5. Výkřik zabarvený krví, zabkaLucka

Říká se: „Nedráždi hada(…),“

Jenže co když jej nevidíš

A on v křoví čeká?

Pak už jen odplatu ucítíš…

             Nepříjemná pachuť v ústech a suchý prašný vzduch nutící člověka zakašlat… přesně to se i stalo. Když se probrala tím rozkašláním, otevřela víčka a vytřeštila oči. Její dech se zrychloval a byl tak hlasitý.

„Co se to děje?“ pronesla sípavě. Tiše jsem se usmíval a pozoroval ji z temného kouta místnosti. Z úst se mi vydralo uchichtnutí. Polekaně se otočila a já sledoval její poděšenou tvář. Neviděla mě… stále. Byla pod světlem a já ve tmě… já viděl dobře. Chvilku jsem si drobnou blondýnku přivázanou k židli prohlížel, poté jsem odhodil a zašlápl nedopalek a vydal se směrem k ní.

Z čela se jí spustily čúrky potu značící velmi vysokou hladinu nervozity a strachu. Zřejmě se jí zvedl i adrenalin. Tedy myslím, bývá to tak. Zavrtěl jsem hlavou nad svým zamyšlením a vykročil jsem k dívce.

Když mne spatřila, vykřikla a na spáncích ji začali tepat žilky. Nádherné, rozkošné,… Zastavil jsem se na hranici světla a prohlížel jsem si ji. Vypadala zmateně, nechápala, co se děje. Nemohla chápat, ale musela pochopit… Přešel jsem k jejím zádům a přejel jí prsty po svázaných zápěstích. Krásně vyděšeně vypískla a začala s provazy na rukou zápasit. Jen jsem pozoroval její marné snažení a smál jsem se. Musela být vážně vystrašená, protože se začala na židličce zmítat a dokonce i brečela, nemohl jsem. Musel jsem se smát, když jsem tak přešel před ní a díval se na její zmučený výraz.

Natáhl jsem ruku, abych ji slzy otřel. Lekla se a ucukla hlavou, nevydajíc jedinou hlásku ze sebe. Pokračoval jsem v pohybu a s ďábelským úsměvem jsem jí slzy setřel, načež ochutnal jejich slanou chuť… pachuť strachu, která se však dala vycítit všude kolem. Miluji tyhle situace, ten prosycený chvějící se vzduch z pocitů mých obětí.

Prsty jsem jí vjel do vlasů, chvíli jsem si s nimi hrál. Měla je nádherné, voňavé… lesklé. Hmm… věnoval jsem jim drobný polibek a zastrčil je za ucho, poté jsem prsty přejel po spánku na tvář, kde jsem ji mírně škrábl. Chuděrka byla tak vystrašená, že se zdálo, že to ani nevnímala. Čekal jsem chtivě sledujíc kapku krve deroucí se z ní. Dnešní první kapku. Zorničky se mi vzrušeně rozšířily a já tu nádherně rudou kapalinu olízl. Polekaně ucukla, když ucítila můj jazyk, však já se jen znovu usmál, nemít daleko k smíchu. Vypadala tak rozkošně… chutnala rozkošně. Neměla chybičku, tedy zatím jsem na ni nenarazil.

Odtáhl jsem a se pozoroval její vyděšeně vytřeštěné oči, na chvilku jí zmizel z dohledu, ale ihned jsem se vracel s malinkou krabičkou. Lehce jsem s ní zatřepal, načež uvnitř to zaznělo jako sypáni nějakých semínek či čočky nebo tak. Vždycky jsem nad tím přemýšlel. Proč to nezní jako to, co je v obsahu? Proč tomu ten zvuk více neodpovídá? Třeba bych pak více vystrašil dotyčného. Omrkl jsem dívenku a zdá se, že se vážně nelekla, jen byla v očekávání.

Otevřel jsem krabičku a lehce jsem ji naklonil, tak aby viděla dovnitř. Obsah krabičky se zaleskl. Asi ještě nevypozorovala, co to je. Přistoupil jsem k ní blíže a krabičku ji dál téměř k očím s úšklebkem v obličeji. Poděšeně zalapala po dechu. „Co to má být, co hodláš dělat?“ přecházela od šepotu k vřískotu. „Uvidíš,“ usmál jsem se a mrkl na ni.

Vytáhl jsem první špendlík, krabičku položíc na zem. S úsměvem jsem jí vyhrnul tričko, prohlížejíc si její ploché a na pohled pevné bříško. Zase lomcovala s pouty na rukou. Uchichtnul jsem se a letmo jsem jí po něm přejel bříšky prstů druhé ruky. Když jsem jí odtáhl, přisunul jsem ruku se špendlíkem a jemně jsem s ním přejel přes bříško. Zavřískala, jako bych jí zabíjel, vždyť jsem ji ani neškrábl… ta má výdrž. Pche…

Zabodl jsem jí špičku špendlíku do břicha a druhou ruku jí dal na ústa. „Ticho, čím víc, budeš řvát, tím víc, to bude bolet…“ zasmál jsem se ďábelsky. Kousla mě do ruky a vřískala dál, když jsem jí ucukl. Zakroutil jsem hlavou, špendlíkem jsem se zanořil hlouběji do těla a pak zase o kousek dál vyjel špičkou z kůže. Odtáhl jsem ruku a prohlížel si uvízlý špendlík, který trčí dvěmi stranami ven. Kůže se jí hezky nadzvedla. Roztomilé…

Vřískala a vřískala, tak jsem se natáhl pro další špendlíček. Chvilku jsem si jej ve světle prohlížel a pak ji, zmítající se na židli. Chytl jsem ji na břiše a zatlačil k židli a rychle probodl dalším špendlíkem. Stále nepochopila. Špendlíček po špendlíčku propichoval její tělo a nadzvedával její kůži. Křičela jak šílená. Já ji ale varoval, že? Špendlíčky už vytvářeli tvar srdíčka… ještě jeden… a hotovo. Nádhera. Sledoval jsem okouzleně své dílo, během chvilky jsem se sklonil, abych olízl kapičku krve tekoucí k jejím riflím. Sladká roztomilá, s odleskem kovu na těle… nádherná dívenka. Však já ji udělám ještě krásnější. Úšklebek.

Že jsi neposlechla, huso hloupá,

Pak nediv se těch následků,

Vždyť byla jsi jak hluchá,

Když varoval jsem, bez výsledku…

Pořád křičí a pořád a pořád… Hmm, chce ještě špendlíčky? Omrkl jsem své oblečení a sundal pár spínacích špendlíku, načež jsem jí je začal zabodávat do těla v řadě a zapínal. Zajímavá ozdoba. Ještě další a další…

Odešel jsem, sledujíc, jak už pouze pofňukává. Ale když ona křičela tak krásně. Nádherně. Roztomilé. Ale teď jedem dál. Uchopil jsem ani ne velký, ani ne malý nůž. Možná mohla sledovat, že něco na stolku kutím, ale to je vše. O chvilku později jsem vyšel k ní. Tričko bylo rozpáráno a já si prohlížel její hrudník. „S tímhle bys jej moc neokouzlila…“ zavrtěl jsem hlavou. „A ani mě…“ ušklíbl jsem se, „měla by jsi to aspoň lehčí, ale takhle?“ nakrčil jsem nos.

Zamával jsem ji ještě chvilku před obličejem nožem. Moc se mi líbilo, jak byla vystrašená, uječená. Jak reagovalo její tělo. Mám rád ty stopy strachu. Když už mě to přestalo bavit, naklonil jsem se a jemně ji líbnul na klíční kost. Je zajímavé, jak ječí, ač jsem ji teď chtěl udělat aspoň chvilinku příjemnou. Ty další budou horší. Je divná…

Odtáhl jsem se a přiložil ke klíčí kosti kolmo nůž. Jemně lehoulince a prožitkově jsem se začal prořezávat přes kůži ke kosti. Bylo to docela snadné, byla blízko… a ten pohyb už jsem měl nacvičený z dřívějška.

Ten její řev je ale vážně příšerný. Že bych ji raději měl zalepit pusu? Kdo to má vydržet. Pokrčil jsem nad tím rameny a odešel jsem ke svému stolečku, vzal izolepu, kousek uřízl a nalepil jí ho na pusu.

„A tichoučko,“ zašklebil jsem se na ni, „kdo tu má pracovat?“

Opět jsem se vrátil s nožíkem k rozdělané práci, ten jsem započal druhý zářez.. Bylo docela zajímavé vzhlédnout a dívat se do jejího zmučeného obličeje, jak se snaží skrze zavřená ústa vykřičet všechnu tu bolest. Natáhl jsem se, bych slízl její slané slzy, tohle vždycky miluji, neodolám. Hmm, a pak jsem se vrátil k předchozí činnosti. Co taky jiného, že? A třetí zářez. Je to úžasné někomu se prořezávat kůži… i když ta kost v pokračování trošku překáží. Ještěže tu je plán B. Ten nikdy nezklame. A ta kost? Ta je jen něčím, co mi zabraňuje ve vraždě či zdeformování těla. Je zajímavý se nad tím tak zamyslet.

Možná bych ji mohl už nechat, že? Ale pětka, jako pět prstů na ruce. Přitažlivé to číslo. Ihned jej také zobrazuji na její kůži. Pozorně prohlížím své dílo, slíznouc kapky krve, ujíždějící ji po hrudníku.

„Nádhera, nemyslíš?“ pohlédnu jí do očí s nevinným výrazem. Má je zavřené, jen koutky prýští slzy. Však bude mít ještě proč brečet. Však pozná bolest, vždyť tohle je jen začátek. Že bych ji zdělal tu izolepu? Prudkým pohybem ji strhnu z úst, abych znovu mohl zaslechnout její hlas nebo spíše vřískot. Vrátím se k mému stolečku a vezmu cosi do ruky, nůž odložíc. Vrátím se opět k ní a culím se jak dítě, co očekává lízátko. Ještě jednou olíznu tu nádhernou rudou tekutinu, stékající ji po ňadru, ušklíbnu se a pohlédnou jí do očí, které při dotyku mého jazyka otevřela.

S úsměvem pozvednu ruku s tou zatím jí neobjevenou věcičkou nad ránu, pak zmáčknu. Po dopadu páru žlutavých kapek se rozkřičí. Její pohled stočený na ruku zahlídne půlku citrónu, kterým ji ihned projedu po všech rankách. Po tom jeku, jakmile se má ruka s citrónem zvedne, jen začne fňukat a pak i prosit, prý toho mám nechat, že udělá, či dá mi, co chci, jen ať toho nechám. Mám toho nechat?

Je to zajímavá nabídka, ale to co udělala. Ten polibek a s mým malým bráškou. Mým… Ano, nikomu nepatří, je můj. Ne, tuhle nabídku nepřijmu, je to trest, který musí podstoupit, aby pochopila, že chtěla něco, co není pro ni. Když uděláš něco špatně, musíš za to pikat, tak to je a vždy bude. Opět jsem jí projel citrónem přes otevřená místa kůže. Jak jsem předpokládal, další výkřik. Ano, to je úžasná hudba.

Poté jsem se znovu naklonil, bych ochutnal nově ochucenou krev. Začal jsem ji jemně jazykem očišťovat, načež jsem chvilku zůstal na jednotlivých rankách přisátý. Byla tak roztomiloučká. Už jen těžce oddychovala a občas bolestivě usykla. Nechal jsem rány ránami, zvedl se a prohlížel si ji. Vypadala jak zlomený motýl. Motýl, kterému utrhli křídla volnosti. Prostě nádherná, jen v mé moci.

„Víš, někteří lidé jsou podivní,“ usměji se a jemně ji pohladím po tváři. „Dělají podivné věci,“ pokrčím rameny. „Ale teď můžeme přejít třeba k něčemu, co znáš,“ uchichtnu se a začnu ji rozvazovat jednu nohu. Pevně ji uchopím, kdyby ji napadla náhodou nějaká blbost, přimáčknu jí ji k tělu a přivážu k opěradlu.

Je podivné, jak už se ani nenamáhá k odporu, že by byla smířená? Totéž provedu i s druhou nohou. Pousměji se nad vyhrnutou sukní a zajdu si pro nůžky.

„Proč to chceš udělat, když jsi na kluky?“ pohlédne na mě zpříma. Že by se přece jen probrala? „Co ti je po tom?“ ušklíbnu se, sehnu se a natáhnu ji kalhotky trochu dál od těla, abych je mohl přestřihnout. Když se natáhnutá látka vyhoupne ke gumce, která ji drží kolem boků, natáhnu se, abych ji za tu gumu zahákl. Přičupnu si a chvilku se jen tak dívám.

„Holíš se, hmm, jak praktické,“ ušklíbnu se po chvilce. Pokrčím nad tím rameny a zvednu se, nahnouc se k jejímu obličeji. Když jí takhle koukám do očí s úsměvem povím.: „Nějak se mi líbíš, že bych tě už nechal?“ a s úšklebkem zajedu prstem do ní. Nepřekvapí mě jenom její vlhkost, ale i také menší překážka.

„Ty jsi panna?“ rozchechtám se. „Tak to jsem nečekal.,“ pobaveně se šklebím. „Mohla by jsi mi taky poděkovat, že s někým takovým tady ztrácím čas,“ dloubnu do ní a koutky úst mi cukají, tak tak se držím, abych se opět nerozesmál. V rychlosti stáhnu jen to nejnutnější kousky oblečení, nasadím kondom a už se do ní tvrdě vkrádám…

A slzičky tekly temnou nocí,

Vždyť oba chtěli toho stejného,

Však ona byla jen v jeho moci,

Nemohla se ubránit trestu krutého…

Udělené body : Eclipse (8/10), L.S.D. (8/10)

Komentář : Ano, zajímavá povídka. Jen bych z textu vyřadil ty básničky, protože ty mi nějak kazí atmosféru. Jinak vynikající.