4. Oheň, Ocel a Led, Charlie

Byl jednou jeden kopec.

Na kopci stál dům.

V domě bydlely dvě sestry. Dvě staré protivné ježibaby, které nenáviděly snad všechno a všechny – ale i to byl jen slabý odvar z toho, co cítily jedna k druhé.

Jedna měla srdce z ohně a druhá z ledu.

A stejně měly rodinu.

V tom domě visel obraz. Obraz, na kterém byla vymalována celá rodina těch bab. Obraz, z kterého jednoho dne začaly mizet postavy, stejně jako mizely i jejich předlohy z masa a kostí. Ztrácely se jedna po druhé a celý obraz i svět se rychle naučil tvářit, jako by tam nikdy ani nebyly.

Nakonec na obraze zůstal jen dům.

            A na kopci chátrající stavba.

Jenže takhle to vlastně nebylo.

A stejně to bylo už pěkně dávno.

„Nano, pověz mi ten příběh ještě jednou, prosím. Prosím.“

„Zlatíčko, víš přece, jak hrozně je dlouhý.“ Kolikrát jsem už tahle slova slyšela! Vrhla jsem na ni pohled kopnutého štěněte. Jak skvěle fungoval, když jsem ještě tím malým štěnětem byla! Jenže to už je dávno. Nana se mým pokusům jen zasmála – jak dlouho už hrajeme tuhle hru! A ještě nás to nepřestalo bavit. Já prosím. Škemrám. Slibuji. A ona… se nakonec nechá umluvit. Pokaždé.

A já věděla, že i tentokrát to tak skončí. Nahrávala mi i ta skutečnost, že jsme právě stály před tím domem z příběhu – před mým domem. Kdysi byl mým domovem, než mne odtamtud Nana odnesla, aby mne ochránila před těmi věcmi, co se tam odehrávaly. Před těmi věcmi, o kterých mi tak ráda vyprávěla a o kterých jsem tak ráda poslouchala.

Položila jsem svůj nevelký kufr na zaprášenou a zarostlou příchozí cestičku. Foukal vlažný vítr a vháněl mi vlasy do očí; zároveň s ním se do mne opíraly horké sluneční paprsky. Zastínila jsem si oči rukama a rozhlédla jsem se. Byl to opravdu velký dům. A krásný. Jenže starý… a dlouho se o něj nikdo pořádně nestaral. S uvolněnými okenicemi lomcoval vítr. Čas tancoval nejen po střeše, ale vyřádil se i na zdech, odtrhával z nich drolící se barvy a odhaloval jejich holé kosti, studené kameny. Obrovský ořech stál nad domem jako tichý ochránce. Ve ztemnělých koutech a zákoutích se krčily stíny. Věděla jsem, že někde tam uvnitř je i ten tajuplný obraz, o kterém jsem slyšela už tolikrát. Dokonce jsem ze svého místa zahlédla i starý hřbitov.

S trochou péče by tohle všechno mohlo být znovu mým a Naniným domovem. Tedy mělo by být – už nám nic jiného nezbývalo. Jenže z celého toho domu čpěla minulost stejně dobře a stejně silně jako smrad z právě umytého psa. Minulost plná otazníků, vykřičníků i křížků. Páchla nepříjemně. Ale vynechat se nedala – k domu prostě patřila. Stejně jako k psovi jeho odér. Mám ráda psy. Navíc jsem ten příběh mohla poslouchat pořád.

„Prosím, Nano. Povídej. Máme tolik času, kolik jen můžeme potřebovat.

A ještě o trochu víc.“

Vždycky jsem nakonec vyhrála.

Byl jednou jeden kopec.

Na tom kopci stál dům.

V tom domě bydlely tři sestry. Hodně lidí říkalo, že jsou to tři čarodějnice – jenže lidé toho napovídají. Prý už si ani nikdo nepamatoval, jak dlouho tu ty tři ženštiny vlastně byly. No, to sice pravda být může, ale kdo ví, co všechno si lidé navypráví, když mají k dispozici dlouhé nudné zimní večery. To je pak historka o třech čarodějnicích z domu na kopci jak stvořená pro povídavá ústa…

Amélie, Agáta a Iris. Všechny tři stejné – a přitom tak odlišné.

Jedno srdce z ohně, druhé z ledu a to třetí z oceli.

Oheň! Jak horký, jak žhnoucí. Je tak živý a plný energie, která jako by se nikdy nemohla vyčerpat. Jak je sobecký a sebestředný – všechno jen pro něj. Co se mu pod ruku dostane, musí padnout do jeho žhavého chřtánu – všechno spolyká, všechno spálí, všechno zničí. Amélie byla vtělením tohohle živlu. Byla jako neustále vybuchující sopka. Stačí trošku… a všechno lehalo popelem, jen co ji to spatřilo. Byla jako plamínek neustále spalující všechno a všechny ostatní – a když jí ta trocha nestačila, zatopila pěkně všem pod kotlem. Jak to pak bouchalo! Byla prudká a netrpělivá. Nikdy u ničeho dlouho nevydržela. Její žár byl neuhasitelný.

A i přes tu svou nesnesitelnou povahu se jednou dovedla vdát, mít děti a pohřbít manžela. Děti - to byla jediná věc, na které jí kdy záleželo…

„A stejně jako vroucně milovala své dvě děti, syna a dcerku, tak stejně silně nenáviděla svou mladší sestru,“ pronesla jsem. Znala jsem to nazpaměť, ale z Naniných úst jsem měla to vyprávění stejně nejradši. Vítr zesílil. Celý den bylo dusno a teď se ten foukal najednou rozhodl přitáhnout své kamarády, obří naducané polštáře se spodky plnými vody a blesků. Popadla jsem svůj kufr a následovala Nanu – ta zmizela v útrobách domu jen chvilku přede mnou.

Uvnitř nebyla tma. Jen šero, spousty pavučin a prachu. Zatímco já uvnitř trochu tápala, nevěda kde co je, Nana byla hned jako doma. Vlastně ona byla doma. A já taky – chtělo to jen trochu času. Opravdu dlouho jsem tu nebyla…

Svou přítelkyni jsem nakonec našla ve velké ztemnělé kuchyni. Stála jako socha a dívala se na veliký koš vystlaný dečkami, polštářky a nejnovějšími i poněkud staršími módními výkřiky pavoučí branže. Její mysl byla tak hluboko zavrtaná v minulosti, že pokoušet se jí připomenout současnost mi připadalo stejné jako budit náměsíčníka. Nakonec ale promluvila ona sama.

„Byla-li Amélie plamen, pak Agáta měla v srdci jen samý led. Není pravda, že by nic necítila. Ona toho cítila víc než dost…“

 Měla v sobě skoro tolik mrazivé nenávisti, že by ji mohla rozdávat a ani by jí neubylo – až na to, že nikdo o takovéhle zboží samozřejmě nestál. Ostatní lidi nikdy v lásce neměla, ale i tak zvládala měnit manžely jako ponožky. Tahle dáma měla kromě sebe ráda jen jednoho tvora: svého obřího kocoura Gulivera. Podivné zvíře; větší než jakákoliv jiná kočka a stejně nesnesitelný, jako jeho panička. Byl černobílý, ale ne v tom smyslu, v jakém se obvykle o černobílých zvířatech uvažuje. Jednu půlku těla měl černou jak uhel a tu druhou bělejší než čerstvě napadaný sníh. V jiskřivých žlutých očích měl stejně tolik jedu, kolik  měla v očích jeho paní.

A ta, i když vyplýtvala spoustu své mrazivé energie na své antipatie vůči celému zbylému světu, vždycky jí zbylo síly dost, aby mohla  z celé své duše nenávidět svou starší sestru. I když se to nezdá, byla Amélii v ledasčems podobná. Led pálí stejně jako žhavý uhel. A led s ohněm spolu nikdy nevyjdou.

„Ocel má v sobě jakousi jistotu a klid. Stálost. A srdce z něj je stejné. Je stále stejné. Pevné. Neměnné. A Iris jako by měla z toho kovu nejen srdce; jako by z něj byla celá.“ Nana se odmlčela. Venku se stahovala mračna. Obloha šedla v příslibu silného deště a neméně silné bouře. Byly jsme ve velkém pokoji vedle kuchyně. Nana stáhla z několika sedaček prostěradla a uvařila večeři z těch věcí, co jsme si přinesly.

Trvalo to sice dlouho, ale nakonec se venku setmělo. Přicházející nečas se zatím ozýval jen z povzdálí, od nás byl ještě daleko. Ležela jsem na jedné z pohovek a Nana mne vískala ve vlasech.

A já přemýšlela.

Nana mne odtud odvedla, když jsem byla jen malý capart. Žába sotva odrostlá kolébce. Co mne přitáhlo zpět kromě rodinného pouta? Vzpomínky nemám, nemohu. Byla jsem moc malá. Mám jen ten příběh. A Nanu. Mou milovanou chůvu.

Proč jsem se vrátila? I jinde jsem byla spokojená. Ale ne dost.

Musela jsem zjistit, jak ten příběh skončí. Ani Nana ten konec nezná; tedy alespoň já si to myslím.

Iris v sobě vážně měla takový ten tichý, sílu slibující klid a pevnost, jakou disponuje právě tenhle kov. Ocel. Ona byla někde uprostřed: jako kolík z toho stále zmiňovaného kovu se pevně tyčila přesně uprostřed těch vah, na nichž se kymácely Amélie s Agátou. Nebyl v ní ani příliš velký chlad, ani příliš velký žár.

Ona byla… prostě Iris. Zatímco ty dvě vládly celému domu, hádaly se o něj jak malé děti o hračku a pak se uraženě oddávaly trucování, aby pak mohly celý ten kolotoč roztočit zase plnou silou, Iris seděla někde v koutku a jen se tiše dívala. Když mezi těma dvěma létala slova ostrá jako nože – a leckdy u těch slov nezůstalo, občas došlo i na ty malé lesklé hračičky z kovu – Iris jen poslouchala. A nikdy nemluvila. Byla ze tří sester nejmladší – a nejklidnější.

Ne nejhodnější – ona byla… jako ten kov. Trochu chladný a zároveň lehce teplý – jednoduše vlažný. Lehce ostrý a přitom hladký.  I v blízkosti těch dvou zůstávala stále stejná. Jako by byla bez citu. Byla zamlká a všechno si střádala v sobě. Prý ráda malovala – ale nikdy to nikdo nepotvrdil. Nikdo ji totiž pořádně neznal – byla zvláštní – byla jako duch. Jen málokdo si jí všiml. Jen málokdo byl schopen ji slyšet, cítit… Ona byla ta tichá vzadu. Ta neviditelná; ta tichá voda…

Sice jsme ho měly mraky, ale i tak nám ten mizera přímo protékal mezi prsty. Čas je vždycky stejný jako voda, která potkala cedník. Noc odešla, aniž by si o nás ta bouře otřela byť jen malíček. Jakmile na nás vykouklo ráno, už jsme byly na nohou. Tu trochu péče to potřebovalo… a zatímco jsme myly, cídily, leštily, běhaly po domě a všelijak jinak vířily oblaka prachu, ze zdí – a ze všeho kolem nich – se tiše a významně ozývala minulost. Nám se ale připomínat nemusela; na příběh jsme nikdy nemohly zapomenout.

Dny plynuly a já stále ještě neodkryla ten obraz. Tu podivnou malbu, o které jsem toho tolik slyšela a již jsem vždycky tolik toužila spatřit. Jenže zároveň jsem se trochu bála – zvlášť když jsem jí byla tak blízko, tak blizoučko… obraz visel nad velikým krbem v pokoji vedle kuchyně. Ještě jsem ho neodkryla – bála jsem se, co bych tam mohla vidět…

Jednoho dne se sestry pohádaly víc než kdykoliv dřív. A pak se začaly dít věci, po kterých všem zúčastněným vstávaly vlasy na hlavě.

Prvním pěšcem, který rozehrál tu velkou hru, prvním kamenem, který shodil tuhle velkou lavinu, se stal ten kocour. Mezi sestrami probíhaly boje stále a vytrvale, ale tohle poleno hozené do ohně vyvolalo mezi Amélií a Agátou takovou válku, rozpoutalo takový požár, jaký je snad ještě nikdy předtím nezachvátil. Byl to tak šílený kruh, že to nejlépe na tom bylo to zavražděné zvíře. Nejhůř to samozřejmě schytal ten, kdo obě půlky  kocoura v kurníku našel.

Agáta byla tím svým tlustým zvířetem posedlá. Vždyť to byl jediný tvor, kterého dovedla milovat. Posly špatných zpráv střílela. Víceméně… doslova. A tak brzy přibyl na nedalekém kopečku křížek nejen kocourovi, ale také Améliině dcerce. Partie byla zahájena. Lavina se zřítila. Rozpoutal se takový požár, jaký svět neviděl.

„Jistě, že se těch dvou všichni báli už dřív. Jenže to, co se začalo dít pak, doslova mrazilo v zádech, nahánělo husí kůži a nohy rozklepávalo jak sulc. Amélie s Agátou byly nesnesitelné odjakživa. Ale taková nenávist mezi nimi ještě nikdy nevyrostla.

Jedna druhou vidět nemohla. Bylo-li to vůbec ještě možné, pak Agátino srdce zamrzlo ještě víc. Jestli předtím její přítomnost jen ochlazovala vzduch, teď v něm srážela vodní páry v kousky ledu a na nosech přítomných vytvářela rampouchy.  Na nějakou dobu se po onom incidentu zavřela do svého pokoje a dlouho nevystrčila nos. Pár prozatím dýchajících obyvatel domu si nanedlouho oddychlo; byl klid. Ticho. Amélie i Agáta uzavřely své pocity do sebe. Jedna si potichu doutnala, druhá spřádala ledové pavučiny.

Jenže to netrvalo dlouho. Byl to jen klid před bouří: ani sopka, ani hora ledu neudrží své síly navěky. Navíc, když je jedna druhé tak nablízku…

Škoda, že ten dům nebyl větší.

I když, na druhou stranu by těm dvěma starým pološíleným babicím nestačil ani celý svět.“

Nikdo si nepamatoval, jak dlouho tam vlastně ten obraz visel. Ani kdo ho namaloval. A proč… Na plátně se skvěl celý dům i se svými nepojmenovatelnými kousky. Dokonce i ten obrovitý ořešák se tam vtěsnal. A nemohla chybět ani okolní krajina… Dominantu však tvořila sedmičlenná rodinka uprostřed. Byla to malba větší než dospělý muž a do nejmenších podrobností zachycovala každý detail. Nejen to, jak osoby na něm vyobrazené vypadaly, ale i to, jaké byly.  

Nejvíc zářily osobnosti Amélie a Agáty. Vypadaly skoro stejně - ale všichni je od sebe rozeznali, protože ten jejich oheň a led jim doslova sálal z očí. Stály co nejdále od sebe vůbec mohly, aby se ještě vešly na obraz – tak daleko, že se jejich namalovaná já skoro dotýkala rámu. I na pouhé malbě od jedné k druhé, přes utrápené hlavy zbytku jejich rodiny proháněly blesky.

První zmizel kocour z Agátina náručí. A po něm následovala Améliina dcera, dívka s unavenýma očima… Nikdo ji nevytrhl. Nikdo ji nezačáral. Ona tam prostě… jako by tam jednoduše nikdy nebyla. Tam, kde dřív byla namalovaná její hlava, tam se objevilo předtím zakryté okno. Tam, kde se dřív její nohy bořily do trávy, byly zdravé a rovné, ničím neporušené trsy zeleného porostu. Zmizela dokonce i ta lopata, doposud opřená o zeď, která se nešťastné dívce stala osudnou…

Poslednímu z Agátiných manželů se ostrá atmosféra v domě nevyhnula na dlouho. Byl to sice už jen vetchý stařec o holi a většina zúčastněných přítomných jeho odchod považovala za odchod plně přirozený, ale lahvička s jedem o tom věděla svoje. Jeho tvář nebyla na obraze nikdy příliš výrazná a její absence se nikomu nestala trnem v srdci.

A tím to neskončilo.

Zanedlouho se stala podivná nehoda Améliině synovi a brzy po něm z obrazu zmizela i tvář jeho ženy. A tak se obraz značně vyprázdnil. Ze sedmi lidí zbyli tři: Amélie a její mrňavá vnučka, sotva pískle - a Agáta. Pomalu se začínalo zdát, že oheň dohořívá a led začíná tát. Bylo to… zvláštní. Jako by jim s příbuznými a – byť jen trochu – milovanými bytostmi ubývaly i síly. Iris na obraze nikdy nebyla. Nikdo neví proč.

On se taky nikdo nikdy neptal.

            Ale já ano.

            To nemluvně na obraze jsem byla já. Nana tam také nikdy nebyla – vždyť nebyla členem rodiny, jen služebná. Jenže ta dobrá duše už se déle nevydržela dívat na to, jak si ty dvě ježibaby na sebe navzájem brousily nože a při tom mizeli všichni, na kom si mohli vylít svůj vztek. Všichni a všechno, které měla ráda ta druhá. A tak utekla, i se mnou v náručí.

A tak se nedozvěděla, jak to všechno skončilo.

            Mohla jsem se jí vyptávat do aleluja, ale nikdy mi nemohla odpovědět. Otázek jsem měla plnou hlavu. A právě proto jsem se vrátila. Abych našla ty zatracené odpovědi.

            Kdo nakonec vyhrál – Amélie, nebo Agáta?

Proč ty postavy mizely?

            Proč na obraze nikdy nebyla Iris?

            Zůstal vůbec ještě někdo, kdo by mohl odpovědět?

            Včera Nana našla ten hřbitov. Byl zarostlý a zpustlý, ale kdo tam leží se poznat dalo. Amélie i Agáta už tam vyspávají dlouho. Ale Irisino tiché lože nikde.

Podařilo se mi rozdmýchat v sobě zvědavost natolik, že řev jejích otázek přehlušil i hlas mého strachu a nejistoty. Otázek bylo dost; přišel čas na odpovědi.

            Byl zase večer. Co jsem byla v tom domě, čas plynul rychleji než voda. Navíc bylo léto – bylo teplo. Ráno se počasí smálo, večer nebe dunělo a ronilo provazy slz. Pokoj byl podmračený, jak se smrákalo a stmívalo zároveň. Zahlédla jsem rychlý záblesk a zaslechla hluk hromu. Počítala jsem: bylo to blízko, velice blízko. Tak se bouřka nakonec přeci jen dostala až k nám – a rovnou ty své trakaře shodila přímo na naši střechu.

            Moje obavy a nejistota narůstaly, ale stále ještě byla silnější moje zvědavost a touha po odpovědích. Skrz hromady nashromážděného nepořádku jsem ve zdraví dorazila až ke krbu, nad kterým viselo to tolikrát popsané veledílo. Obraz byl zakrytý prostěradlem, velkým kusem látky, která snad byla kdysi bílá, ale kterou prach a čas zbarvili do slámově žlutého odstínu. Čím blíže jsem obrazu byla, tím jsem se cítila podivněji. Nechtělo se mi hned strhnout z něj tu chabou ochranu před nákazou toho nejrozšířenějšího bacilu – času.

            Nakonec jsem to přeci jen udělala.

            A jako by si celý svět vyčíhal jen tu chvilku – v okamžiku, kdy plachta sklouzla z rámu a spadla na zem, ozářil celou místnost blesk.

            To, co jsem na obraze viděla, jsem nečekala ani v nejmenším.

            Byla jsem tam já – jen já a dům a okolí, já, já, já – celá moje osoba v bezmála životní velikosti.

            Trvalo mi pěknou chvíli, než jsem se z toho šoku trochu rozkoukala. Nechtělo se mi tomu věřit – jak jsem se tam dostala? Kdo mě namaloval? Proč? Ten pohled na mou tvář byl jak rána kamenem do hlavy. Byla jsem to já… jako bych se podívala do zrcadla.

            A ten úder od podivného malíře… mi v hlavě cosi posunul. Kolečka zaklapla do správných kolejí. Začalo mi všechno zapadat do sebe.

            „Nano?“

            Neodpověděla mi. Asi byla někde daleko v domě. Tohle místo bylo tak trochu jako obří bludiště.

            Oheň může buďto hořet, nebo vyhasnout. Nic víc, nic míň. A Amélie zhasla – už smrt její milované dceři utlumila její plameny. A když odešel i syn a zmizela vnučka – její oheň zeslábl a dohořel. A prach pohltila zem.

            Led může buďto mrazit, nebo roztát. A Agátino srdce povolilo – skon jejího kocoura pro ni byl příliš velkým trnem a příliš bolestivým. Ta hora ledu, z které byla, se rozpustila a nakonec se vsákla do země.

            Nejzáludnější je ocel. Oheň a led se nezmění – jsou buď stále stejné, nebo nejsou vůbec. To ocel má mnohem větší škálu možností. Zvlášť když je ohni a ledu tak nablízku… Ocel se mění pomalu. Pozvolna. Ale změnit se umí – chce to jen čas. A ten Iris měla. Její srdce se ohřívalo i ochlazovalo tak dlouho, že nikdo nic nepoznal – ale když si toho už konečně někdo všiml, pěkně se popálil.

            Nakonec se z jejího srdce stal tak silný plamen, že spálil úplně všechny v dosahu – a mráz tak silný, že všechno pokryl krustou z ledu.

            Seděla jsem ve ztemnělém pokoji a čekala jsem. Má zvědavost se vytratila stejně rychle jako se objevila – raději už jsem nechtěla ani nic slyšet, ani nic vidět. Snažila jsem se udělat ze sebe mrtvého brouka. Jenže otázky a odpovědi v mé hlavě se umlčet nedaly.

            Kdo namaloval ten obraz? Kdo nebyl nikdy vidět? Čí jméno se skví na rubu všech těch událostí?

            Iris.

            To Iris. To ona stála s paletou před plátnem. To ona namalovala tváře – a nakonec je také smazala.

            To Iris. To proto nikdo nepochopil, to proto nikdo neuhádl – kdo. Kdo se plížil potichu jak duch? Kdo zůstal naživu?

            To ocel udusila oheň a roztavila led. To Iris.

            Zaslechla jsem za sebou tichoučké kroky. A věděla jsem, že Nana to není. Chudák Nana…

            To Iris. Proč namalovala i mne?

            Protože jsem přišla na řadu.

            Nananeměla pravdu. Alespoň ne tak docela. Ten příběh byl přeci jen trochu jinak. Na vlastní kůži jsem pocítila jak…

            Byl jednou jeden kopec. Tím to vždycky začíná…

            Na tom kopci stál dům.

            V tom domě bydlely tři sestry. Tři staré zlé babice.

            Amélie, Agáta a Iris.

            Ty první dvě se nenáviděly – ale co byla pouhá nenávist proti tomu, co k nim cítila ta třetí?

            Oheň zhasne a led roztaje. Ale ocel je věčná. A mění se pomalu – když už se jednou stane žhavou výhní, zůstane žhavá nadlouho. Když už se jednou stane kusem ledu, bude mrazit ještě dlouho.

            Iris si otřela špinavé ruce do zástěry a podívala se na své malé velké dílo. Takhle ten obraz vypadal mnohem lépe – vždycky o tom byla přesvědčená.

Bez těch lidí vynikla krása domu nejvíc. Za obzvlášť povedený kousek považovala okna plná muškátů…

            Kdyby nebyla tak zapatlaná od hlíny a barev, musela by sama sobě zatleskat…

            A takhle to končí.

Udělené body : Eclipse (8/10), L.S.D. (7,5/10)

Komentář Eclipse: Hodně působivé. Velmi se mi líbí některé ty obraty co jsi tam použil, je to jak z nějakého „fantasy filmu“. Jen mi někdy unikala podstata pár věcí, nicméně to nic nepokazilo na konečném dojmu, který byl více jak dobrý.

 Komentář L.S.D.: Výborně! U tebe absence citů a emocí nehrozí. Bravo!