34. Jak se dá taky pracovat, Pračlověk

   Popíšu vám zde pracovní nasazení party vohnoutích fušerů odkudsi z Moravy, která byla najata na zednické práce za účelem opravy fasády základní školy u nás v ulici.

    Jednoho dne v odpoledních hodinách, kde se vzali, tu se vzali, octli se v naší sídlištní restauraci čtyři individua v totálně ušpiněných modrácích (dodnes jsem nepochopil, kde si je, vzhledem ke svému permanentnímu nicnedělání mohli ušpinit) sedli si a jali se občerstvovat. Ihned jsem poznal, kdo z nich je jejich kápo. Byl to asi 40letý notorik, který se pokoušel mluvit česky a jako správný šéf vlastnil mobil. Byla to Nokia 5110 a důležitě mu koukala z náprsní kapsy. Druhý z nich, který slyšel na jméno Rosťa, na tom byl v boji s alkoholem o něco lépe než jeho kápo, protože se na rozdíl od něj vždy dokázal trefit do mušle. Pochcaný montérky vypadaj fakt kouzelně. Třetí z nich byl tak 30letý a slyšel dokonce na dvě jména- „Tožmlady“ a „Hej“, a chlast byl evidentně jeho nejlepší kamarád. Čtvrtý byl nejstarší,mluvil moravskoslovenštinou, říkali mu Vlado a jako jediný nekouřil startky, ale nějaký polský seno. S pitím na tom byl podobně jako Hej . Jejich konzumace byla příkladná. Tempo by s nimi udržel opravdu málokdo, spotřeba piva, vodky a rumu neuvěřitelná. Z jejich hovorů vyplynulo, že to jsou bývalí dělníci z nějakejch hutí a jeden horník. Asi za tři hodiny byli jak slívy a začali zpívat. Byli to hity typu Sbohem, galánečko a každý je naneštěstí zpíval v jiné tónině. U toho se šachy opravdu hrát nedají. Zaplatili jsme s kamarádem každý svá čtyři piva a raději šli.

    Druhý den ráno šla manželka nakoupit a když se vrátila, řekla mi, že venku před krámem stojí nějací divný chlapi, pijí lahváče, hulákají a překážejí. Vykoukl jsem z okna a ejhle, byla to naše parta hic. Před obchodem vydrželi přesně do začátku otevírací doby hospody, s jejímž úderem následoval okamžitý přesun do ní, jak sem později pochopil, ta byla vlastně jejich opravdovým pracovištěm. Za celý první týden jediné co udělali bylo, že za obrovského rachotu vyházeli před budovu školy konstrukci na lešení z přistavené Avie. Jak sem později zjistil, montáž a starost o lešení byla jediná pracovní činnost, která byla této partě hic svěřena a měla ji na starosti. Tomu říkám produktivita práce! Jinak celý svůj pobyt v Praze prochlastali. Takových to partiček se na opravě školy podílelo asi tak na dvacet. Na naší partě hic mě nejvíce fascinovalo to, že za celou dobu jejího asi 4měsíčního pobytu nosili její členové nepřetržitě ten samý oděv, dá-li se ta hrůza vůbec oblečením nazývat. Každý pátek měli členové této lůzi zvláštní svátek. Byl to patrně den jejich výplaty a tak hrály celý večer forbesy a byl od nich prý aspoň trochu klid. Už asi po 14 dnech se začali jak v hospodě, tak v krámu i na ulici chovat jako u nich doma v nějakým tom moravským prasečáku a začali bejt i dost drzý, takže museli být svalnatějšími místními prozatím jen výrazně slovně umravněni. Způsob "chůze" a vrávorání těchto individuí při večerních návratech na ubikaci, tvořenou přístavenou maringotkou, raději nebudu zmiňovat. Jejich slovník byla směs nadávek, opileckých žvástů a občasných, já tomu říkám, výkřiků do tmy z hladu. Nejlepší a zároveň nejsmutnější kapitolou bylo poslouchat jejich nekonečné hovory, které měly jen dvě témata- "Politika" a "Morava je nejlepší, ostatní stojí za ho*no". V hovorech o politice to dotáhli do zvláštní zvrácenosti až nepochopitelné absurdity. Jejich základní tezí bylo, že za komunistů to bylo lepší, že se měli líp. Na ten srab a nedostatek všeho asi zapomněli. Ovšem zároveň byli schopni hodiny nadávat na to, že všude sou komunisti a ty že za všecko můžou! Jsou vlevo, sou vpravo... To je jasný. Ve fabrice se mohli flákat a dneska aby snad museli něco dělat. Jak sem tak pochopil, všichni byli rozvedený. Ani se nedivím, která by chtěla mít doma takovýhle sací hovado. Taky piji pivo, ale co by mi asi tak zbylo z vydělaných peněz, kdybych zvolil jejich přístup k věci, a tím je veřejné, s odpuštěním, celoživotní veřejné ožírání si tlamy? Nejvíce totiž vzpomínali na to, kde a kdy se víc vožrali a jak co očůrali. Jejich téma, já sem z Moravy, kdo je víc, je kapitola sama pro sebe a rád se jí budu věnovat někdy samostatně. Nejsmutnější na tom je, že za celou dobu jejich pobytu, je nikdo nekontroloval, neúkoloval a ještě za to chlastání platil. Škola měla být opravena přes letní prázdniny, ale to se samozřejmě z výše uvedených důvodů nestihlo. Hotovo bylo až v listopadu. Ale to nevadí. Platil to přece stát. Takže každý z nás sponzoroval svými daněmi a ze svých peněz nějakou tu partu podobných moravských pracantů. Kdo má u nás na starosti dozor nad tím, kam jdou naše peníze a za co se utrácejí? To si sem musíme tahat takový moravský vohnouty a jim podobné tipy,který nikdy nedělali, neuměj a dělat nebudou. Proč je živíme a ještě si od nich necháme nadávat? Máme to vůbec zapotřebí? Co dodat závěrem? Akorát snad to, že oprava to byla více než drahá a o její kvalitě mají už teď prakticky všichni místní silné pochybnosti... Promiňte a nezlobte se, že raději končím, ale už je mi z toho, co vám tu popisuju, nevolno....

    A teď mi řekněte? Čiší z výše napsaného nenávist, nebo je to jenom můj pocit, že něco nebylo a doteď není v pořádku?

Udělené body : Eclipse (3/10), L.S.D. (2,5/10)

Komentář : No, ehm. Obávám se, že nesouhlasí délka a ani téma. Jinak je to docela povedená úvaha a dokážu se s Tebou ztotožnit, poněvadž tady na Vsetíně (ano, Morava je něco víc :-)) tu toho máme docela požehnaně.