7. Poslední boj, Oroniel

   „Nesnáším válku, Noro. Nikdy jsem ji neměl rád. Je hnusná. Odporná. Ničivá. Náročná. Zkorumpovaná. Vůdci a vojáci. Válka? Proč se vedou války? Kvůli chamtivosti? Kvůli víře? ANO! Válka, ve které jsem zemřel, byla vedena pod svatým křížem, hlásali, že ti, co bojují ve jménu Boha, vždy zvítězí. Prohráli jsme! Zatracený svět živých!!“

    „Dovol mi vstoupit do tvých myšlenek, Borisi. Chvi vidět to, co jsi zažil. Chci vědět, jak jsi zemřel, drahý.“

   „Nejsi mrtvá, Noro. Zemřeš, pokud se dostaneš do mých vzpomínek.“

   „Život bez tebe nemá smysl!“

   „Nedovolím, aby zemřela!“

   „Chci zemřít!“

   „Tak se nehádejte, zatraceně! Tady má být klid!“

   „Ať je tedy po tvém, Noro.“

   Nora viděla před očima zážitky svého mrtvého manžela. Viděla, jak se s ní loučí, viděla, jak pochoduje s divizí. Viděla jak bojuje, viděla krev a mrtvé a u všeho byl zlatý kříž, jako svědek všech hrůz války.

   „Borisi! Volá tě král!“ Muž v královských barvách nakoukl do stanu a zase odešel. Boris vstal, připásal si meč a vykročil.

   Tábor byl rozlehlý a obehnán dřevěným plotem, kterému se říkalo hradby. Tento plot se každý den vylepšoval a hradby se z něj skutečně stávaly. Vojsko ukončilo pochod, nyní se čekalo na bitvu. V srdci tábora vyrostl veliký stan. Královský stan, před jehož vchodem stála stráž s kopími.

   Boris odhrnul závěs a vstoupil. Na zemi byla tráva, támhle stála postel, za ní stůl se zbraněmi, vedle stojan na zbroj. Byl tu veliký stůl s taktickou mapou, křeslo a malá knihovna s několika knihami a mapami, toaletní stolek a jídelní stůl je židlemi. Jen vybavení stanu vezl jeden vůz.

   „Vítej, Borisi!“ zvolal král, silný čtyřicátník s širokými rameny a hustým vousem. Měl černé pronikavé oči. Byl to dobrý král své zemi, kterou nyní ovládla církev. Církev, která jejich sousední zemi, obchodní partnery a odvěké přátele, prohlásila na zrádce a stoupence ďáblovy. Král byl člověk s hlavou na správném místě, dlouho odmítal podepsat rozkaz k shromáždění vojska a vyhlášení války. Tlak církve a jejích stoupenců byl obrovský, hrozila občanská válka. Král byl donucen souhlasit. Lepší riskovat tisíce životů pro nic než dovolit, aby se jedno z nejmocnějších království zřítilo zevnitř.

   „Můj pane,“ uklonil se Boris.

   „Jdi ty, chlape, pojď ke stolu,“ pobídl ho panovník. Náhle se zarazil a otevřel dvířka od skříňky v jedné z polic knihovny. Na hlavu si nasadil královskou korunu z bílého zlata. „Začněme, pánové.“

   „Přicházejí ze severu,“ zabodl generál prst do mapy. „Z pláně. Podle posledních zpráv zůstanou tady. K boji by mělo dojít na volném prostranství mezi tábory.“

   „Kolik jich je?“ zeptal se král.

   „Padesát tisíc,“ zazněla odpověď.

   „Nás je šedesát,“ mnul si kapitán ruce.

   „Ale jich je polovina jezdců.“ Ticho. Ticho plné šoku.

   „Kde vzali tolik koní, proboha!“ zvolal generál. „Tolik koní! Vždyť tolik není ani dětí v jejich hlavním městě!“

   „Plán, pánové?“

   „Jakou mají strategii?“ zeptal se Boris zamyšleně.

   „Jako vždy. Zadupat nás po hlavy po země,“ odpověděl kapitán.

   „A rozestavení?“

   „To zvolili zajímavě,“ připustil generál. „Náš zdroj v jejich řadách hlásí, že jsou šílení.“

   „To víme. Jsou takoví ve všech směrech.“

   „Jaké je to rozestavení?!“ dožadoval se Boris odpovědi. „Chci vědět, kde bude stát každý voják!“

  „Klid, Borisi,“ zamračil se král. „A vy konečně mluvte.“ Rozložil na stůl hromadu figurek.

   Generál je začal rozestavovat. Do čela armády postavil tři jezdce na koních. Na křídla této armády za figurky jezdce postavil figurky pěšáků s meči, na střed za jezdce kopiníky. Do týla samotného lučištníky.

   „Takhle,“ řekl a ukázal na své dílo.

   „Skutečně zajímavé rozestavení. To nemohli vymyslet sami,“ neodpustil si kapitán.

   „Tak dost!“ vykřikl král. „Raději vy vymyslete, jak rozestavit naše vojáky, když máme jen šest tisíc jezdců! Zatracená zvířata!“

   „Musíme je zničit na čele,“ řekl Boris.

   „Promluvil Bůh skrze Borise,“ ušklíbl se někdo z přítomných.

   „Je jasné, že je nezničíme v týle. Ani na pláni samotné!“

   „Jak je chceš zničit, Borisi?“

   „Kam se vozí kůly z plotu kolem tábora?“ upřel Boris zrak na krále. Vládce se jen usmál a přikývl, že chápe.

   „Na co kůly?“ zeptal se generál.

   „Přední řady je zvednou, až budou jezdci u nich. Zvířata se na ně nabodnou a muži spadnou,“ vysvětlil svůj plán.

   „To bude chtít roztáhnout celé čelo,“ poznamenal kapitán. „A to nás může zničit.“

   „Objedou nás a padnou nám do zad,“ zavěštil další z přítomných.

   „Pak za muže v týlu postavíme vozy naložené dřevem. Aby s nimi nešlo hnout,“ napadlo generála.

   „Ještě že jsme se usadili poblíž lesa! Díky ti, Bože!“

   „Běžte to raději zařídit, Benjamíne,“ protočil panovník oči.

   „Zabráníme našim v ústupu.“

   „Chcete ustupovat, kapitáne?“

   „Nikdo neví, co se stane.“

   Nora v těle svého muže jen zašla nad tím, jak nízké způsoby se dají v bitvě použít. Kůly!! Vozy!! Dřevo!! Ještě použijí kamení a budou jak z pravěku. Ale byla hrdá na svého muže. Byla v jeho těle a cítila, že má pochyby. Cítila to samé co on tehdy, byla si jistá jako on, že tohle nemůže stačit.

   Boris seděl ve stanu a ostřil zbraně. Stmívalo se a začínala být zima, když do jeho stanu, který měl sám pro sebe, vstoupil samotný král.

   „Seď, Borisi,“ řekl. „Přicházím za tebou s prosbou, příteli. Tuhle bitvu nemůžeme vyhrát.“ Boris mlčel. Král se posadil do křesla a pokračoval: „Chci, abys pronikl do tábora našich nepřátel tajně a řekl králi pravdu. Řekl mu, proč jsme mu vyhlásili válku.“

   „Ale pane…“

   „Máš srdce z oceli, Borisi! Strach je ti cizí. Teď jdi za nimi a řekni jim, co jsem ti přikázal!“

   „Pane!“ Král se zastavil ve vchodu do stanu. „Kdybych se nevrátil, tak…“

   „Ty se, Borisi, vrátíš,“ odsekl král a odešel.

   Boris se připravil na cestu a šel si osedlat koně.

   „Někam odjíždíš, příteli?“ Boris se ani nemusel ohlížet. Svého nejlepšího přítele poznal i podle zvuků jeho kroků.

   „Ano. Král mě pověřil úkolem, mám dojet do nepřátelského tábora a říct jejich králi pravdu o důvodu této války. Karle, kdybych se nevrátil…“

   „Ty se vrátíš, Borisi,“ skočil mu Karel do řeči.

   „Poslouchej mě! Už i král mě odbyl.“

   „Poslouchám, mluv.“

   „Kdybych se nevrátil, řekni mé ženě, Noře, že ji miluji.“ Karel se odmlčel a hleděl svému příteli do očí. Pak přikývl.

   „Dobře. Udělám to. Ale pouze, když se nevrátíš. Máš srdce z oceli, ty necítíš strach.“

   „To mi řekl i král,“ usmál se Boris a vrátil se k osedlávání koně. „A máte pravdu. Oba. Nemám strach. Je to divné. Modli se za mě.“

   „Ty nevěříš v Boha,“ namítl Karel.

   „Je příčinnou této války,“ špitl Boris obezřetně.

   „Víš, že ani já v Boha nevěřím, ale nepřeháníš? Bůh není příčinnou této války!“ Pospíchal za Borisem, který vedl zvíře ven ohrady. „Příčinnou jsou jeho následovníci. Borisi!“

   „Měj se, Karle. Nashledanou nebo sbohem!“

   Boris hnal koně po kraji lesa. Přestože slunce zapadlo, poskytoval více stínu než nastávající tma. Nemyslel, nepřemýšlel, sledoval kraj, ohlížel se za vzdalujícím se mateřským táborem a neustále kontroloval, jestli má s sebou meč.

   Cestou se zastavil, sesedl a navlíkl se do širokých kalhot a volné košile, jaké nosí chudí, vojenské boty zamotal do pruhů látky, meč skryl to levé nohavice a přikryl košilí. Na hlavu si nasadil kapuci dlouhého ušmudlaného pláště, stáhl si ji hodně do obličeje a znovu vsedl do sedla.

   Do nepřátelského tábora šlo proniknout pouze jedním způsobem: bránou. Vyšplhat na hradby? Ani uprostřed noci celý tábor nespí! Vždyť je tam padesát tisíc vojáků plus další lidi, jako zásobovači, lékaři, kuchaři, stratégové, poslové, podkoní a spousta dalších.

   Klusem sjel se stínu lesa a mířil ke stále otevřené bráně tábora. Viděl, jak se ve věžích a po ochozech míhají lidé, nepochybně si ho už všimli. Ještě nebyla taková tma.

   „Stůj!“ zvedl voják u brány ruku. „Toto je vojenský prostor, muži, sem nesmíš.“

   „Jedu za tvým králem, žoldáku,“ pravil Boris. „Mám pro něj důležitou zprávu.“

   „Co jsi zač?“ zeptal se voják a pevně sevřel kopí.

   „To není důležité. Důležitější je, co mu mám vyřídit. Přímo jemu!“

   „Dobrá. Dej si ruce za hlavu! Po celou dobu, co budeme projíždět táborem, je budeš mít za hlavou, jinak tě na místě probodnu! Rozumíš?“

   „Úplně,“ přikývla Boris a propletl prsty na temeni hlavy. Voják vzal jeho koně za uzdu a vedl ho napříč táborem.

   Tenhle tábor nebyl tvořen malými stany jako v táboře, odkud přicházel Boris. Byl tu jeden veliký stan vedle druhého, do každého se mohlo vejít několik desítek vojáků. Tábor byl dokonale rozestavený, v případě útoku tady nemohl vzniknout zmatek, uličky mezi stany byly dost široké i pro dva jezdce vedle sebe.

   Voják zastavil svého kolegu, poručil mu, aby zůstal u Borise, a sám šel do stanu, který nebyl ničím rozdílný od ostatních, snad jen tím, že před ním stál pár vojáků. Poslíček se rychle vrátil.

   „Máš jít dovnitř, cizinče,“ řekl Borisovi, který sesedl a nechal se dovnitř odvést.

   Tento král si nepotrpěl na pohodlí, stan sdílel s nějakými dalšími muži a měl tu obyčejnou vojenskou pryčnu. Ale zbrojí králem byl.

   „Jděte ven, pánové,“ řekl. Boris sledoval nedůvěřivé pohledy odcházejících mužů. „Tak, pane, kdo jsi a co mi neseš za zprávu?“

   „Rozum mi radí lhát, ale hrdost káže jinak, můj pane,“ pravil Boris s shodil si kapuci z hlavy.

   „Borisi!“ Král nemohl uvěřit tomu, co viděl. Nejlepší muž jeho soupeře, o tom se sám přesvědčil. Kdysi ho jeho pán vyslal na pomoc nyní nepřátelskému králi, když se ho někdo pokusil zabít a neuspěl. Boris tehdy našel celý houf spiklenců. „Co ty tady děláš?“

   „Přicházím vám, pane, sdělit podstatu této války. O to jsem byl požádán.“

   „Posaďte,“ ukázal král na volnou pryčnu.

   „Ne, děkuji vám, pane. Prosím jen, poslouchejte bedlivě. Před měsícem začali naši kněží hlásat, že Bůh chce válku proti služebníkům ďábla, jimiž jste prý vy. Král dlouhé tři týdny odmítal vyhlásit válku. Tlak ze strany církve byl silný, ale dal se přetrpět. Odmítal válku s vámi. Ale když se přidali i občané, stoupeni víry, hrozilo, že začne občanská válka a že se společnost zhroutí zevnitř. Svolil, neboť musel.“

   „Tomu rozumím,“ řekl král po chvilce mlčení. „Tohle je doba, v níž má církev obrovskou moc. Nevěřící jsou chytáni, protestanti ničeni. Těžká doba je to pro nás, Borisi, co zbývá králům, než poslouchat zaslepené oči stoupenců této víry, pokud nechce riskovat svou zemi?“

   „Tyto záležitosti jdou mimo mě, pane.“

   „Zajisté, jsi voják, ne byrokrat. Je tu tvůj bratr. Zařídím, aby tě vyprovodil z tábora, aby sis s ním mohl promluvit.“

   „Mockrát děkuji.“

   „Za nic, Borisi. Jsme ve válce, přestože jsme přáteli. Válčíme, ale nejsme nepřátelé. Naše země, Borisi, jsou jako sourozenci. Kolik našich bratrů nyní stojí ve vaši řadách a obráceně? Sám máš bratra, proti němuž staneš na bojovém poli. Budu se modlit, aby bratři nestanuli v boji proti sobě.“

   „I já, pane.“

   „Jistě. Nejsi ty nevěřící?“ Boris se pousmál. „Rozumím. Počkej na koni.“ Uklonil se odcházejícímu panovníkovi. Naposledy na něj mohl pohlédnout jako na přítele. Jeho rodina mu byla zavázána, ale nyní nemůže vznést přání, aby se nebojovalo. Je nesplnitelné. Vzdychl, nasadil si kapuci a vyšel ze stanu, před nímž trpělivě postával jeho kůň s čumákem u země, kde okusoval sešlapanou trávu. Poplácal zvíře po silném krku a vyhoupl se do sedla.

   Mlčky k němu přistoupil jeho bratr, vzal koně za uzdu a vedl ho ulicí k bráně.

   „Petře?“ špitl Boris.

   „Borisi!“ Muž na něj zíral jak na svatý obrázek, dokonale zaskočený a překvapený. „Co tady děláš?“

   „Byl jsem za tvým králem. Veď koně!“ Petr pomalu pokračoval směrem k bráně. „Chtěl jsem ti říct, že tě miluji, bratře. Těžko se mi zítra bude stát proti tobě.“

   „Bojovali jsme spolu už jako malí kluci,“ zavzpomínal Petr. „Na vítězství a prohru, vzpomínáš, doufám? Zítra budeme bojovat na život a na smrt. Jsme stejní, Borisi, máme tvrdé srdce. Miluji tě bratře, ale pokud staneme zítra proti tobě, budu tě muset zabít.“

   „To jsem ti chtěl celou dobu sdělit,“ přikývl Boris. „Třeba budeme mít štěstí a společně opustíme tento svět.“

   „Pokud se budu sklánět nad tvou mrtvolou, nebudu držet slzy. A budu litovat, že nás válka postavila proti sobě. Jsi jediný, kdo mi zbyl z rodiny. Jsme muži, Borisi, musíme unést to, co nám válka naloží.“ Zastavil se uprostřed brány a pohlédl Borisovi do očí. „Hodně štěstí, bratře. Jako nikdy dříve, i nyní tě nebudu šetřit.“

   „S tím počítám. Hodně štěstí i tobě, bratře, protože pokud se v boji potkáme, budeš ho potřebovat.“ Objali se. Věděli, že je to naposledy.

   Nora byla šokem bez sebe. Nikdy si nemyslela, že by bratři mohli stanout proti sobě a stále se mít v úctě a lásce! Věděla, jak se Boris cítí, a byla hrdá, že má takového muže. Řídil se svým úsudkem. V lásce a válce není vše dovoleno, oboje má pevná pravidla. Důkazem toho byl Boris a Petr. Byli to bratři spojovala je bratrská láska, ale ve válce každý bojuje o svůj život. Nora začala litovat, že neposlechla Borise. Ne kvůli tomu, že sama zemře, ale kvůli tomu, že se dozví pravdu.

   Boris se vrátil do tábora, nechal koně podkonímu a šel za králem. Panovník bděl, čekal na jeho návrat.

   „Jak jsem řekl, Borisi, vrátil ses,“ usmál se. „Řekl jsi králi to, co jsem ti přikázal?“

   „Vysvětlil jsem mu, proč jsme mu vyhlásili válku,“ odpověděl Boris.

   „Dobrá. Odpočiň si. Zítra přijde veliký den. Spi, pokud můžeš. Čekání na bitvu je to nejhorší, co člověka může potkat. Čekání na smrt z rukou bratrů…“ Další slova Boris neslyšel. Uposlechl králova příkazu okamžitě a vrátil se do svého stanu. Shodil ze sebe hadry chudých a ulehl ke spánku ve zbroji, s mečem u obličeje.

   To, že necítil strach, mu dovolovalo klidně spát.

   Táborem zaznívaly hlasy vojenských trubek. Zněly jako hlasy divokých rozzlobených sirén. Budily spící muže, věštily boj. Boris otevřel oči. Bylo šero, za chvíli mělo vykouknout slunce. Randál a zmatek venku ho donutily hbitě vstát a vylézt ze stanu.

   „Borisi! Na koně!“ Ačkoli nevěděl, kdo to na něj křičel, rozeběhl se k bráně do tábora. Cestou ho však zarazil armádní kovář.

   „Hej, chlape!“ okřikl ho. Boris zaryl paty do země a zastavil se. Kovář ukázal na hromadu zbraní se štítem u plotu. „Vezmi si to. Ať nemám výčitky, že jsi zemřel na nedostatek zbraní! Ať to tady nevidím!“

   „Díky.“ Kovář mávl rukou a dál dohlížel na rozdávání zbraní. Boris popadl zbraně i štít a značně pomalejším tempem se hnal ke svému koni.

   „Kdo ti to dal?“ zeptal se ho spolubojovník, který se zrovna vyšvihl na své zvíře.

   „Kovář,“ odpověděl Boris.

   „Že se ptám!“ zasmál se voják a klusem vedl zvíře ven z tábora.

   „Kovář si tě hýčká, příteli,“ prohlásil Karel. „Viděl snad tvoji smrt? Tolik zbraní nemá ani král.“

   „Mám tam bratra.“

   „Tak to bych si došel ještě pro sekeru. Chceš pomoct?“

   „Ne. Jeď, máš být v čele!“ Boris si svůj obouruční meč pověsil na záda, rukojetí na pravé rameno. Na levé rameno pod pochvu obouručáku si pevně přitáhl lehkou šavli od největších mistrů. Byla to skvělá věc. Jen se usmál nad kovářovou předvídavostí. K sedlu na levý koňský bok pověsil jezdecký meč. Jen ten chlapík nedomyslel, kam to má všechno dát.

   „Neříkej mi, Borisi, že máš problém,“ řekl král zamračeně.

   „Kdepak,“ potřásl Boris hlavou. „Jen si připadám jako chodící zbrojnice.“

   „Je to dobře vymyšlené, příteli. Dýku si dej za opasek, meč k boku a je to.“

   „Mám na sobě těžkou zbroj, pane, nebudu se moct hnout z místa!“ namítl Boris.

   „Dělej, jak myslíš,“ odsekl panovník. „Zbraně ti pak budou jen chybět.“ Boris se zarazil, ale král nečekal na otázky a jel pryč. Věděl moc dobře, že když král zabrousí do budoucnosti, je si jistý. Je lepší zemřít v boji než přikován váhou k zemi. Meč nechal na místě, šavli si sundal ze zad a připnul k levému boku, dýku strčil za opasek.

   „Jedeme, příteli,“ poplácal koně po krku a vyhoupl se do sedla. „Naposledy a na smrt!“

   Obě armády se shromáždily na veliké pláni s nízkou vlhkou trávou. Vyrovnaný počet mužů, nevyrovnaný počet zvířat. Boris projel skulinou mezi oddíly do čela armády a než dojel ke králi, vrhl vzteklý pohled na veliký zlatý kříž.

   „Nespal jsem, Borisi, hledal jsem skulinu. Udělali chybu,“ pravil král. Boris zvedl obočí. „Na střed za jezdce dali kopiníky. Počítají, že nepoženeme jízdu v před. Vůbec s ní nepočítají. Myslí si, že nás svou rozdrtí.“

   „Jaký je plán, pane?“ promluvil Boris konečně.

   „Musíme je rozdrtit my. Budeš vzadu. Jakmile na nás zaútočí na koních a narazí se naše kůly a lučištníci je zasypou šípy, vy budete už útočit na ně.“

   „Nerozumím, pane.“

   „Jízda je rozdělena na dvě části. Jedna je támhle v lese, druhá támhle pod kopcem. V lese je Karel, ty si vezmeš na starost druhou stranu. Až uslyšíte jejich válečný pokřik, potichu vyrazíte na jejich TÝL. Říkám to jasně? Ne boky, týl. Zničíte lučištníky. Jakmile to uděláte, stáhnete se zpátky k nám. Buď najdete jen mrtvoly, nebo padnete jízdě do zad. Pamatuj si, Borisi. Po celou dobu budete zticha a zaměříte se zásadně na lučištníky. Jasné?“

   „Ano, pane,“ přikývl Boris.

   „Hodně štěstí.“

  Pod kopcem stálo několik tisíc jezdců na klidných koních. Předzvěst bitvy vysel ve vzduchu, ptáci, kteří kroužili na nebi, měli vidinu plných žaludků, země se připravovala na příval krve.

   Boris dojel do čela. Nikdy k mužům nepromlouval a neměl to v úmyslu ani teď. Hlavně měli být potichu. Po dlouhých minutách vzduch začal vibrovat hlukem nepřátelských válečných rohů, půda se třásla pod kopyty koní, vítr nesl válečný křik jezdců.

   Boris pobídl svého koně a tryskem vedl své muže do nepřítelova týlu. Nahoře nad kopcem viděl špičky mečů, jak je vojáci zvedali k nebi, a dlouhých luků. Stále si jich nevšimli, zhypnotizovaně sledovali své spolubojovníky, netušili, že je čeká smrt.

   Jezdci tasili a stále mlčky padli do zad lučištníkům. Stále mlčeli, ušpiněni krví zabíjených. Zbraně roztouženě vzdychaly, když ponořily ostré kovové jazyky ho teplé rudé krve, jemný svist doprovázel jejich let vzduchem, když jej svým nekompromisním ostřím čtvrtily.

   Dostali se do zad středu, zaskočené pěší levého křídla nechali za sebou. Lučištníci týla středu armády se zmohli na velmi slabý odpor, byli zabíjeni jako dobytek na porážce, chladně a bezcitně, kamenná srdce jejich vrahů neprotestovala. Koně se přizpůsobili, poslušně do mužů vráželi, aby vzápětí padli do rány zbraním, snášeli jejich krev na svých tělech, překračovali mrtvé nebo umírající, když jim nevyšel krok, šlapali na ně.

   Pravé křídlo už vědělo, co je čeká, připravovali se na boj, lučištníci se stahovali na bok křídla, pěší se řadili před ně.

   „Za mnou!“ vykřikl Boris, strh koně stranou a ostře ho pobídl. Zvíře vydalo neurčitý zvuk a běželo, kam jeho jezdec chtěl. Boris měl v plánu objet pěší a napadnout lučištníky. „Štíty!“ zařval, když se k nebi vznesla salva nepřátelských šípů, které nešly vyrvat z těla díky speciálně tvarovaným hrotům. Sám zvedl levičku s velikým štítem nad hlavu. Kdyby si stoupl a štít položil špičkou na zem, sahal by mu po bradu. Tyto lehké jezdecké štíty dokázaly chránit jezdce i koně. 

   Ohlédl se. Letmo spatřil několik padlých koní a mrtvých nebo prchajících mužů. Ruka se mu otřásla, když šípy narazili do štítu. Málokdo byl zasažen, zvířata se tvářila, že jsou v pořádku.

   Objeli pěší, pár jich pozabíjeli, pár pozabíjelo je; lučištníci stříleli, ozývaly se výkřiky a bolestivé ržání koní. Boris zabil prvního lučištníka, odkopl dotěrného muže s mečem, štít rychle přehodil koni před čumák, aby ho nezasáhla sprška šípů.

   „Zpátky!“ křikl přes rameno, když se blížil ke konci. „Zpátky k našim!“ Jeho kůň vyrazil bez pobídnutí, jako by jeho slovům rozuměl.

   Když se jezdci ocitli na poli mezi oběma armádami, Boris si konečně mohl zjistit, kolik jich zůstalo naživu. Přišel sotva o dvě stovky mužů. Zbraň chytil do levičky, aby mohl koně řídit rukou a dal odpočinout nohám, kterými doposud koně vedl. Snažil se určit, v jaké situaci jsou jeho bratři. Vypadalo to, že jeho plán s kůly uspěl, sousta mrtvých koní se válela na zemi s kusy dřeva v tělech.

   „Na ně!“ Divoký válečný pokřik se nesl z levé strany od jezdců, kteří uháněli na pomoc rodné armádě. Každý tím směrem pohlédl.

   „Rozdělili jezdectvo, pane!“ křikl někdo na Borise. „Ženou se na nás.“

   Boris se tvářil zaskočeně, pak se zamračil a zavelel: „Na smrt!!“ Zbraní ukázal na jezdce a hnal koně tím směrem. Jeho muži divoce řvali, on sám mlčel a přemýšlel, jestli dělá správně. Vzdáleně zaslechl, jak jeho král křičí povely na lučištníky. Doufal, že nezasáhnou je. Srážka byla nevyhnutelná.

   A tvrdá. Boris, přestože jel v první řadě, nebyl sražen z koně, ale jeho druhové padli k zemi, stejně jako protivníci. Tváře, těla, koně i zbraně, všechno se mu míhalo před očima, slito do chaotického víru barevných šmouh. Dole zelená, nahoře modrá, jednolité. Mezi těmito barvami se míhaly ostatní, často rušené jasnou rudou.

   „Borisi!“ To ho probralo do reality, začal rozlišovat detaily. Ale pozdě si všiml jezdce, co k němu mířil. „Pozor!“ Příliš pozdě. Stačil jen nastavit štít. Kopí po něm sklouzlo, ale síla nárazu byla veliká. Ještě úder nohou do boku koně, který se vzepjal na zadní, a Boris se řítil k zemi. Rychle se zvedl, odhodil štít a jezdecký meč a sáhl po svém těžkém obouručním meči. Srážel muže z koní, zvířatům naopak přetínal přední nohy.

   „Bratře!!“ To bylo na něj. „Borisi!“ Byl si tím jistý. Ohlédl se. „Tady!“ Kráčel k němu jeho vlastní bratr, nebezpečná hora svalů s nožičkami a ručičkami a jiskřícíma oči. „Nechtěl jsem tě najít, bratře, ale našel.“

   „Taky jsem o tvou společnost nestál, bratře,“ řekl Boris a pevně sevřel zbraň. „Kéž tě můj hněv nepotká, odejdi, dokud můžeš.“

   „Jsi jako dítě, Borisi, nikdy z boje neutíkám,“ namítl Petr.

   „Pro tebe je beznadějný, jdeš zbytečně na smrt.“

   „Svůj život ti nedám zadarmo, ba víc, vezmu tě s sebou! Cesta na onen svět je pomalá a dlouhá a samotnému není veselo!“ Zadíval se na svého bratra. „Vypadáš jako chodící zbrojnice.“

   „Pak se připrav na cestu sám, já míním zůstat zde!“ Boris ignoroval jeho přirovnání. Možná proto, že věděl, že má pravdu,

   „Konec lidské řeči, Borisi!“ zvolal Petr a zaujal bojový postoj. „Nechme mluvit zbraně!“      

   Boris souhlasil tím, že zaútočil. Petr útok odrazil, rychle sáhnul po noži a ťal. Ostří zazvonilo o těžkou zbroj, Borise nůž nezasáhl. Věděl, že je to podlé, útočit ze zálohy, ale tady šlo o přežití. Jejich zbraně se setkaly, zkřížily se jim před obličeji. Měřili síly, na rukách jim naběhly žíly, na krku vystouply šlachy, obličeje se zaleskly potem. Odskočili od sebe. Boris zabodl svoji zbraň do země a vytáhl lehkou šavli. Do levičky sevřel dýku. Dvě zbraně jsou dvě zbraně. Znovu se na sebe vrhli. Ani jednomu těžká zbroj nepřekážela, pohybovali se, jako by ji neměli. Každý pohyb byl promyšlený, jejich mozky rychle rozhodovaly a uvědomovaly si. Jedna chyba, aby jen uklouzla noha, a byl konec.

   Nevnímali, co se děje kolem. Pozornost věnovali na čtyři věci: Jednu zbraň, druhou zbraň, soupeřovy nohy a jeho oči. A na jejich reakce museli odpověď vhodným způsobem.

   Do jejich dlouhého boje se nikdo nepletl. Všichni naopak šli stranou.

   Když od sebe stanuli na několik kroků, divoce oddechovali, ruce spuštěné podél těla, aby jim dopřáli chvilku klidu. Boris věděl, že by to dělat neměl, ale s narůstající vyčerpaností musela jít zbroj stranou. Stoupnul si ke svému do země zabodnutému meči, své dvě zbraně si položil na zem a začal si sundávat zbroj. Jeho bratr Petr udělal to samé, nechtěl bojovat ve výhodě, jakou zbroj poskytovala.

   Beze slova se opět vrhli do boje. Rychlé pohyby zpomalily, ladné ztěžkly, postřehy ochably a reakce zvolnily. Nebylo možné potlačit únavu, bodalo je v bocích, pokud špatně dýchali, končetiny byly těžší a těžší. Zdálo se, že boj nemá konce.

   Ale měl. Petr byl tak vyčerpaný, že zakopl o vlastní nohu a padl bratrovi do náruče. Boris s ním padl k zemi, malátně vstal, uchopil dýku oběma rukama a bodl. Petr naštěstí uhnul, ale pravici s nožem, jehož hrot směřoval k nebi, nechal na místě. Boris na něj dopadl celou vahou svého těla.

   Cítil bolest, jak mu prolétla tělem jak tlaková vlna, cítil, jak mu krev teče z rány, jak mu ubývají zbývající síly. Dlouho nežil, nůž zasáhl srdce. Srdce, které neznalo strach a slitování, které neznalo city a pocity, jenž vyvolávala bitva a nebezpečí. Srdce, které bylo nazýváno ocelové, neprošlou zkouškou svého jména, přestalo bít, z těla odešel život.

   „Já ti to říkal, Noro. Zemřela jsi, jako já. Neměl jsem ti to dovolit.“

   „Jsem s tebou, drahý! Co je mi po životě nebo smrti, budu s tebou! Co se stalo s Petrem?“

   „Zabil ho Karel. Divné je, že jsem se s ním nepotkal v nepřátelském týle. Ani nevím, jak to s ním dopadlo, on totiž stále žije.“

   „Zrada?“

   „To ne. Spíš se někde zapomněli, nevím. Vlastně vím!!!! Oni zůstali v lese a týl nechali nám. Oni pak napadli jezdce! Říkal mi to tady jeden chlap. Prohráli jsme.“

   „To je jedno. Ty už to nevrátíš. Nech svět živých živým, v něm pro nás není místo, které by živé neohrozilo.“

Udělené body : Eclipse (7,5/10), L.S.D. (6,5/10)

Komentář Eclipse : Hodně zajímavá povídka, úplně jsem se vžil do děje. Sice tam je pár nejasností, někde jsi to mohla více rozepsat, ale jinak opravdu pěkné.

Komentář L.S.D.: Jen bojuj.