3. Za pět minut šest, Belinda Zito

nick: Belinda Zito

téma: Srdce z ocele aneb řinčení zbraní

název: Za pět minut šest

„Jasone!“

„No?“

„Kam zas jdeš?“

„Ven, mami.“

„To vidím. Ale kam? A kdy se vrátíš?“

„Nevim, mami. Jdem si někam sednout s klukama, vždyť víš.“

„Jestli zase něco vyvedete, tak si mě nepřej!“

„Neboj.“

„A do šesti doma!“

„Cože?!“

„Do šesti, ani o chvilku dýl.“

„Mami, to snad ne! Budu vypadat jak malý dítě. Nikdo nechodí domů tak brzo.“

„Nezájem. Přijdeš v šest a hotovo.“

Ticho.

„Hmmm. Fajn. Tak čau.“

„Ahoj. A nekuř!“

„Jasně, mami.“

„Jasone, myslím to vážně. Nekuř nic toho, co ti kdo nabídne. Je v tom všelijaký svinstvo, Mary říkala, že jejímu Billovi dal někdo cigaretu napěchovanou heroinem.“

„Heroin se nekouří, mami.“

„To je jedno. Víš, co tím myslím.“

„Jasně. Můžu už jít?“

„Padej. A na – tady máš čepici.“

„Mami!“

„No dobře. Tak ahoj.“

* * *

Jason si zapálil hned, jak opustil harlemský činžovní dům, ve kterém bydlel se svou matkou a sestrou. Potáhl z cigarety a vychutnával si to teplo, které se z ní linulo. Sněhové vločky se snášely na mokré newyorské ulice a chodci si promrzlými dlaněmi zahřívali uši a tváře. Jedna slečna v červeném baretu se dokonce zachumlala do šály natolik, že z ní byly vidět jen škvírky očí a sníh se jí perlil na řasách.

Jason ji minul bez povšimnutí a zamířil postranní ulicí doleva. Podvědomně se rozhlédl kolem sebe a prošel dvorem starého, polorozpadlého baráku a dostal se do těsné nevábně vyhlížející uličky. Protáhl se jí a vyběhl několik schodů vedoucích do jednoho z četných zákoutí, kterými se tato čtvrť jen hemžila.

Už jich tam čekalo víc. Posedávali na několika cihlách, přistrčených k ohni a ti stojící si hřáli ruce u ohně rozdělaného ve starověkém sudu, který už pomalu začínal mít jejich nápadů dost. Jason je pozdravil pokývnutím hlavy a zapálil si další cigaretu. Prý aby v ní nebyl heroin. Jeho matka opět projevila svou hlubokou vzdělanost. Pochyboval, že ten prášek vůbec někdy v životě viděla.

Jason s ním měl v skutku nepříjemnou osobní zkušenost. Ne, že by si ji nechtěl už nikdy v životě zopakovat, ale dalo by se říct, že to v několika následujících letech rozhodně neplánoval. Tenkrát dostal dávku od Freda, toho blonďáka v zelené bundě. Sehnal to někde za poloviční cenu.

Což se bohužel rovnalo poloviční kvalitě.

Oba dva na to neradi vzpomínají a nijak se s tím nikdy nešířili. Kdyby se o tom dozvěděl Charlie, v partě by navždycky skončili. Byla to Charlieho prakticky jediná podmínka: Musíš bejt čistej kámo. Jestli tě někdy uvidim s rozpíchanejma hnátama, nepřej si mě. Tady nikdo nestojí o nějaký pitomý smažky, chápeš? Buď seš čistej, nebo táhni.

Všichni jeho přání respektovali. Věděli totiž, co se stalo s těma, co si píchli.

Charlie dorazil v okamžiku. Byl to menší, svalnatý kluk, starší, než většina ostatních. Ruce měl vražené do kapes a jak tak mhouřil oči proti sněhu, šla z něj trochu hrůza. Charlie si vždycky potrpěl na efekty. Pak taky na dodržování pravidel.

Aby se člověk udržel v jeho blízkosti, na to většinou stačilo jen nebrat drogy. Ale někdy měl Charlie zvláštní – a lehce paranoidní – myšlenky, že všichni ostatní jsou bábovky a nezaslouží si dál patřit mezi Ocelová srdce. Corazón de acero, jak je španělsky pojmenoval Diego. Všem to sice zezačátku přišlo příliš... romantické, ale zvykli si a už se jim na tom nechtělo nic měnit. Bylo to vlastně trefné. Museli mít srdce z ocele. Jinak by mezi místními gangy nepřežili ani týden. Museli umět zasadit tvrdou ránu přímo doprostřed nosu a neohlížet se na skutečnost, že toho kluka nikdy před tím neviděli. Každý byl totiž nepřítel. Provedl nějakou neodpustitelnou věc. Třeba do Charlieho vrazil na ulici. Taková věc si žádá odplatu, o tom nikdo nepochyboval. 

* * *

„Emily, pojď míchat, prosím tě.“

„Jo, už jdu, vydrž mami.“

„Rychle, potřebuju nakrájet cibuli. No vidíš. Ták, pěkně to promíchávej, ať se ti to nepřichytí.“

„Co to vlastně je?“

„Nebuď drzá. Moje specialita. Kuře na houbách.“

„Už zase? Vždyť víš, že to Jason nejí. A mami to, nemyslíš, že když‘s to dělala minule... no, že to mělo trochu jinou barvu...“

„Nesmysl!“

„... a konzistenci? No vážně, vždyť se na to podívej! Je to takový nažloutlý, nezdá se ti?“

„Nekecej, prosimtě. Dělám to už takovejch let a vždycky to vypadá takhle.“

„Můžu to ochutnat?“

„Ale vem si čistou lžičku.“

„No jo...“

Ticho.

„Hele, od kdy do toho dáváš kari?“

* * *

Dneska byla Charlieho nálada na bodu mrazu. Včera mu došly cigarety.

Všechny si pořádně prohlédl. Většině ještě nebylo ani patnáct. Taková sebranka, pouliční směska. Dokonce ani rasově nebyli ujednocení. Bylo normální, že existoval gang taliánů, Španělů, černochů, číňanů, skinheadů a buhví čeho ještě. Ale Ocelová srdce, to byli looseři. Pozoroval je svým zatemnělým myšlením, zahaleným do hávu cigaretového kouře, který si zdatně vyfantazíroval a připadali mu pořád odpornější. Co dokázali? Co dokázal on? Když začínali, bylo jich pět. On, Adrien a Faustin, dvojčata z Francie a dva černoši, co se přistěhovali z Bronxu. Když ještě přibrali Diega, mohli vystupovat v kdejaké antirasistické kampani.

Ale co sakra dokázali?

Čeho dosáhla ta parta vyjukanejch kluků, odvážně si říkající „gang“ kromě toho, že si vyřizovala účty s ostatními?

Dalo by se snad pár auťáků ojetých klíčem považovat symbol revolty proti bohatým?

* * *

„To snad ne!“

„Jak se ti to povedlo? Vždyť ti musel bejt divnej už ten zápach.“

„Hele, nemluv mi tak o jídle. Prostě mi ujela ruka. Ale jak je to...“

„No co, stalo se. Ale co s tím teď budem dělat?“

„Fakt to chutná tak blbě?“

„To bych řekla. Na, zkus to.“

„Hmmm.“

„Je to hnus, co?“

„Tak trochu.“

„Takže? Mám to vylejt do záchodu?“
„A co budem asi tak jíst, to nevíte, milostivá?“

„Nemáme tady aspoň nějaký těstoviny?“

„Pochybuju.“

„Tak to je průšvih.“

„Zkus se podívat do skříně.“

„Má to význam? Respektive, máme naději, že tam budou?“

„Teoreticky by tam měl bejt nějakej zbytek. Asi špegety, nebo tak něco. Vlevo, ve třetí polici. No, tam, vedle mouky. Nejsou?“

„Ne.“

„Tak to zkus o poličku -“

„Mám je!“

„Aspoň k něčemu jsou děti dobrý.“

* * *

Charlieho zrak padnul na vytáhlého, hubeného černocha. Seděl vedle Freda a zuřivě potahoval z marlborky. Už sama ta skutečnost, že každej čtrnáctiletej usmrkanec má cigarety ho rozhodila. Smradi.

„Hej, ty tam.“

Jason sebou poděšeně trhnul. „Já?“

„Kdo asi. Ty jsi Jason, že jo?“

„Jasně,“ přisvědčil zmateně. Nestávalo se často, že by Charlie neměl přehled o všem, co se děje.

„Dojdi mi k Hoggsovi pro cigára.“

„S-sorry Charlie, jsem švorc,“ zakoktal se.

„To já taky,“ usmál se nehezky.

Jason se popleteně rozhlédl rolem sebe.

„Cože?“

Charlie sáhl do batohu a vytáhl glocka. Pohledy všech se na něj upřely.

„Na, Jasone. Vezmi si to, zajdi ke starýmu Hoggsovi a přines mi cigára.“

Jason polkl.

„No tak, nech těch manýrů. Vždyť po tobě nechci žádnej heroickej výkon. Nechci, abys mu vybral kasu. Jenom obyčejnej balíček cigaret.“

„Charlie, já, já to nemůžu udělat. To by... nebylo správný...“

„Corazón de acero, Jasone, pamatuješ?“

„Jasně, že jo. Srdce z oceli.“

„Tak si sakra vezmi tu bouchačku.“

„Oukej, oukej, hlavně klid. Fajn, udělám to. Žádnej strach. Jenom balíček cigaret.“

„Správně, Jasone. Jenom.“

* * *

„Jak dlouho se mají vařit?“

„Píšou devět až dvacet minut.“

„Cože?“

„No, je to tady napsaný.“

„Emily, nedělej si ze mě srandu. Kolik že?“

„Devět až dvacet.“

„To je pitomost, ukaž to.“

„Klidně.“

„Fakt, že jo. Oni už nevědí, jak by nám všem zamotali hlavu ještě víc. Tak to prostě budeme hlídat, no.“

„Hele, měla bych se jít učit, mami. Zítra píšeme z angličtiny.“

„Chceš říct, že mi nepomůžeš? A kdo asi tak udělá rajský navrch?“

„No...“

„Tak padej. Protlak je v lednici, rajčata taky a bazalku si utrhni na balkoně.“

„Fajn, vzdávám se.“

„A ty rajčata umyj pořádně. Víš, že Jasona vždycky pálí pusa po tom sajrajtu, kterým je stříkaj.“

* * *

Jasonovi bušila krev ve spáncích. Pistoli v ruce ještě nedržel. Byla těžká a studená, pomalu mu přimrzala k ruce. Zkusil s ní zamířit, ale paže se mu roztřásla, tak ji zase svěsil.

„Hele, Charlie, já ti dám klidně svoje, jestli chceš. Tohleto je pitomost.“

„Myslel jsem, že to už jsme probrali.“

„Charlie, vážně. To není v pořádku, já těch pár cigaret klidně oželím... nebo si třeba vezmi celou krabku -“

„Drž hubu Jasone. Vezmi si toho podělanýho glocka a přines mi od Hoggse cigára. Ten dědek je slepej a hluchej, dá ti je dřív, než tu bouchačku vůbec zpozoruje.“

„Stejně ale...“

„Hned.“

Jason ještě na okamžik zaváhal, pak se otočil na podpatku a strnulým krokem vyrazil směrem k Hoggsovu obchůdku. Měl toho dědu rád, nechtělo se mu na něj mířit věcí, která mu mohla kdykoliv explodovat v ruce. Bál se. Ale nemohl Charlieho zklamat. Corazón de acero.

* * *

„Proboha míchej a nečti si!“

„Jo jo... Ježiši...“

„Pálí se ti to! Co se děje?“

„Ale, Ofélie se utopila.“

„Kdo?“

„Ofélie.“

„Cože?“

„Hamlet, mami.“

„Kdo?“

„Ofélie.“

* * *

Obchod, kam Charlie Jasona poslal, se nacházel sotva pár metrů od jejich současného stanoviště. Byla to otřískaná místnůstka narvaná zbožím a za pokladnou seděl starý Emerald Hoggs – už mnoho desítek let. Jasonovi vrtalo hlavou, proč zrovna Hoggs. Kdyby to byl kdokoliv jiný, ale ten pán, co mu ještě před pár lety vždycky vnutil lízátko zadarmo?

Charlie si zatím ohříval zmrzlé prsty.

„Frede?“

„Co je Charlie? Aby bylo jasno, já -“

„Klid, proboha. Chci jenom, abys šel za ním a sledoval to z nějaký vhodný vzdálenosti. Nechceme přece, aby se zastřelil, že jo. A buď tak hodnej a hoď mi ty jeho cigára.“

Fred mu je hodil a pomalu se zvednul. „Fajn, jak myslíš, Charlie.“

Oprášil si kalhoty od bílého poprašku a následoval Jasona, který zanechával ve sněhu zřetelné stopy.

* * *

„Mohla bys mi podat utěrku?“

„Jo jo.“

„Emily?“

„Jo, jasně. Hej, neber mi to!“

„Utěrku, zlato. Musím to slejt.“

„Jseš si jistá, že jsou hotový?“

„No, úplně měkký nejsou, řekla bych, že tak akorát.“

„Al dente?“

„Cože?“

„Nic, toho si nevšímej. Chceš nějak pomoct?“

„Hlavně míchej ty rajský, buď tak hodná.“

* * *

Jason otvíral dveře, jak nejpomaleji to dokázal. Prošacoval všechny kapsy, ale nedal dohromady ani dolar, takže to koupit opravdu nemohl. Poprvé za život se v duchu pomodlil a vešel dovnitř.

U kasy nikdo nebyl. Srdce mu poskočilo. Třeba to prostě šlohne a zmizí dřív, než se Hoggs vůbec objeví.

V tom se za pultem něco pohnulo. Jason sevřel zbraň pevněji.

Postava, předtím očividně ohnutá, se napřímila. Jednalo se o dobře stavěného mladého muže v modrém svetru.

„Přejete si...?“ Zeptal se a pak jeho oči sklouzly k Jasonově pravé ruce.

Jason už nečekal a zamířil na něj.

„R-ruce v-vzhůru!“ rozkázal třaslavě.

Muž se očividně k ničemu neměl.

„Neslyšíte? R-ruce vzhůru!“

Všechno následující se odehrálo neuvěřitelně rychle. Jason až příliš pozdě zpozoroval pistoli, kterou ten muž vytáhl od někud zpod pultu a dvěma za sebou letícím kulkám se nebyl schopen vyhnout. Jedna ho zasáhla do pravého ramene ramene a hruhá pod klíční kost. Upustil glocka a pozadu proletěl dveřmi otevírajícími se do ulice.

Fred ho stačil tak tak zachytit.

Netušil, co se stalo, ale viděl dvě díry v Jasonově teplé bundě a krev, která se do ní začínala nacucávat. Nikdy nepochopil, jak je možné, že se odtamtud kdy dostali, aniž by si jich někdo všimnul nebo je pronásledoval.

* * *

„Počkej, už by to mělo být... Ukaž...“
„Taky bych řekla, vypadá to správně rozkydnutě.“

„Jestli budeš takhle mluvit o tom jídle, tak uvidíš. Nezapomínej, že mám v růce vidličku.“

„No jasně. Tvoje nejnebezpečnější zbraně. Nože, vidličky a naběračka na omáčku.“

„Jenom nekecej.“

„Mám to odnýst na stůl?“

„Buď tak hodná, já tam vezmu ty špagety.“

„Ještě něco?“

„Talíře, zlato.“

* * *

Fred ho držel kolem ramen a podpíral, co nejvíc mohl. Ani ho nenapadlo vracet se ke klukům, ale bral to přímou cestou k Jasonovi domů. Jason sotva pletl nohama a hrozilo, že každou chvílí omdlí. Jeho černá bunda už byla krví celá nasáklá, ale Fred neměl ani potuchy, jak mu pomoct. Klopýtali už setmělou, zimní ulicí a míjeli ostatní obyvatele města, kteří bez nejmenšího zaujetí pokračovali v cestě.

„Frede?“ zašeptal Jason.

„Co je? Co se děje? Jasone, už jsme u vás. No tak, je to příští barák. Vydrž to proboha, vydrž to.“

„Kolik je hodin Frede?“

Pohlédl na pouliční hodiny.

„Za pět minut šest.“

„To je dobře,“ po bílé tváři se mu rozlil spokojený úsměv.

„Cože? Co je dobře?“

Jason neodpověděl.

„Jasone? Jasone!“

„Nemůžu dýchat,“ vypravil ze sebe tiše.

„Jasone, už jenom chvilku. No tak... Víš co? Zkusím ti sundat tu bundu, jo?“

Přikývl.

Po chvilce zápolení zůstala bunda ležet na chodníků. Pod ní měl Jason jenom tričko, původně bílé, ze kterého nyní pomalu kapala krev.

„Je to lepší?“

„Trochu. Ale, je mi zima...“

„Už tam budeme, Jasone. Vydrž to...“

* * *

„Počkej, mami, ještě tam odnesu ty -“

Zazvonil zvonek.

„Jdi otevřít. To bude Jason, asi si zapomněl klíče. Já to tam ty příbory vezmu.“

„Jasně, jdu tam. Doufám, že Jasonovi nebudou vadit ty rajčata. Pusa mu pak vždycky napuchne a zčervená...“

A pak, když se otevřely dveře, maminka upustila na zem všechny svoje zbraně.

Pak je maminka upustila.

Maminka upustila

všechny zbraně.

A ty s řinčením dopadly na zem.

Na zem dopadly.

S řinčením maminčiny zbraně

dopadly

na zem.

Udělené body : Eclipse (8/10), L.S.D. (8/10)

Komentář Eclipse: Velmi dobré, velmi dobré. Patříš mezi nejlepší v soutěži, doufám, že v příštím kole předvedeš něco stejně dobrého, ne-li lepšího, protože Ty na to máš.

Komentář L.S.D.: Jelikož jsi byla mým žhavým kandidátem, tak jsem možná čekala něco víc. Nicméně hezký příběh, vhodně zasazený. Malinko očekávatelný, ale rozhodně jeden z nejlepších.