6. Nemám rád zimu, Alfred

 „Nemám rád zimu a to mokrý bílý svinstvo“ zaklel jsem si nahlas a opatrně sem přeskočil zídku kašny na kraji náměstí.
“Už tam skoro sem“ a na to jsem přesprintoval posledních pár metrů otevřeného prostranství.

Už dýl jak tejden se plazim ulicema Kyjeva, bez munice, chlastu a jídla. Venku je zima jak v psinci, snad mínus pětadvacet stupňů, co si pamatuju předpovědi. Němci vo nás pořád řikaj, že necítíme zimu, nemusíme žrát a jen chlastáme. No možná to poslední je pravda, ale jinak sme taky lidi, i když voni si to nemyslej. Mám takovej hlad, že bych snad sežral i krysu. Včera jsem našel nějakou mrtvolu psa. Měl jsem štěstí, zbylo ho dost i pro dva. Alespoň mám trochu na dnešek. Doufám, že umřel tou kulkou co v něm byla a že se s toho neposeru…

Zastavil sem se u jednoho z baráků a opatrně vlezl dovnitř rozbitym voknem. Pevně sem sevřel svého mosina a opatrně stoupal po schodech do prvního patra. Dával sem si bacha a našlapoval tak tiše, jak jen to šlo. Fakt nerad bych po těch dvou zimách skončil tuhej, nebo byl poslanej k tomu řezníkovi v zázemí. Když jsem prošel první patro, teda to co z něho zbylo, pokračoval sem do druhého. Byly tam už jen dvě špinavý místnosti. Naštěstí jedna měla eště střechu a tak jsem vlezl do ní. Vopřel sem pušku o zeď a schodil bágl na zem. Ozval se cinkot granátů a posledních zbytků mí munice.
“Sakra“
Přikrčil sem se a potichu zaklel. Takhle mě uslyší i náckovskej bažant. Opatrně sem sezbíral vysypaný věci a vrátil je do báglu. Když sem si vydech, vytáh sem dalekohled a připlížil sem se k oknu. Tohle je fakt dobrý místo. Dvě okna, a asi šest děr ve stěnách vod střepin a jiný munice. Ideální pozorovatelna. Otevřel sem si flašku, upil několik doušků vodky a dalekohledem pozoroval okolí. Tohle je moje poslední deci. Slil sem jí ze zbytků u jednoho vodpadkáče v kozlovský, teda v ruinách tý ulice.
“Ještě že brzo padne tma“ řekl jsem si pro sebe nahlas v naději že noc bude klidná a schoulim se pod deku…

.….“Ale notak Voloďo neběhej takhle venku bos, máma se bude zlobit“

dvanáctiletý chlapec pobíhal po škvárovém hřišti s míčem a snažil se strefit do brány. Tatínek se ho snažil marně přesvědčit, že ta špína nepůjde z nohou. Náhle chlapec rozeběhl a zmizel tak náhle jako se objevil. Zůstala po něm jen kaluž krve, krvavé stopy a oslnivé světlo…..

„Voloďo! Chlapče !“ vyjekl sem a to mě probudilo. Otevřel  sem oči.

Prázdnejma ulicemi zimního Kyjeva se proháněl studenej vítr a meluzína kvílela v rozbombardovanech budovách. Padalo jen pár vloček, ale jinak bylo vše pokryté čerstvým sněhem z noční bouře. Bylo jasný, že náckové se ani nehnou a budou klepat kosu ve stanech a barácích. Zvednul sem se ze studený země a s dalekohledem sem se připlížil k jedné z děr ve stěně. Opatrně sem nakouknul ven.
“A doprdele !“ řekl sem nahlas a pak sem se rychle chytil za pusu. Ten můj blbej zlozvyk všechno nahlas komentovat mě jednou může zabít. Po čtyřech jsem se dobatolil k pušce, s ní popadl i bágl a rychle jsem se vrátil spátky ke stěně. Opřel sem se vo zeď a z báglu vytáhl jeden granát a dal si ho za pásek, zásobník schoval do kapsy a nakonec vytáhl dlouhý kožený tubus. Byla zima a tak jsem jí nemohl nechat na pušce né ? Snad nebude rozhašená. Potichu jsem vybaloval z hadrů optiku k pušce a pak jí několika cvaknutíma nasadil na svýho mosina. Lehnul sem si na břicho a vopatrně se připlazil k jedný z děr ve stěně. Je jich tam dost a slušně se krejou. Nechám je dojít na plac.
“Tak polezte blonďáci pitomý, tohle bude za něj“ řekl si desátník Kozlov potichu pro sebe…

 

            Nemám rád zimu. Nemám rád sníh. Kdo to mohl tušit, že budu tak daleko od domova. Ve Francii to bylo lepší. Víno, krásné dívky, slunce, teplo. Navíc i místní se chovali docela slušně. Sice se na nás dívaly skrz prsty, ale nedivím se jim. Kdyby oni okupovali Německo, taky bych z toho neměl radost. Nejraději bych teď chtěl být doma v Hamburku. Je tam teď docela klid, co přestaly nálety…

Pomalu jsem postupoval se svým družstvem rozbitými ulicemi jednoho z mnoha Ruských měst. Už ani nevím jak se to tu vlastně jmenuje.
“Hele Karle ?“ zavolal jsem na mladíka v oprýskané helmě v dlouhém plášti přede mnou.

„Ja ?“ odpověděl, aniž by se otočil, a pokračoval v chůzi.

„Jak se to tady vlastně jmenuje ?“
“Myslíš jako tady ? Město ? Mám pocit že snad Kyjov či tak nějak“

Karl byl jako můj bratr. Ne, proto, že by mi zachránil život, či tak nějak podobně. Prostě proto, že se o mě staral jako o mladšího bratra. Toho svého ztratil u Stalingradu.

„Aha….já na to vždycky zapomenu když píšu mámě“ za pomoci rukou se škrábu přes sutiny domu.

Ozve se Karlův smích. Otočí se na mě. „Panebože ty ještě píšeš mámě Joachime ?“
“Ja…je jediná kdo mi zůstal po tom náletu před třemi měsíci“ Zastavil jsem se u něho.
Zarazil se „Promiň, to jsem nechtěl…to tahle zkurvená vál….“
“Doprčič dršte huby volové, copak tu chcete zařvat ?“ Praští mě Unterofficer Krutz do helmy a já se trochu zapotácím.
“Promiňte“ a já i Karl se dáváme znovu do pochodu.
Za mými zády se ozve šepot:
“Takhle štěká vod doby co rudý zastřelily Manfreda“ Karl se rozhlíží po okolních ruinách, jako by tam měl být nepřítel.

„já vím, ale nedivím se mu….zabít mi bratra, taky bych je nesnášel“ Zastavím se. Unterofficer Krutz je nervózní a tak vydá povel ke krytí. Zalezu za schody do jedné z budov a pozoruji s ostatními křižovatku ulic před námi. V dálce vidím otevřené prostranství. Unterofficer Krutz si zavolá Karla a něco s ním diskutuje, krčíc se za hromadou sutí uprostřed ulice. Když domluví, přiběhne Karl ke mně a povídá:

„Hele Krutz má podezření že rudý na nás čekaj na náměstí ulici odtud. Takže máme za úkol to tam jít prozkoumat…..pojď“

Karl Zavelí a já s dalšími dvěma ho následuji. Procházíme úzkou uličkou mezi dvěma domy. Snažíme se jít potichu a být opatrní. Karl nás zastaví, natáhne svůj samopal a my ostatní nabijeme své pušky.

„takže kluci. Nejdřív přeběhnu ulici já, pak vy dva. Joachim nás bude krýt, pak přeběhne jako poslední“

„Ja vohl her oberst !“ ozve se jednohlasně
“ste blbí, fakt“ Zamračí se na nás.

Přikrčí se k rohu budovy a sprintem přeběhne ulici do protějšího domu. Nemá rád, když mu odpovídáme takhle předpisově. Všichni ho tím rádi škádlí a on to jen trpělivě snáší.

„Kryj mě Joachime !“ zašeptá Helmut a já zakleknu k rohu a mířím puškou do ulice.
“Můžeš !“ a Helmut vyběhne. Krátce po něm i Peter.

Je ticho. Skučí vítr a do oka mi padne vločka. Promnu si ho.

Chystám se vyběhnout, když uvidím jak Karl zuřivě gestikuluje, abych zůstal na místě a byl potichu. Sevře se mi hrdlo. Snad nebudu muset střílet. Ukazuje do ulice abych se taky podíval. Ze své pozice nemůžu nic vidět a tak se přikradu k hromadě cihel a hlíny asi tak pět metrů přede mnou. Vidím Karla jak gesty nadává cože to dělám a ať zůstanu na místě. Naznačím mu, že nevidím a on si přiloží ruku na hlavu. Přikývnu. Tohle gesto znám moc dobře. Sundám si helmu. Mé blond vlasy ale nezáří moc dlouho, protože si přes ně v zápětí přehodím špinavý hadr ze země. Tohle je trik co nás naučil Unterofficer Krutz. Šedá helma je příliš pravidelný a hladký útvar, kterého si všimne každý ruský ostřelovač. Ale špinavý hadr dokonale splyne s okolím. Pomalu vystrkuji hlavu ze svého zákrytu. To co uvidím mi skoro vyrazí dech. Středem ulice jde dívka, může jí být tak šestnáct, či sedmnáct, a prochází se jako by se nic nedělo. Ne nevypadá jako že by byla v šoku. Spíše jako by jí bylo jedno co se děje. Zastaví se a podívá se na mě. Opře si ruku v pase a postaví se ke mně bokem. Pevně sevřu svojí pušku a podívám se na Karla. „Panebože ona vypadá jen o něco mladší než jsem já“ potichu zašeptal Joachim a přikrčil se za sutinami…

Mám ráda zimu. Když padá sníh, všude panuje zima a všechno je pokryto bílou peřinou. Mám ráda tyhle dny. To mi alespoň na chviličku dává zapomenout na to co se děje u nás ve městě. Zakrývá to tu špínu, tu zkázu, ty mrtvé v ulicích, jež nikdo nepohřbívá. Vzpomínám si, když jsem viděla prvního mrtvého. Bála jsem se. Ale po těch třech měsících mi to už ani nepřijde. Navíc máma má dobrý tip kde sehnat trochu falešného pečiva a tak mám i dobrou náladu. I když mám pocit že ho dělají spíš z pilin než z mouky.Vykračuji si to středem ulice, jako by se nic nedělo. Kdo by v téhle zimě chtěl bojovat ne ? Mám pocit, že si to nikdo z těch co tu bojují neuvědomuje. To že Kyjev stále žije. Jen málo obyvatel uteklo. Většina šla vyrábět do fabriky, někteří dostali do ruky rovnou pušku a ostatní mají stejné starosti jako před válkou. Jak nakrmit své děti. Stejně jako já. Když nepřijdu včas, určitě na mě žádné pečivo nezbude a já bych nerada aby oba mladší bráškové brečeli. Štěstí, že to je už jen pár bloků a budu tam. Jak ráda bych si dala čerstvý chleba. V klidu si vykračuji tichou ulicí a poslouchám zvuky děl, pálících za městem. Nepřelézám sutiny. Obcházím je beze spěchu. Snažím se moc neušpinit. Už nemám moc čistých šatů na sebe a tenhle kožich ještě nesmrdí jako mámin. Navíc šaty jsem dostala k patnáctým narozeninám. Náhle mě vyruší zvuk. Zastavím se a poslouchám. To mi poradila máma, že to tak dělají vojáci. Ale tady by měli být naši a né němci, takže jsem v klidu a stojím namístě. Náhle asi třicet metrů po pravé straně přede mnou, za hromadou sutě pokryté sněhem, objeví hlava. Zaostřím na ní. Bude to jeden z našich. Prohlíží si mě. Dám si ruku v bok a postavím se tak, jako ta paní na tom katalogu se zimními kabáty. Ráda se před našimi vojáky předvádím, když mě mamka nevidí. Říká, že mě to přivede do potíží. Vím jaké potíže má namysli, ale zatím to funguje a já takhle procházím kolem většiny hlídek. Znovu se dám do pohybu a jdu směrem k němu. Když se pohnu schová se. Pokračuju dál. Když ujdu asi patnáct metrů, znovu vykoukne. Teď už si ho můžu lépe prohlídnout. Kolem hlavy má omotaný kus hadru, asi aby se líp maskoval. Kouká na mě jak na přízrak. Copak ještě neviděl dívku ? Třeba se mu líbím ! Uchechtnu se v duchu, ale na něj se usměju. Čekám že se taky usměje, ale místo toho se podívá kamsi na druhou stranu ulice. Taky se tam podívám a zamrazí mě. Za jedněmi schody se krčí tři muži v dlouhých šedých zimních pláštích. Němci ! Ten s tím samopalem něco řekne těm dvěma a pak cosi zagestikuluje na toho za tou hromadou. Dva němci s puškami vyběhnou od toho se samopalem. Drží se u kraje ulice. Znovu se podívám k hromadě suti.

„ááááá“ Zařvu a spadnu na zadek na zem. Přede mnou stojí ten němec s hadrem kolem hlavy. Podle toho jak uskočil, se lekl stejně jako já. Dívá se na mě. Z hlavy mu náhle spadl ten kus hadru a já měla na okamžik pocit, že na hlavě má zlato. Natáhl ke mně ruku.

„Bitte mädchen“ řekl a sehnul se ke mně. Ucukla jsem a poposedla jsem dozadu. Já nechci aby mě...

Ticho toho zimního rána narušil výstřel. Vykřikla jsem a padla na záda. Voják přede mnou zalehl k zemi, popadl mě za ruku a vlekl k nejbližší hromadě suti.

„Achtung ! Scharfschütze !“ Zaznělo ulicí. Podívala jsem se k těm ostatním němcům. Jeden z nich ležel s prostřelenou hlavou zhroucený u stěny baráku a krev pomalu stékala po jeho plášti. Zbylí dva se krčili ve výklenku přilehlého domu a snažili se zjistit odkud ten výstřel přišel.

Ten se samopalem cosi ukázal tomu co byl u mě a on přikývl. V jeho očích bylo vidět, že se trochu bojí. Vlastně to byl kluk. Starší než já, ale né o moc.

„Warte !“ řekl a přeskočil tu hromadu suti co nás kryla. Podívala jsem se na ty druhé dva. Ten se samopalem vyběhnul a lehnul na zem. Vystřelil několik ran do oken ve druhém patře jednoho zničeného domu. Jeho kamarád si stoupnul a střílel stejným směrem. Odpovědí jim byly dva výstřely, které jen těsně minuly toho se samopalem. Třetí výstřel trefil jeho kamaráda a ten začal křičet, když viděl že mu kulka prostřelila břicho. Dala sem si ruce na uši a snažila se nevnímat dění kolem mě. Jako v němém filmu bez zvuků jsem pozorovala, jak ten se samopalem vyběhnul, popadl raněného kamaráda, a rychle se s ním schoval za vrak jednoho náklaďáku. Jeho přítel se pevně chytil jeho kabátu a tvář měl zkřivenou do groteskní křeče. Nedokázala jsem zůstat na místě a jak jsem byla vyděšená a tak jsem se rozeběhla směrem, kterým utekl ten němec s těmi blonďatými vlasy. Vběhnul do jednoho z domů před sebou. Ani jsem si neuvědomila, že vlastně běžím směrem k nepříteli. Počkat, vlastně směrem k našim. Jenže on mě zachrá…

„Auuu“ Vykřikla jsem a zhroutila se na zem. Podvrkla jsem si kotník a začala brečet. Jsem celá od bláta.

„leise das mädchen !“ ozvalo se mi nad hlavou.

Náhle mě kdosi popadl za ruce a hodil na záda. Cítila jsem jak jde ztěžka a má co dělat aby mě unesl. Mokrý kožich musel vážit snad tunu. Špinavou rukou jsem si otřela slzy a podívala se kolem sebe. Ten blonďák mě nesl do toho domu ve kterém jsem ho viděla mizet. Když jsem vešli do domu, stihla jsem si ještě prohlédnout nechápavý výraz toho se samopalem jak nás pozoroval. Krčil se pořád za tím vrakem náklaďáku na kraji ulice.

Blonďák mě pložil na zem a dal si prst k ústům na znamení abych byla ticho. Přikývla jsem. Zvedl svojí pušku ze země a vytáhl granát. Odjistil ho a chvíli ho držel v ruce.

„Granate !“ Pak ho hodil nahoru do prvního patra. Zalehl mě a já uslyšela výbuch a na hlavu mi popadal omítka ze stropu.

„Warte!“ znovu mi řekl a se zalícenou puškou pomalu postupoval po schodech. Zmizel mi z dohledu. Trvalo to snad vteřinu či dvě, co mi zmizel z očí a ozval se další výbuch mísený s výkřikem. Ozvala se těžká rána. Asi o pět vteřin později se po schodech plazil ten blonďák. Měl střepinu v boku a mnoho střepů v levé ruce. Jeho šedá uniforma se začala zmáčet krví. V obličeji byl stále čistý, jeho tvář však měla bolestný výraz. Náhle jsem se ho bála.

„Hilfe…“ zašeptal a z jeho úst vytrysklo pár kapek krve. Připlazil se na kraj schodů a pak je dobrovolně sroloval až ke mně. Když dopadl na zem, bolestně zaúpěl. Po čtyřech jsem k němu došla a vzala mu hlavu do klína. Usmál se. Náhle trhnul hlavou a nad námi se ozvaly pomalé těžké kroky. O chvíli později se na schodech objevila velká černá postava v hnědém kabátě s rudými výložkami a s puškou. Za pasem měl granát. V obličeji byl celý zarostlý, páchl bahnem a vodkou. Vyděšeně jsem na něj pohlédla. Chlapec v mé náruči se křečovitě sápal po dýce u pasu.

„Jen ho nech holka, ať se snaží. Tohle jim patří všem“ odplivl si velký muž.

„Ale on mě zachrá…“

Ozve se dávka ze samopalu a já leknutím zavřu oči a zakryji tělo chlapce, které jsem držela v náručí. Když je otevřu, leží velký muž v krvi na schodech. Otočím se ke dveřím. Chlapec v mém klíně upustí dýku a ten se samopalem k němu přiskočí a mě odstrčí pryč ke dveřím.

„Scheisse !“ Popadne ho za hlavu a zahodí svojí helmu.

„Joachim !“ zařve se slzami v očích. V tom chladu je vidět jak z blonďatého chlapce uniká lidské teplo. Obrázek, který jsem viděla už tolikrát za poslední dva měsíce.

„Uteč děvče…“ Uslyším šepot. Podívám se na velkého muže. Má ruce od krve a drží v nich granát. Ten co měl samopal je až příliš zaměstnán svým mrtvým kamarádem a tak nevnímá co se děje.

„Uteč…“ naléhá slabým hlasem a já se vypotácím z domu.

„Joachim ! Sprich !“ řval němec na svého mrtvého kamaráda.

Když doslova vypadnu ze dveří a zalezu za roh, ozve se cinknutí pojistky. Ten se samopalem náhle ztichne a jeho polknutí slyším tak jasně, jako by stál vedle mě.

Nataše vyhrkly slzy do očí. Poslední co uslyší, je šepot velkého muže:

„Za Voloďu…“

Udělené body : Eclipse (7,5/10), L.S.D. (7/10)

Komentář Eclipse: Začátek mě nezaujal. Postupem čtení si říkám, jak hodně zajímavě je to pojato, ze tří stran. Opravdu skvělý nápad. Jen omezit pravopisné chyby, to mě tam trochu rušilo.

Komentář L.S.D.: Ten název se mi nelíbil, tak jsem tě četla jako úplně posledního. Donutil si mě otevřít německý slovník! Takže, ehm, se mi to líbilo.