bude sečteno a už to nemůžeš změnit,“ napil se vína. Využil jsem jeho odmlky a zeptal jsem se: „Co bych mohl dělat dál?“

„To máš různé. První zařazení je Nebe, Peklo nebo se vrátíš zpátky a přidáš se k nám, kteří učíme žít mrtvé.“

„A tu jste už od začátku?“ skočil jsem mu do řeči.

„Ano, jde to taky vidět na mém těle,“ odkryl deku, pod kterou měl schované nohy. Z nich však zbyli jen kosti. Nevěřil jsem svým očím. Ralf jen přikývl a pokračoval: “Pak dostáváš různé funkce. Jen v pekle ti bude vráceno vše cos…“ najednou někdo zaklepal a vešla překrásná dívka. Světlou pleť lemovaly černé dlouhé vlasy. A nejlepší byli její oči, které se třpytili jako smaragdy.

„Promiňte, že vás ruším pane Ralfe, ale musíte si vzít svůj lék,“ řekla starostlivě.

„Děkuji Emílie. Vy se ještě neznáte, viďte? Ondřeji toto je moje pečovatelka Emílie. Emílie to je náš nováček.“

„Těší mě,“ vstal jsem a políbil ji na ruku, jelikož mi to přišlo z její doby. Ona se jen začervenala a stydlivě se usmála.

„Ondřeji už můžeš jít. Zbytek ti řekni někdy jindy. Jdi k Smrdutému Tchoři. Rozálie potřebuje pomocníka. Emílie prosím tě,“ požádal ji.

„Jistě,“ přiskočila k němu a přitom se na mě podívala a krásně se usmála. Poté odjela s ním z místnosti…

„Dobrý den Emílie,“ přišel jsem za ní. Emílie smutně seděla u studny.

„Dobrý den Ondřeji,“ usmála se smutně.

„Stalo se vám něco?“ sedl jsem si k ní.

„Ale ne…Nic se nestalo,“ snažila se tvářit vesele.

„Ale nepovídejte. To byste tu jinak neseděla jako hromádka neštěstí,“ argumentoval jsem.

„Víte, už mi…oznámili, že budu mít Soud,“ svěsila sklesle hlavu.

„Soud?“ myslel jsem, že už ho měla.

„Ano,“ zaplnily se jí oči slzami, „ale já nechci odejít,“ to už se rozplakala úplně.

„Však se můžete vrátit. Všichni přece ví, že Ralf potřebuje pomoc a on si na vás zvykl. To mu přece neudělají,“ vůbec to nepomohlo. Dál usedavě plakala a já jsem jí jen hladil po zádech a snažil se ji utěšit. Po chvíli přestala vzlykat a podívala se na mě uslzenýma očima.

„Děkuju. Nahoře jste musel být hodný člověk s dobrý srdcem.“ Pouze jsem se pousmál a namítl jsem: „Ne to vy jste musela být skvělá!“

„Ne to jsem nebyla. Byla jsem služebná jednoho pána, který mě mlátil. Vždycky říkával, že si to zasloužím,“ řekla smutně. Začala mi vyprávět o svém životě. Bylo mi jí líto. Proč se toto stává takovým hodným lidem? Chtěl bych ji předtím vším ochránit. Nezaslouží si to. Je tak hodná, krásná a milá. Ten darebák se musí smažit v pekle, ale neptal jsem se, co se s ním stalo, jelikož jsme nechtěl, aby na něho myslela. Začal jsem ji na oplátku vyprávět svůj příběh, jak jsem se tu dostal.

„Ona vás jen tak opustila?“ podivila se.

„Asi ano. To se už jen tak nedozvím,“ přisvědčil jsem.

„To je mi líto. Vy si to nezasloužíte,“ celou dobu se mi dívala upřímně do očí, „jej to už je tolik hodin?“ zděsila se a vyskočila na nohy, „pan Ralf má dostat své léky.“ Vzala si svoje věci a loučila se:“ Děkuju vám za všechno, jste moc hodný, že jste mě vyslechl.“

„Když už toho o sobě tolik víme, mohli bychom si tykat,“ podal jsem ji ruku, „Ondra.“

„Ema,“ letmo mi ji stiskla a už utíkala pryč…

„Ahoj Emy,“ přišel jsem za ní v noci. Od doby, kdy jsem se dozvěděl, že Emílie odejde k Poslednímu soudu, už uplynulo pár týdnů. Za ty jsme se spolu párkrát viděli a já jsem zjistil, že mi není lhostejná. Najednou jsem začal vidět tenhle svět jako obyčejný. Předtím to byly jen mrtvoly a já byl jedním z nich, ale teďka to byli zase lidské bytosti. Emy mi ukázala, jak krásné to tu je. Nejkrásnější však byli chvíli strávené s ní.

„Co tu děláš?“ vykulila na mě oči.

„Přišel jsem za tebou,“ vstal jsem ze schodů.

„Za mnou? Proč?“ zeptala se nechápavě.

„Já… já jsem tě potřeboval vidět,“ říkal jsem to se sklopenýma očima, protože jsem se bál odmítnutí.

„Proč?“ zeptala se opět.

„Protože jsi mě očarovala,“ přistoupil jsem k ní a zase jsem ucítil její vůni. Chtěl jsem se jí dotknout, držet ji v náručí, ale pořád jsem se bál, že se zalekne.

„Co to povídáš?“ opět se mile usmála. Tím jen ještě zvětšila touhu po ní. Jak si se mnou hrála, zasmál jsem se.

„Že jsem se do tebe zamiloval,“ odhodlal jsem se. Zůstala na mě koukat, zdálo se, že ani nedýchá. Dívala se na mě jako by chtěla zjistit, jestli to myslím vážně. Pokračoval jsem tedy: „Už jak jsem tě viděl poprvé. Nic krásnějšího jsem do té chvíle neviděl,“ pomalu jsem ji jednou rukou chytl kolem pasu a přibližoval jsem se těsně k ní, přitom jsem se jí díval do očí, „víš když tě nevidím tak mám špatnou náladu, ale jen co tě zahlédnu, tak hned se mi zlepší svět. Stačí vědět, že tu někde se mnou jsi,“ už jsem byl těsně u ní a šeptal. Druhou rukou jsem se jí zjemna dotkl brady a pomalu jsme se k ní nakláněl: „Miluju Tě, princezno moje,“ políbil jsem ji. Bylo to jako líbat nejsladší ovoce na světě. Byla tak křehká, až jsme měl strach, že ji nějak ublížím. Když jsem se od ní odtáhl, podívala se na mě a zašeptala se skloněnou hlavou: „Taky nemyslím na nic jiného než na tebe.“ To co řekla ve mně vyvolalo obrovské štěstí a pevně jsem ji objal. Nikdy ji už nepustím…

Udělené body : Eclipse (5/10), L.S.D. (4/10)

Komentář : Mno, Vendy… vím že umíš psát i líp. Spousty pravopisných chyb a, bohužel, nijak zajímavý námět.