31. Anděl strážný, Mintam

Kouknu se na sebe do zrcadla.Jediné co ze mě za poslední dny zbylo je pár smotaných copánků vysících z mé svěšené hlavy,která třeští už pár hodin v kuse.A to všechno začalo tak prostě jednodušše.Vypadalo to jako ideál všech párů světa a najednou se to v sekundě proměnilo v past.Past pro mé srdce, pro mou duši, pro mou osobnost.Nikdo by mi tento příběh nevěřil, ale pro změnu by se nikdo nechtěl stát hercem v této roli.Svět mi chtěl udělat radost a pro dnešek zařídil, aby se do mého okna usmálo slunce a já ho surově schovala za zatažené rolety.Jindy předtím sem ho nechala vesele nakukovat do soukromí mého pokoje, mého života, ale pro nynějšek nechci.Nechci aby mě viděl v tomhle stavu.Nejsem schopná slova.Nejsem schopná si za tuhle situaci vynadat, jsem slabá, jsem sama se svými pár copánky…

,,Chtěla bys jít do kina?“,lípne mi polibek na tvář s úsměvem, když už se dobré dvě hodiny procházíme po městě. ,,Do kina?Co dávají?“,opětuju mu úsměv. ,,Nevím, ale všechno kde jsem s tebou je premiéra,takže…“,pokrčí rameny.

Nikdy jsem těmto slovům nevěřila, ale někdy to zas pravda byla.A možná že má nedůvěra mě přivedla až sem.K mému zrcadlu, které mě musí začínat nenávidět, z mého pohledu na něj, z mé touhy po sebepoznání, které by mě mělo dohnat k zamyšlení nad sebe samou.Tak když si to uvědomuji proč tady stojím a zírám?Zírám do prázdna své duše.Své nově prázdné duše.Tenhle pocit mnou prochází tak silně, že cítím jak se pomalu začínám třást.Začínám mít strach, že tohle mě bude ovládat poslední dobou často…

,,Můžu ti připravit snídani, kdybys nepospíchala.“,řekne malinko až vyčítavě. ,,Ale já vážně musím, naši mě chtěli ještě využít pro jejich odpolední program.Pak se ti ozvu.“ ,,Pak.Kdy je to pak? Vždycky říkáš pak…!“

Slovo ,,pak“ občas může znamenat, že pak už nemusí být vůbec nic.Nic neexistuje po slovu pak.U mě to tak vždycky bylo.To vzduchoprázdno, když řeknu slovo pak a potom všechno bude, uklidňovalo mě.Uklidňovalo mě to, že pokud použiju určité slovo, že se zbavím nějakých povinností, nějakých věcí, které dvakrát nemusím dodržovat a když, tak skoro s nechutí.A nyní? Nyní jsem na to šeredně doplatila.Mrzí mě, že až teď.Asi jsem blázen, ale pro teď mi to nevadí.Nikdo mě nevidí, jen to zrcadlo.Zrcadlo které mě zná už od narození.Vždycky ze mě rodiče chtěli mít svou princeznu, kterou by zahrnuli korálkama a později zástupem princů a jako prvotní péči chtěli vyjádřit zrcadlem.Zvyknu si a budu si myslet, že tohle je můj životní cíl-stát před zrcadlem a nechat se jím řídit.Něco jako, že si rodiče splňují svůj sen na svých dětech.Tím pádem jsem chtě nechtě stála za pár let na mole.Nikdy jsem tam nechtěla stát, mnohem raději bych stála pod tím molem s fotoaparátem v ruce.Ale pýcha mých rodičů byla pak…

,,Byla jsi na zkoušce?“,nandá mi mamka večeři na talíř. ,,Dneska?“,pustím se do jídla, teda pokud se dá takhle nazvat to, že sem si dotkla kopce jídla vidličkou. ,,Takže nebyla?!“,sjede mě pohledem. ,,Ale byla.“,zkusím říct věrohodně, ale popravdě ani netuším, že dneska byla zkouška. ,,A?“ ,,Pořád stejné.Dneska sme trénovali pár novějších prvků v krocích, ale prý už to mám dávno v sobě.“ ,,Jsem na tebe pyšná.“,políbí mě do vlasů a talíř s jídlem přisune blíž, ,,ale teď jez.“ ,,Nějak nemám hlad, a chtěla jsem ještě večer s holkama jít ven.“,hodím prosebný pohled. ,,Večer?S holkama?“ ,,Jo, s holkama.“,zalžu ale raději sklopím pohled. ,,A nejdeš jen tak náhodou zas za Erikem?“ ,,Ne!“, v tomhle vážně nelžu.Akorát místo Erika to nebudou ani slibované holky.

Chtěla jsem mít anděla, svého anděla který pro mě bude plakat, skládat básně, skládat písně, bude o mě pečovat, bude mě chránit, bude pro mě dýchat, bude mě milovat, vše co má anděl za úkol.A to všechno mi Erik dával, vím to.Já to vím.Dokonce slyším samu sebe, jak říkám že to vím.Vždycky jsem to věděla, ale nikdy jsem mu to neřekla.Chtěla jsem, ale v jeho blízkosti jsem všechno zapoměla.A nebo nechtěla.

,,Jaktože lžeš vašim že chodíš na zkoušky a přesto ne?!“,spustí se na mě. ,,To tebe nemusí zajímat!“ ,,Musí!Si část mě a mě dost zajímá co kdy děláš!“ ,,Nechci abych byla tvoje část!Neptal ses mě, když sis kradl mou část!“ Zalape po dechu, zakvrtí hlavou a jediné co pak už jen slyším, je bouchnutí dveří, jelikož odmítám vše vidět, tak zavřu oči.

Vždycky když mi o něco šlo, zavřela jsem oči.A pak jsem se schoulila do klubíčka na své posteli a hodiny a hodiny si broukala dětskou písničku, kterou mi zpívala mamka.Měla jsem jí moc ráda, ale poslední dobou mi pak přestávala stačit v uklidnění.Obracela jsem se k temné stránce…

,,Ahoj.“,vrazím do šatny a hodím batoh do rohu. ,,Vypadáš strašně.Co jsi dělala?“ ,,Hele, Karol, nemám ani náladu ani čas.“, posadím se k mému stolku a vezmu si řasenku do ruky. ,,Zlato, čas ti určuju já.“,zakření se na mě přes mé rameno a odkráčí si za dalšíma holkama.Pff, ještě by mě tady postrádala, kdybych se jí na to vykašlala, což bych klidně mohla.Po chvilce se ke mně nakloní Tom a lehce se pousměje. ,,Chceš povzbudit?“,smyslně šeptne a lehce přejede prstem po mé ruce.Kouknu na něj v odrazu zrcadla.

Tomuhle jsem vždycky říkala anděl.Anděl který má dnes již pro mě černou barvu.Černou barvu nosí i můj doposavadní život.Život, který jsem si nechala projít mezi prsty jako písek z pláže.

,,Tome prosím tě.“,zavolám těsně před vstupem na molo do vzduchu, jelikož Toma nikde poblíž nevidím.Ovšem on mě slyší, jelikož se v tu samou sekundu se objeví přede mnou. ,,Potřebovala bych…mno pár těch prášků na zklidnění hlavy…já nesoustředím se.“,koktám.Ovšem jako vždy, když sem tyhle prášky chtěla.Dokázaly mě totálně uklidnit a nakopnout tak, abych se soustředila jen na sebe.Tom jako vždy jen pokývnul hlavou a za okamžik už jsem se řítila zpět k výstupu na molo, omámená nejen právě pozřenými prášky, ale i jeho polibkem.

Tyhle prášky mě zbavily mého života.Vždycky jsem věřila tomu že fungují jako acylpirin.Jsou klidné a jsou zásadně neškodné.Tvrdil Tom.V tu dobu jsem ho uznávala.Každý by měl chvilku uznávat svého anděla.On mě přiváděl k šílenství.Byl starší a pár let jen než já a přesto sem si myslela že má právo mě ovládat.Byla jsem naivní a prášky brala dál.A dnes mi z nich zbyly jen černé vzpomínky, nic si nepamatuji ze dnů, kdy jsem prášky od Toma dostala.Mám pocit, že v tu dobu mi to bylo jedno že jsem si nic nepamatovala, ale dnes bych potřebovala alespoň útržky, abych mohla poskládat můj rozpadající smysl života.

Milovala jsem život.Měla jsem vždy úsměv na tváři.Chtěla jsem vždycky zářit, abych alespoň něco měla pod kontrolou…

,,Kdo je tohle?“,ušklíbne se Tom s pohledem na Erika, který se mnou přišel na zkoušku. ,,Erik.“,natáhne k němu ruku. Tom zachová pevnou tvář a složí ruce na prsou. ,,Můj přítel, Tome.“, spražím ho pohledem ať se chová úplně normálně. ,,Těší mě.“, brouknu směrem k němu, ale s rukou už s neobtěžuje, ,,A ty dělej, jelikož máš už jen dvacet minut.“, dodá Tom hnusně a odkráčí si.Dělá si ze mě srandu? ,,Tome?!“, donutím ho hlasem aby se otočil. ,,Hm?“, opovrženě pozvedne obočí. ,,Si srab!“

Dokázala jsem to.Dokázala jsem sama sobě, že jsem si odmítla Toma.Vydržela jsem to.Obstála jsem to.Dokonce i bez těch prášků, ale byla to dřina, ovšem v tu dobu už Erik nebyl Erikem.Pomalu se vše začlo obracet a mě se začali pomalu splétat copánky osudu…

,,Spala jsi s ním?“ ,,Eriku, říkám ti že mi jen pomáhá v šatně si připravit a pak s nástupem na molo.“ ,,Lžeš!“ ,,Proč si to myslíš?!Mám důvod?!“ ,,Nekoukáš se mi do očí.“ ,,Sakra jo!Spala jsem s ním!Ne jednou, to přiznám, ale je konec.“ ,,Ano!Přesně tak!I tvá matka si všimla, že poslední dobou chodíš často pravidelně na zkoušky!Někdy ani zkoušky nebyly že?“

Pak se to jen sypalo a sypalo a pokud jsme se jeden den nepohádali, říkala jsem si, jestli jsem se ráno vůbec už probudila.Mé osudné copánky už byly skoro všechny dopletené.Některé se ze začátku chtěly kroutit a nechtěly se splést, ale pak přece jen správně zapadly do kolektivu.To bohužel neodpovídalo mé osobě…

Zazvonil telefon.Když jsem ho zvedl, ozvalo se tiché zachraptění a poté ještě tišší hlas. ,,Miluju tě. Mohl bych tě vidět?“, vše doprovázelo to tiché chraptění a tiché úpění.

Musela jsem za Erikem.V tu chvíli jsem dostala strach, že mým andělem se asi stal Erik.Ano byl to on, kdo mě každou volnou chvilku hýčkal, hladil, utíral slzy, rozesmíval mě, toužil po mě, obdivoval mě…

…později mě doprovázel pohled na ležícího Erika…Erika v kaluži krve z jeho vlastního zápěstí.Nikdy jsem to neměla podcenit.Erik byl tím andělem a teď tady leží v mé náruči a sténá.Sténá vlastní slabostí po tom, proč, ale vypadá odhodlaně, ovšem velice slabě…,,Chtěl jsem být tvým andělem strážným…ale poničila si mi křídla…miluju tě tak moc, že jsem tě začal nesnášet…“,jeho ústa dostaly strnulý výraz a zavřely se navždy…

Udělené body : Eclipse (5/10), L.S.D. (2,5/10)

Komentář : Ze začátku jsem si říkal – jo, to je dobrý. Ke konci jsem si říkal – ale né, zase to samé. Proč všichni zakomponujete do svých povídek zápěstí, krev a žiletku? Možná také právě proto jsi se nedostala do druhého kola... :-(