27. Jednou jsi dole, jednou nahoře, Nikitana

Ksakru, už zase porušuju své předsevzetí. Stojím v koupelně, ruce obmotané kolem klučičího těla a můj jazyk prozkoumává právě jeho ústa. Asi by chtělo vysvětlit, proč tu jsem. Všechno začalo to takhle:

Byl silvestr a já ho trávila ve Svatoňovicích s mámou a jejím přítelem Láďou u jeho mámy. Byl tu i jeho synovec Michal s rodičema. V té době mu bylo necelých šestnáct a Michal byl už skoro plnoletý. Večer jsme celá rodina trávili doma u televize, chlebíčků a…a největšího lákadla večera-alkoholu. Před půlnocí jsem už měla docela napito-trochu jelzina, vína, medoviny a likéru.Těsně před začátkem Nového roku jsme se vydali na místní náměstí shlédnout ohňostroj. Po krásné podívané jsme "doklopýtali" zase domů a tam se ještě chvíli pilo. Mně se nakupilo ještě víno a šampaňské. Michal ten už byl taky docela opilej. Možná jsem zapomněla říct, že jsme se viděli už podruhé a napoprvé mi řekl, že se mu líbím. On se mi taky líbil. Do té doby jsem s nikým ještě nechodila a s nikým se nelíbala. Ráno Nového roku 2007 jsem se šla osprchovat jako poslední. Všichni už byli zalezlí, jen Michal prošel ještě kolem a tak jsem se chytla příležitosti a řekla, že mi ještě nedal pusu na dobrou noc. Z pusy se nakonec vyklubalo moje první líbání. Jelikož jsem se bála, aby nás nikdo neviděl,tak jsme se rozloučili a já se šla tedy umýt. Když jsem vylezla z koupelny, čekalo na mě překvapení. Michal tam ještě seděl na schodech. Jak mě uviděl, vstal a znovu jsme se začali líbat. Ptala jsem se ho,jestli mu nevadí, že má holku, protože v té době byl zadaný. Řekl, že ne , že ona se to stejně nikdy nedozví. Tak jsme pokračovali, až jsem já nakonec skončila s rukou v jeho kalhotách a on s rukou pod mým tričkem. K ničemu víc ale nedošlo. Já jsem se musela vrátit do pokoje, aby máma neměla podezření.

Ráno jsem vstala kolem páté, protože jsem nemohla vůbec usnout. Těšila jsem se až uvidím Míšu, ale to jsem netušila, co se přes noc stalo v jeho hlavě. Prostě a jednoduše na všechno zapomněl. Když jsem se totiž odhodlala vejít do jeho pokoje, ještě spal, ale když se probudil, tak se mě zeptal, co tam dělám, jestli se něco stalo. Odpověděla jsem mu otázkou, jestli si na nic nepamatuje. Odpověděl, že na co si má pamatovat. Byla jsem hodně naštvaná, ale jen jsem se zvedla, odešla nahoru do svého pokoje a vybrečela se tam. Moje první líbání a on si na to nepamatoval! Tehdy jsem si dala předsevzetí, že se nebudu líbat s opilýma klukama.Potom jsme se viděli asi o půl roku později, ale nic se nestalo, i když upito jsme měli taky.

Až teď v září znovu stojím u Michala a naše rty jsou spojené. Tentokrát je sice zase opitej, ale proč si trochu neužít? Dneska jsme pro změnu slavili narozeniny. Já jsem se taky trochu napila a přiznávám, že mi je teď trochu blbě, ale co nadělám. Radši se znovu přivinu k Míšovi, a jelikož nikdo není vzhůru, nemám takový strach a klidně zavírám oči a zasunuju mu jazyk do úst. Po pěti minutách přeci jenom odcházím, ale protože se nahoře nedá spát, vydám se do pokoje za Míšou, kde spí se svým sedmnáctiletým bratránkem Martinem. Vlezu si k nim do postele, pod Michalovu peřinu a přisunu se k němu. Děláme jakože se o sebe vůbec nezajímáme, protože Martin o ničem neví, ale pod peřinou se hladíme na všemožných místech. Když Martin odejde, tak se na sebe vrhneme-líbáme se, hladíme…a v tom Martin rozrazí dveře. "Klidně pokračujte dál, já tu nejsem," řekne, když se od sebe odtrhneme. Už nepokračujem. Martin znovu zabere své místo v posteli, ale se změnou, že já ležím na kraji postele vedle Míši. Ještě asi hodinu se pod peřinou hladíme, vzrušujeme a potom usínáme. Teda kluci usínají. Já zase, jako tenkrát, usnout nemůžu. Navíc mi začíná být blbě, snažím se vyprostit z postele, ale jde to ztěžka. S Míšou jsme totiž usli všema svýma končetinama zaháknutýma do sebe, když se konečně dostanu z jeho spárů, doběhnu na záchod a tam ze sebe všechno vyklopím. Poté se stěží doplazím do postele, ale usnout pořád nemůžu. Míša asi v pět hodin vstává a odchází neznámo kam. Ráno se tedy, asi po hodinovém spánku, probouzím jen vedle Martina. Zjišťuji, že Michalovi bylo hodně blbě, tak spal v obýváku. V devět ráno volám sestřence, abych se s ní podělila o všechny detaily, když skončíme, tak se jen stihnu pozdravit s Michalem a už odjíždějí. To jsem ale blbá, ani jsem se nestihla zeptat, jestli si to pamatuje. Okamžitě tedy usedám za počítač a píšu mu mailem vzkaz, jestli si to pamatuje. Na odpověď si budu muset počkat do zítřka. Je neděle, z prodlouženého víkendu nám už zbývá jen pár hodin a ty strávím v autě na cestě domů a přemýšlením o Míšovi. Druhý den celá nažhavená usedám za počítač v knihovně (doma internet nemám) a naťukávám známý login a heslo. Jó! Je tu vzkaz od něj. Ten vzkaz mluví za vše: PAMATUJU…

O měsíc později:

To snad není možný, nejenže musím na Michala pořád myslet, ale on se mi musí objevovat i v televizi. Po dlouhé době se koukám na nějaký film a zrovna v něm hraje kluk, kterej je mu hodně podobnej. Jedná se o film Kvaska, který je z prostředí muzikálu a hlavním hrdinou je zrovna herec Filip Tomsa, který mi Míšu připomíná. Proběhne krásna erotická scéna mezi ním a jeho filmovou partnerkou Luckou Vondráčkovou a já si říkám, že by bylo úžasný, kdyby se mi něco takovýho stalo s Míšou. Eh…já asi slyšela špatně, teď řekli jaké skutečné jméno má Filip Tomsa ve filmu (říkají mu Miky-tak si upravil jméno po útěku z vězení) a já slyšela, že se jmenuje Michal Šrámek. To nemůže být pravda! Tak se přece jmenuje můj Míša! Dobrý vtip-nejenže je mu podobnej, ale on má v tom filmu dokonce i stejné jméno a příjmení. Dobrý vtip taky je, že jsem si ohromně řekla,že se upnu na nakupování dárků a nemám nakoupený ani jeden dárek a to jsou Vánoce už za 26dní! Jestli takhle budu sedět pořád doma a přemýšlet nad Michalem, tak pod stromečkem ode mě nikdo nic nenajde.

Tak dneska jsem se konečně odhodlala a začala nakupovat dárky. Mám nakoupeno už skoro pro všechny, jen pro babi z Prahy a tátu jako poslední zbývá dokoupit, ale na to je ještě čas, protože s nimi se uvidím až po Vánocích. Vybírat dárky je docela fuška. Pro sestřenku a mámu to byla jasná volba-kosmetika, ale co chcete koupit sedmdesátiletému dědovi z rozpočtu 50 Kč? Nakonec jsem vybrala nějakou keramickou blbost, jestli se mu to bude líbit už je vedlejší. Taky jsem přemýšlela, jestli mám něco koupit Míšovi, ale říkala jsem si, že je to zbytečný, protože ani nevím jestli se uvidíme a poštou se mi nic posílat nechce. Káždopádně už je jistý, že u nás na Vánoce bude Tereza( Láďova dcera), takže do Svatoňovic se pojede, ale jak jsem řekla,jestli tam bude Michal, to nevím. A když tam bude, tak se určitě můžu připravit na nějaké dobrodružství.

Už jen týden a zase jedeme na Šumavu pro Terezu. A při té příležitosti si Láďa určitě nenechá ujít šanci stavit se u svýho kámoše Karla, takže já se opět uvidím s Karlovým synem Kájou. To jsem zvědavá jak naše setkání zase bude probíhat! Doufám, že ne jako minule! A taky doufám, že si opět něco nehodlá přivlastnit, jako předtím ty básničky. No, uvidíme…

A je to tady! Už zase sedím v autě, tentokrát směr Horažďovicko, v uších mám mp3 a když na mě někdo mluví, tak má holt smůlu, protože já ho neslyším-to mámu nejčastěji vytočí, ale to jen tak mimochodem. Uběhlo to strašně rychle. Připadá mi to jen jako měsíc od minulých Vánoc, ale on už je to celý rok! Už za dva roky maturita…radši na to nemyslet! Zpátky k cestě-za hodinku bychom měli být na Velkým Boru, tam vyzvedneme Terezu, potom se jede za Kájou a odtud hurá domů. Na chviličku usnu, a pak se po té „chviličce“ dozvím, že už jsme na místě. Ještě napůl ospalá zdravím Terezu. „Čáu!“ „Pic! Jak ses na mě těšila?“ nasedá s touhle otázkou do auta. „Super, když k tomu přidám ještě svou ségru, takže Vánoce v pěti a ještě k tomu s dvěma mladšíma sestrama, co víc jsem si mohla přát?“ najednou se zcela proberu. „A co kluci?“ pokračuji dál. „Jó, dobrý. Teď chodím s jedním osmákem,“ udiveně se na ni podívám. Tereze je teprve devět, ale s klukama má asi zkušeností víc, než já v jejím věku. Jelikož do Chanovic je to jen pár kilometrů, jsme tam během deseti minut.

„Zdarec! Dobrý den!“ zdravím se s Kájou a jeho rodičema. „Čau,“ zdraví mě ještě o poznání míň vřeleji než minule Kája. A tak tam celou dobu jen sedím a směji se řečem jeho táty. „A co dostaneš na Vánoce?“ jediná otázka na kterou se ho zeptám. „Přál jsem si míč Níke, tak asi ten,“ odpoví jednoduše. Když už se zvedáme k odchodu, tak nás ještě zastaví Káji táta. „Málem bych zapomněl! Mám vám vzkázat od Martina, že Jirka mu říkal, že se tam máte pro něco stavit.“ „Jé, co zase ten můj bratr chce?“ pronese jen tak mimochodem Láďa. A tak jedeme ještě do Želvice. Srdce mám až někde v krku, protože nejspíš uvidím Michala, jestli je doma. Nikdy jsem u nich nebyla, představovala jsem si to jako nějakou vesnickou chalupu, ale ve skutečnosti jde o normální velký rodinny baráček. Nebydlí v něm totiž jen Michalova rodina, ale také rodina jeho sestřenky Tiny. „Nazdar Láďo! Ahoj holky! To jsem rád, že ti to vyřídili,“ přivítá nás Jirka. „A co pro mě teda máš?“ optá se Láďa. „Vlastně, pro tebe nic. Jen jsem tě chtěl poprosit, jestli bys nebyl tak hodnej a nehodil dárky od nás do Svatoňovic, protože jsem slyšel že tam jedeš,“ přizná. „Hm, klidně.“ „Dík. Nechcete jít dovnitř a dát si kafe nebo čaj?“ Prosím, ať odpoví jo, prosím. Hypnotizuji ho pohledem. „Víš, my spěcháme…,“ odpoví bohužel. „Ale no tak! Patnáct minut vás nezabije!“ přemlouvá ho. „Tak dobře,“ odpoví. Jóóóó! A jde se dovnitř. Všude se dívám, jestli někde neuvidím Michala, ale mám smůlu. V kuchyni se posadíme a všichni si něco dají, kromě mě. Ksakra mám se zeptat, jestli je Míša doma? To bude podezřelý. Ježiš, už jsem paranoidní. Musím to risknout… „Eh, Michal je doma?“ odhodlám se nakonec. „Jó, je u sebe nahoře.“ Pokývám hlavou. Super!! „Jestli chceš, tak za ním běž. Jsou to první dveře po levé ruce.“ „Jo,“ odpovím a už cupitám nahoru. Zaklepu na dveře, o kterých si myslím, že jsou ty pravé a vstoupím. „Ahój! Překvápko!“ usměji se na Míšu, který sedí za počítačem. „Wau, co tu děláš?“ kouká na mě překvapeně. „Měli jsme sem pro něco přijet, tak jsem tady.“ „Jó aha, ty dárky. Já zapomněl.“ „A co děláš?“ „Píšu si na ajsku s kámošema.“ Ahh on je táák pěknej. Jetšě má na sobě pyžamo, ale přesto mu to děsně sekne. Prostě by stál za hřích. Hřích? Hm, to není špatnej nápad. „A jak se máš? Chodíš s někým?“ vybalím na něj otázky. „Jde to. A teď zrovna chodím s jednou holkou,“ odpoví. „Ještěže nechodíš s klukem!“ zasměji se. „Tak to myslím nehrozí,“ taky se zasměje. Pořád sedí u komplu, hlavou otočenej k monitoru, i když se spolu bavíme, tak něco cvaká do klávesnice. „Hej, nechceš toho chatování už nechat? Pojď, sedni si a věnuj se mi,“ vypálím. „No jó…,“ řekne znuděně. „Nebo snad chceš, abych se sebrala a šla dolů?“ „To zrovna nemusíš, no.“ „Tak pojď, sedni si,“ vybídnu ho a on si jde konečně ke mně sednout. Když sedíme vedle sebe, tak si neodpustím dlouhý pohled do jeho očí. „Tak, jak se ti mám jako věnovat?“ zeptá se mě a já jeho otázky okamžitě využiji. „To nech na mě…“ „Myslíš, že by tvé holce vadilo toto,“ zavřu oči a lehce ho políbím na rty. Jak ráda po dlouhé době zase cítím známé rty! „Nevím, jestli by to vadilo mé holce, ale mně rozhodně ne…,“ na oplátku mě políbí taky, ale hodně vášnivě. Usměji se. Po tomhle polibku už na nic nečekám a začínám z něho strhávat oblečení. „Nechtěla bys zamknout?“ navrhne. „Dobrej nápad,“ vydoluji ze směsice polibků a vzdychů. Odtrhnu se od Míši a dojdu otočit klíčem v zámku. „Něchtěla bych být přistižena in flagranti.“ „Ani já,“ shodneme se a dál pokračujeme v zkoumání těla toho druhého. Je to tak divoký, že ani nestíhám vnímat, kde právě je jeho jazyk, kde mám ruku, ani jestli jsme nazí. Tak tu poslední informaci jsem prozkoumala a zjistila jsem, že oba jsme úplně, ale úplně nazí. „Můžu,“ zeptá se po chvilce a já pochopím, co myslí. „Jo, musíme rychle. Nebo sem přijdou, že už musím jít.“ Drsně do mě vnikne, ale v té chvíli mi to připadá jako to nejhezčí, co jsem kdy prožila. Pohybujem se ve stejném rychlém tempu. Na romantiku tu není čas, ani na slova. Jen si užíváme tělo toho druhého. Možná taky proto, kvůli té nezvladatelné živočišnosti, vyvrcholíme oba skoro ve stejný okamžik. Poté asi ještě minutku vedle sebe ležíme a já si pak začínám sbírat své saky paky. „Představovala jsem si jak tě svedu, ale že to bude tak vášnivý, to by mě nenapadlo ani ve snu,“ přiznám. „Mě by nenapadlo, ani to že si dneska užiju tak parádní sex. Hlavně se to nesmí dozvědět Monika-moje holka,“ zamyslí se na vteřinku. Tu poslední větu mohl vypustit, ale tím se nebudu trápit. „Byla to paráda. Až budeš ve Svatoňovicích, tak si to můžem zopakovat,“ mrkla bych na něj-kdybych to uměla. „Beru tě za slovo.“ „Ok, já už půjdu radši dolů,“ zastavím se u něj, znovu se mu podívám dlouze do očí a naposledy ho políbím na rty. „Pa,“ rozlouím se. „Měj se. Čau!“ Odemknu dveře a těsně za nimi se objeví Láďa. „Kde jsi? Už jedeme.“ Přes kousek otevřených dveří pozdraví ještě Michala a já se na něj ještě stihnu usmát. Pak slezeme dolů a znovu se vydáme směr domov. „Coste tam celou dobu dělali?“ zeptá se mě v autě máma. „Povídali si, já si zašla ještě na icq a ták,“ zalžu a máma nechápavě zakroutí hlavou.

Druhý den se probudím, pomalu otevřu oči a uvědomím si, že dnes jsou Vánoce. Překvapivě mě to nenaplňuje radostí, ale spíš smutkem. Vlastně to nemám s kým pořádně oslavit, jasně s rodinou, ale takhle je to každý rok a já bych na Vánoce chtěla mít aspoň jednou v životě kluka. Pepa mě opustil, Martin se na mě vykašlal a Michal ten si žije svůj život někde jinde. Včera jsme spolu sice prožili parádní úlet, ale on mě nemiluje, má jinou holku, pro něj to bylo jen jednorázový potěšení-bohužel ne tak pro mě, protože já se zamilovala. Po tomhle rozjímání se obleču., nasnídám a máma mě pověří výrobou chlebíčků. Při mazání pomazánky se mi najednou spustí slzy a já je nemůžu zastavit. Sama nevím proč. Možná je to tím pocitem samoty, tíživá bolest u srdce, že nikdo se o vás nezajímá, všichni jsou teď v obýváku, hrají hry na PC a já sama mažu chlebíčky. Sama. Z obývacího pokoje sem doléhá smích a já pořád brečím. V tom přijde máma. „Co ti je? Proč řveš?“ zeptá se mě a já tak napůl popravdě odpovím, že nevím. Zbytek dne strávím na netu a ve čtyři hodiny se jde pro dárečky k babičce. Proč mi to pořád nepřipadá jako Vánoce? To už jsem tak stará, že si je neumím vychutnat? U babičky dostaneme k Vánocům peníze a pustíme se do chlebíčků a cukroví. Zase se málem rozbrečím. Dneska jsem trochu naměkko. Já jdu pak ještě za mojí nevlastní babičkou, pomůžu jí s nastrojením stromečku, spořádám ještě pár kousků cukroví a jdu domů. „No, kde jsi? Už je večeře!“ vyjede na mě máma jen co za mnou zabouchnou dveře. „Tak promiň! Jak to mám asi jako vědět, když jsi řekla, že večeře bude až v sedm a je teprve půl šesté!“ „Tak jsme si to rozmysleli.“ Ani se nestihnu pořádně rozkoukat a už jsem usazená k štědrovečerní večeři. Pěkně nám to začíná. Spořádám asi jen půlku, protože jsem měla to cukroví. Kdybych věděla, že bude večeře tak brzo, tak ho samozřejmě nejím. Ale to by mě o tom nejdřív někdo musel informovat, jak se zdá tak jsem tu navíc. Po večeři už chtějí jít hned k dárkům. Ksakru! Vždyť každý rok se přece dávají dárky pod stromeček až po večeři a předtím se ještě umyje nádobí a až pak se jdou dárky rozdat. Co to tu je za novinky? Řeknu své myšlenky nahlas a Láďa mi odpoví, že to teda nikdy neviděl. Jak neviděl?! A co minulej a předminulej rok, to tu nebyl?! Znovu se možná i trochu rozčílením a taky nepochopením rozbrečím. Ani vlastní máma, se kterou to takhle vedeme už od mého narození si nic takového nepamatuje-copak ji praštili před večeří do hlavy, či co? Seberu se a odejdu do svého pokoje. Po chvíli za mnou přijde máma. „Co to vyvádíš? Záleží snad na tom, jestli se nejdřív umyje nádobí nebo se nejdřív jde k dárkům?“ „Hlavně, že to bě na tom vždycky tak záleželo! A najednou si na to ani nepamatuješ…,“ řeknu mezi vzlyky. „Nekaz ostatním Vánoce a pojď,“ vyzve mě a já chtě nechtě musím poslechnout. Rozdají se dárky, já se nedívám napravo nalevo, najdi si svůj balíček s mp4 a půl hodiny se zabývám jen tím. Až potom si rozbalím zbytek dárků. Do mp4 si natahám z počítače empétrojky a zalezu na chvíli na net. Na chatu se seznámím se skvělým klukem, který mě na chvilku z té depky probere, ale jen na chvilku-máma mě totiž vyžene s tím, že děkuje za pěkný Vánoce. „Láďa říkal, že tu kvůli tobě příští rok na Vánoce nebude, tak ti děkuju,“ vyčte mi. To jsem zase něco podělala. Ale to se do mě neuměj vžít? Prostě to se mnou občas cloumá. Emoce jsou nevyzpytatelné. „Ty tady už příští rok nebudeš?“zeptám se Ládi, když máma odejde. „Ne. Nebudu někde, kde není klid,“ odpoví. „A ty si myslíš, že jsem řvala kvůli tobě?“ „Já se o tom už nechci bavit,“ odsekne mi. „Ale to nebylo kvůli tobě, tak nechápu proč by jsi tu příště neměl být. Máma za to nemůže.“ „Já neříkám, že za to může máma.“ „Já sama nevím, kvůli čemu jsem brečela.“ „Říkal jsem, že se o tom nechci bavit.“ „Hmmm,“ seberu se a jdu se umýt. Moje naděje je jen v tom, že Láďa má ještě celej rok na to si to rozmyslet, jinak mě máma bude obviňovat ještě hodně dlouho. Nevěděla jsem, co všechno může způsobit nevinný pláč. Prostě a jednoduše- jednou jsi dole, jednou nahoře-a já se momentálně propadám nebezpečně nízko…

Udělené body : Eclipse (4/10), L.S.D. (5/10)

Komentář  : Nevím, něčím se mi to zdá divné. Nechápu proč, ale je to tak, no...