4. Houpačka, Mia

Je noc. Visím ve tmě vedle své ztichlé kolegyně. Ticho, klid, zima. Nehorázná zima. Je to už dávno co jsem se přestala pokoušet navázat kontakt s tou vedle, řekla bych, že je na tom mentálně dost blbě a možná si vůbec neuvědomuje svou existenci.

Ale co byste chtěli od houpačky?

Takže tu visím, sama, opuštěná, nikým nechtěná. Během dne mě rozhoupou, vzruší, rozpálí na nejvyšší možnou úroveň – a pak mě nechají jen tak. Opustí mě, vykašlou se na mě Co si o sobě lidi vůbec myslí? Že můžou všechno?

Jo.

Jsem jenom blbá houpačka. Nahoru, dolů, nahoru, dolů… No není to sranda? A myslíte si, že se fakt bavím?

…křičela do tmy, ale nikdo ji neposlouchal. Ani ta vedle ne.

Spánek, ticho, tma, klid.

Vrz, vrz - vrz, vrz – vrz, vrz.

Kdo to?? Kdo mě to budí takhle po ránu? Moje hlava…

Nějaká malá, usmrkaná káča. Že bych ji shodila? Všimla jsem si malého pavoučka, který se, asi přes noc, usadil na spodní straně sedátka. Tvářil se přesně tak naštvaně, jak jsem se cítila. Vylezl zpod sedátka a vyškrábal se po laně až k ruce té malé holky. Trochu ji pošimral. Nic. Pošimral ji důkladněji. Holka otočila hlavu, lekla se a v plné rychlosti seskočila. Dopadla na všechny čtyři, a asi si trochu nabyl kolínka, protože vydala bolestný sten. Pavouk se ušklíbl a spustil se zpátky na mé sedátko. Vypadal, že by si ještě rád schrupnul. Holka se zvedla ze země a vzala sebou jakýsi kus dřeva, který našla opodál na zemi. Blížila se ke mně se zlostným pohledem v očích. Hej, hej, uteč, chce tě dostat! křičela jsem na pavouka, ale on mě buď neslyšel, nebo neposlouchal. Každopádně se ani nehnul. Holka si prohlížela má lana, ale pavoučka ležícího na mém sedátku si nevšimla. Zklamaně odhodila klacek a odešla.

Houp, houp. Jsem jenom blbá houpačka. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Nejde to někdy jinak? vrz, vrz…

Jaký má vůbec smysl celá moje existence?

Zábavu pro děcka? Odkladiště, když se rodiče nechcou starat?

Je obyčejné letní odpoledne, muzeum vedle má plno práce, má kolegyně houpačka vedle má plno práce, všichni máme plno práce. Děcka kolem nás lítají, hádají se, kdo se na nás povozí jako první, perou se o nás. Ach, taková pozornost, to nesnesu. Dejte mi pokoj!

Malý pavouček, který tu byl ráno, je zase pryč. Když se začali objevovat první návštěvníci muzea, vyhnal ho nějaký kluk. Naštěstí ho jenom zahnal, i když ho dost potloukl, tak čert ví, kde je mu teďka konec. Tak jako tak jsem ho pomstila. Když se kluk pokusil pohoupat, shodila jsem ho. Dost si na chodníku natloukl, chudáček, a s bekem utíkal za maminkou.

Nahoru, dolů, nahoru, dolů… Nebaví mě to.

Na lavičce se usadili dva chlápci, jeden vypadá… no, dost výstředně. Má jakýsi olivově zelený baret, barevnou košili a podivně volné kalhoty. Jeho spolusedícímu v bílém plášti chybí dva prsty.

    Nezávidíš těm děckám?

    Ne, proč?

    Že se jen tak houpají… Nahoru, dolů…

    To máš jak v životě. Jednou seš nahoře, jednou dole… Théda, to zní dobře. Asi mě políbila můza. Měl bych si to zapsat…

Vytáhl jakýsi bloček, aby si tu krávovinu zapsal. A to jsem doufala, že se od dospělých dočkám trochu živější konverzace… Třeba jaké je to ošklivé zotročovat si ubohý kus dřeva pro zábavu svých dětí. A oni přijdou jenom na tohle… jednou nahoře, jednou dole. To já dělám každý den, a co jako?

Večer, ticho, klid, tma.

Spánek.

A další den. A další. Další pavouci, další blbé děcka, které mi ty pavouky vyhání, nově přelakované prkno, další poklidné zimy, kdy se mě nikdo nevšímá, pavouci jsou zalezlí kajsi v teple, lidi řezají další stromy, ne na houpačky, ale jen tak na ozdobu. To poznám podle popelnic, okolo kterých se válí mladé stromky, je odtud dobře vidět k sídlišti. Mladé, ještě před měsícem krásné… co jenom udělaly, že musely takhle skončit? A pak zas léto, jiní rodičové, kteří koukají na své potomky a tlachají ještě víc o ničem, než ti dva. Ti dva, ti dva… jací dva? Čas plyne, paměť selhává, nemůžu si vzpomenout. Muzeum funguje dál, dál se kolem mě motají ti malí… a už mě to ani nerozčiluje, jenom nahoru, dolů, nahoru, dolů… Jednou jsem nahoře, jednou dole, a pořád dokola. K čemu to je? Jaký to má smysl, takhle tu viset? Proč by to mělo mít smysl? ptám se sama sebe, já, blbá, cynická houpačka.

Vrrrrrrz – vrrrrrrz…

pauza

Vrrrrrrrz – vrrrrrrz…

Houpou se na nás dvě holky – jedna na mně, druhá na vedlejší houpačce. Houpou se pomalu, jakési dvě snad patnáctky a tlachají… Blá, blá, blá. Co já s nima? Zavírám oči, že si na chvilku schrupnu.

    A co ti vůbec řekl?

    Ts… že prý trávím moc času s kamarádkami.

Bože můj, to musíte tlachat? Nemůžete se na sebe jenom blbě usmívat? Nebo si dát odchod? Chci spát.

    Trouba. Jste spolu byli každý den, ne?

    Tak nějak. No, necháme toho… jak že to psal ten chlápek? Jednou jsi dole, jednou nahoře… Jak na tý houpačce, ušklíbla se holka na kámošku.

    Jo, jo, jo, a když seš jednou dole, budeš zase nahoře…

Dodá ta druhá, a já se nepřestávám divit. Nebyla jsem náhodou u toho, když si ten divnej, barevnej chlápek zapisoval tu poznámku? Není to náhodou on, o kom ty dvě mluví? Jsem blbá houpačka… nebyla jsem mu tenkrát inspirací? Já?

Udělené body : Eclipse (8,5/10), L.S.D. (7,5/10)

Komentář : Jo, dobrý. Hodně dobrý. Ještě že jsi to doposlala. :-)