8. Trápení superhrdinovo, Mia

Z hodin biologie Poprvé – O srdci

Nachází se mezi laloky levé plíce, kdesi u šestého až dvanáctého žebra. Je to sval zvaný myokard, skládající se ze dvou síní a ze dvou komor. Má svůj vlastní inervační systém díky kterému se pravidelně stahuje a roztahuje, asi šedesátkrát až osmdesátkrát za minutu, čímž nasává okysličenou krev z plic, a znova ji odesílá zpět do těla, ke svalům, mozku a vůbec. Takže když to tak zesumírujeme, takové srdce z oceli by těžko mohlo fungovat tak jak má. Ovšem, srdce se dá vyměnit, na rozdíl od mozku. A mozek je ten, co nakonec za všechno chování může.

Ze života hrdiny počítačové hry.

            Být hrdinou v tomhle světě je.. děs. Pořád po vás někdo něco chce. Pořád vás někdo otravuje se svými problémy. A že vy máte starosti? To nikoho nezajímá. Ani toho psychiatra ne. A když se náhodou odvážíte jít k doktorovi s blbou rýmou, málem abyste se cítili trapně.

Děs.

            Asi jako když jsem nedávno mluvil s doktorem, že se topím v depresích. Vůbec mě neposlouchal, jenom na mě zbožně slintal, a když jsem domluvil, požádal mě o autogram. No řekněte, co je tohle za psychiatra? Nakonec jsem ho přesvědčil, aby mi předepsal nějaká antidepresiva. Musel jsem ho uplatit. Slíbil jsem mu obrovský podpis na zeď v jeho ordinaci. Trapné, ale aspoň jsem schopen ráno vylézt z postele.

            I když je pravda, že ani to za moc nestojí, poněvadž po té, co ráno vykonám základní potřeby, jakože do sebe nasypu trochu kofeinu a čertvíjakého svinstva, které míchají do těch antidepresiv a část těch chemikálií ze sebe vyklepu na záchodě, mě už nic moc příjemného nečeká. Potom totiž musím odkráčet do práce, respektive do agentury a čekat, až mě pošlou k nějakému naléhavému případu. Cosi mezi převáděním stařenek přes přechody a porážení obrovských legií kdesi na východě.

            A od rána do večera, všude, na každém rohu, potkávám plakáty se svým ksichtem. Prý že mám svaly z oceli, srdce z oceli, všecko z oceli. A to je důvod, proč mě tenhle svět tak zbožňuje. Prý jsem dokonalý. Hrdina. Kdosi nahoře mě asi nemá rád. Kdosi, kdo tahá za nitky. Bůh? Loutkář? Nějaký pošahaný blázen?

            Podobným způsobem přemýšlím každé ráno cestou do práce. Občas se mi stane, že přestanu vnímat (že by antidepresiva?) a trochu do mě ťukne auto. Chudák vozítko, já fakt nechápu jak je dělají, pokaždé skončí na maděru. A co teprve řidič. Ale co, má dávat pozor. Žije přece ve městě se superhrdinou. To už samo o sobě zavání problémem...

            Každopádně mě dneska v práci poslali do laborky. Prý musí udělat nějaké testy. Pořád dělají testy. Aby zjistili, co jsem vlastně zač. I když oni tvrdí, že to dělají pro mé vlastní zdraví, starý doktor Ernie mi dávno řekl na čem jsem. Mají ze mě strach. A přitom mě využívají k zachraňování kdekoho. Že je můžu z fleku všechny pozabíjet? Ale prosím vás... Co bych tu dělal sám? A kdo by mě živil? Jenom kdyby na mě pořád nečuměli... Nečumte, ksakru!

            Starého Ernieho mám ale rád... Má sice tendence koukat na mě jak na biologický zázrak, ale to je jen profesionální deformace, za to nemůže, chudáček. A taky říká, že kdyby přišel na to, co jsem zač, mohl by mě toho zbavit. I když to neříká moc nahlas, aby nevzbudil majstra pozornost. Já sice ani nevím, kdo to je, myslím ale, že kdyby sám velký boss věděl, že nechci v jednom kuse zachraňovat něčí krky, nejspíš by pro mě neměl moc velké pochopení. Nejspíš by se moc divil, co to plácám. Asi by mi to zatrhl. To nám ale nebrání v tom, abychom dělali pokusy. Ernie mě testuje na kdeco a už jsme vyloučili možnost, že bych byl ufon, geneticky upravený hybrid, i bývalý medvídek koala. To poslední nás napadlo, když jsme měli kocovinu.

            Jediné, na co teď přišel bylo, že mám v těle podezřele mnoho železa. Což ho zarazilo. Že bych měl přece jen srdce z oceli, jak žvaní ty plakáty? Ale jak by to skryli před rentgenem? Takže i když Ernie tvrdil, že to může být jen základ pro mrtě červených krvinek, větší kapacitu pro přenos kyslíku a tím pádem i zajištění energie pro svalovinu, i tak se to dobrák Ernie pokusil otestovat.            Rozhodl se, že mě otevře a koukne se mi na srdíčko. Sám říkal, že něco takového třeba mám a ono to fakt funguje. A třeba by jen stačilo, aby mi dal nové srdce a konec srandy. I když to jemu samému muselo připadat postavené na hlavu... ...úplně proti biologickým zákonům. Ale byl to Plán. Chudák Ernie, musí už být pořádně zoufalý a chytá se posledních kravin. Poslední štace, znáte to. Pak se začne bláznivě smát a točit v kolečkovém křesle a skončí kdesi v bílé, polstrované místnosti a ve svěrací kazajce. Chudák.

            Tak jako tak mě zapsal na zákrok. Netuším, co nakukal těm nahoře, ale povolili mu to. Čekání na kudlu mi moji drazí krátili tím, že mě zase poslali na východ. Měli tam problém v nějaké bitvě, s těmi Zlými. Vůbec netuším, co jsou ti Zlí zač. Prostě jsem je pomrzačil, jak se po mě chtělo, a jak nejlíp umím, bez zbytečných otázek. A pak jsem tam seděl mezi hromadami mrtvých těl, s bazukou po ruce, a tiše jsem si přemýšlel, co by se stalo, kdybych se jim na to vyflákl.

            Když jsem o tom tak uvažoval, zjistil jsem, že jsem to vlastně nikdy nezkoušel. Prostě vždycky poslušně udělám, co po mně chtějí, bez otázek. Ale proč vlastně? K těm mrtvolám nic necítím, to co dělám, dělám automaticky. Mám úkol, tak ho plním. Jsem jak robot bez vlastní vůle. A přitom to tak funguje jenom když mám úkol. Potkat je na ulici, nevšimnu si jich.

            Mezitím Ernie v agentuře přichystal všechno, co je třeba k takové operaci. Objednal sál, naleštil skalpely, sehnal nové srdce... Zkrátka všechno.

            A tak jsme se do toho dali.

Z hodin biologie Podruhé:

Říká se, že srdce je velké asi pěst jeho majitele. Obyčejně je pro ně vyhrazen prostor v osrdečníku, mezi plícemi, chráněno žebry. Srdce je opravdu váženo ostatními orgány – levá plíce má pouze dva laloky - ustupuje srdci, aby mělo kde bít. A že je nablízku zrovna plicím, je vcelku logické... tělo potřebuje rychlou stezku pro převod okysličené krve do své soukromé pumpičky.

            Vůbec netuším co se dělo, když jsem byl pod práškama. Vím jenom, že Ernie už viděl moje srdce. Takže v tomhle směru viděl víc než já.

            Otevřel mě, zaklel a zašil. Jak sám říkal, bylo to zase špatně. Tím chci říct, že ocelové srdce nevlastním. Takže to náhradní srdce poslal někam jinam a šel na panáka. Když se vrátil, byl jsem už vzhůru a on měl pořádně nakoupeno. Divím se, že ho pustili dovnitř. Že vůbec trefil.

            Říkal, že už si byl jistý že tohle bude ono. Že na to kápl. Bude mě mít z krku. A bude bez práce. Když už konečně přestal nadávat a klít, kouknul na mě kalným pohledem a zeptal se: „Co ty jsi ksakru zač?“.

            Takže jsme se zase nic nedozvěděli. Mohli jsme nadále pokračovat v přidělených rolích... Ernie vymýšlel více či méně ztřeštěné teorie o tom, proč mám svaly jak z oceli, mí dokonalí šéfové mě posílali na různé mise a já se cpal antidepresivy a dělal, co se mi řeklo.

            Občas jsem propadal do zvláštních stavů, kdy mi začínalo být všechno jedno. Víc než obyčejně jsem se choval jako robot, jako vraždící stroj. Toho ti nahoře využili a poslali mě na pár dnů na východ. A zatímco já do sebe vpravoval prášky i přes míru, moji nadřízení si všimli, že ze mě soupeř má takový respekt, že se ani neodvažuje vyjít na pole a rovnou padá k zemi. Zatímco mně to bylo jedno, šéfové mě zase povolali zpátky.

            Neměl jsem skoro nic na práci, akorát občas zasáhnout při nějakém přepadení banky nebo tak něco. Vážně ty zlodějíčky nechápu... Co čekají, že je nechám být? Ve městě je mrtě plakátů s mým ksichtem... asi si myslí, že je to vtip.

            To už jsem vám říkal, že to s těmi antidepresivy začínám přehánět?Ne? Jo? Já nevím, mám mizernou paměť. Mám takový pocit, že jsem se včera předávkoval. V noci mi bylo nehorázně blbě, ráno jsem zaspal a zapomněl jsem si vzít prášek. Cestou do práce jsem byl nevrlý a přitom jsem měl chuť se neustále přiblble usmívat. To se mi poslední dobou stává často. Chápete to? Já ne. Tak jako tak jsem sám od sebe pomohl přes přechod nějaké stařence. Zase jednou jsem pocítil nutkání něco udělat, ovšem tentokrát jsem nemusel dostat rozkaz od šéfa. Tak nevím, jestli to souvisí s těmi antidepresivy, nebo za to může něco jiného. Čert ví v jakém světě to žiju.

            V práci byla ještě větší psina. Sekretářka byla úplně na větvi, když jsem se na ni usmíval. A co hůř, já byl milý. Co teprve Ernie. Koukal jak blázen. „Nestalo se ti nic?“ Jasně že ne, jak by mohlo. Potřebuju prášek.

            Doktor mi vzal krev. Asi chce vědět, kolik toho beru. Taky si mi stěžoval na vedení. Prý stojíme moc peněz a výsledky žádné. Moc vykecáváme, nebo co. Ernie se tvářil vyloženě uraženě, ale já se jim moc nedivím.

            Zatímco Ernie vyšetřoval mou krev, já byl vyslán na misi. Na okraji města, problém s mladými výtržníky. Stačilo málo, jenom je trochu polechtat. To jsem si myslel dokud jsem neochutnal boxera. A bylo to nesnesitelné, nesnesitelnější než obyčejně. Chyběly mi moje prášky, moje zlatíčka. A korunu tomu nasadil Ernie, když mi večer naznačil že to s těmi antidepresivy přeháním. Mám dost a potřebuju nějakou tu pilulku. A Ernie na mě ať s ním jdu na panáka... Pár skleniček etanolu ještě nikomu neublížilo... ale asi by se to nemělo přehánět. Na něčem takovém jsme se s doktorem shodli druhý den, když jsme seděli v jeho laborce a neměli co dělat. Světe div se, velký boss po mně nic nechtěl. I ten absťák se dal líp vydržet.. jenom nevím, jak dlouho to zvládnu, poněvadž nemohu své prášky najít. Večer jsme se s doktorem rozloučili a moudře jsme se vydali každý svou cestou. Ta byla vážně příšerná. Pořád na mně někdo vejral, pořád ty pitomé plakáty. Můj obličej, všude můj obličej.. ...klid!!

             Vpadl jsem do bytu, pokoušel jsem se najít svou jedinou spásu, svou krabičku pilulek, ale nikde nic. Zpřeházel jsem celý byt, místnost po místnosti, šuple po šupleti, centimetr po centimetru a nikde nic. Začínal jsem z toho šílet. V koupelně jsem objevil nějaké tablety, moje antidepresiva to nebyla, ale mělo to ten správný tvar... Nasypal jsem do sebe celou hrst a pak...

Jsem usnul.

            Málem mě udusily vlastní zvratky. Už se vám někdy zvednul žaludek ve spánku? Ne? Jste šťastní jedinci. Je to tak, že chvíli o sobě vůbec nevíte... a pak najednou dávíte a na koupelnovou podlahu dopadla obsah vašeho žaludku, přesně můžete vidět, co jste poslední hodiny jedli. A do toho odporná, kyselá pachuť v ústech... Žaludeční šťávy, samozřejmě. Určitý typ lidí by přemýšlel kdo to bude ksakru uklízet. Mně to bylo upřímně ukradené.. přál jsem si, aby to konečně skončilo. Padl jsem na podlahu vedle té smrduté hromádky a prudce oddechoval. Na stropě bylo pár pavučin. Pavoučí život musí být fajn. Visíte na síti, lovíte hmyz... dokud nepřijde nějaký blbec s velkou hučící věcí a nevysaje vás. Žijete v úžasné nevědomosti o tom jaké to může být, pokud se setkáte s vysavačem. Legrační, že mě tyhle myšlenky uklidňovaly. Dech se uklidnil, moje srdce (prý z oceli) pomalu snižovalo rychlost. Pomalu jsem se zvednul z podlahy a šel do kuchyně. Nalil jsem si trochu vody, opřel se o dřez a upíjel. S prázdným pohledem jsem tam srkal vodu a snažil se nemyslet na posledních pár minut, ale vědomí nejde jen tak utéct... Ne pokud...

V mžiku jsem popadl kuchyňský nůž a řízl jsem se.

            Jen myšlenka. Krátká představa, obraz vyslaný mým podvědomím. Ksakru!

Odložil jsem sklenici. Odešel jsem znova do koupelny. Nejdřív ze všeho jsem po sobě uklidil. Pak jsem dal napouštět vanu horkou vodou, až po okraj. Svlékl jsem se a vlezl dovnitř. Naplnil mě příjemný pocit... Co by se vlastně stalo, kdybych to udělal? ptal jsem se sám sebe. Nejspíš nic. Co můžu dělat jiného? Nemůžu s tím hrdinováním praštit... nedokážu ani nesplnit úkol, jak bych s tím mohl skončit? Nevím čím to je, že když dostanu úkol, jsem jak robot bez vůle, ale je to tak. A když to nejde takhle... proč by to nešlo jinak? Předtím, než... Než co? Skončím někde ve vypolstrované cele? Nebo mě dostane nepřítel? Netuším. Ale mám toho dost.

            Natáhnul jsem se do koupelnové skříňky pro žiletku. Řízl jsem. Přejel jsem ostřím po délce své levé tepny a sledoval, jak mě bez rozloučení opouští červená, životadárná tekutina, jak se mísí s vodou, která pomalu rudne. A jak jsem tak na ni koukal a upadal do bezvědomí, přepadl mě zvláštní pocit, že ani to nevyjde...

Z hodiny biologie Potřetí:

K čemu vlastně je srdce? Jak jsem řekla, je to pumpa, která nabírá krev z plic a zase ji rozesílá do těla. V podstatě zvyšuje tlak v krevním oběhu – žádná tekutina vám nepoteče jen tak. Tahle tekutina umí hodně.. Rozváží okysličenou krev až k buňkám, je centrem imunitního systému a nabírá jiné pro život důležité látky ze střev. Ovšem taky už jsem říkala, že centrem všeho myšlení není srdce, ale mozek.

            Bílá barva. Jako mlha. Okolo spousta jedniček a nul. Kde to.. ne, to není důležité. Co se po mně chce? A kde jsem já? Moje tělo? Haló, slyší mě někdo?

...ty se nemůžeš zabít, nemůžeš se zabít, víš, že to nejde, v podstatě ani nejsi naživu, ty se nemůžeš zabít, nesmíš, nemůžeš, nesmíš, nemůžeš, nesmíš, nemůžeš, nesmíš, nemůžeš, nesmíš, nemůžeš, nesmíš... a víš to, víš že je to technicky nemožné, víš to, víš že se nemůžeš zabít, nemůžeš, nemůžeš, nemůžeš...

            Otevřel jsem oči. Agentura, ošetřovna, JIPka. Levou ruku jsem měl ovázanou obinadlem, vedle mě visely kapačky a jednou do mě vpravovali průhlednou tekutinu, druhou červenou. Taky tu byla nějaká doktorka. Zrovna mi svítila do očí, asi zornicový reflex, jestli jsem si nepoškodil nervy. Něco žvanila, ale mně to bylo fuk. Bylo mi fuk, že vypadá jako nervózní zajíc, bylo mi fuk, že tu není Ernie a že ho nejspíš vyšoupli z postu mého lékaře, jako spoustu jiných. Bylo mi jedno, že už ho asi nikdy neuvidím.

            Ležel jsem s prázdným pohledem upřeným do stropu a na rtech mi hrál sebeironický úšklebek.

Udělené body : Eclipse (7/10), L.S.D. (7/10)

Komentář Eclipse: Nějak mě to vůbec nevcuclo do děje, možná bych mohl použít na to vcucnutí vysavač. Byl bych jako pavouk.

No, jinak psát umíš, to jde vidět. Příště jen lepší námět a bude to geniální.

Komentář L.S.D.: Chceš komentáře. U tebe není moc co vytýkat, máš vychytaná slova i techniku. Krásná řemeslnná práce. Ale na mě to zatím neumíš. Nepřesvědčíš mě o pravdivosti. Já ti prostě nevěřím.