"R" - Padesát hvězd a třináct pruhů - USA, Lester

Povídka byla do dalšího kola poslána porotcem s nickem "Eclipse".

Tento smyšlený příběh se odehrává ke konci 18. století v Severní Americe před vypuknutím války o nezávislost. Omlouvám se za případné historické nedostatky.

Tábořiště vzbouřených osadníků

„Už ne! Ne a ne a ne a ne!“ vykřikoval zavalitý muž a prstem hrozil muži stojícímu opodál. „Dvakrát, DVAKRÁT už jsme to odložili, jednou kvůli tvý sračce a…“

„To nebyla…,“ špitl ten druhý, zdaleka ne tak vysoký jako zuřící.

„Ticho! Prostě, teď už to uděláme. Chlapům se horší morálka, muškety už dávno neplivaly kule a… a mě už to fakt neba.“

Nižší muž si lehl, mušketu položil vedle sebe a zahleděl se na modré nebe. Vyšší se, navzdory předchozím neshodám., též zklidnil a pokračoval v mluvě znatelně klidněji.

„Hele Clarku, vůbec nechápu, čeho tim chceš dosáhnout. To, že nemáš rád tuhle válku, ani bitvy celkově nás neodradí od útoku, ani kdybys to do nás hučel horem dolem a všema možnejma směrama. Jestli to nechceš vidět, jdi pryč, nikdo tě nenutil.Vrátil by ses na pole a makal od rána do večera a nechal si to líbit. My budeme proti anglánům bojovat, vykopeme je z týhle země, ať se ti to líbí nebo ne!“

Thomas byl spokojen se svými přesvědčovacími schopnostmi a sešel z kopečka na cestu. Otřel si pot z čela a promlouval k asi dvacítce dalších osadníků. Měli na sobě staré oprané hadry, v rukách muškety nebo šavle – ale to byly zbraně – samá rez, pažby nalámané, bajonety žádné nebo ulomené. Ale bojovali s pocitem svobody a to jim dodalo více síly, než všechny zbraně světa dohromady.

„Chlapi, tudy potáhnou. Nevim kdy potáhnou, nevim kam a dokonce nevim, kolik jich má bejt, takže to může skončit všelijak.“

Chvíli počkal, ale nikdo se neozval, tak pokračoval. „Clark už nemá problémy, ani nemá nemocnou ženu, jak nám řikal, a teď vím, že nemá ani odvahu. O jednoho muže míň, ale o jednu porci jídla víc, HAHAHA,“ rozchechtal se Thomas a ostatní se jen nevěrohodně usmáli, což při jejich vystrašených výrazech vypadalo skutečně bizardně.

„Můžu mít dotaz, pane?“ zaskřípal hlas zřejmě nejmladšího ze zúčastněných. Nebylo mu snad ani 15, mušketu držel jako hrábě a hadry visely na jeho kostnatém těle. Vystoupil z davu. Půlka samozvané milice na něj hleděla z posměchem, druhá půlka jen nevěřícně kroutila hlavou – ten mladík se musí při prvním výstřelu zatřást jako ratlík, ke druhému se nedostane, protože mu mušketa při špatném držení přerazí klíční kost.

„Jistě,“ odpověděl velící milicionář a okem stále mrkal po davu, odkud se ten hlas ozval.

„Pane, jsou Britové zlí?“

„Chovají se jako každá velmoc!“ chopil se slova Clark, který vše sledoval z vyvýšeného místa. „Nejsou zlí. Chtějí jen území, otroky a bohatství. Jako všichni. A my bychom se měli vzdát, aby…“

„Sklapni!“ obořil se na něj Thomas a pokračoval sám. „Viděl jsi tu osadu, asi míli od lesa? Teda, spíš to spáleniště, co z ní zbylo?“

Mladík přikývl.

„Ano, jsou zlí.“ Dodal Thomas a o krok ustoupil do stínu stromu, aby se ukryl před nesnesitelným žárem Slunce.

„Takže plán je jasný. Někdy tento týden tu budou procházet. Tahle cesta je ideální. V lese jsme krytí, keře jsou husté, kopeček poskytuje dobrou palebnou pozici. Pár chlapů skočí pod stráň, vylezou, až se bude střílet – ale bacha na nás ze shora, aby vás nesejmul někdo z našich. Další chlapi zalezou do křoví. Tam musíte bejt tichý jako myšky, jinak vás zmerčej a plán je v hajzlu. Já a zbytek grupy budem nahoře, my začneme střílet, po nás začnou všichni. Nezapomeňte na bajonety, kdo ho nemá, má smůlu.

Konec přípravy, jde se jíst.“

Odložili muškety a posedali kolem ohně u blízkého potoka. Slunce brzy zapadlo a odhodlaní hrdinové vyčkávali zítřek. Jen jedna postava se ztratila a nepozorovaně utekla z tábořiště.

Fort Edward, asi 7 mil od plánovaného přepadu

Kůň se hnal s jezdcem noční krajinou. Stromy se míhaly kolem, větvičky křupaly pod tíhou koňských nohou. V dáli již byl vidět obrys pevnosti. Kůň se přihnal k bytelné dřevěné bráně a jezdec sesedl. Brána se pomalu otevírala, jezdec slyšel cvakání, jak stráž brány natahuje muškety, ale ve tmě nic neviděl. Až po chvíli ho zalilo rudé světlo z pochodně a uvítaly ho namířené muškety. „Co chceš a proč sem lezeš v noci?“ vyštěkl jeden z uniformovaných vojáků Spojeného království a zatvářil se ještě zlověstněji.

„Mám důležitou zprávu pro guvernéra. Vezměte mě k němu.“ Promluvil muž známým hlasem.

Skupinka Britů ho důkladně prošacovala a zatáhla do pevnosti.

Pobočník si vyslechl zprávu od hlídky a neslyšně vešel do guvernérovy pracovny. Guvernér – k jeho překvapení – studoval nějaké listiny a jeho příchodu si vůbec nevšiml.

„Sire!“ prolomil pobočník ticho a postavil se do pozoru.

Guvernér sebou cukl až vrzla židle a paruku si srazil do tváře. Potupně a agresivně ji strhl z hlavy a dupl. „Proč mě děsíte, člověče, neumíte klepat?“

Pobočník jakoby nevnímal jeho řeč začal. „Je tu nějaký otrhanec. Chce s vámi mluvit. Přijmete ho?“

„Příště klepejte. Nezajímá mě jeho vzhled. Proč se mnou chce mluvit, to vám neřekl? Ano, přijmu ho.“

„Ano, pane, příště budu klepat, nic neříkal, pošlu ho sem.“ A zmizel za dveřmi. Za chvilku se vrátil i s mužem a hlídkou vojáků.

„Omlouvám se za svůj vpád, pane, ale je to neodkladná záležitost, velice to spěchá. Přistoupil ke guvernérovi a natáhl ruku. Guvernér na něj pohlížel s krajní nedůvěrou. Ruku nestiskl. Muž si v rozpacích zapřel ruku do boku, přešlápl si a pokračoval v řeči, nedbaje guvernérova arogantního chování. „Jmenuji se Clark, Clark Bithwell. Pracuji na farmě poblíž Yorktownu. Mí přátelé se po vzoru dalších osadníků vzbouřili a chystají přepady v lesích, několik mil severně odtud. Nejsem zrádce, chci je zachránit před krveprolitím. Doufám, že chápete mé obavy a že uděláte vše proto, abyste zabránili zbytečným ztrátám.“

Guvernér chvíli mlčky seděl se založenýma rukama a prohlížel si zrádce svých přátel.

„Jistě,“ začal po chvíli, „ vím, že to myslíte dobře. Ale jste krátkozraký. Vaši přátelé jsou už teď mrtví.“ Usmál se jedovatě guvernér.

„Můžete tomu zabránit!“ zvýšil hlas Clark, než mu došlo, že tomu muži na druhé straně stolu o mír vůbec nejde.

„Na farmě je kolik… stovka lidí? Ani to ne. Z toho… půlka mužů? Dobře, i kdyby bojovali ženy, nemají šanci. Poručíku!“

„Ano, pane?“ přiběhl voják s hezčí uniformou než ostatní vojáci.

„Vyberete 20 mužů. Ti půjdou zítra ráno lesem 4 míle na sever. Tam pohlídají cestu. Až k nim dorazí druhý pěší regiment z východu, oněch 20 vojáků půjde stále na sever… Však rebelové si jich už všimnou – nezapomeňte na bubny, to rebely láká. Druhý pěší regiment půjde pomalu za nimi. Udržujte odstup, alespoň míli. Až uslyšíte střelbu, přidejte, přiběhněte k nim a střílejte v linii. Na těch 20 předešlých nehleďte, pokud budou rebelové blízko, klidně střílejte i do nich. A ještě něco: pokud to půjde, přiveďte mi velitele místních rebelů.“ Guvernér se hlasitě rozesmál a triumfálně praštil do stolu.

„Atheris… Sakra jak je to dál? Budu ti říkat Athe, je to kratší a lehčí. Nech postavit šibenici. Pro silného neznámého a tady pro hodného informátora. Rozumíš?“

„Ano, pane.“ Uklonil se muž s dlouhým a složitým jménem a urychleně odběhl.

Clark se nestačil divit. Koukal nevěřícně. „Dělal jsem to pro mír!“ Namítal ještě při pohledu na škleb guvernéra. Vzápětí byl omráčen švihnutím pažby do týlu a padl na podlahu.

7 mil severně od pevnosti

Protáhlé stíny stromů dopadaly na cestu, prach pomalu plynul vzduchem. Větve se lehce ohýbaly pod slabým větrem, bylo naprosté ticho, přerušované jen zpěvem ptáků nebo dupáním zvěře. Začínalo krásné ráno a vzbouření osadníci jako jediní věděli, k čemu dnes dojde. Tedy, alespoň si to mysleli.

Idylku rána přerušil až neskutečně silný kašel, dusot nohou a následné hrdelní zvuky do křoví, doprovázené kašláním.

„Podělanej chlast, podělaný jídlo!“ zaburácel Greg.

„Ticho tam!“

„Hovado!“

„Kreténe!“

Ozývali se nespokojení spolubydlící.

„Lepší než budíček.“ Vylezl Thomas a protáhl se u vyhaslého ohniště. „Dnes nás čeká velký den. Připravte zbraně, pozice a odvahu!“

Odpovědí mu bylo jen ospalé mručení.

Když se všichni dostatečně probrali a dopili ne zrovna nejčistší vodu, všiml si Thomas při nervózním sledování tábořiště jedné věci. Na jednu stranu mu to dělalo starosti, na stranu druhou měl radost, konec demoralizování mužstva, konec mírových žvástů.

„Clark chybí.“ pronesl jakoby mimochodem.

„Zdrhnul srabík.“

„Asi,“ přitakal druhý.

„Co teď?“ ozval se známý hlas – mladý muž, který byl stejně vysoký jako včera.

„Teď budeme jen čekat. Pochod je slyšet už z dálky, a bubny z ještě větší dálky. Snad budou mít bubny!“

Je to tu. Z dálky se ozývají údery bubnů. Britští vojáci pochodují jako jeden muž v dvou řadách za sebou, v červených stejnokrojích a v plné polní na zádech. Muškety mají též na zádech, to znamená jediné – nečekají boj.

16 vojáků, 2 bubeníci, 2 vlajkonoši.

Vzbouřenci zaujali svá místa. Nasadili na zbraně bajonety, připravili si další kulky, střelný prach.

Britové se blíží, vyšli z houští a pochodují přímo k nim. Zbývá jen kousek.

„To je divný,“ sykl Thomas. „Není tam žádný důstojník!“

„No a? Důstojník je za dva pěšáky, střílej rychleji a vynahradíš si to.“ Zachechtal se potichu vedle ležící a pomohl tím Thomasovi zahnat nervozitu.

Bubny doslova bijí do uší, jak jsou blízko. Vzbouřenci natahují muškety. Jen pár metrů. Ještě chvilka a ukáže se, které straně je Bůh nakloněn.

Výstřel. Z vyvýšeniny nad cestou se zablesklo jak Thomas vystřelil jako první a dal tím signál ostatním. Z křoví se vysunuly hlavně, zbraně sebou škubly a zasypaly cestu sprškou kulek a dýmu.

Křik, střelba, cvakání kohoutků.

Britové byli dokonale zaskočeni.

První čtyři vojáci padli při první salvě, bubeníci přestali bubnovat a padli na zem. Zbylí vojáci začali ládovat své muškety. Další salva rebelů, další mrtví. Britové dvakrát, možná třikrát zoufale vystřelí na neviditelného nepřítele do křoví, odhazují zbraně a v panice utíkají do stran. Další výstřely, vlajkonoš padá k zemi se zkrvavenou vlajkou a ve smrtelné křeči si tiskne břicho. Ruce se mu zalévají krví, není schopen ani křičet.

Vzbouřenci v čele s Thomasem vybíhají a s neskrývanou radostí dorážejí ještě žijící nepřátele. Bajonety jim hyzdí těla, krev stříká a teče v prachu po cestě, zohavená těla prostřílená naskrz se válejí po zemi.

„Tuhle bitvu jsme vyhráli!“ vykřikuje Thomas, všichni si strhávají čepice a hází je do vzduchu, mávají mušketami a trhají britské vlajky.

To ale netuší, že necelou půl-míli od nich se blíží obrovská přesila, v čele již s důstojníky.

Rebelové nemají šanci nic slyšet, radostné výkřiky a výstřely do vzduchu dokonale kryjí přibíhající rotu nepřátel.

V tom je spatří. Ze stejného směru přibíhají další Britové. Důstojník před sebou vidí jen bandu spiklenců a masakr, co zanechali na minulé skupině.

Vzbouřenci se však rychle vzpamatovávají a začínají střílet do formace Britů.

„Formace, do linie!“ vykřikl důstojník.

„LINIE!“ zaburácel každý voják zvlášť a Britové se jako rudý mor rozbíhají do stran cesty, aby udělali dlouhou linii. Vedle nich padali jejich vojáci, ale oni stáli ve formaci. Neskutečná úroveň morálky.

„Připravit!“ rozkázal důstojník.

„PŘIPRAVIT!“ zaburácela formace a první řada linie klekla na kolena.

„Zamířit!“

„ZAMÍŘIT!“ zopakovala formace.

V tom jakoby se ve vzbouřených osadnících něco hnulo. Nevěřili své prohře. Stáli zcela bez krytí, asi 10 metrů od nepřítele. Několik desítek mušket na ně mířilo, další čekali ve čtvercové formaci dále.

„PAL!“ zahřměl důstojník stojící na straně formace a zacpal si uši.

Muškety naráz vystřelily a kulky zasypaly rebely jako roj včel. Dým zakryl cestu a na okamžik alespoň zakryl naturalistický výjev.

„Bajonety nasadit!“ zakřičel důstojník. Nebylo pravděpodobné, že by tuto smršť někdo přežil, ale důstojník si potrpěl na předpisy. A na brutalitu.

První řada si stoupla, muškety natáhli před sebe a rozběhli se kupředu. Po chvilce se dým rozptýlil a na zemi ležela mrtvá těla Britů a osadníků. Krev prýštila z mrtvých těl.

Tělo Thomase, velitele této skupiny osadníků, bylo nalezeno mezi ostatními na cestě. Bojoval do posledního dechu.

„Velící vzpoury byl zabit, ze vzbouřenců nepřežil nikdo.“ Nahlásil poručík a guvernér se usmál. „Nu což, šibenice se nestavěla zbytečně, stále tu je ten poslíček dobrých zpráv,“ Rozesmál se guvernér a poručík s ním. Pobočník s dlouhým a špatně vyslovujícím se jménem donesl láhev vína a postavil se k oknu. „Blahopřeji, pane, další úžasné vítězství. Já to říkal vždy, Británie je neporazitelná.“

Vzpoura byla potlačena. Skončila jako mnoho podobných. Ale jak již dnes víme, tyto vzpoury vedly k válce za nezávislost, ve které tito osadníci nakonec zvítězili a vyhlásili vlastní nezávislý stát, Spojené státy Americké.

Udělené body : Eclipse (7/10), L.S.D. (6/10)

Komentář Eclipse : Otázkou je, zda-li to bylo dobře, nebo naopak, že tyto povstalecké skupiny daly vzniknout Spojeným státům Americkým. Ale tak bychom se mohli dohadovat donekonečna.

K povídce – zajímavý námět, zajímavé zpracování. Jen mne trochu rozptýlil „odbytý“, možná že až amatérský začátek. Určitě bych dal začátek do podobného rázu jako zbytek povídky.

Komentář L.S.D.: V jedné chvíli jsem měla krizi, že tvé dílko nedočtu. Dočetla jsem, nevtáhlo mě to. Ale námět a zpracování celkem fajn.

Komentář Eclipse : Měl jsem hrozné dilema, jestli do dalšího kola poslat Tebe, nebo Lnniu. Opravdu jsem nevěděl - oba jste byli na stejné úrovni. O Tvé výhře nad ní rozhodla hozená koruna. :-)