6. Na vahách osudu, Charlie

Místnost to byla velká; větší než by byla hromada ze všech katedrál, které kdy lidé postavili – a přitom byla stokrát menší než díra, kterou by do jablka prokousal červ. Byla světlá i tmavá, záleželo jen na tom, z jakého jejího koutu jste se na ni či do ní dívali; byla vysoká i nízká, ošklivá i krásná; byla taková, jaká byla. Nepopsatelná. A v podstatě se dá říci, že ona vlastně byla-nebyla. Jejím prostorem se ozýval zvláštní zvuk. Byl tichý a jemný, jako šepot stromů ve větru, a zároveň byl neodbytný jak řev hurikánu. Bylo v něm zvonění, jako kdyby všichni vánoční andělíčci najednou zazvonili na své zvonečky; bylo v něm cinkání, jako kdyby někdo sypal na hromadu všechny mince světa. Ozýval se v něm hukot ticha i jakési šelestění, a dokonce v něm zaznívaly i svěží tóny zvonkohry. A to místo, to bylo vlastně jedno velké bludiště, od podlahy až ke stropu zahlcené přehršlí nejrůznějších poliček, regálů a polic, dejme tomu i skříněk – a všechny ty kousky úložného prostoru, jenž by byl kvůli na prst silným vrstvám prachu noční můrou pro všechny hospodyňky, byly zaplněné. Všude stály váhy… Stovky vah. Tisíce vah. Milióny vah. Nespočitatelně mnoho vah, a stejně byly každé jiné – ač se to zdá uvěřitelné nebo ne. Jedny byly malé jak nic, druhé větší než nejmenovaný kus dobytka; třetí byly staré jak Metuzalém a čtvrté byly pokroucené, jako kdyby je právě sežvýkal velbloud… Každý kousek vypadal jinak. Kolik různých vah si jen dovedete představit? Podobou je spojovalo jen jediné: všechny měly dvě misky – jednu černou, druhou bílou. Jen ty misky byly u všech stejné…

            A tam někde dole v nezměrných hlubinách, u pat přerostlých polic, stál malý pracovní stůl. Na rozlohu celého toho místa se zdál opravdu titěrný; navíc byl taktéž plný, stejně jako všechno kolem. Byl plný nářadí, kousků kovů, dřev i skla. Kolem něj, pěkně po ruce, byly krabice, pytle, bedny, váčky – všechno rozestavěné po nejrůznějších příručních poličkách a stolcích, skříňkách – a nebo se to jednoduše válelo po podlaze. V každém tom obalu něco bylo. No, něco… Některé byly plné; některé poloprázdné; do některých se toho ani moc nevešlo. Některé byly nadepsané, přičemž tenhle nápis byl jasně zřetelný, druhý nikoliv – a nebo byly jednoduše bezejmenné. Stejně jako tohle místo… ne že by nemělo označení. Ne, ono jen nemělo jméno. Ulice mají jména, lidé mají jména, města mají jména – ale tohle místo ne. Vždyť možná ani není skutečné… Je to místo, kde se míchají lidské osudy. Míchají, tvoří, mění: začínají tu, ale také tady končí. Ó ano, věřte mi nebo ne… ale jméno nemá.

            Ale on ano. On, ten stařík, který u toho stolku stál, tak vehementně zabrán do práce. Říkají mu Osud. A ono je to možná opravdu jeho jméno. Byl malý, drobný, shrbený a na první pohled seschlý. Starý. Do tváře mu však vidět nebylo; jednak ji měl skloněnou k práci, jednak mu bradu zakrýval vous a oči se mu schovávaly za brejličkami se zlatými obroučkami. Ruce měl ale i na svůj zřejmě vysoký věk rychlé; hbité a hlavně šikovné. Vždyť to byly ruce profesionála! A právě ony teď přímo tančily nad vahami, které stály na pracovním stolku. Tu do nich strčily, tady trochu naleštily, támhle zas otevřely jeden sáček a opatrně z něj trochu odsypaly – byl to jakýsi stříbrný prášek, zářil a třpytil se. A ten se přestěhoval přímo na bílou mističku vah a ta zatížena klesla dolů, stáhnuvše s sebou celé jedno rameno; druhé, to s tou černou mističkou, se vyhouplo nahoru. A přesně uprostřed té tyčky, jenž nesla obě misky, přesně v tom místě, které se nikdy nepohne, byla tenoučkou zlatou nití připevněná malá křišťálová baňka. A v té leželo malé pírko… jeden lidský život. A to se jakoby rozzářilo…

            A Osud se usmál. Ten úsměv byl cítit, i když nebyl vidět. Vždyť i on má své oblíbené koně, své vyvolence, kterým s chutí občas daruje nějakou tu kostku cukru. Třeba právě tohohle; třeba právě tuhle dívku, jejíž osud tyhle měděné váhy určují:

            dívku, která se právě ve své posteli probudila a otevřela oči. Cítila se úžasně. Nádherně: jako by všechno vycházelo, všechno bylo dokonalé – zpěv ptáků zvenčí, modrá obloha za okny i svěží ranní vzduch. Celý svět byl přece tak krásný, ona jej milovala. Co na tom, že není krásná? Co na tom, že není ve všem nejlepší? Vždyť dnešek bude krásnější než včerejšek! Celý den měla dokonalý; jako by každý kousek skládačky z její nálady zapadl do ostatních; a ona si tu radost nejen brala, ona ji hlavně dávala. Byla už taková. A ke štěstí jí stačilo málo, těšila ji každá malá radost: pěkný kamínek na cestě, zpěv ptáků, milý úsměv, lehký deštík i duha po něm… byla milující a milovaná. Všechno, na co sáhla, se jí dařilo – a dobře se vedlo i lidem kolem ní. Všichni říkali, že tam nahoře ji někdo musí mít rád. Dítě Štěstěny…

            a oblíbenkyně Osudova. No, proč ne…

            Osud odložil pytlík s jiskřivým nápisem „štěstí“ zpět do poličky. Prstem při tom setřel špetku prachu a trochu lhostejně se na něj podíval; a když ho podrobil svému zkoumání a neseznal ho nijak zajímavým, otřel si ho do kalhot. Pak se rozhlédl kolem sebe: očima přeskakoval po celém svém království; ta jeho očka neobvyklé modro zlaté barvy za drobnými brejličkami jen hrála. Zamnul si rukama, něco si spokojeně zabrblal a zmizel v bludišti plném vah… Na pracovním stole po něm zůstaly ty měděné váhy. Byly pěkné: nijak zvlášť zdobné, ale jednoduché a jemné. Byly skoro stejné jako staré lékařské váhy, takové ty dlouhé štíhlé věcičky… však vy víte. Všude kolem vládl klid, nebo spíše obvyklý zvyk… cinkání, šeptání, zvonění… zvuk tichý a stále stejný, a přitom tak zneklidňující. Vždyť se právě měnily lidské osudy – byla těžší ta černá, nebo ta bílá miska? Na které se toho objevovalo víc? Osud nemusel dohlížet na úplně všechny váhy; stačila pouhá jeho přítomnost, a už všechno chodilo tak jak mělo.

            Ale opravdu to tak bylo? O nohu osudova pracovního stolu se něco otřelo. Bylo to malé a štíhlé, pohyb to mělo ladný jak tanec baletek; neslyšně to nakračovalo a rádo se to lísalo. Jen se ještě jednou otřít o pevné dřevo – ano, to je přeci skvělé drbání… a co je vlastně nahoře? Malá hlavička se podívala vzhůru, smaragdově zelená očka plná otazníků. To se dá přeci jednoduše zjistit. Chvilku se nedělo nic a najednou si na desku stolu vyskočila kočka. Kočka krásná; kočka s hedvábnou srstí, černočernější než nejtemnější tma. Zvědavý čumáček se přibližoval a opatrnými fousky ohmatával všechno, co našel; párek jasných kukadel prozkoumával všechno, co viděl; a dvojice černých uší s růžovými flíčky uvnitř bystře naslouchala všemu, co se kde šustlo. Přímo před kočkou stály malé velké měděné váhy; tak lákavé! Copak to vlastně je? Strčila do nich čumáčkem a misky se rozkývaly. Špetka stříbřitého prachu se na vánku dostala do kočičího nosánku a polechtala ho; a zvědavá kočička byla donucena kýchnout. A ten závan vzduchu smetl z bílé mističky, tak podobné čisté kosti bez masa, téměř všechen prášek… bílá miska, kterou už nic nedrželo dole, se zvedla. A jak se celé váhy rozkývaly, dostala se na okamžik ta černá až na dno.

            …a pak udělala tu Chybu. Dívka najednou cítila, že se z ní začíná vytrácet cit. Všechno jí najednou připadalo obyčejné. Nic krásného se nedělo; ptáci neztichli, ale jejich monotónní zpěv ji začal lechtat v uších, duha zmizela a v srdíčku jako by se něco napnulo. Jako nit, kterou někdo natahoval, snad jako by zkoušel její pevnost. Štěstí zmizelo, jako když sfoukne svíčku. Čas běžel. A najednou byl svět mnohem nepřátelštější – všude se dělo něco ošklivého. A ona si najednou připadala hrozně sobecky – jak mohla neštěstí ostatních předtím tak přehlížet? Připadala si jako dokonalý vyžeroutka všeho krásného; jako zlodějka. Připadala si hrozně…

            Kočka si sedla a jen se tiše dívala, jak se váhy pohupují, dokud se neustálily v dokonalé rovině. Teď už byly prázdné – a najednou byly tak nudné. Proč už se nehoupou?

Její očka ale zničehonic zahlédla nový pohyb. Něco se přibližovalo… Byl to pták. Byl to havran, mám-li být co nejpřesnější. Havran černý jak noc, stejně jako kočka – jen měl černé i oči a na hlavě pár světlejších pérek, skoro šedých. Připadal si kvůli nim trochu výjimečně, co se ostatních havranů týče. Sedl si na stůl a obrátil se na kočku, černou hlavičku nakloněnou na stranu.

            „Chceš vidět houpačku? Pořádnou houpačku? Něco zajímavějšího než tohle?“

Druhá černá hlava zlehka kývla.

            „Tak se dívej, teď něco uvidíš.“ Kočka kývla znovu a bedlivě svýma hbitýma očima sledovala, co havran provádí. Poskakoval po krabicích a pročítal si jejich označení. „Vážně, dávej pozor. Taky jsem ho hodně dlouho sledoval, nemysli si, žes byla sama jediná. Díval jsem se seshora, z támhleté police. Je tam takový pěkný koutek, ne jako ten tvůj brloh pod stolem. Však já o tobě vím, nemysli si.“ Havranům a ptákům všeobecně se dá jen těžko vyčíst výraz z tváře.

            „No podívej! Co třeba tohle? N-e-h-o-d-a,“ hláskoval pták. „A tohle je co? Ú-m-r-t-í? Tohle už jsem určitě dřív slyšel, ale teď si prostě nedovedu vzpomenout, co to znamená. No co, zkusit to můžeme,“ dořekl a dohopkal dolů k vahám, zpět z hromady sáčků a krabiček, po které se před chvilkou lozil. V zobáku s sebou táhl jeden velký černý sáček, jeden šedivo-červený. „Co myslíš, na kterou stranu bych měl nasypat který?“ zeptal se kočky. Ta však jen seděla a dívala se, tu na váhy, tu na svého upovídaného společníka. Kdyby mohl, pokrčil by havran rameny – ale protože žádná neměl, spokojil se jen s pouhým povzdechnutím. „No dobře,“ prohlásil nakonec. Ty sáčky rozvázal jen stěží; nakonec se mu ale zdařilo. Nebylo to nijak snadné, vždyť co byste chtěli po zobáku a křídlech, dejme tomu ještě po těch drobet šikovnějších nohách – ale nakonec se mu to povedlo. A teď přišlo to těžší – dostat obsah těch pytlíčků do misek. No, to snad také nějak půjde…

            …a zanedlouho byl obsah šedivo-červeného sáčku, popsaného šesti literami, rozsypaný nejen v černé misce, ale i kolem dokola vah, skoro po celém stolu. Havran neznalý jemné práce neznal míru; ale nezajímalo ho to a vesele sypal dál. A když začalo přetékat, zapomněl přestat… s druhým sáčkem, s tím černým, si počínal opatrněji – ale přeci jen ne dost. Možná mu drobet ujela ruka… ehm, křídlo. Nebo noha? A asi bych neměla zapomenout na zobák, ten si také odpracoval své…

            Celé váhy se houpaly ze strany na stranu, chvilku si nebyly jisté. Jemné peříčko v baňce z křišťálově jasného skla zešedlo a kolem něj se začala šířit ještě jakási podivná, melancholická hřbitovní vůně – jako květiny zapomenuté ve váze, pach smutku a trápení…

            …nebyla mrtvá, ne, ještě ne; ale hodně lidí kolem ano. Bylo to hrozné. Čas se zbláznil, a ona si připadala stejně – každou chvilkou doufala, že když pořádně zavře a otevře oči, vynoří se jí před zraky psychiatrická léčebna, plná měkkých polstrovaných místností a slušivých bílých košilí. Doufala v to, protože všechny ostatní možnosti byly nesnesitelné. Ano, všechny – a hlavně ta nejneodbytelnější – totiž ta, která tak trvala na tom, že se to všechno doopravdy děje. A ona se cítila, jako kdyby ji posadili na Ďábelský kolotoč a nepustili ji už dolů; jako by ta krásná pevná zem pod nohama byla naprosto nedosažitelná a pro ni existovalo jen to hrůzné peklo. Ne to posmrtné, ale to horší – to skutečné. Svět se zbláznil; svět se točil; svět si přespříliš vyhodil z kopýtka a nedokázal už přestat. Všechno to nabralo svou vlastní setrvačnost…

            …a ona se tak strašně musela smát! Všude kolem byl jen pláč a zoufalství, a ona měla při tom radost. Sama sebe si hnusila, ale nedokázala s tím nic dělat. Každá další smrt jí jen přinesla do duše klid a na srdce smích. Nedokázala to pochopit, nedokázala pochopit sama sebe.

            a pak miska na vahách osudu přetekla…a…ona měla přímo před sebou to, čeho se celý život nejvíc bála…

            Havran si všiml jedné věci. Totiž toho, že od každých vah se táhly nitky k dalším vahám… k desítkám dalších vah, ke stovkám, k tisícům. Byla to jedna velká, hustá, propletená zlatá síť. Některé nitky byly tlusté jak stuhy; jiné tenčí než pavučinková vlákna…

I ty měděné váhy, se kterými spolu s kočkou prováděli ty své experimenty, spojovaly desítky vlákének s dalšími přístrojky. Jenže s těmi vlákénky se začalo cosi dít. Třásly se, trhaly za napojené váhy, škubaly s sebou – a, což bylo nejhorší, některé začaly mizet. A ony mizely i mnohé váhy… Pluf! jen to lupne, už jsou jedny pryč… a druhé, a třetí, a nitky se trhají a škubají s sebou. Havranovi se to pomalu přestávalo líbit. Tomu staříkovi se nikdy nic podobného nestalo…A také ho zneklidňovalo chování kočky. Přestože celou dobu nehnutě seděla a jen oči se jí míhaly kolem, najednou se zvedla a začala kolem vah obcházet kolem dokola. Ty tenké, křehké měděné tyčky se chvěly a třásly. Ale ona se stále dívala jen na jedno místo. Na jeden jejich kousek…

            Na ten, který se nikdy nepohnul. Na ten přesně uprostřed vah… na malou skleněnou kuličku s peříčkem uvnitř. A jakmile to havranovi v hlavě docvaklo, dostal na kočku vztek. Začal rozčileně krákat a mávat křídly – kočka si ho však nevšímala, byla příliš pohlcená svým vlastním světem hry. Ta kulička se jí tak líbila… a jak by se asi kutálela?

            Jen co by hbité oko ten pohyb zachytilo, už se ve vzduchu mihla packa a vrazila přímo do vah. Ty se zakymácely tak nebezpečně, jako ještě nikdy předtím – a už se křišťálové koulítko koulelo po stole. A kočka packu sem, packu tam – vždyť je to tak skvělá hra!

            panenko skákavá, co se to zas děje? V dívce se usadila nerozhodnost – a blížila se velká volba…

            Švih ocasem tam! Noha sem! Ale co to? Už to letí na zem – ne, co to má znamenat? Proč to tak cinká? Co je to za ostrý zvuk? Havran máchl křídly a jak rozvířil vzduch, zvedl závan větru peříčko z podlahy plné drobných ostrých střípků. A to se jako lehký obláček začalo vznášet vzhůru…

            ... ona se najednou cítila volná… svobodná. Ne, nebyla mrtvá – jen měla pocit, že se jí život od základů změnil, ať už k dobrému, či ke zlému. Ještě nikdy se tak necítila… skoro tomu nevěřila. Rozhodnutí! Bylo! Na! Ní! Cítila se silnější než kdykoliv předtím…měla pocit, že celý její život je jen v jejích rukou…

            Teď už byl havran silně znepokojený… a litoval. Teď už mu bylo jasné, že Osudu se pod ruku motat neměl… a tak zatracená kočka si teď jen tak seděla, jako by se nic nestalo – jako by se nechumelilo, jen si klidně olizovala tlapky a myla si ten svůj obličejík. Havran měl sto chutí pořádně jí vyčinit – jenže pak se ozvaly ty kroky.

            Vrací se! Osud se vrací!

            Kočičí Milady vzala do zaječích a havran se rozplynul jak pára nad hrncem.

            Na podlaze zaskřípaly střepy. Ozval se povzdech. Peříčko, krásné nazlátlé chmýří, se ještě chvíli vznášelo a pak zvolna dokroužilo na stůl, a to přímo do bílé misky vah – kterou ještě okamžik předtím, stejně jako její černou sestru, Osud jediným mocným fouknutím vyčistil od všech strastí. Peříčko už na té bělostné misce zůstalo. Drobet rozesmutnělý Osud vzal drobné váhy něžně do rukou a neobyčejně opatrně je postavil zpět na jejich místo na polici. Ne, ona není mrtvá – jen už nebyla v jeho moci. Teď už byla sama svým vlastním pánem; mladá, chytrá a hodná dívka – kdo ví, co ten svět ještě čeká? Teď už záleží jen na ní.

            Uvědomil si, že s tou dvojicí výtržníků ještě bude muset něco udělat. Samozřejmě že o nich věděl – jak by mohli uniknout pozornosti Osudu?

            Řídit lidský osud je tak trochu jako nadnášet na svém dechu peříčko, pomyslel si. Většina lidí je doopravdy jak peří ve větru. Jenže nikdy nevíš, odkud přijde závan cizího dechu a odvane je pryč ze tvé moci…

            …a její život plynul dál, pořád jako na houpačce – i když to někdy na první pohled nebylo poznat. No co, všichni jsme nějací… A možná má naše životy doopravdy v rukou osud. Ale co se stane, když ty naše nitky na chvilenku pustí? Celý život jedeme jako na horské dráze: jednou jsme dole, jednou zase nahoře…ať už za ty nitky tahá někdo jiný nebo my sami.

Havran a kočka svými činy rozhoupali mnoho vah; změnili hodně lidských

osudů. Ale bylo jich příliš na to, aby mohly být tady a teď vyprávěny…

Možná někdy příště…

Udělené body : Eclipse (8/10/, L.S.D. (8/10)

Komentář : Velice zajímavě pojaté toto téma. Ze začátku mi sice chvíli trvalo, než jsem se začetl, nicméně kvalita téhle povídky je víceméně daná předem – tudíž se mi to líbilo.