Eclipse - Bitva u Dessavy

Úryvek z deníku vojáka jedenáctého pluku; vedeným generálem Albrechtem z Valdštejna:

__________________________________________________________________________

Píše se 21. duben, jaro roku 1626.

Již osm let toto území sužuje válka. Nikdo z nás neví, jak dlouho ještě bude trvat. Otázkou zůstává, zda-li to vědět chceme.

Pochodujeme téměř tři dny bez odpočinku, pořádného jídla a pití. Jdeme vstříc, vstříc téměř jistému vítězství. Někteří z nás jisté smrti, jejíž pisatelem je osud.

Dvacet tisíc vojáků oproti dvanácti. Mělo by to být drtivé vítězství císařsko-katolických vojsk. Jen ať nad námi Bůh drží svou ochrannou ruku!

24. duben.

Vytvořili jsme předmostí na východním břehu Labe. Nyní čekáme na příchod svého nepřítele.

Zatracení němečtí protestanti… myslí si, že když naši víru, víru v pravého Boha, takto zkazí, budou nepotrestání? Jediná víra, kterou uznáváme, je katolická a s tímto přesvědčením jsme bojovali, bojujeme a bojovat budeme!

25. duben

Nepřítel dorazil. Naši špehové nás dokázali včas upozornit, takže jsme všechny naše síly dokázali mobilizovat k boji. Nyní čekáme na svých určených pozicích.

Naší velkou výhodou je, že nepřítel neví o našem počtu vojsk. Kavalérie ho může v mžiku rozmetat. Máme také pod kontrolou most - a jelikož zde máme tábor jistou dobu, známe nerovnosti terénu. Náš generál to zcela jistě ví. A také ví, že loajalita jeho vojáků je nezpochybnitelná.

Já jsem byl do císařských vojsk naverbován nedávno. Chtěl jsem zažít chuť vítězství, pach krve těch, co zpronevěřili víru v Boha,…

Šesté přikázání. Nezabiješ.

Ale vykonáváme vůli Boží.

Náš plukový velitel nám zadal povel k pochodu. „Maschiert mit Muskete an die Pfand!“, zněly jeho slova v uších vojáků, kteří šli bojovat za svou víru a za své přesvědčení.

Dali jsme se do pochodu, spolu s dalšími třemi oddíly. Směrem k mostu, kde se měl odehrát první střet bitvy u Dessavy.

„Muskete laden.“, dostali jsme třetí příkaz. Mušketu nabít. Levou ruku s mušketou otočím, pravou rukou uchopím mušketu za hlaveň u mušky. Poté nasypu hrubý prach do hlavně a vložím střelu s ucpávkou. Tak jak jsme byli vytrénováni.

„Muskete in die links Hand nehmen.“ Držet mušketu. Téměř připraven k palbě. Zbývá jen nasypat na pánvičku prach a přiložit doutnák.

Vidíme, jak nepřátelské jednotky postupují přes most.

„Muskete aufdrücken!“ Už to bude… úkrok dozadu, založit mušketu do ramene. Zamířit…

Ještě nikdy jsem nezabil. Pocit viny ve mně vře a divně bublá, hlásek v mojí hlavě však říká to, co za chvíli uslyším z úst praporového důstojníka.

„Schiest!!!“ Pal.

Zmáčl jsem kohoutek. Pouze čekám. Přichází to vytoužené škubnutí zbraně! Svatá kulka, která vezme život tomu, jež si dovolil měnit víru.

Přede mnou je hustý dým, přes který není vidět téměř nic. Jakmile se rozplyne, zjišťuji, že jednotlivé pluky nepřátel se rozpadají.

„Schiest!“, jde slyšet i za námi. Instinktivně se celý prapor zohne k zemi. Nad hlavami nám prosviští kulky z mušket našich vojáků. Oddíly s nepřáteli podcenili naši obranu mostu, houfně prchají zpět ke svému původnímu, strategicky výhodnějšímu postavení.

Tudíž generál Mansfeld, který vedl ty, proti kterým tak urputně bojujeme, udělal první krok. Krok, kterým zahubil přes jeden a půl tisíce svých vojáků. Naše ztráty byly minimální.

Již jsme mohli naplno rozvinout léčku, jež byla přichystána.

Nás generál, zmíněný Albrecht z Valdštejna, dal pokyn k útoku jízdy na bok nepřítele. Doteď se naše kavalérie útoku neúčastnila.

Dusot kopyt, rozléhajíc se po bojišti, nám ještě přidává na odvaze a touze po vítězství. Jízda úspěšně prorazila bok generála Mansfelda, který jen zděšeně přihlíží likvidaci jednotek, kterým velí. Zběsile se snaží vydat rozkazy, které by částečně zachránili jeho armádu, ale vše zbytečně. Vojáci prchají. Kdežto my se naplno rozbíháme přes most, nerespektujíc velení, abychom mohli ukázat, že císařští vojáci budou bojovat za Boha. A budou trestat každého, který se mu vzepře, nebo upraví jeho kázání podle svého.

Opět nabíjím mušketu, ale tentokrát bez velení mačkám kohoutek. Podařilo se mi zasáhnout vozík se střelivem, byť neúmyslně. Chaos, kterým jsem tímto vyvolal, byl nepředstavitelný. Vojáci v blízkosti se rozletěli do stran, všude byl slyšet křik, povely, výstřely z našich děl a mušket. Mansfeld byl nucen stáhnout svá vojska zpět a uprchnout.

Prchající vojáci zahazují své zbraně, šlapou po svých zraněných kamarádech jen pro to, aby si zachránili svůj holý život. Jednou jsi dole… a jednou nahoře.

Za šest hodin od začátku bitvy byly ztráty na obou stranách jasné, především na straně našeho protivníka. Jeho vojsko utrpělo zdrcující ránu; během boje a ústupu zde padlo na čtyři tisíce vojáků. Jen ať pocítí hněv za to, zač bojují!!!

Naše ztráty oproti nepříteli nebyly ani desetinou. Tentokrát k nám byl náš Pán milostiv. Snad k nám bude milostiv i v příští bitvě, ve které za něj budeme i nadále pokládat životy.

__________________________________________________________________________

Tento deník byl nalezen o dvě stě let později, skryt u řadového vojáka, který byl pohřben nedaleko Lützenu, kde se roku 1632 uskutečnila bitva, kde bojoval Albrecht z Valdštejna proti švédskému králi Gustavu Adolfovi. Proč tento deník neskonal v prachu dějin, je záhadou…

*Některé věci jsou domyšlené nebo nemusí přesně sedět; nicméně příběh je založen na faktech, které jsou historicky ověřeny.