9. Plamínek ve tmě, Lnnia

Laura si jemně pročesávala dlouhé blonďaté vlasy, s klidným výrazem ve tváři sledovala svůj nevinný odraz v zrcadle a broukala si přitom známou melodii. Kdysi jí to dělávala matka, když byla ještě malou holčičkou.

Jsi moje malá krásná princeznička. Ozývala se jí v hlavě matčina slova. Tolik ji milovala, Laura pro ni znamenala celý svět.

Nedokázala pochopit, proč pro někoho byla vším jen na tak krátkou dobu. Matka zemřela, když jí bylo deset let, od té doby vyrůstala v Rumunsku u tetičky. Nikdo jí už nebroukal písničky před spaním, nikdo ji nehladil večer po sametových vlasech, nikdo ji tak nedokázal milovat jako její matka.

Přesto Laura vyrostla z té kruté bolesti a po matce zbyly jen vzpomínky.

Stáhla si vlasy do volného ohonu a přešla k oknu, studený noční vánek ji hladil po tvářích, nasávala ho zhluboka, jako by se snad před spánkem chtěla jeho kouzlem očistit. Zelené oči se upnuly na zářící hvězdy. Byly tak blízko, a přesto tolik daleko. Jako by vás někdo dráždil, vháněl vám do hlavy sny a dával vám záminku k tomu, abyste uvěřili, že je nikdy nemůžete zrealizovat.

Nemohla se dál dívat, nostalgie by ji nenechala usnout, a proto se rozhodla okno ihned zavřít a vlézt v mžiku do postele. Jakmile zhasnula malý plamínek hrající si ve vosku, její mysl pomalu utichala. Po těle se rozhostilo uvolnění. Zítra musí časně ráno do města, musela usnout co nejdříve.

***

„Lauro?! No tak Lauro,“ rozčilovala se v kuchyni tetička, „kde ta holka zase vězí. Je už skoro po poledni a ona ještě není nachystaná! Lauro!“

„Jsem tady!“ křikla zběžně, když utíkala ze schodů do předsíně.

„No to je dost, všechno dobré zboží bude už vyprodané! Není na tebe skoro žádný spoleh.“ Rozčilovala se postarší žena s šátkem uvázaným okolo hlavy. Vrásky již překrývaly její tamější  krásu. Z hnědých vlasů vyprchal všechen lesk.

„Promiň, tetičko. Měla jsem špatné spaní, už se to nestane.“

„To tedy doufám. Tu máš,“ podala jí velký proutěný koš s tmavou mašlí a do ruky jí vrazila lísteček.

Byl krásný jarní den, na nebi se sice potulovalo pár mraků, ale to nedokázalo zkazit Lauřinu touhu projít se na čerstvém vzduchu. Hodila si jemný modravý šátek přes záda a vyšla z domu na slunce.

V cestě se jí objevil hluboký les, jako dítě si do něj chodila hrávat. Sbírala borůvky, lesní jahody, na podzim zde stavěla skřítkům světničky. Milovala tyto stromy, jejich vůni a hrozivý dojem z jejich výšky. Kmen se ohýbal ke kmeni, jako by si snad před ní něco šeptaly. Přes jejich mohutné koruny skoro neviděla na oblohu, ale najednou měla pocit, jako by v lese vládla až přílišná tma. Oklepala se zimou a přidala do kroku, už tam skoro byla. Za zády jí zapraskaly větve, trhla sebou a se strachem v očích si vyhrnula sukni a dala se do běhu.

Jakmile se před ní tyčila už poslední linie kmenů, oddechla si a pobaveně se zasmála nad svým patetickým chováním. Nikdy se přece v tomto lese nebála, naopak se posmívala druhým dětem, a teď sama utíkala jako největší zbabělec. Přesto nemohla upřít, jak se jí náhle ulevilo.

Pokud si před chvílí naivně myslela, že dnešek bude slunným dnem, velice se zmýlila. Obloha do sebe nasákla šeď, mraky se slily do jednoho. A pak, jako by z nich někdo začal ždímat. Na broskvovou pokožku jí dopadla první kapka kyselé vody. A po ní přicházely její sestry.

„Sakra!“ zaklela rouhačsky a přidala do kroku. Věděla, že jakmile začne pršet, obchodníci budou sklízet. Musela stihnout dnešní nákup, nechtěla si vyslechnout další kárání tety Eleny.

Zaběhla za roh a k vlastnímu potěšení zjistila, že na tržišti se potuluje ještě velká řada jiných lidí. Po malých kamenných dlaždicích jí klouzaly nohy, viděla jak déšť prosakuje košíkem. Díky bohu šla jen pro zeleninu a ovoce, voda jim nijak neublíží.

Přitáhla si šátek ještě více k tělu a začala pobíhat od rohu k rohu.

„Pozdravuj tetičku, a utíkej rychle domů, nevypadá to, že by se mělo v nejbližší době vyjasnit,“ upozorňoval ji starý známý a podával jí svazek jeho nejlepších mrkví.

Laura úsměvně pokývla. „Mám už všechno, takže se chopím vaší rady. Nashledanou.“

Plac se vylidnil, tamní každodenní ruch už dávno utichl. Vítr nabíral stále víc a víc na síle a Lauře šlehaly ostré kapky do obličeje. Klížily se jí oči. Rozeběhla se do krásné vidiny domovního tepla a pokoje. Studilo jí na prsou a pálilo v krku od nepříjemného vzduchu. Přesto dýchala v mnohem častějších intervalech, jak stále nabírala na tempu.

Lesem proběhla bez sebemenšího náznaku strachu, neměla čas přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát.

Až v momentě, kdy za sebou doma zaklapla dveře, si znatelně oddechla.

„Tetičko,“ zvolala směrem do kuchyně, „nechám vám tady nákup, musím se jít převléknout.“

Voda kapala z jejích vlasů až na zem, mokré stopy za ní nechávaly cestičku. Vyběhla schody jako nic a rozrazila dveře do svého pokoje.

„Kristus!“ zvolala mezi dveřmi a hleděla vyděšeně na osobu před sebou.

Byl to muž s vysokou útlou postavou, černé lesklé vlasy mu padaly až na záda- svázané do ohonu, nos a brada vyčnívaly z profilu. Stál u jejího toaletního stolku a prohlížel si její malé zrcátko.

Nyní se ale ohnal, pak se uklonil a ladným krokem vystoupil ze stínu.

„Omlouvám se za vaše zděšení,“ tišil ji.

Laura se stále držela mezi dveřmi a čekala, jakým způsobem se omluví za to, že jí hrabal v soukromí, nehledě na to, že se ještě nepředstavil. Stále mu pořádně neviděla do tváře, velké okno měl nyní za zády.

„Lauro, ó, drahá,“ zaslechla ze zdola tetičku. Ani ne ve vteřině už stála nahoře. „Omlouvám se, že jsem tě nestihla upozornit, byla jsem vzadu na dvoře zavřít všechna zvířata.“

A nyní tento mladý muž konečně vystoupil do světla.

Jeho tmavé oči jí propálily jako kulový blesk. Byly velké a černé stejně jako jeho vlasy, člověka s tak hrozivým pohledem nikdy neviděla. Děsil ji, a přesto cítila něco, co ji na něm přitahovalo.

„Jmenuji se Andrei a přicházím ohledně vašeho rodinného majetku,“ odkryl zpod dlouhého rukávu štíhlou ruku s dlouhými prsty. Laura si všimla, že má velice pěstěné nehty. Evidentně o sebe dost dbal.

Naproti němu, ona tu teď stála promočená až na kost a jediná její nynější potřeba byla osušit se a uvařit si horký čaj.

„Jste jeden z těch lidí, kteří mě a mou tetu chtějí připravit o náš majetek?“ pronesla jízlivě.

Evidentně ho to mírně zaskočilo a následně se pak usmál. „Ne,“ odpověděl s příjemným tónem v hlase, „přišel jsem vám něco nabídnout.“

Laura věnovala tázavý pohled své tetě a pak se prosmekla konečně do svého pokoje. Prošla kolem něj tak blízko, že ucítila jeho parfém naplněný nejspíš jeho vlastními esencemi.

Čišela z něj sebejistota, moc a zvláštní druh poklidu.

„Pokud dovolíte, ráda bych se převlékla,“ podotkla při jejich pohledu.

Andrei pokývl a okamžitě opustil onen prostor.

„Až budeš hotová, přijď dolů,“ poručila Elena s nevídaným úsměvem na rtech.

Laura nechápala, co by jí mohl tento muž nabídnout. Pokud byla správně informovaná, žádné další příbuzenstvo neměla…

Něco se jí na onom muži nezamlouvalo, nevěděla proč, ale měla z něj divný pocit. A ani se jí neomluvil za své vtíravé chování, drzoun.

***

„Takže pokud to správně chápu, náš pra-cosi strýc po sobě zanechal obrovské jmění, ale abychom ho získali, musíme s vámi jet do vašeho města?“ tázala se Laura.

Obloha venku už nabírala sytě tmavomodrou barvu, a tak všichni tři seděli se svými šálky u krbu v obývacím pokoji.

„Ano, přesně řečeno, je to jen vaše příbuzenstvo, byl to strýc vašeho otce. Zítra časně ráno pro mne přijede kočár, který mne odveze zpět do města. Potřebuji, abyste mne doprovázela, jelikož musím vyřídit jisté papíry, které potřebují váš podpis.“

„Proč jste je nepřivezl s sebou?“

Andrei na ni upřel oči. Jak si oheň hrál se svými plamínky, zářily v nich dvě velké jiskry. „Myslel jsem, že byste si ráda prohlédla sídlo, které vám taktéž zanechal.“

„No tak, Laurinko, jen jeď s pánem. Nebuď přece taková protiva. Pan Andrei to s tebou myslí jedině dobře.“

Ano, a vy už počítáte dopředu s mými penězi, pomyslela si v duchu Laura a stáhla obličej do jemného úšklebku. „Dobrá tedy, pojedu.“

***

Zdálo se jí, jako by jeli snad už věčnost. Kočár se s nimi neustále pohupoval a Andrei jí už hodinu sliboval, že si dají co nejdříve přestávku, aby se mohli oba protáhnout. Měla pocit, že už snad ani neví, zda sedí na pozadí. Projížděli další úzkou cestou podél listnatých stromů, čím víc se oddalovali od domova, tím víc haslo světlo slunce.

„Kdy už dorazíme?“

„Předpokládám, že za soumraku tam budeme,“ odpověděl pohotově.

Celou cestu seděl na stejném místě v jedné poloze, ruce měl volně spuštěné na kolena a pozoroval Lauru, ta se oproti němu neustále vrtěla a naříkala. Nedokázala pochopit, jak mohl být tak mrazivě stoický.

„Jaký je ten dům, který mi strýček zanechal?“

„Není to dům,“ řekl Andrei a poprvé po dlouhé době se podíval směrem ven.

„Ale vždyť jste říkal, že…“

„Říkal jsem sídlo, váš strýček vám zanechal obrovský hrad.“

Následovala minuta ticha. Laura seděla s pootevřenou pusou, zatímco Andrei byl zjevně dosti pobaven jejím výrazem. Konečně upustil od své ledové masky a začal se upřímně smát.

„Bude se vám tam líbit, uvidíte…“ uklidnil se.

„A jak vypadá, kolik je v něm pokojů?“ Laura byla jako malé dítě. Nemohla tomu uvěřit. Její sen se splní, bude žít jako princezna. Bude mít vlastní hrad.

Andrei se opět ležérně usmál, ale neodpověděl. Místo toho se k ní jemně naklonil. Cukla sebou, ale on stejně zachytil její vlasy.

„Co to děláte?“ pronesla udiveně, a přesto už si nedovolila mu vzdorovat.

Ukázal na malinkou úzkou sponu. „Máte krásné jemné vlasy,“ podotkl.

Nepatřila mezi stydlivé dívky a proto se jen usmála. „Vy máte naopak zajímavé oči.“

Úzké rty se opět napnuly. „Myslíte jejich temnotu? To je takový rodinný rys,“ pronesl a Laura se jeho poznámce zasmála.

Najednou si uvědomila, že možná není ani tak špatný, jak si o něm zprvu myslela. Dokázal být i vtipný, a temnota jeho očí, jak sám řekl, byla i přes děsivou stránku něco, co ji na něm mírně vábilo.

„Také žijete v tom městě?“ pokračovala s konverzací a mezitím si opět pečlivě upevňovala sponu do svých zvlněných kadeří.

„Ano, již od dětství.“

„Stejně je to zvláštní,“ Laura se dívala za obzor z okna, „svého otce si nepamatuji, ale nikdy mi ani matka neřekla o tom, že bych měla strýčka, natož, že by byl tak zámožný.“

„Třeba tomu nepřikládala důležitost. Je to nejspíš jen osud,“ pokýval hlavou do strany.

„Nejspíš…“ opakovala Laura tiše a pozorovala, jak slunce už pomalu zapadá za hory.

***

Bylo dávno po soumraku. Tma se rozprostírala všude kolem, i poslední pouliční světla byly dávno tatam. Laura s Andreiem se zastavili na malé občerstvení ve městě, jak slíbil, nezdrželi se však dlouho a nemohl jí ujít jistý vtíravý pocit toho, jak je všichni pozorují. Nezdálo se, že by ho to nějak překvapovalo a po její zmínce o tomto faktu jen lhostejně pokrčil rameny. Teď se blížili k cíli cesty. Před jejich kočárem se rozprostíralo obrovské sídlo, a pokud ji někdy něco v životě upřímně děsilo, nemělo to ani z poloviny takový efekt jako toto místo.

Kočár se zastavil, Andrei vystoupil jako první a jako správný gentleman pomohl i Lauře. Pohlédla vzhůru, až na samotnou nejvyšší věžičku, zdálo se, že má velmi ostrou špičku. Jako by se chtěla zabodnout do samotného nebeského plátna. Proklínala se za to, že svou tetičku uposlechla.

„Račte mne následovat,“ pokynul Andrei a jistým krokem vyšel po tmě vstříc hlavní bráně. Klíč měl již připravený v rukou, a proto netrvalo dlouho a oba se ocitli v ještě větší temnotě. Laura se otřásla a snažila se zaostřit, alespoň malinko něco rozpoznat. Pocit bezpečí toto místo rozhodně nenabízelo. Jediné co by mohlo být snad ještě tmavší než tato místnost byly Andreiovy oči. Slyšela jeho pravidelné kroky, ale nevěděla co chystá. Přesto na sobě strach nedala znát.

„Budiž světlo,“ ozvalo se z dáli a v tu chvíli jí proti obličeji zářil obrovský plamen pochodně. Konečně zahlédla jeho siluetu, jak pochodní zapaloval všechny ostatní, které byly zavěšené u zdi. V momentě se cítila lépe a začala rozpoznávat tvary kolem.

Byli v obrovské místnosti, odkud vedly nahoru dlouhé schody. Po zemi se linul měkký koberec tmavě červené barvy.

„Váš strýček to tu nechal opravdu přepychově zařídit,“ ozval se Andrei a došel k ní se svícnem v ruce. Držel ho před sebou, mezi jejich těly, tak až se Laura skoro bála, že jí oheň popálí obličej. Jemu to zjevně nevadilo. Mlčky na ni hleděl. Po těle se jí začal rozlévat zvláštní pocit, v břiše to podivně  šimralo, na zádech brnělo a v podbřišku cítila silné vypjetí.

„A co teď?“ pískla tiše.

Andrei, jako by ji snad ani nevnímal, stále se jí vpíjel víc a víc do očí, ale ona nemohla poznat jediný náznak toho, o čem právě přemýšlí. Děsil ji, a přesto ji ta představa vzrušovala. A to ji na sobě snad děsilo ještě víc.

Náhle se rychle otočil na podpatku a mířil ke schodům. „Ukážu vám vaši komnatu pro dnešní noc, pojďte. A dávejte pozor na schody.“ Světlo z jeho svícnu bylo ale natolik silné, že rozpoznávala dobře kam šlápnout tak, aby neskončila opět dole.

Uvedl ji do velké místnosti, naproti dveřím, díky pootevřenému malému balkonku, vlál ve vzduchu tmavý závěs. Hned vedle byla velká postel a u ní toaletní stoleček. Andrei pohotově zapálil svícen i v její komnatě.

„Už je dost pozdě. Myslím, že nejlepší by bylo, abychom se oba šli uložit ke spánku a prohlídku nechali na ráno. Můj pokoj je na konci této chodby, pokud byste cokoliv potřebovala..“ ukazoval prstem do tmy.

„Dobře, dobrou noc.“

Ihned, co Andrei opustil její komnatu, vysvlékla se, provedla nutnou hygienu a v průsvitné bílé košilce zalehla do postele. Noční vzduch jí opět dýchal na líce. Poletující závěs měla skoro u hlavy. Když tu byla teď sama, cítila se neklidná. I když ji Andrei v mnoha směrech dokázal postrašit, měla pocit, jako by si už zvykla na jeho přítomnost. Na jeho sebejistotu, kterou vysílal i směrem k ní. Bez něj se jí tu samotné nelíbilo, přesto se však snažila usnout. Stiskla k sobě víčka a nutila se na nic nemyslet.

Nešlo to, hlavou se jí honily děsivé představy. Do mysli jako by jí někdo neznámý našeptával. Věděla, že tu sama neusne. Posadila se na kraj postele a přemítala, jestli tohle je ten okamžik kdy od něj něco potřebuje. Nabídl ji svou pomocnou ruku. Ale myslel tím to, že by jí dělal přes noc chůvu?

            No tak, Lauro, seber se děvče! Vždyť už jsi dospělá, bojíš se lesa, bojíš se tmy… Ozvalo se jí v hlavě. Tato poznámka jí však nijak nepomohla, rozhodla se projít temnou chodbou. Vytáhla jednu svíčku z velkého stříbrného svícnu a spěchala na konec chodby. Kromě plamínku ji vedlo i měsíční světlo pronikající skrz okno na konci chodby. Zastavila se u jeho dveří. Rozhodovala se, jestli se nemá prostě obrátit zase zpátky a snažit se, donutit se, aby usnula bez toho, aby se před ním takto ztrapňovala.

            Ne, neusnula by… zněl závěrečný verdikt.

            Zaklepala mírně na dveře a čekala na reakci. Nikdo však neotvíral. Ozvalo se další, už silnější, ťuk ťuk. Stále nikdo nepřicházel. Bylo nepříjemné stát v této temné chodbě, a proto si jednoduše drze otevřela sama. Vpadla do jeho pokoje bez dovolení, stejně jako to udělal tehdy on. A znovu ho přistihla. Stál naproti dveřím, svícny osvěcovaly jeho udivený výraz v obličeji. Jeho pleť se leskla. A jeho tělo.. Stál polonahý ve spodních kalhotách, které sahaly po kolena. Vlasy měl rozpuštěné okolo ramen, a v očích mu opět žhnulo.

            „Já.. omlouvám se, já jen…“ Laura byla v rozpacích. Její prsa se napnula, jak skoro nedýchala.

            Zdlouhavě si ji prohlížel. Přejížděl očima od jejích světlých očí, až po mírně vystouplé lícní kosti, dlouhý pohled věnoval prsům, jak si všiml, že se jí vztyčily bradavky.

            „Jsi krásnější než podle vyprávění…“ hlesl a zamířil ke dveřím tou jeho lačnou chůzí, kde Laura stála jako opařená.

            „Prosím? Co jste.. co jste to říkal?“ Nechápala jeho slova.

            Ale Andrei se stále blížil, vůně z něj se táhla celým pokojem, byla to zvláštní směs, která jí připomínala cosi dosti známého, jen nevěděla co. Teď stál u ní, vtáhl ji do pokoje a přiblížil svůj obličej k jejímu. „Říkal jsem,“ dovolil si vytáhnout jí dnes již podruhé sponu z vlasů, „že jsi krásnější než jsem si myslel.“ Uvěznil ji svým tělem k chladné stěně.

            Oddechovala zhluboka. Snažila se vymanit. A přesto jí něco říkalo, aby zůstala.

            „Pusťte mě, prosím… Pusť!“ Udeřila ho do obličeje. Ohnal se hlavou do zadu a pak na ni vrhl neskutečně hrozivý pohled. Přiblížil své oči tak blízko, že musel rozpoznat její úděs.

            Díval se na ni jako na zvěř, kterou musí ulovit. A pak se jeho pohled ve vteřině změnil, otevřel opět pořádně oči, jednou rukou jí přidržel ruce nad hlavou a druhou sjížděl letmými dotyky, konečky prstů, po hraně jejího prsu. Otřásla se. A pak se zhrozila, když si uvědomila, že se jí to líbí. Ale Andrei pokračoval dál. Rukou zajel až pod vábivou košilku a vykasal ji. Její odpor mírně polevil.

            „Nevzpírej se, Lauro…“ nasadil svůj běžný flegmatický tón, ačkoliv věděla, že je to rozkaz. Přitáhl k ní ústa a otřel svůj spodní ret o její. A v zápětí povolil stisk na jejích rukou a přitáhl ji k sobě, jak ji hladově líbal. Nevzpírala se, chtěla ho stejně jako on ji. Vášnivě ji odhodil na postel a jediným pohybem z ní strhl košilku, poté si i on sám odložil. Posunul ji na polštáře a zahleděl se. „Jsme si souzeni,“ zašeptal k lalůčku, otřel se o její šíji a pak do ni jediným prudkým pohybem vnikl. Vykřikla slastí a kousla ho do rtu, když ji líbal. Zřetelně ho to zaujalo a byla by přísahala, že když ji pak líbal na krku, měla pocit, jako by na vteřinu stiskl její hrdlo. Přirážel v mnohem bližších intervalech dokud v obou nevybouchlo největší kouzlo chtíče.

***

            Laura se opírala o tmavou zeď a tiše hleděla do hlubiny, která zela pod balkonkem v její ložnici. V hlavě se jí honily spousty myšlenek. Před hodinou se s ním nádherně milovala, před třiceti minutami na něj krutě křičela. Nedokázala pochopit, co se to najednou děje.

            „Nejsem blázen, Lauro… podívej se! Sama se podívej!“ Andrei před ni rozhodil velký svitek. „Tohle je náš rod. Tady,“ ukazoval na kolonku úplně nahoře s obrázkem vousatého muže s kloboukem, „to je první krev, Vlad Dracula. A tady dole, to je tvůj strýc, můj děd. Vedle něj je tvůj děd a pod ním tvůj otec.“

            Laura se na něj dívala s vykulenýma očima a pusou dokořán. „Takže tys… tys mi lhal! Ty bastarde! Chtěl jsi mě sem jen nalákat, tohle je pro mě cizí dům a ty si tu ze mě děláš onuci!“ rozkřičela se z plna hrdla. Andrei k ní pohotově přispěchal a dlaní ji utišil. „Nelhal jsem ti, tohle je naše sídlo. Už jsem ti to říkal, jsme si souzeni, Lauro. Tohle všechno prosím přijmi, přijmi i mě, a svůj osud. Jsi jednou z nás. Nedovol, abychom vymřeli!“ Čekal na její odpověď. Místo toho se mu dostalo znechuceného odplivnutí do tváře. „Pokud je to, co říkáš pravda… pak jsem pro tebe jen vstupenka do věčnosti.“

            Tahle malá scénka se jí v hlavě neustále opakovala. Po tomto incidentu odběhla do svého pokoje, rozzuřená, zmatená, ponížená. A přesto měla pocit, že by dokázala uvěřit jeho slovům. Ale přišlo to tak náhle. „Mami, poraď!“ vykřikla vzhůru k nebesům. Nedostalo se jí však žádné odpovědi. Místo toho jen dál tupě zírala na blyštivé hvězdy. Ale najednou, jako by cítila, že se hvězd může dotknout. Že tohle je cesta, kterou by si mohla zvolit. Ale za jakou cenu?

            Zaslechla jak za jejími zády zaskřípaly dveře. Nemusela se otáčet, cítila jeho přítomnost. Snad jako by si na něj za tak krátkou dobu zvykla a určitým směrem ho poznala. Cítila se s ním dobře, i přesto, že ona pro něj nejspíš nic neznamenala. Ale měl pravdu, spolu si mohli vytvořit nový život, mnohem lepší. Malichernost ji užírala. Nemusela ale čekat dlouho a Andrei jí dal odpověď na její obavy. Opatrně k ní došel a pevně ji objal. Laura se stále dívala dopředu, nechtěla jej vidět.

            „Nebudu ti lhát. Skoro tě neznám a ty neznáš mě, ale pokud budeme spolu, budeme mít spoustu času na to, abychom se do sebe zamilovali.“

            Konečně se k němu otočila, a blízko jeho obličeje promluvila, tak až ucítil její teplý dech na svých rtech. „Můžeme vůbec milovat?“

            Andrei se pousmál a kývl hlavou. „Můžeme milovat, i být milováni…“

            Schoulila se mu do náručí. „Nikdy mi nevadilo světlo, ani stříbro a… tobě vlastně taky ne,“ konstatovala zaraženě.

            V tónu Andreiova hlasu bylo poznat pobavení. „Jsme jen poloviční krve. Díky lidské krvi máme značné nedostatky, ale dává nám to spoustu možností navíc.“

            Laura se odtáhla. „Bojím se,“ přiznala.

            Andrei ji pohladil po tváři. „Nemusíš se ničeho bát, budu s tebou, nikdo a nic ti neublíží, můj hříchu.“

            Oba dva usnuli v jejím pokoji. Ještě než upadl do spánku Andrei, pročesával jí svými jemnými prsty krásné dlouhé vlasy.

Jsi moje malá krásná princeznička. Ozvalo se jí v hlavě než upadla do spánku i ona.

Udělené body : Eclipse (6,5/10), L.S.D. (7/10)

Komentář Eclipse : No, začátek docela nudný, ale pak to mělo něco v sobě (řekl bych doslova :-))). Bohužel postup unikl jen tak tak... doufám že se zúčastníš i druhého kola.

Komentář L.S.D.: Příjemně jsi mě překvapila. Žádný Bill a Tom a navíc upíří princezna s blond vlasy. Hezky zvládnuté. Občas nudné momenty, ale nakonec jsi mě ovládla jeho vůní a já si tvou povídku s chutí přečetla i podruhé.