"R" - Láska a nenávist, Tenši

  Jako existence muže a ženy, stvořené za účelem budoucí generace, přítomnost života a smrti, jenž kráčí ruku v ruce i přes opačné zdání, anebo bytí ohně, jenž spaluje a vody, která hasí jeho následky, byly stvořeny dva opačné světy udržující rovnováhu světa. Rovnováhu, která není známa okolí, ale bez které by byly ostatní existence nemožné. I když protikladné, i přes to stvořené jeden pro druhý, protože bez jednoho by byla existence toho druhého dohnána k zániku a naopak. Světy ztělesňující svět LÁSKY a protikladný břeh NENÁVISTI. Světy jdoucí protichůdnými cestami za jediným účelem, účelem rovnováhy. Rovnováhy, jejíž rozpad je nepřipustitelný.
  Tato křehká rovnováha byla však jednoho dne narušena. Na pohled malá chyba s nenávratnými následky a vše se minulo svému určenému směru. Chyba nesoucí bytost stvořenou z touhy dvou zástupců z vzájemně nepřipustitelných světů. Stvořena z porušení řádu, který dával základní interval jiným existencím. Zplození z té nejčistější lásky a zároveň nejhorší nenávisti dvou chybujících. S potomkem anděla a ďábla, stvořením nesoucím vlastnosti obou světů přichází něco nového. Něco nepřipustitelného a pro daný řád hříšného. Bytost, která nenese světlo, ale ani tmu. Někdo kdo MILUJE a NENÁVIDÍ zároveň.
  Spolu s hříchem nesoucím se s početí nemluvněte se narušila rovnováha světů. Nebyl nikdo, kdo by nebyl obeznámen s největším prohřeškem celých věků. Dítětem ne dost hodným pro nebe a zároveň přespříliš čistým pro peklo. Dítě bílé a zároveň černé krve. Vytvoření nového druhu bytosti, která se nepodobala ničemu doposud známému. Nepředvídatelná hrozba. Dítě, které pohoršovalo okolí pouhou skutečností své začínající existence. Nakonec bylo rozhodnuto, že je nepřipustitelné zanechat jej v jednom ze světů, a proto bylo ještě jako neviňátko a zároveň s vrozenými hříchy, nesoucími se po staletí krví jednoho ze světů, vykázáno do světa lidí. Třetího světa. Odloženo jako nebezpečný odpad, kterého se všichni báli. Za poruchu v rovnováze byli tudíž potrestáni i zploditelé dítěte nekonečnými muky v nicotě. A s bytostí tvořenou láskou a nenávistí, stvořené touhou a hříchem nesoucí následek nepochopení a opovržení druhů, odešel ve svět pozemský neutichající strach z pokračování tohoto budoucího života. Existence neznámého druhu, který vklínili do světa lidí i přes strach z následků a to jen z obav o křehkou rovnováhu světů vlastních…

  ,,Ueá‘‘ posadila jsem se celá zpocená s hlasitým zavýskáním na posteli. Tlukot srdce ve zrychleném tempu přehlušoval moje myšlenky a zároveň se předháněl s mým hlasitým dechem. ,,V hlavě, moje hlava.‘‘ s tváří v dlaních jsem se schoulila do klubka. ,,Zase ten sen. Neustále se opakuje. Tak živý a ten pocit v něm…Proč? Co to všechno znamená?‘‘ mnoho otázek bez odpovědí promítající se na plátně mých myšlenek s intervalem tlukotu srdce. Teď už určitě neusnu. Pomalu jsme stále s třeštící hlavou vstala z postele a opřela se o okenní rám. Venku je ještě tma a šero před ranním svítáním. Nejspíše bude zataženo a chladno, i přes to, že je jaro. Ne však pro mě. Nikdy jsem nedokázala rozeznávat roční období. Ač byly mrazy, nebo horka k zalknutí, já nepociťovala nic než svou obvyklou tělní teplotu. Rodiče to vždy velmi znepokojovalo, zvláště když doktoři vyvrátili všechny nemoci přicházející v úvahu. Po pravdě, nebyla to první a už vůbec ne poslední starost zapříčiněná mnou, dítětem nepatřícímu nikomu, jenž bylo hned po narození odloženo a necháno napospas ulice, dětskému domovu a následně manželskému páru ze srdce toužícímu po dítěti a šťastné rodině z celovečerních amerických filmů pro děti.
  ,,Čas na této planetě ubíhá tak rychle…‘‘ vyslovím svou myšlenku spolu s povzdechnutím a vyjdu z již prozářené místnosti vycházejícím jarním sluncem. ,,Když ona…‘‘ ,,Dobré ráno‘‘ pozdravím naše, kteří jako vždy ztichnou spolu s mým příchodem. Úsměv - Ten jejich úsměv. Kdy se na mě takhle začali usmívat? Když jsem v první třídě domů přinesla mrtvého psa, který ležel před školou se slovy ,,Když on tak kňučel a hezky se dívá…?‘‘ Když jsem se řezávala nožem do těla a slastně si vychutnávala bolest tím způsobenou? Když jsem v těch snad největších mrazech přišla domů jen v papučích a krátkém rukávu s tím, že jsem po té neměla ani rýmu? Kdy to vlastně bylo? Kdy se stal jejich pohled tak chladně odtažitý? ,,Halóóó! Spala jsi tedy dobře?‘‘ ten úsměv. Ten pohled. Je v něm snad zoufalství? ,,Matka se tě snad na něco ptala!‘‘ vyjede najednou otec a matka jej jen umírněně pohladí. ,,Ano.‘‘ ta úleva v jejich očích zapříčiněná pouhým slovem. Dalo mi práci vyznat se v lidských pocitech a náladách, ale postupem času se mi to začíná dařit. Zvláště u našich. Když se mi mé sny začaly zdávat, přišlo mi přirozené o nich říci i jim. Když bych v tom pokračovala i nadále, myslím, že by to neunesli.,,Otec už odešel?‘‘ pohlédnu na jeho prázdné místo.,,Ano před 15 minutami. Ty bys měla jít taky zlatíčko, chceš-li stihnout školu…‘‘ úsměv… snaha o lásku a něhu v hlase. Čím to je, že vždycky poznám, co doopravdy cítí? Tolik lidí se snaží předstírat lásku, ale přitom je jejich aura zabarvená do tmavých barev nenávisti. Čas na této planetě utíká tak rychle…
  ,, Až tento svět jednou navštívíte i myslí a nejenom tělesně nastane nejspíše konec světa.‘‘ promluví na mě učitelka někdy během dnešního vyučování.,,V tom případě bude tento svět nesmrtelný i když je to globální oteplování jó?‘‘ zašumí třídou za přizvukování smíchu. Já jen nezúčastněně pohlédnu. Ve škole jsem nikdy nijak nevynikala, ba dokonce mi dělalo velké problémy se vůbec soustředit na ty jejich děsně důležité věci, které se nám snažili vklínit do hlavy. S tím jsem měla problémy odjakživa a všechno mi trvalo o mnoho déle než vůbec snad všem dětem. Ty základně primitivní věci pro mě byly oříškem, jako bych v genech vůbec neměla pud pro život. Jako bych nebyla narozena pro tento svět. ,,Slečno hodina už vám dávno skončila, měla by jste již jít.‘‘ vyruší mě z mého přemýšlení uklízečka. Tohle je další z doposud pro mě nepochopených věcí. Vždy když se zapřemýšlím jako by již nic nebylo podstatné. Jako by někdo zastavil čas pro mne, ale pro ostatní jen přetočil kazetu se záznamem okolní existence. Jako bych se dostala někam jinam. Hluboko do mého podvědomí. Ta hloubka mě děsí, protože mám pocit, že v ní nejsem sama. Že v mé hlavě je ještě jedna část mě.
  Tichá chodba. Miluji ticho a ještě více chvíli, která měla jako každodenní rituál nastat. Jediná věc, která pro mě měla význam. Jediný člověk, u kterého jsem si jistá svou existencí a která mě chápe, jako bychom byly sestry a vyrůstaly spolu odmalička.,,Ahoj.‘‘ sednu si na lavičku a ona se na mě hřejivě usměje, zatímco si rukou odhrne pramen jejích po pas dlouhých vlasů v barvě podzimních klasů. Rozumíme si i přes to, jak jsme rozdílné, protikladné a vlastně… naprosto stejné. Když jsem s ní, cítím se být sama sebou a nacházím díky ní odpovědi a řešení na vyřčené či nevyřčené otázky. Jako bychom byly jedna. Dvě poloviny, které se našly.,,Zase se mi zdál ten sen. Konečně jsem došla na konec cesty. Byl v něm strašný šum hlasů a taky zoufalého nářku. Jako bych na to místo utíkala. Před něčím. Něčím strašně bolestným. Strašně jsme trpěla a bolelo mě tělo.‘‘ ,,Konečně jsi došla na konec? Co tam bylo?‘‘ natočila si pramen vlasů na prst a pohlédla do neznámá před sebe. ,,To si nepamatuji. Ta bolest byla strašně opravdová a bylo tam strašně světla, ale i tmy. Ještě teď mi třeští hlava z těch všech hlasů, ale mám dojem, že jsem tam úplně sama.‘‘ Vlastně nevím, co bych si bez této osoby počala. Narazila jsem na ni zrovna na tomhle místě v době, kdy se mi začal zdát tento sen a ona byla hned od začátku ochotna mi naslouchat. Kdy to vlastně bylo?... Kdy se mi začal zdát ten stále se opakující sen? Či noční můra? Snad tehdy, když začalo všechno a zároveň také skončilo. Sama ještě ničemu nerozumím, ale to mělo přijít. Tedy já doufala ve smysluplné řešení.
  S každým krokem se bolest zhoršuje. Kde to jsem? I přes veliký hluk uslyším výrazný nářek. Rychle se otočím. Nikde. Nikde nic. Zrychluji… Kde to jdu? Musím pryč. Strašný zmatek. Hlasy. Běžím. Více. Všechno se to zesiluje. S rukama na hlavě utíkám určenou cestou bez okolí. Žádné známky jiného života. Upadnu. Chci se postavit, ale ta bolest mě donutí znovu upadnout. Pokusím se ještě jednou, ale pod nátlakem hrozivých křečí upadnu podruhé. Už nezbývá žádná další energie. Nemám sílu se postavit. Jsem na konci cesty, která se větví. Zvedám hlavu…
  ,,Probuď se! Zlato probuď se!‘‘ zatřese mamka mým tělem. ,,Pusť‘‘ vyjedu ještě pořádně neprobraná ze snu. Pohlédne na mě tak utrápeně a ustaraně. ,,Zase se ti zdálo něco ošklivého? Hrozně jsi vzlykala a…‘‘ ,,Nic mi není. Vážně! Obyčejná noční můra, kdy ožívají věci v pokoji a honí se za mnou po domě.‘‘ snažím se odbýt její otázky směřující k jedné jediné věci. ,,Jsem v pořádku.‘‘ pohlédnu na její místo, ale ona už zde není. Musela již jít. Jsem ráda, že to neslyšela. Když lžu, jakoby se ve mně odehrával boj dvou hlasů, kdy jeden z nich to podporuje a zároveň další hlas se tomu snaží zabránit.
  ,,Znovu to samé. Dnes jsem se ale pokusila zvednout hlavu. Nešlo to.‘‘ poslední slovo vítr pronese krajinou. Mraky vypadaly, jakoby se na nás měly v nejbližší době svalit a umačkat nás tíhou své váhy. ,,Co myslíš, že je na druhé straně? Třebas jiné světy? Jestli je to pravda jsem si jista, že jsme se..že jsi se špatně narodila..‘‘ současně se zahledíme do oblohy. ,,Jen když jsme spolu mám pocit, že jsme na správném místě, tam kde bych měla být…‘‘ ,,Myslíš že jim je po nás smutno?‘‘ ušklíbne se tak jako nikdy. Naběhne mi husí kůže. Oblohu protne obrovský blesk a následně se ozve hrozivý hrom. ,,Jsem si jistá, že tady nemám co dělat…‘‘ souhlasím…
  ,,Ty hlasy. Šum. Nářek a zoufalé volání o pomoc. Cesta s cílem, kterou nic neobklopuje. Kolem které nic není. Bolest. Opět se rozběhnu. Běžím rychleji a rychleji s nadějí útěku. Upadnu. Opět ta tryznivá síla bolesti. Chci se postavit. Znovu se dát do útěku, ale nemůžu. Znovu upadnu. Najednou… bolest, která mnou projede jako oblohou zářivý blesk. Zaúpím. Nekončící bolest na mých zádech. Pláč, slzy a řev . Najednou to všechno přestane. Položím se na chladnou zem obličejem. Ticho. Strašidelné. Prázdno. Otevřu oči. Jsem na konci cesty vlastnící cíl. Podepřu své zničené tělo a pohlédnu vedle sebe. Je tam. Ona. Jediná bytost se kterou jsme se kdy spřátelila. Podá mi ruku a já se jí chytnu. Dá mi práci dostat se na nohy z kaluže krve mě obklopující. Její ruku však nepustím a vděčně jí pohlédnu do očí. Cíl. Ruku v ruce stojíme před dvěma branami. Jedné bílé a druhé černé. Dvě cesty. Dvě možnosti. Cíl…
  Otevřu oči. Ze světelných tvarů se začnou dělat obrysy a následně se mé vidění rozostřuje. Ležím tváří zabořenou na zemi stejně jako v mém snu. Cítím…cítím bolest. Bolest vycházející z levé strany zad. Kolem kaluže krve. Posadím se. Je tam. Stejně jako ve snu. S perutí černou jako uhel. Měla pravdu. Tohle není náš svět a čas, který jsme měli pro to, abychom to zjistily již vyprchal. Usměji se. Tak tohle..tohle se mi ty sny snažily říct? Snažily nám říct?
  Pomalu k ní přicházím. Je ještě tma. Nestihla jsem ani nic říct našim, prostě jsem musela jít za ní. Jako vždy sedí na naší společné lavičce kousek od školy. Vítr si pohrává s jejími dlouhými, blonďatými vlasy a… je to pravda. Usměje se a křídlo sněhobílé barvy jen zlehka potřísněné krví jí dodá auru anděla. ,,Tak už konečně skončil viď?‘‘ postaví se a jako vždy se zahledí do nebes. ,,Na konci byl…‘‘ ,,Já vím…‘‘ usměje se a já taky. Přeci jen tam byla semnou. Celou dobu. ,,Najdeme cestu, jak se tam dostat. Možná teď usneme a už se neprobudíme. Ve smrti pro tento svět dojdeme za cílem našeho domova.‘‘ Jen mlčky přikývnu. Teď už dávají všechny okolní věci smysl. Ruku v ruce jako anděl a ďábel se zahledíme do tmavé oblohy. Tam je náš cíl…
  ,,Co tam ta zrzečka dělá tak brzy ráno? Vždyť je ještě tma. A co to má na zádech. Bílé a černé… co je to.‘‘ ,,Pojď jinak přijdeme pozdě do práce!‘‘ potáhne mě za rukáv manželka a já proto přestanu pozorovat děvče stojící čelem k černé obloze, rozpaženýma rukama a bílým a černým předmětem na zádech připomínajících křídla…
  
  Stvoření, jenž bylo tvořeno láskou a nenávistí nejen dvou osob, ale i vlastních světů. Dívka, jenž byla vyhnána strachem okolí z vlastního domova a jenž se nemohla přizpůsobit něčemu naprosto neznámému. Dívka, která trpěla a snášela to, co jí prováděli její druhové, a která nemohla přeťat pouto s místy, pro které se narodila. Pro ně nečistá míšenka, která nesmí sdílet jejich svět spolu s nimi, ale ve skutečnosti tvořena čistší Nenávistí a průzračnější Láskou než kdokoliv z nich.

Udělené body : Eclipse (8/10), L.S.D. (8/10)

Komentář : Velmi kvalitní povídka, jedna z nejlepších. Byla bys určitě v první TOP pětce děl. Jen tak dále... :-)