3. Povídka, Michal Poch

     Za hlasitého funění se k jeskyni dobelhal troll, táhl za sebou poničený povoz, který před několika hodinami přepadl.

     Před vstupem do jeskyně si sedl, přitáhl vůz k sobě a začal z něj vytahovat věci. Prvně nemotorně vytáhl potrhanou plachtu a rozmetané kusy střešní konstrukce, následovalo pár krabic jídla, zničené vázy a zrcadlo. Nemotorně ho vzal mezi palec a ukazováček a zahleděl se do něj. Sklo se lesklo všemi barvami duhy, nic však neodráželo. Troll mocně vzdychl, zklamaně zrcadlo položil na zem a hladově se zadíval na krabice s jídlem. V zapadajícím slunci se ještě matně zaleskly runy po stranách zrcadla, kterých si troll nevšiml a ani by je nedokázal přečíst.

     Tajemství Zrcadla citů nakonec zahalila tma.

     Druhý den se troll prudce probudil a mohutnou tlapou si zakryl oči. Slunce se odráželo od zrcadla a bolestivě ho pálilo do očí. Bezcitný tvor zmatený ospalostí a zaslepen vztekem vrazil do zrcadla a to se rozbilo. Stovky lesklých střípků se vznesly k obloze, dva z nich se ale zabodly do tvorových mohutných paží.

     Následoval zvláštní okamžik. Mezi dopadajícími střípky zrcadla, stal nepohnutě troll, který znal pouze strach, bolest a hlad.

     Zorničky se mu náhle zvětšily, brada poklesla. V hlavě mu bolestivě zaškubalo. Se závratí se posadil a opřel se o stěnu jeskyně. Zmateně hleděl do neznáma, pak mu ztěžkla víčka a usnul.

     Když se opět probudil, měl v hlavě divný pocit. Jeho cítění, vidění i nálada se rázem změnily. Opíraje se o stěnu jeskyně se troll pomalu postavil.

     Během pár následujících okamžiků jím projely dvě citové, zcela neznáme vlny. Chvíli se vše vykreslilo nejkrásnějšími barvami, chladná jeskyně nebyla ponurá a svět zkrásněl. Troll pocítil ke všem věcem zvláštní pocit, něž si ho však dokázal řádně uvědomit, projela mu hlavou další vlna pocitů.

     Ruce se mu zaťaly v pěsti a stvoření dostalo nutkání vše rozmetat. Když nadzdvihlo tlapu aby udeřilo do stromu rostoucího před jeskyní, hlava se mu zamotala a spadlo.

     Postava trolla se hrbila hodiny před vchodem do jeskyně a střídaly se u ní vlny štěstí, lásky a zloby s nenávistí. Každý přechod byl obtížný, stvoření se vysilovalo a bylo zmatené. Pod ním se černala zem, kterou v poryvech nenávisti vydrásal dlouhými nehty.

     Uplynuly tři týdny. Troll se pomalu naučil návaly pocitů mírnit, byl však zesláblý a silně krvácel. Při jednom ze záchvatů zuřivosti si všiml dvou lesklých střepů ve své paži a pokusil si je vytáhnout. Nemotorné ruce mu to však nedovolily a tak si paži ošklivě rozdrásal, jak se snažil střepy z ruky dostat. Pocítil taky, že se mu více zamlouvají vlny lásky a štěstí, které se nesly v klidném duchu a příliš ho nevysilovaly, zato poryvy nenávisti mu byly bližší, přirozenější.

     I když byl troll hloupý, tak si všiml, že roztříštěné střepy zrcadla ze země jeskyně mizí. Nikde je však nenašel.   

     Další dny trávil kolébavou chůzí kolem jeskyně. Často se mu na tváři vykreslil náznak úsměvu, častěji však zlostně vrážel do stromů nebo do kůry zarýval ostré drápy.

     V těch dnech začala sílit i bolest v ruce, která začala být nesnesitelná. Trollův špatný stav podtrhávaly i záchvaty zuřivosti při marném hledání střepů nebo vyhladovělost.

     Téměř měsíc po tom, co rozbil zrcadlo se rozhodl k nebezpečnému pokusu – vyrazit do nedaleké vesnice. K tomuto činu ho donutil hlad a věřil, že by někoho donutil aby mu vytáhl střepy a popřípadě ho ošetřil.

     Troll žil u úpatí dlouhého, sněhem pokrytého pohoří. V kotlině pod ním bylo ale příjemně teplo a stráně se zelenaly trávou a stromy. Půlměsícový tvar pohoří, odřezával vesničky v údolí od moře na druhé straně vrcholků. Obchodní cesty tedy vedly jen z otevřené, jižní strany nejen kvůli rychlosti a schůdnosti cest, ale právě také díky trollovi.

     Tvor se chtěl vyhnout nejbližší vesničce, jelikož ta byla na jeho útoky zvyklá a připravená. Proto se vydal skalnatým a příkrým úbočím k jižním svahům pohoří, kde vesnice nebyly na jeho útoky tak zvyklé.    

     Mraky klidně pluly oblohou, ševelící listy zpívaly svou píseň. Troll se často zaposlouchával do jejich tajemných slov a s velkými bolestmi a odporem se pokoušel potlačit vlny nenávisti, zloby a zuřivosti. Často však vysílením podlehl těmto emocím, pak jen divoce vrážel do stromu, strhal jejich větve nebo všude kolem házel obrovské balvany. Láska se v takových chvílích stávala něčím titěrným až neexistujícím. Bylo jasné, že dva střepy ze Zrcadla citů trolla dříve nebo později zahubí, buď psychickým vysílením a novými pocity, na které nebyl zvyklý nebo krvácením z rány které způsobily a které si troll ještě podrásal.

     Čas plynul. Ale něco se měnilo. Každý den, každou noc. Návaly nových citů se začaly situovat na určité okamžiky a situace. Každý pád způsobený únavou, každý nový škrábanec nebo náhlá bolest oslabeného a vyčerpaného těla byla doprovázená vlnou nenávisti a zloby. Ale když troll ulehal ke spánku a nad hlavou se mu rozzářily miliony safírových hvězd zalil ho pocit blaha, štěstí a lásky. Nikdy však nenastala chvíle aby troll necítil alespoň jeden z pocitů.

     I přes ustálení citových výkyvů bolest neustávala, proto byl troll hnán dál za svým cílem.

     Rudé paprsky vycházejícího slunce ozářily spící krajinu, ale také něco jiného. Malou vesničku nedaleko bystřiny. Troll byl při pohledu na ni uchvácen svým nově nabitým citem – štěstím a láskou. Pomalu začal scházel ze svahu dolů do osady. Blížil se konec jeho dvouměsíčnímu trápení.

     Když tvor vstoupil na příjezdovou cestu, bylo ve vesnici relativní ticho a klid až na pár kdákajících slepic. Nic se nepohnulo. Troll pomalu a obezřetně procházel mezi domy až uslyšel nedaleké cinkání. Pomalu se vydal za zvukem. Minul náměstíčko s majestátním dubem a zvědavě se podíval za roh jednoho domu.

     Proti němu stála budova s otevřenými dveřmi. Po stěnách ji tančily rudé odrazy ohně, kmitajícího se v krbu. Nedaleko výhně se hrbila postava s ohromným kladivem a bušila do jakéhosi kusu kovu. Rytmické cinkání a příjemně rudá barva ohně trolla uklidnily a tvor se pomalu začal přibližovat. Nalepený na stěnu domu se pomalu blížil ke kováři, v očích se mu odrážely jiskřičky, které odlétaly při každém nárazu kladiva o rozžhavený kov.  

     Když stál pár metrů od kovárny, muž se otočil a chtěl zchladit kov ve vodě. Všiml si ale trolla a otevřel ústa ke křiku. Troll však pár mocnými odrazy doběhl k muži a svalil ho obezřetně na zem s rukou na ústech aby nemohl křičet.    

     Kovář se chvíli vzpouzel a kopal do trolla, kterého kopance začaly vytáčet a zlostně začal muže mačkat. Kovář ihned přestal a zklidnil se. Tvor nedůvěřivě postavil muže na nohy a nakonec mu dal ruku z úst, paže ale nechal v pohotovosti, kdyby kovář náhodou chtěl utéci nebo křičet. Nastala chvilka ticha, kdy si troll zamyšleně pozoroval kováře a kovář jeho.

     ,,Hu“ broukl troll a ukázal prstem na krvácející paži. Kovář však nezpustil oči z jeho děsivé tlamy. ,,Hu!“ ozval se razantněji troll. Muž se na paži nepodíval.

     Ostrá bolest v hlavě. Trollovi se stáhly rty, mocně bouchnul kováře do prsou a podrážděně ukázal na střepy v ráně. Muž si zamnul hrudník a vyděšeně se podíval na tvorovu paži. Chvíli nechápal, pak se ale v krvi zaleskly střepy. Začal rychle přemýšlet. Troll se mezitím na něj zvědavě díval. Nakonec se kovář plácl do čela, podíval se na trolla a začal předvádět: lehce natáhl pravou ruku k paži dvakrát naprázdno scvakl palec a ukazováček a pronesl ,,Já-ti-vytáhnu-střepy…“ ukázal na tvora ,,ty-půjdeš-pryč“ a rozmáchlým gestem vymrštil paže k vratům kovárny. Troll se zahleděl tím směrem, nic však neviděl a jen tupě pokrčil rameny. Kovář se podrbal na hlavě a zkusil to ještě jednou ale pomaleji. Troll si však sedl a zívl. Když chtěl muž opět začít, natáhlo k němu stvoření paži a pokynulo mu.

     Kovář se tedy jal hadříku a malých kleštiček. Troll ho se zájmem pozoroval a začínal v něm pomalu sílit pocit lásky a náklonnosti.  

     Muž si přitáhl taburetku a sedl si k trollovi, namočil hadřík do horké vody a začal čistit ránu. Tvor zavyl, chytl se za ruku a zpražil kováře pohledem, ten se dotčeně narovnal. Po chvíli troll ruku opět natáhl a nechal si ji ošetřit. Když začal kovář vytahovat střepy zastavil mu troll ruku a druhou ukázal na jeden střep. Muž se na něj nechápavě podíval. ,,Hu“ pokynul troll a ukázal na jeden střep, přitom kováři pustil ruku. Kleště se přiblížily ke střepu, scvakly ho a vytáhly…

     Trollem projela bolest, po ní ale následovala krásná láska. Vše hrálo barvami a vše bylo veselé. Květiny voněly více než kdy předtím, ptáci zpívaly své nejkrásnější písně a do pochmurné kovárny zavítaly zlaté paprsky slunce. ,,Lá…sss…ka“ vypravil ze sebe blažený tvor než se mu pohled rozostřil a než padl do bezvědomí, ze kterého se nikdy neprobere…

Závěr

Když chtěl kovář trollovi vytáhnout střepy, kleště prvně zamířily na střep, který obohacoval trolla láskou. Tvorovi se však jeho posledních několik týdnů promítlo před očima a věděl, že až mu kovář vytáhne střep, tak se mu zamotá hlava jako tehdy a on upadne do bezvědomí. Ze svých minulých vloupaček do vesnic také věděl, že ho lidé nemají rádi a tušil že v onom stavu ničeho, který nastane ho zabijí. Proto chtěl své poslední okamžiky prožít šťasten a pln lásky a zvolil proto první střep – střep nenávisti…

Udělené body : Eclipse (9/10), L.S.D. (7,5/10)

Komentář : Velmi zajímavá povídka, upřímně – velmi mne zaujala. Smekám.