"R" - Pachuť života, Akni

Povídka byla do dalšího kola poslána porotcem s nickem "Eclipse".

Zapomínám. Jde mi to. Miluju pocit zapomnění, ale jen tehdy když chci na někoho nebo něco zapomenout. Jsou věci, které se nedají jen tak prominout. Je to lhář, lhář, lhář!!!!!!!!!

Nebýt mého milého dvojčete, místo táty, bez kterého si už nedovedu představit jediný den, tak bych to nejspíš nezvládala. Nežijeme v chudobě, jenom naše vilka tomu odpovídá, ale za cenu, že otce vidím jednou za dva dny je to moc silné kafe. Maminka mi umřela před dvěma lety. Bylo to velice bolestivé. Měla rakovinu, ale i přesto jsem doufala, že se uzdraví a nenechá mě, nás, tu samotné. Míša je skvělá holka, ale nemůžu jí říkat všechno. Máme odlišné názory na věci co se týče kluků a budoucnosti. Zatímco ona si chce, s jejím mottem „ Co může chlap, můžu i já“, jen nezávazně užívat, tak já chci vážný vztah. Nechci lásku využívat. Připadá mi to směšné, hloupé, trapné a dětinské. Jenom třináctileté holky si myslí jak milují, ale přitom ani neví co to láska je. Pro mě to znamená všechno. Teda skoro. Rozhodně bych kvůli klukovi neskočila z mostu nebo pod vlak nebo cokoli jiného. Za to mi druhé pohlaví opravdu nestojí. Můj život je přece jenom dražší. Zrovna teď jsem opravdu zklamaná a smutná, a samozřejmě za to může kluk, ale spáchat sebevraždu vážně nepůjdu. Za to mi prostě nestojí. Lukáš byl kluk, který mi vzal kousek srdce a ani nemá výčitky svědomí. Jeho city jsem ranila nejprve já, později mi oplatil stejnou mincí, ale mnohem horším způsobem. Mrzí mě to, ale vrátit se to nedá. Nepřemýšlím nad tím, nemyslím na to, spíš jsem se pořád nevyrovnala s maminčinou smrtí. Mami? Kde jsi? Proč si tu se mnou nezůstala? Nemám žádného spojence, člověka, o kterého bych se mohla opřít. Mami? Proč jsi mě opustila? Tak strašně mi chybíš. Nejspíš už to nezměním, ale chtěla bych vědět jak moc jsem pro mamku znamenala. Vím, že hodně, ale přála bych si to slyšet ještě jednou.

   Ležím na své posteli, koukám do našeho bílého a čerstvě namalovaného stropu. Nechala jsem si tam namalovat obtisky rukou. Samozřejmě svých a Lukášových. Nejradši bych je teď smazala, ale táta nebude kvůli našemu rozchodu po několika měsících znovu bílit. Musím na něj přestat myslet. Je to pryč. Je to lhář.

   Neřekl ti pravdu Nicol, nezabývej se tím pořád. Ublížil ti! Je to lhář! Zamlčel ti dost podstatné věci. Slyším jak říká nějaký hlas v mé hlavě. Uznám, že má pravdu, zvednu se z postele a pomalu se ploužím do koupelny. Při cestě zavadím o zábradlí u schodiště a mám pocit, že skončím dole na podlaží rozmáznutá jak komár na stropě.

„ Ksakru“ zavřískám a aby toho nebylo málo, tak ještě narazím do dveřích, které mě mají vpustit do naší obrovské a slušně zařízené koupelny. Nejdřív si myslím, že ji někdo obsadil, ale když si spočítám jedna a jedna, tak dostanu výsledek, že jsem sama doma. Zatlačím pořádně na kliku, ta konečně povolí a já mohu vstoupit. Rozhlédnu se a kolem sebe vidím moderně zařízenou místnost. Naproti dveřím na mě kouká holka, která mi z oka vypadla. V odrazu zrcadla vypadám rozhodně líp než v normálním světle. Udělám čtyři kroky doleva a napustím si naší vířivou a rohovou vanu plnou až po okraj, přidám koupelovou sůl, pěnu do koupele a ….

Vzpomenu si na Lukášovu a mou koupel. První naše společná koupel byla hned po našem prvním milování. Všude kolem jsme dali svíčky, do vody nasypali okvětní lístky růže, přidali trochu pěny, naložili jsme se do vany a mohli jsme relaxovat. Vířivka je obrovská, že by se tam vešli i tři lidi, ale my jsme si vystačili sami. Opřela jsem se zády o Lukášovu hruď a povídali jsme si. Přitom mě stačil líbat na šíji a hladit mě po bříšku. Leželi jsme takhle skoro čtyři hodiny. Pořád jsme vypouštěli studenější vodu a přitáčeli teplou. Byly to nádherné časy, ale jsou pryč!!! Vyžeň je, Nováková! Nestojí ti za to trápení.

   Zaženu chmurné myšlenky, a když už mám ponořenou jednu nohu vzpomenu si na jednu věc na kterou jsem zapomněla. Nemá cenu se oblékat, za pár vteřin jsem zpět. Vylétnu z koupelny, vběhnu do mého pokojíčku, popadnu mobil a už si to pádím zpátky. Ve složce mp3 songs si najdu mojí neoblíbenější, nastavím si jí, aby mi hrála pořád dokola a pak už se s klidem můžu ponořit do té nádherně vyhřáté a navoněné vody. První slova ke mně dolétnou během chvíle a už se cítím nádherně.

I´m not the type to get my heart broken, I´m not the type to get upset and cry, cause I never leave my heart open. It never hurts me to say goodbye, relationships don´t get deep to me. Never got the whole in love thing and someone can say the love me truly, but at the time it didn´t mean a thing…

Dřív jsem otevřela srdíčko hned, ale dnes už mi to dělá problémy. Nedokážu věřit každému. Je to strašně složité. Myslím zase na maminku, když ke mně tentokrát dolétnou slova refrénu.

My mind is gone, I´m spinning ´round and deep inside. My tears all drown, I´m losing grip. What´s happening? I stray from love; this is how I feel….

Začnu si notovat také. Zahloubám se do svého nitra víc a víc, ale něco nebo spíš někdo mě z něho probudí. Člověk tady nemůže ani přemýšlet o svých hodnotách, kvalitách a plánovat si co dál.

„ Ségra, nejsi tu sama. Pusť mě tam pls.“ Ani jsem si nevšimla, že už přišla a to dělá opravdu obrovský rámus.

„ Jo, moment. Hned budu venku.“ Odpovím a s nechutí vylezu z vany a posléze mlčky i z koupelny. Kolem těla mám ručník a s hlavou svěšenou se sunu pomalu ke dveřím mého království. Shodím ručník, hodím ho na postel a otevřu skříň naplno, aby mě ten navoněný a přeparfémovaný vzduch od pracího prášku smíchaný s mým Guccim. Můj parfém udělá přesně to co chci. Dokáže vonět i několik dní, bohužel jenom na prádle. To by se člověk asi nesměl mýt. Do oka mi z mého celého šatníku padnou jedny nádherné šaty, které jsem si šila sama. Odmalička mě bavilo šít na panenky, později mi nestačily panenky, tak jsem začala šít na sebe a sestru. Ta to málokdy nosila, ale já jsem byla spokojená. Navléknu si bledě modrá tanga a na ně ty šaty. Představovala jsem si je přesně tak jak vypadají. Vázání mají za krk nad prsy sešité k sobě, takže vytvářejí na hrudi písmeno X, k pasu jsou zcela přirozené, ale záda mají látku průhlednou, takže se pod ně nehodí podprsenka. Od pasu ke kolenům jsou rozděleny silným černým páskem a sukně je olemovaná šedými krajkami. Jinak celé mají barvu tyrkysovou. Také mojí nejoblíbenější barvu. Prohlížím se ve svém zrcadle zavěšeném na zdi, ale pořád to není ono. Ještě se musím nalíčit. Sednu si k toaletce a natřu víčka modrými tekutými stíny, těsně nad horní řasy nanesu tenkou černou linku a řasy začerním mascarou. Na rty přidám trochu bezbarvého lesku a jsem s výsledkem navýsost spokojena. Vyjdu ze dveří na ulici a do nosu mě uhodí šílené vedro a dusno. Horký rozpálený smog na silnicích mi také nepřidá.

   Pomalu se procházím po městě, na křižovatce zahnu, zajisté po chodníku, doleva kudy se dostanu do parku Lužánky. Ten park úplně zbožňuji, protože je v něm něco co jinde ne. Když člověk vstoupí přes práh parku je z něj jiný člověk. Neslyší a nevnímá shon, který na něj číhá opět v té hnusné a drsné realitě. Zakloním hlavu a koukám na oblaka. Jsou jasně modrá bez jediného mráčku. Uslyším nějaký hlas, skloním hlavu a narazím do nějakého kluka. Nejdřív nevím co se děje, prohlížím si ho. Nemůže mu být víc než dvacet a taky mě napadne, že je opravdu hezký. Jeho modré studánkové hluboké oči se vpijí do mých a pod jeho ne moc výrazným nosem se rozzáří úsměv ve kterém mám šanci rozpoznat jeho zářivé bílé a rovné zuby. Je opravdu velice krásný. Okamžitě z něj spustím oči a omluvím se mu za svou nešikovnost.

„ Promiň, já jsem tě neviděla.“

„ Neviděla? To je dost nemožný. S tímhle batohem jsem vidět už na kilometry.“ Odpoví mi s úsměvem a já se přidám k jeho rtům a vycením své zuby.

„ No jo. Vážně promiň, já jsem koukala nahoru a tak jsem tě nemohla vidět.“

„ To je pravda. Letí tam něco?“ optá se mě a já nejsem opět schopna vydat ani hlásku.

„ Cože?“

„ Na nebi. Letí tam něco? Za nějakým účelem si nebe musela pozorovat ne?“ nachytá mě znovu a já se musím svému dvojitému trapasu od srdce zasmát.

„ Aha, no koukala jsem jak je nebe bez mráčku. Potřebovala jsem na vzduch.“ Odpovím a už dávám pozor na každé jeho slovo, abych se neztrapnila potřetí.

„ A nestalo se ti nic?“ má o mě péči úplně neznámý kluk. To mě docela překvapí.

„ Ne nic, zase přece nejsi tvrdý jak skála ne?“ pokusím se o vtip a napjatá atmosféra se znovu uvolní.

„ No to bohužel. Já tě ale musím teď někam pozvat!“

„ Musíš? A proč?“ položím otázku a čekám odpověď s menším napětím.

„ No protože jsem ti mohl ublížit, tak to musím odčinit.“

„ Ale-„

„ A neodmlouvat. Máš čas? Máš, jinak by jsi se nešla projít do parku, tak honem pojď.“ Nařídí mi a já musím přiznat, že se mi odmítnout nabídku nechce. Bojuji s vnitřním hlasem, který mi napovídá ať nechodím, ale nakonec to vyhraji já a souhlasím.

„ Jak se vlastně jmenuješ?“ klade mi samé zajímavé otázky, ale touhle jsem nečekala. Taky jsem si neuvědomila, že dosud neznám jeho jméno.

„ Nicol a ty?“

„Martin. Máš hezké jméno Nicol. Takové vznešené a vzácné. Třeba stejně jako majitelka co ho nosí ne?“ cukají mu koutky při jeho posledních slovech, ale já se nenechám a vrátím mu smeč okamžitě.

„ No to si piš, lepší než Martin a k němu devět bláznů.“

„ No dovol, já jsem náhodou úplně normální a taky v roce 1966 jsem ještě nebyl na světě, tak já mezi ty blázny nepatřím“ odpoví mi a na tohle už nemám co říct. Smějeme se dalších několik minut a poté pokračujeme v podobné diskuzi.

Hm, je vidět, že se vyzná ve starších filmech. To je můj oblíbený. Sedíme tam ještě nějaké dvě hodiny a opravdu se bavím. Je to skvělý kluk. A zrovna já do něj musím narazit jak slepá.

   Po příchodu domů si vlezu do noční zelené saténové košilky a šup do postýlky. Už jsem se pořádně nevyspala pět dní. Nevím co to je usnout a vzbudit se až ráno. Ovšem dneska to bude jiné. Už to cítím. Během pár minut padám do říše snů s hezkým pocitem, že jsem potkala suprového člověka, který mi rozumí.

   Hned druhý den si píšeme smsky a voláme si. Nějak jsme si padli do oka. Takhle pokračujeme vkuse čtrnáct dní, jsme si čím dál blíž a taky stále častěji se chceme vídat denně a denně.

   „ Dneska ti to děsně sluší. Jsem rád, že jsem tě poznal a že si mi spadla do náruče.“ Vyřkne a políbí mě. Ucuknu, protože jsem tohle vůbec nečekala. Hlavu neoddálí, pouze se na mě podívá a já při pohledu do jeho jasných očí s leskem padám do ráje. Polibek mu oplatím stejně jako on. Přidá se k mému a takhle nehybně, teda hybně, ale s menším rozdílem, že se opírají naše jazyky o sebe, zkoumají rty a ústa toho druhého, stojíme nějakých deset minut.

    Tohle bylo nejkrásnějších sedm týdnů mého života. Cítila jsem se v bezpečí. Zapomněla jsem na Lukáše, což mi bodlo a dokonce jsem zvládala lépe situaci s maminkou. Sice to jsou už dva roky, ale i přesto je rána moc čerstvá.

„ Míšo, tohle je Martin. Martine, tohle Míša, má sestra.“ Seznámím sestru s mým klukem. Jsem strašně ráda, když se můžu podělit s druhým nejoblíbenějším človíčkem o svou radost.

„ Ahoj, těší mě!“ odpoví ji Martin a Míša oplatí stejným gestem. Jsem ráda, že si rozumí. Míša se připojí k nám spolu se sušenkami a čajíkem, který nám všem třem zázrakem uvařila. Martin na dnešek spí u nás se mnou v postýlce, ale já si to můžu dovolit jelikož obě dvě máme každá manželské lůžko. Odjakživa jsme vychovávané v přepychu. A velikou postel jsme si přáli od našich deseti let.

   Navečer si pustíme film v počítači, nastavím budíček na hodinu, po které se film i počítač sám vypne, a jdeme si lehnout do hajan. Ležíme vedle sebe a koukáme. Teda s mírnými přestávkami, které vyplňujeme líbáním. Mám ho čím dál víc radši. V jeho objetí usnu během půl hodinky. Padám do říše snů a přitom vedle sebe mám největší štěstí svého života.

„ Ne….nech toho. Lhal jsi mi. Už zase. Vypadni!“ křičím ze snu až mě to probudí a úprkem vyletím do sedu. Nejdřív nevím co se to stalo, ale poté si řeknu, že to byl pouze zlý sen. Podívám se na druhou půlku postele, kde usínal Martin, ale postel je volná. Nejspíš je na záchodě. Chvíli počkám a po něm půjdu já.

   Je tam nějak dlouho. Přes půl hodiny není na záchodě nikdo. Vyhrabu se zpod deky a už si to pádím k záchodu. Skleněné dveře, které vedou k sestře nejsou úplně tmavé. V pokoji je slabé světlo. To je svíčka. Míša má obrovský černý, železný stojan u dveří, na kterém se svíjí tři narůžovělé svíčky. Slyším hlasy nebo se mi to zdá? Asi mám slyšiny. Ale ne nemám. To jsou opravdu něčí hlasy. Zaposlouchám se do hlasů, které vedou zpoza dveří. To je přece klučičí hlas a hlas mého dvojčete. Hm, že by měla nějakou návštěvu? Pak mě napadne, že vlastně Martin neležel vedle mě a začínám se hrozit toho, že by to byl on. Položím ruku na kliku a pomalu zatlačím. Strčím dovnitř hlavu a nakouknu. Je to Martin. Co tady dělá? Ne tohle musí být sen. Vydržím se dívat. Ty dva o mě nevědí. Povídají si a přitom leží na její posteli. Ne, tohle nemůže být pravda. Je to jenom sen, určitě je to jenom sen. Opustím její pokoj a na chodbě se opřu o zeď a cítím jak mi slané proudy slz stékají do mého výstřihu noční košile. V tom se rozsvítí dole v hale. Otec přišel domů z práce. Rychle se seberu a utřu slzy. Už pomalu vystupuje po schodišti nahoru a já stále mlčky stojím.

„ Nicol, copak tady děláš? Vždyť je jedna hodina ráno. Měla by jsi spát.“

„ Ahoj tati, jdeš teprve z práce? Jo už jdu spát. Dobrou noc.“

„ Dobrou noc Nicolko“ popřeje mi táta, ale já vím, že už neusnu a když, tak to nebude žádná dobrá noc.

   Lehnu si na postel. Na dlouhých černočerných řasách se mi třpytí a houpají horké slzy, zatímco roztřesenými prsty postupně pomalu hladím své vystouplé žíly. Rozechvěle pozvednu ukazováček a přiložím jej na své rty, kde stále cítím doteky Martinových. Chvíli tam prst nechám a jen tiše vzpomínám, pak mi ale dojde, že …že už se naše rty nikdy víc nedotknou.

   S prudkostí a zuřivostí, která se ve mně nashromáždila díky potlačovanému stesku a zármutku, vezmu do ruky svůj mininožík. Spojené ruce. Dlaň v dlani. Procházeli jsme se parkem. Spolu….už nikdy nebudeme spolu.

   Ne! Ne, na tohle nechci vzpomínat. Ne, na tu procházku v parku ne….Jenže čím víc se na to snažím nemyslet, tím víc se mi onen okamžik vtírá pod zavřená víčka.

   Z úkrytu vypustím ostrý a čerstvě nabroušený nůž a přiložím si jej na své žíly. Nechci to udělat, ale nedokázala bych cítit jeho přítomnost po tom všem co jsem viděla. Žíly jsou ztuhlé a když nožem přejedu z jejich levé strany na pravou, objeví se cestičky červeně. Má krev není modrá, jak jsem si vždycky myslela. Ale princezna má přeci modrou krev, tak jak to, že já ne?

Zuřivost mě ovládá, čím dál víc vzpomínám na ně, na oba. Na jejich spojené ruce.

   Při té vzpomínce zatlačím více a nůž udělá stejnou další čáru o necelý půl centimetr vedle. Mučím se dlouho, ale přeji si, aby za to zaplatil. Hodně zaplatil. Nenávidím mou sestru a její nezávazné flirtování. Sebrala mi kluka. Pomalu přestávám být rozumná a nevnímám své okolí. Propadám se do hluboké deprese a později do agónie se kterou mě doprovází má duše létající kolem mé hlavy.

„ Ne, co se to stalo? Co jsi to udělala?“ naříká ta duše, která mě za ruku vede za světlem. Není to jako tunel. Ne! To přece není duše. Rozpomenu se, kde jsem a v poslední fázi svého života otevřu oči. U mé postele sedí Martin a Míša.

„ Miláčku, co jsi to udělala? Co teď budu dělat. Teď už mě tady nic nedrží. Proč jsi to udělala?“ drží mě za ruku a pláče. Vidím ještě jak mu stékají slané slzy, které se třpytí v odrazu měsíce.

„ Co teď budeš dělat?“ optá se ho má sestra. Nejsem schopná jí říct ani slovo. Upadám do říše mrtvých. Pomalu, strašlivě pomalu. Ještě slyším Martinovu odpověď na sestřinu otázku.

„ Odjedu. Nemůžu tu zůstat. Všechno by mi ji připomínalo.“

„ A co já? To mě tu tak necháš?“

„ Ty se vrať k těm svým chalánům. Jsi ještě malá puberťačka.“ Zadívá se na mě a já vnímám jenom jeho poslední kousky těla. Chci si ho pamatovat. Strašně si to přeji.

„ Miluju tě lásko, prosím vrať se mi.“ Padám do říše, ze které není úniku.

Udělené body : Eclipse (5,5/10), L.S.D. (5,5/10) 

Komentář : "eRko" jsem Ti udělil proto, že mne Tvá povídka docela zaujala. Máš pěkné vyjadřování. Nicméně do dalšího kola chci podat stoprocentně kvalitní a jistý výkon. A především bez sebepoškozování či sebevražd!