"R" - The Letter, zabkaLucka

Povídka byla do dalšího kola poslána porotcem s nickem "Lucy.Sky.Diamonds".

Poštovní holub, ten jediný zří čas osudu a zná mnoho lidských osudů…

Jednou přijdou,

ty hvězdy to zří,

jeho ti odvedou,

nesnesou pří.

Poslední polibek na rozloučenou. Chutnal tak slaně od všech těch slz, které jí stékaly po skráni. Zastrčila mu drobný bílý kapesníček do náprsní kapsy.

„Nemusíš chodit,“ zkusila to naposledy, ale on se jen usmál, pohladil ji po vlasech, otočil se k ní zády a odešel. Nemohla tomu uvěřit a dívala se za jeho mizící postavou. Jako by si ani v prvně chvíli neuvědomovala, co že se to vlastně děje. Pak se náhle zachytila dveří, jak potřebovala podporu a zpoza víček se jí draly další slané křišťály.

Přivřela víčka tvář si se snažila schovat do dlaně. Pak však udělala nečekaný pohyb, ruku zdělala a rozběhla se. Nevěděla, kam běží, ale běžela. Bezcílně, snažila se jej najít, ale jak by mohla. Byla zbavena rozumu, ale úzkost ji objímala čím dál víc.

Po nějaké té chvíli si povzdychla a svezla se na zem, dlaně natisknuté na tvář, aby skryla bolest, která se v ní zračí. Slzami už znovu zavlažovala zem, ač si to možná neuvědomovala. Nakonec si lehla do trávy a od bolesti ji pomohl přicházivší spánek.

A kolem se proháněl vítr a čechral trávu a nejen ji, i vlasy smutné ženy. Chtěl ji snad utěšit? Pak rozezněl staré stromy v drobnou ukolébavku vniklou rozechvělými lístky…

,.~<*|-._.-|*>~.,

Čekala, každý den u okna. Doufala, že uvidí, jak se vrací. Už to bylo tak dlouho, co byl z domova, sotva se vzali. Nedokázala se s tím smířit, jako jiné ženy. On byl pro ni totiž stále pokladem, který nechtěla dát z rukou. Nedokázala si představit, co by dělala, kdyby ji přišli oznámit, že zemřel. Ne, to by nedokázala přenést přes srdce.

Povzdychla si, když ji opět ty temné myšlenky přeběhly přes mysl. ‚Válka… je snad tak nutná? Zisk území, ale ztráta mnoha mužů…‘ zavrtěla hlavou, snažíc se to vyhnat z hlavy. Odešla od okna, aby zkontrolovala buchty, které pekla. ‚Tvarohové… ty má rád… třeba je jejich vůně přivede zpět. Kdo ví?‘ už zase se dostala myšlenkami až k němu. Ani nerozuměla tomu, jak je to možné, ale bylo.

Opět si povzdechla a pohladila se přes mírně vzdouvající bříško. Rty se náhle zvlnily do úsměvu, Šťastného úsměvu, ale na jak dlouho? Snažila se na něj nemyslet, aby opět nesmutnila a netesknila. Nebo to snad měl být její osud?

Semkla rty do pevné přímky a vytáhla buchty z pece. Už to opět nemohla vydržet. Už zase, znova, pořád jak to dělá, když se vrátí holub, vytáhla papír a kalamář. Sedla si, namočila brk a zaposlouchala se do holubího vrkání.

Můj nejmilejší, načala dopis a na chvilku se zarazila, aby vymyslela, co dál.

Moc mi chybíš. Já vím, že Ti to píšu už po tolikáté, že to snad ztrácí na významu, ale je to pravda. Uvnitř mne je velká díra. Tu díru dokážeš ucpat jen Ty a Tvá přítomnost… nebo pouhý dopis od Tebe.

Co se děje? Proč jsem za tu dlouhou dobu žádný nedostala? Vždyť holub vždy přiletěl a na nožce již nic neměl. Vím, že tyhle dopisy čteš… nebo snad, že by jej někdo odchytával, aby se k Tobě nedostal? Proč by? Doufám, že se jednoho dne odpovědi dočkám.

Vím, že nic nenadělám s tím, jak mi chybíš, ale nějaká slůvka od Tebe by mě vážně potěšila. Ta slova by mě zahřála u srdce. Prosím, napiš mi…

S láskyplným pozdravem tvá drahá

Elizabeth

Dopis si ještě párkrát přečetla, aby snad pochopila, zda chce, aby to tak bylo či ne. Pak kousek popsaného papíru utrhla a svázala provázkem. Nakonec jej váhavě přivázala na nožku holuba, který už stál na stole, přemýšlejíc nad věcmi budoucími. Pak jej vzala a jen vypustila z okna, sledujíc jeho mizící tělíčko odlétnuvvší.

,.~<*|-._.-|*>~.,

Nepřestala k tomu oknu chodit, každý den. Každičký den tam stávala, alespoň chviličku se zastavila, aby se podívala, jestli náhodou nejde. Ale on nešel. Už minuly žně, pak vítr odvál lístky ze stromů a zemi zahalila sněhová pokrývka.

Venku zrovna řádila sněhová vánice a ona seděla zase u stolu a hleděla do plamene svíce, jenž si zapálila. Její myšlenky opět zabíhaly do nesprávných směrů. Bouraly brány, které bezpečně zavřela a uzamčela. Mířily k němu. On jediný byl mužem, kterému patřilo její srdce. Nikdy nepohlédla na jiného s nečistými myšlenkami.

Oranžový plamen poskakoval, jak okny drobně protahovalo. Zachvěla se zimou a vzpomněla si na jeho teplé náručí. Náručí, které ji mělo zajistit ochranu, ale teď? Nebylo tu, když potřebovala.. Možná právě kvůli tomu všemu smutnila, chyběl jí každý kousek z jejího nejdražšího.

Plamínek se na chvilku opět zachvěl, přeskakovaly v něm různé barvy, jako třeba žlutá nebo červená, ale byla tam i růžová.

„Zamilovanost,“ šeptla si pro sebe, když to zahlédla. Pak plamínek opět zčervenal a ona zašeptala další slůvko: „Láska.“

Plamínek rozechvěle tančil na svíci, měnil barvy, až se tam objevila i rudá a jí z oka vyklouzla slza. ‚Barva krve i vášně… ach můj Božínku, co mám dělat.‘

Chvilku jen tak seděla, naprosto bezmyšlenkovitě, jen hleděla do plamene. Pak náhle vstala, aby vzala papír a kalamář.

Můj milovaný, počala psát.

Ani nevíš, jak je chalupa bez tebe prázdná. Je také poznat, že tu chybí Tvá mužná ruka, nezvládám celou domácnost vést sama. Navíc, Bůh nás obdařil uzlíčkem štěstí. Máme holčičku. Obě se na Tebe těšíme, moc nám chybíš. Chtěla bych ti to vyjádřit slovy, ale to snad ani nejde. Má láska k tobě zůstává stále čistá. Miluji jen Tebe, Ty budeš mým životem, navěky, tak jak jsem Ti slíbila před Nejvyšším.

Kdypak se vrátíš? Odepiš mi už konečně prosím. Žádný dopis ještě nedošel. Bojím se nejhoršího, ale to by mi snad přišli oznámit, takže stále mám naději, že někde tam v dálce žije Tvoje duše. Netýrej mě už. Stačí jediné slůvko od Tebe.

Miluji Tě. Více, než celý svět a svůj život. Protože Ty jsi můj život, jestli nebudeš Ty, nebudu ani já. Nedokázala bych bez Tebe žít. Vrať se mi už…Nezklam moji naději.

S láskou Tvá

Elizabeth

Drobná slza ji skanula na papír a inkoust se rozpil. Rychle si otřela tváře od dalších lesklých nezvaných návštěvnic a zamyšleně hleděla dál do dopisu. Pak jej vytrhla ze čtvrtky papíru a zavázala provázkem. Nakonec se otočila a zahleděla se z okna do vánice. Až ustane, pošle znovu holuba.

,.~<*|-._.-|*>~.,

A tak plynuly dny, týdny, měsíce, ba i roky. Rodiče si ji odvezli k sobě i s dítětem, které rostlo jako z vody.

Všude se říkalo, že se zbláznila, neboť neustále hleděla z okna. Kolikrát i vyběhla, protože někoho zahlédla, ale byl to jen přelud její fantazie, což také po chvilce poznala. Přestala komunikovat z okolím, kromě své dcerky, které povídala, jaké to bude, až se tatínek vrátí. Poštovní holub div nepošel námahou. Znovu a zvonu posílala dopisy. Dopisy lásky, dopisy tesknoucí, dopisy zoufalé ruky.

Věděla, že on tam někde je. Celým svým srdcem doufala, věřila tomu a snad to i cítila. Vyčkávala.Bylo to však až moc dlouhé odloučení, které na ní zanechávalo šrámy a modřiny. On byl jediným lékem, který mohl uzdravit její zbité tělo.

Pak začala lehávat na louce a sledovat oblohu. Už nečekala na něj, jen na holuba. Když se neozval doteď, určitě to bude ještě na dlouho. Lehávala tak i se svou holčičkou a říkávala ji, že tatínek je s ní spojený. Přes to slunce, které svítí jak jim tady, tak jemu tam. Přes měsíc a hvězdy, které prosvěcují temnotu noci rozděleným, však oběma stejně.

,.~<*|-._.-|*>~.,

Tříleté děvčátko se zasmálo a zatleskalo rukama.

„Tatínek píše,“ smálo se radostně, pískajíc tu novinu všude kolem sebe, když uvidělo holuba s dopisem u nožky.

Možná to bylo až s podivem, že ač jej nikdy nepoznalo, dopis tak oslavovalo, neboť jeho matka mu o něm každý den vyprávěla a až moc živě. Živena a posilněna nadějí povídala o tom, jak vše bude zase jednou v pořádku, oni se sejdou a budou žít normální život.

Holčičce se pod bosými nožičkami svíjela zelenkavá travička značící jaro v plném rozpuku. Všude kolem štěbetali ptáčci, slavíc snad s ní?

Děvčátko doběhlo matce do náručí a znovu ji oznámilo tu novinu. Ta ponejprve nechápavě hleděla své dcerce do tváře, ale nakonec se rozběhla i s ní v náručí za holubem, který už čekal v otevřeném okně. Nastavoval nožku, aby mu byl tíživý dopis již rychle sejmut. Ona jej s radostí ihned sejmula, holčičku postavíc na zem.

Doufala, že je to dopis od něho, nebo snad se mu nedostal její dopis do ruky? Nebo… snad nezemřel? Její myšlenky se táhly všemi směry a obličej nevěděl, jak se tvářit dříve, jestli radostně, s obavami nebo snad zasmušile. Bála se ten dopis rozdělat a přečíst si jej. Jako by ji najednou něco varovalo. Že by třeba psal, že už se nikdy nevrátí?

Rozechvěly se jí ruce. Otevřít? Neotevřít? Kdyby byl mrtvý, tak by snad nepsal a co může být horší než smrt? Vždyť jestli je živý, vrátí se…

Pak dopis rozvázala.

Drahá Elizabeth,

Chtěl bych Ti oznámit, že jsem v pořádku, živý a zdravý. Omlouvám se, ale nečetl jsem Tvé dopisy, nebyl čas a nechtěl jsem se rozptylovat myšlenkou na Tebe, nevěřícně zalapala po dechu a četla dál, proto jsem Ti také neodepisoval. To byl ten důvod.

Pak jsem byl zraněn, vážně zraněn. Lehce mi pomohli a pak jsem byl převezen do města, kde jsem se léčil. Tenkráte jsem si Tvé dopisy začal číst, ale nevěděl jsem, jak odpovědět. Přece jsi nechtěla slyšet, jak jsem na tom špatně, nebo se snad mýlím?

Vyřiď malé srdečné pozdravy, ale bohužel se nevrátím. Bude to lepší, rychlý řez. Zavrávorala a chytla se stolu, u kterého stála.

Ona mne stejně nezná, tak ji to nebude tak bolet a Tobě se omlouvám. Víš, začalo to tehdá, jak jsem byl vyznamenán a povýšen. Zahlédla mne králova dcera a, no, padli jsme si oba do oka. Čekáme malé a já ji miluji…

Ani nedočetla dopis, v tomhle úseku se nevěřícně zastavila. Miluje jinou. Co může být horší než jeho smrt? Co může být horší než dlouhé odloučení? Miluje jinou…

Jen tak tam chvíli strnule stála, než upadla do mdlob a její tělo se svezlo k zemi.

Uchvátila ho silná ruka,

ruka přidrzlých mocností,

tobě připravila krutá muka

končící smrtonosnou bolestí.

Udělené body : Eclipse (7/10), L.S.D. (6,5/10)

Komentář Eclipse : Některé pasáže se mi líbily, ale – jak jsem psal už minule, prosím, vyjmi z Tvých povídek ty básně. Zdá se mi, že kazí atmosféru, kterou jsi navodila.

Komentář L.S.D.: Luci, Luci. Tvá dřívější "krvavá" cesta byla lepší, ale teď je mi jasné, že píšeš i jinak. Něco tomu chybí. Možná ta drastičnost.

Komentář L.S.D.: Líbila se mi první povídka, druhá sice byla lehce slabší, ale proč nedát šanci někomu, čí styl psaní je mi blízký? Alespoň uvidím, jestli sázím dobře.